Sofoklova starověká tragédie přináší pozoruhodné lekce o svobodě slova a občanské neposlušnosti.
Kolem roku 440 př. n. l. otřásl dramatik Sofoklés (496–406 př. n. l.) starověkým Řeckem hrou o mladé dívce, která se vzepřela mocichtivému tyranovi. Více než 2 000 let po své první premiéře zůstává Antigona jedním z nejprovokativnějších dramat historie a nutí čtenáře zápasit se základními otázkami pravdy, lásky a spravedlnosti.
Válka a zbožnost v Antigoně
Když se thébský městský stát po odchodu krále Oidipa do vyhnanství propadne do chaosu, jeho dva synové Eteoklés a Polyneikés se utkají o trůn. Shromáždí vojska, bojují a v bitvě se navzájem zabijí. Na trůn usedá jejich strýc Kreón. „Nový král dopřeje Eteoklovi čestný pohřeb, ale prohlásí, že Polyneikés je zrádce a má zůstat nepohřben: „…jak dal prý rozhlásiti občanům: má zůstat neoželen, nepohřben, všem dravcům, číhajícím na sladký ten poklad, pochoutkou…“
Starověcí Řekové považovali odepření řádného pohřbu za jeden z nejhorších trestů. Pohřeb znamenal přechod do posmrtného života, kde se duše mohla připojit k přátelům a příbuzným. Obřad tak zajišťoval nejen důstojné rozloučení, ale také uctění bohů, kteří bděli nad duší po smrti. Nejvýmluvnější příklad potřeby pohřbít milované nabízí Homérova Ilias, v níž poražený trójský král Priamos prosí o tělo svého zohaveného syna, aby mu mohl dát pohřeb, jaký náleží princi.
Antigonin odpor
Kreón přidává k výnosu klauzuli: za neposlušnost hrozí trest smrti. Všichni se podřídí – až na Antigonu. Sestra Eteokla a Polyneika odmítne bratrovi odepřít řádný pohřeb. Nic neříká o jeho roli v občanské válce. Je to ale její bratr a ona ho miluje. To jí stačí, aby trvala na stejném zacházení pro oba sourozence.
Antigona odporuje Kreónovu příkazu s odvoláním na bohy: „A nemyslela jsem, že takovou má moc tvůj zákaz – dal jej smrtelník – že mohl by platit víc než nepsané a neochvějné bohů zákony.“ Tento výrok odráží zásadní napětí v tehdejší řecké společnosti mezi politikou a náboženstvím. Kreón je přesvědčen, že zákon se musí vždy poslouchat. „Není pro mne horšího zla než neuposlechnout zákon,“ říká. Později přizná, že nechce urazit bohy, ale jeho touha prosadit svou moc nakonec přemůže jeho zbožnost.
Antigona na rozdíl od strýce nevěří, že zákon státu je absolutní. Podle ní, pokud je v rozporu se základními lidskými instinkty posvěcenými tradicí a božskou autoritou, může být porušen. Tím spíš, když zákon odpovídá vůli jediného člověka s pochybnými motivy. Stejně jako Antigona i Sofoklovo publikum milující demokracii by považovalo Kreónův pokus centralizovat moc za podezřelý, ne-li přímo nespravedlivý.
Proroctví
Přesvědčená, že stojí na straně spravedlnosti, Antigona tajně vykoná pohřební obřady pro Polyneika. Kreón zjistí, že někdo jeho rozkazy porušil, a chce viníka zatknout, aby Thébanům ukázal, že neposlušnost nezůstane bez trestu. Když stráž přivede jeho mladou neteř, král je zděšen. Antigona se bez okolků přizná. Kreón ji odsoudí k smrti.
Na scénu vstupuje věštec Teiresiás. Staří Řekové považovali věštce za tlumočníky vůle bohů. Teiresiás slouží Thébám už celé generace a jeho rady respektuje i Kreón. Varuje krále, že bohové s jeho rozhodnutím nesouhlasí a že bude krutě trpět, pokud nezmění názor. „Kdo pochybil, a pak se polepší, již není pošetilý ani nešťasten,“ říká věštec.
Kreón má možnost změkčit svůj železný postoj, uznat meze své moci a vyhnout se pohromě. Stále však lpí na svém, obviňuje věštce ze šílenství a úplatkářství.
