Stroje Leonarda da Vinciho působí tak neuvěřitelně, že se zdá, jako by zahlédl budoucnost a zanechal po sobě náčrtky toho, co spatřil.
Představte si, že čtete pozpátku v zapomenutém nářečí, skládáte dohromady renesanční pokyny a pak vdechujete život strojům, které vznikly v mysli před pěti sty lety.
Taková je práce tří generací italských řemeslníků, kteří se nejen naučili číst da Vinciho „zrcadlové“ písmo, ale dnes jeho vize přibližují celému světu.
Leonardo da Vinci, narozený v Itálii roku 1452, proslul především obrazem Mona Lisa. Byl však také vynálezcem, inženýrem, vědcem a anatomem.
Jedním z nejpodivuhodnějších odkazů, které renesanční polyhistor zanechal, jsou jeho sešity. Jsou posety nápady a koncepty strojů tak neobvyklých, že působí, jako by da Vinci zahlédl budoucnost a načrtl ji jako památku.
Nakreslil návrhy na moderní stroje – vrtulníky, tanky, roboty či jízdní kola – staletí předtím, než se staly běžnou součástí života.
Nyní jsou tato díla v Austrálii a jsou přístupná veřejnosti.
Expozice pořádá společnost Artisans of Florence, celosvětově působící organizátor putovních výstav, která ve spolupráci s Muzeem Leonarda da Vinci v Itálii oživuje jeho náčrty v ohromujících detailech – a zároveň připravuje samostatné výstavy antické římské techniky a Galileových objevů.
Od roku 2004 tato výstava zavítala do více než 50 zemí a vidělo ji přes 20 milionů návštěvníků.
Celosvětové kouzlo da Vinciho
Ředitel výstavy Tom Rizzo, který sídlí v Melbourne a cestuje s expozicí po světě, popsal její dopad.
„Byl jsem ohromen odezvou v zemích, kde bych rozhodně nečekal silné nadšení pro da Vinciho – jako Čína, Japonsko, Korea či Indie,“ říká pro Epoch Times.
„Po celém světě existuje obrovské povědomí o da Vincim a myslím, že je to dáno jeho schopností inovovat v tolika – jak bychom dnes řekli – zdánlivě nesouvisejících oborech.“
„Byl anatomem, architektem, botanikem, vojenským inženýrem, leteckým konstruktérem, malířem – a seznam pokračuje dál a dál.“
V Japonsku podle Rizza dokonce existuje „da Vinciho mánie“ – výstavy tam přitahují obrovské davy v luxusních obchodních domech.
Rizzo původně začal jako dobrovolník při jedné instalaci v Melbourne, ale zůstal „naprosto fascinovaný“.
„Fascinovalo mě, že všechny tyto renesanční kresby a obrazy, o nichž jsem se domníval, že patří desítkám nebo stovkám polyhistorů a umělců té doby, byly ve skutečnosti všechny da Vinciho,“ poznamenává.
„Byl jsem ohromen šíří a rozsahem jeho díla.“
Předběhl dobu – doslova
Mnohé da Vinciho vize se staly skutečností až o staletí později.
„Když si uvědomíte, že přišel s předchůdci vrtulníku, potápěčského obleku či závěsného kluzáku – a všechny tyto věci byly znovu nezávisle vynalezeny až po stovkách let – je to něco, co lidi skutečně fascinuje,“ vysvětluje Rizzo.
„Dokázal vzít staré technologie a znovu je oživit, uvést do běžného užívání – třeba Archimedův šroub na čerpání vody. Navrhl dokonce auto poháněné pružinami a také kolo.“
„Všechny tyto návrhy předznamenávají moderní vynálezy. Jeho první kolo se svými rozměry dost podobá dnešnímu, na rozdíl od vysokého kola s obrovským předním a malým zadním kolem.“
Když da Vinci roku 1519 zemřel, zanechal po sobě přes dva tisíce technických kreseb. Ty však tehdejší obchodník s uměním rozstříhal a rozdělil podle témat.
Pro historiky to znamenalo skládačku: kresba jedné části stroje se ocitla v jedné knize a další součást ve zcela jiné.
„Potřebujeme mít univerzální přehled o všech da Vinciho skicách a mechanismech, abychom je mohli znovu poskládat a některé z těchto strojů věrně zrekonstruovat,“ vysvětluje Rizzo.
Rozluštění da Vinciho kódu
Další překážkou je da Vinciho osobitý „zrcadlový rukopis“ – psaní pozpátku zprava doleva.
„Abyste jeho zápisy snadno přečetli, potřebovali byste zrcadlo. Naši řemeslníci s těmito dokumenty pracují tak dlouho, že je dnes zvládnou číst i bez něj,“ říká Rizzo.
Naštěstí mnozí z nich pocházejí přímo z Florencie, což je nutnost, protože archaická florentština, kterou da Vinci používal, je svébytným dialektem.
Řada výrazů v jeho Codex Atlanticus by byla pro člověka mimo tento region těžko srozumitelná.
Celý projekt odstartoval Carlo Niccolai, který se v 60. letech rozhodl přeměnit svou dílnu a spolu se synem začal pečlivě vyrábět da Vinciho stroje ze dřeva.
Jak se ale velká evropská expozice dostane do menších australských muzeí mimo hlavní města? Zvlášť když ve velkých galeriích a muzeích dominují moderní a postmoderní díla.
„Uzavřeli jsme speciální dohodu s muzeem ve Florencii, aby expozice mohla být určena pro regionální turné po Austrálii,“ uvádí Rizzo.
„Podařilo se nám zajistit výhodné ekonomické podmínky, aby byla dostupná co největšímu počtu institucí.“
„Chceme, aby tuto sbírku vidělo co nejvíce lidí, zejména v odlehlých a znevýhodněných komunitách, které by jinak nikdy neměly možnost zažít světovou putovní výstavu přímo ve svém městě či obci.“
„Mnozí místní nikdy nebudou mít možnost cestovat do Florencie a vidět ji v domovském muzeu. Proto je to pro nás zásadní součást našeho poslání.“
Nejnovější výstava se koná v australském Queenslandu, severně od Brisbane, a potrvá do 9. listopadu. Největší část sbírek je k vidění v Redcliffe Museum.
–ete–
