Nepřečtené knihy proměňují způsob, jakým se lidé učí, kladou otázky a orientují se ve složitém světě.
Italský filozof Umberto Eco (1932–2016) údajně vlastnil více než 30 000 knih. Jeho milánská knihovna, kde strávil většinu života, praskala ve švech pod tíhou vázaných knih i paperbacků.
Eco, autor více než čtyřiceti knih, se výzkumu věnoval poctivě. Zároveň ale rád přiznával, že přečetl jen malou část knih, které vlastnil. Tento biografický detail zpopularizoval v roce 2007 libanonsko-americký esejista Nassim Nicholas Taleb, když pro něj použil termín „antiknihovna“. Od té doby se stal rozšířeným symbolem intelektuální pokory.
Černá labuť
Taleb píše o antiknihovně v knize Černá labuť, která se zabývá vzácnými a nepředvídatelnými událostmi s dalekosáhlými důsledky, jako je kolaps potravinového řetězce nebo celosvětový finanční krach. Podle Taleba vede lidi ke katastrofickým scénářům mimo jiné přehnaná sebedůvěra – tedy přesvědčení, že člověk ví víc, než ve skutečnosti ví. Ve finančním světě se může projevovat nepřiměřenou důvěrou ve vratké prognózy, jednorázovými investicemi neobvyklého rozsahu nebo vědomým přehlížením informací, které by zpochybnily vlastní investiční plány. Slepá důvěra a neochota zvažovat alternativy se objevují i v dalších oblastech.
Podle Taleba Eco u návštěvníků své gigantické knihovny obvykle pozoroval dvě reakce. Většina ho zahrnovala lichotkami, obdivovala jeho erudici a vyptávala se, kolik knih vlastně přečetl. Menší část lidí se nad knihami jen tiše a s respektem pozastavila.
Z této anekdoty Taleb vyvodil hlavní poučení své knihy: „Soukromá knihovna není doplňkem k posílení ega, ale výzkumným nástrojem. Přečtené knihy mají mnohem menší hodnotu než nepřečtené. Knihovna by měla obsahovat tolik toho, co nevíte, kolik vám dovolí vaše finanční možnosti, úrokové sazby hypoték a aktuálně napjatý trh s nemovitostmi. … Čím víc toho víte, tím delší jsou řady nepřečtených knih.“
Ti, kteří nepovažovali množství knih za měřítko Ecovy prestiže, pochopili něco, co jejich hlučnější protějšky minulo: smyslem poznání není sebepovyšování. Právě v tom spočívá antiknihovna – zásobárna vědění, která svým majitelům připomíná jejich takřka nekonečnou nevědomost.
Na rozdíl od Eca Taleb tuto myšlenku rozšířil i za hranice fyzických knihoven v soukromých domech. Použil ji k popisu toho, čemu psychologové dnes říkají „konfirmační zkreslení“ – tedy obecné lidské tendence vyhledávat a vykládat informace v souladu s již existujícími názory. Antiknihovna může proti tomuto zkreslení fungovat jako lék, naznačuje Taleb. Pokud lidé chápou poznání „jako osobní majetek, který je třeba chránit a bránit“, dělají vše pro to, aby jejich názory nikdo nezpochybnil. Právě z toho pramení domýšlivost a přehnaná sebedůvěra. Když však lidé přijmou antiknihovnu jako živý princip, snižují svou intelektuální aroganci. Svět je pak lepším místem.
Taleb zavedl i doplňkový pojem pro popis Ecova druhého, moudřejšího návštěvníka: „antiučenec“ se vyhýbá tomu, aby považoval vědění za poklad určený k hromadění a vystavování. Antiučenci berou nevědomost vážně – především tu vlastní. Jak Taleb později vysvětlil, tento koncept měl lidem pomoci lépe zvládat situace s vysokými sázkami, v nichž mohou mít jednotlivá rozhodnutí dalekosáhlé důsledky.
Tsundoku
Antiknihovna má blízko k pojmu tsundoku, japonskému slovu označujícímu zvyk hromadit knihy, aniž by je člověk četl. Vychází ze slovního spojení „tsunde-oku“, které znamená „něco naskládat a nechat ležet“. Japonští mluvčí si pohráli se slovy a vypustili písmeno e. Ve druhé části zůstalo „doku“ („číst“), a vznikl tak výraz pro hromadění knih bez jejich čtení.
Když se tento termín poprvé objevil v publikaci z roku 1880, měl spíše komický nádech. Lidé si občas utahovali z profesorů, jejichž domovy sotva nabízely obytný prostor, protože je zaplnily knihy – symboly pojmů a abstrakcí. Postupem času se tsundoku stalo neutrálním označením pro každého, kdo si kupuje více knih, než je reálně schopen přečíst.
Záměrná nevědomost
Tsundoku ani antiknihovna ale neznamenají chorobné hromadění knih. Hromadění vychází z nekontrolované potřeby shromažďovat věci jen kvůli samotnému shromažďování – ať už jde o knihy, figurky, nebo cokoli jiného. Jde o impulzivní jednání bez ohledu na možný přínos. Knihomol v tomto smyslu nemusí být čtenářem; prostě chce knihy, podobně jako někdo jiný touží po jiných předmětech.
Naopak tsundoku i antiknihovna předpokládají pravidelné čtení a míří k něčemu záměrnějšímu než pouhé sbírání. Budování stále se rozšiřující antiknihovny je vědomé a promyšlené úsilí – nebo by alespoň podle Taleba a Eca mělo být. Cíle jsou jasné: chránit se před intelektuální arogancí, nepřeceňovat hodnotu toho, co víme, a nepodceňovat hodnotu toho, co ještě nevíme.
Nevědomost a pokora
V autobiografickém eseji z roku 1925 napsal americký novinář Lincoln Steffens: „Právě naše vědění – věci, o nichž jsme si jisti – způsobuje, že se svět ubírá špatným směrem, a brání nám vidět a učit se.“ Steffens psal o otcovství, ale tento princip má zřejmě obecnou platnost. Lidová moudrost tvrdí, že čím víc člověk ví, tím lépe.
To může být pravda, ale platí i Steffensovo tvrzení. Kolik sporů začalo proto, že si zúčastněné strany byly jisté svou pravdou, i když se mýlily? Kolika chybám by šlo předejít, kdyby lidé přiznali nevědomost a požádali o pomoc, místo aby trvali na mylném postupu? Možná ne všem, ale jak by řekl Taleb, pravděpodobně většině.
Pro něj i pro Eca nepředstavovaly nepřečtené knihy selhání ani znak prestiže, ale viditelné a všudypřítomné připomínky všeho, co je ještě třeba poznat. Zatímco pro italského filozofa byla antiknihovna osobní záležitostí, Taleb ji proměnil v obecné vodítko pro jednotlivce i celé státy – aby se dokázali vzdát oslepující sebedůvěry ve prospěch neznámého.
–ete–