Když Teiresiás odejde, Kreón se zamyslí nad svou situací: „Strašné je poslechnout ho, ale ještě strašnější neposlechnout.“ Pomalu dochází k rozhodnutí, že poslechne, nechá Antigonu propustit z vězení a zvrátí průběh událostí. Je to však změna názoru, nikoli srdce. Bojí se, že ho bohové potrestají a připraví o královskou moc. Neřekne nic o Antigonině věrnosti bratrovi, natož o její spravedlnosti při vykonání pohřebního obřadu.
Bohužel jeho obrat přichází příliš pozdě. Antigona, která se nechtěla podřídit nespravedlivému vládci, si vzala život, stejně jako Kreónův syn Haimón, který byl jejím snoubencem. Po zprávě o synově smrti spáchá sebevraždu i Kreónova žena. V závěru hry král pronáší hořké slovo lítosti: „Vše je mi na obtíž a osud mne těžce tiskne!“
Antigoniny ctnosti
Žádný zákon ani výnos nemohl změnit, co Antigona vždy považovala za pravdu: že miluje svého bratra, že ho jako sestra musí chránit a že mrtví si zaslouží řádný pohřeb. Jak poznamenává profesor starověkých dějin Edmund Stewart: „Antigoniny činy nevycházejí z návalů vzdoru ani z dospívající potřeby vzpírat se pravidlům.“ Její pohnutky jsou mnohem ušlechtilejší a její mravní jasnost je příkladná. Antigona není ochotna slevit ze svých hodnot a přesvědčení a je připravena je hájit i proti tyranovým hrozbám.
Aby mohla bránit své přesvědčení, shromáždí neochvějnou odvahu. Překoná strach z trestu a nakonec Kreónovi upírá právo vzít jí život. Ačkoli bylo klasické Řecko kolébkou demokracie, politická rovnost pohlaví nikdy neplatila. To, že mladá neprovdaná dívka veřejně vyzve panovníka, kterého se nikdo neodvážil popudit, muselo být pro tehdejší publikum radikálním činem.
Sofoklovi se podařilo její oddanost bratrovi propojit s výpovědí o hodnotě demokracie, posvátného řeckého ideálu, a udělal z této mytické hrdinky kontroverzní, ale fascinující postavu pro diváky i čtenáře.
Osamělý tyran
Jedním z nejmrazivějších prvků hry je ticho, které obklopuje Kreóna. Lidé kolem něj buď nechtějí promluvit, nebo jsou umlčeni jeho výhrůžkami, že za nesouhlas hrozí smrt. Jeho rozhodnutí jsou sice zpochybňována, ale on odmítá názory druhých skutečně zvážit.
Teiresiás je obviněn a poslán pryč, zatímco rada thébských starších přikyvuje Kreónovým rozkazům. I Haimón se ho snaží opatrně přesvědčit, že Thébané Antigonu litují a že trest smrti je příliš tvrdý. Kreón jeho námitky smete se stolu. „Má mi teď město poroučet?“ ptá se Kreón pyšně. Jeho syn mu připomíná, že mluví sobecky, jako někdo, kdo se považuje za neomylného a „šlape po úctě k bohům“.
Král se rozhodne umlčet nesouhlas silou, ale nepřizná, že svobodný a upřímný projev je nezbytný k tomu, aby mohl posoudit, zda jsou jeho rozhodnutí opravdu tak dobrá, jak si myslí. Když nelze názory vyjádřit bez hrozby násilí, stávají se ti, kdo drží moc, slepými – až nakonec zničí sebe i vše kolem.
Stojí za to žít
V roce 1977 uneslo sovětské KGB Natana Šaranského za to, že předal tajné informace americkým úřadům. Většinu času strávil v moskevské věznici Lefortovo, kde četl knihy z rozsáhlé knihovny, kterou si věznění intelektuálové dokázali sestavit. Ve svých pamětech popisuje, jakou inspiraci v těchto starých textech nacházel. Jednou z postav, které ho nejvíce povzbudily, byla Antigona. Šaranský vzpomíná:
„Tlačena osudem odmítla porušit základní, věčné hodnoty a viděla své poslání v přinášení lásky, nikoli nenávisti. … Všechny tyto postavy ke mně, jak se mi zdálo, spěchaly z různých zemí a staletí. ‚Vidíš,‘ říkaly mi, ‚na tomto světě není nic nového. Ale je tolik toho, pro co stojí za to žít – a v případě potřeby i zemřít.‘“
Máte tip na kulturní téma, které bychom měli zpracovat? Napište nám na namety@epochtimes.cz.
–ete–
