Víra v Boha udržovala Thomase Mora v pokoji, když čekal na popravu.
V létě roku 1534 byl Thomas More – přední anglický humanista, právník a oddaný katolík – uvězněn za to, že odmítl uznat krále Jindřicha VIII. za hlavu anglikánské církve. Z šeré vězeňské cely psal dopisy přátelům a rodině, v nichž ukazoval, jak víra pomáhá uchovat mravní integritu i tváří v tvář blížící se smrti.
Moreovo uvěznění
Anglie třicátých let 16. století čelila rozsáhlým politickým otřesům. Německý teolog Martin Luther v roce 1517 zveřejnil svých 95 tezí. V nich předložil sérii výtek vůči katolické církvi za to, co označoval jako zjevnou korupci. Teze se rozšířily napříč Evropou a zažehly to, čemu dnes historikové říkají protestantská reformace.
Anglická reformace vyvrcholila, když se král Jindřich VIII. rozhodl odtrhnout od Říma. Toužil po mužském dědici a usiloval o rozvod s Kateřinou Aragonskou, aby se mohl oženit s Annou Boleynovou.
Navzdory královu přání papež Klement VII. odmítl manželství anulovat s odůvodněním, že posvátný svazek má zůstat nedotčen. Nespokojený Jindřich se proto rozhodl přerušit vztahy s katolickou církví a založit anglikánskou církev. Oddělením církve od papežské pravomoci mohl zavést nové postupy, které mu umožnily rozvést se s Kateřinou. Vznik nové církve prohloubil často násilné rozdělení mezi katolíky a protestanty, jež přetrvalo až do moderní doby.
More, oddaný katolík a bývalý lord kancléř, odmítl králův krok. Pro katolíky byl papež nejvyšší autoritou. More nedokázal přiznat králi zvláštní postavení na úkor víry.
Dne 17. dubna 1534 odvedli strážní Thomase Mora do cely v londýnském Toweru, kde jako odpůrce královy nové církevní linie strávil poslední rok svého života. Rodina jej mohla navštěvovat jen omezeně, ale mohl psát. Ve vězení dokončil Rozmluvu o útěše v soužení, dílo o tom, jak víra pomáhá překonat tělesnou a duševní bolest. Text připomíná Útěchu z filozofie od Boethia, také napsanou ve vězení před popravou.
More i Boethius připomínají, že lidská mysl může být svobodná bez ohledu na tělesné okolnosti. „Mysl by se neměla rmoutit ani bolestí těla, ani tíhou duše,“ napsal More.
Hlad či věznění mohou omezit tělo, ale ne svobodu vnitřního postoje. Dokud žijeme, trvá naše největší svoboda – zvolit si, jak odpovíme na okolnosti.
Pečlivé hledání pravdy
Téměř všichni u královského dvora složili přísahu věrnosti koruně, aby se vyhnuli následkům. Jak More vysvětlil své dceři Margaret, král mu dal několik příležitostí „zanechat pochybností [svého] nejistého svědomí při odmítnutí přísahy a zvolit jistou cestu poslušnosti vůči [svému] panovníkovi“. Přesto neustoupil. Nezabýval se rozhodnutími druhých. Nechtěl je „odsuzovat“ ani si osobovat právo posuzovat jejich volby, protože věřil, že každý musí zápasit se svým svědomím sám.
Dceři zdůraznil, že ke svému přesvědčení dospěl „dlouhým rozvažováním a pečlivým hledáním pravdy“. Jako králův služebník věděl, že koruně dluží věrnost. Postavit se králi znamenalo vzdát se občanské i politické povinnosti. Pro člověka tak loajálního, jako byl More, to bylo těžké rozhodnutí. Jeho oddanost světské moci krále však byla podmíněna jeho křesťanskou vírou, která žádala věrnost vyšší autoritě než jakémukoli pozemskému království.
Jak napsal v dopisu svému kolegovi Thomasu Cromwellovi, významnému právníkovi a hlavnímu ministrovi Jindřicha VIII.: „Nejprve musím hledět k Bohu.“
Věrný od počátku
Napětí mezi vírou a politikou provázelo celý Morův život. Narodil se roku 1478 v katolické rodině a už od dětství projevoval výrazné intelektuální nadání. Ve čtrnácti letech byl přijat na Oxfordskou univerzitu. Po dvou letech studia řečtiny, latiny a filozofie studium ukončil, aby se věnoval právnické přípravě. Právnickou praxi zahájil roku 1502 a brzy si získal pověst schopného advokáta a později také politika. Jeho víra však nikdy neochabla. Dokonce zvažoval, že zanechá světské kariéry a stane se mnichem, nakonec se ale rozhodl sloužit Anglii jako laik.
V roce 1505 se oženil s Joannou Coltovou a měli spolu čtyři děti. Svou mladou ženu učil hudbě a literatuře a i jejich děti patřily k nejvzdělanějším v Anglii 16. století. Po jejím náhlém úmrtí se More znovu oženil. Další děti už sice neměl, ale pečoval i o dceru své druhé manželky jako o vlastní a zajistil jí stejně důkladné vzdělání.
Navzdory častým cestám a náročným povinnostem More pravidelně psal příbuzným, uděloval jim rady a povzbuzoval je k pěstování ctnosti. Dokázal udržet příkladnou rovnováhu mezi profesními, náboženskými a rodinnými závazky, dokud mu královo ultimátum nezměnilo životní priority.
Dceřina naléhání
Většina dopisů, které More ve vězení dostával, pocházela od jeho dcery Margaret Roperové, jež se přirozeně obávala o jeho zdraví a osud. Neustále ji ujišťoval, že jeho situace není tak vážná, jak si myslí, a že světské záležitosti pro něj nemají význam. Jak napsal: „Ze světských věcí už si nepřeji nic víc, než mám, neboť jsem v dobrém zdraví těla i v dobrém pokoji mysli.“
Margaret se otce snažila přesvědčit, aby přísahu složil. More uznával, jak těžké je odmítnout prosbu vlastní dcery, zároveň však vysvětlil, že jeho rozhodnutí je konečné:
„Kdybych, má nejmilejší dcero, nebyl už dávno pevně rozhodnut (jak doufám v Boží veliké milosrdenství), tvůj žalostný list by mne jistě velmi zneklidnil, více než cokoli jiného.“
Rozhodl se stát za tím, co považoval za spravedlivé a co by zachránilo jeho duši před „věčným zatracením“, i kdyby to bylo proti dceřině vůli.
Ačkoli jej její naléhání nepřimělo ke změně názoru, jeho otcovská láska nikdy neochabla. Často posílal všem příbuzným laskavá a útěšná slova, modlil se za jejich zdraví a povzbuzoval je, aby vlastní bolestí posílili svou duši. Jedna z posledních věcí, které kdy napsal, byl krátký vzkaz Margaret, v němž vzpomínal na jejich poslední setkání:
„Nikdy se mi tvé chování ke mně nelíbilo více než když jsi mě naposledy políbila, neboť miluji, když dceřinná láska a drahá náklonnost nemají čas ohlížet se na světskou zdvořilost. Sbohem, mé drahé dítě, a modli se za mne, a já se budu modlit za tebe a všechny tvé přátele, abychom se radostně setkali v nebi.“
Boží věrný služebník
V červenci 1535 stanul More před soudem za velezradu. Proces proběhl rychle. Dne 6. července 1535 byl popraven stětím, avšak ještě před smrtí pronesl svá nejslavnější slova: „Umírám jako věrný služebník krále, ale Boží nejprve.“
Bez ohledu na Morovy postoje má jeho příklad univerzální hodnotu. Ani tváří v tvář smrti neztratil klid. Sílu i útěchu nacházel ve víře, k níž dospěl po dlouhém a pečlivém uvažování. Důvěra v zákon vyšší než politika mu pomohla zaplašit strach a korespondence s blízkými mu uchovala lidskost navzdory temným okolnostem. More mohl podlehnout královým požadavkům a získat další dny života. Místo toho si zvolil mravní integritu, kterou cenil více než samotné přežití.
Jaká témata z oblasti kultury byste chtěli v Epoch Times číst? Napište nám své náměty či podněty na namety@epochtimes.cz.
–ete–
