Sakrální i vysoké umění může dnešnímu divákovi někdy připadat vzdálené nebo nevýrazné. Možná jsou však jeho limity záměrné.
Dvě věci nám mohou bránit v plném porozumění vysokému umění. První je skutečnost, že výtvarné umění není určeno ke snadné, bezprostřední konzumaci. Musíme se naučit, jak jej číst a vykládat. Stejně jako je popová píseň posluchačsky přístupnější než symfonie, nebo jako člověk sáhne spíše po oddechovém románu než po epické básni, i vyšší umělecká díla vyžadují hlubší porozumění a větší mentální úsilí – zato však přinášejí větší odměnu. Druhou překážkou při navazování vztahu k vysokému umění je skutečnost, že nás někdy odrazuje samotná omezenost umění při zobrazování svého předmětu, zejména v případě umění sakrálního.
Pocit studu z toho, že nerozumíme velkým dílům, není nic nového. V románu Middlemarch George Eliotové prožívá podobné pocity jedna z postav, Dorothea, když se dívá na fresky a obrazy v Římě.
Říká: „Je bolestné, když vám někdo tvrdí, že je něco velmi krásné, a vy to nejste schopni cítit – je to něco jako být slepý, zatímco lidé mluví o nebi.“ Dodává: „Ráda bych si zdejší umění užívala, ale je tu tolik věcí, jejichž důvod nechápu – tolik toho, co mi připadá spíše jako posvěcení ošklivosti než krásy.“
Možná se podobně dívá na sakrální umění mnoho lidí – jako by v zobrazování božského působilo jako „posvěcení ošklivosti“. To, co by mělo být vyjádřením nejvyšších lidských myšlenek, může působit zjednodušeně nebo nevýrazně. Někdy je tato propast mezi očekáváním a skutečností důsledkem záměrné symboliky umělce, vždy je však dána omezeními samotného umění.
Ne tak moderní problém
Renesanční básnířka Vittoria Colonnaová tento pocit zachytila ve svém sonetu Mentre che quanto dentro avea concetto („Zatímco v sobě nosil své pojetí“), známém také jako While his Inner understanding […] (Sonet 45 ve sbírce Sonnets for Michelangelo, ed. Abigail Brundinová).
Colonnová byla italská básnířka žijící v letech 1492–1547. Její tvorba se často soustředí na spiritualitu. V Sonetu 45 se zamýšlí nad jedním z mariánských obrazů v Římě.
Několik římských obrazů je tradičně připisováno biblickému svatému Lukášovi. Jedním z nejslavnějších je Salus Populi Romani v bazilice Santa Maria Maggiore. Právě toto dílo mohla mít Colonnová na mysli, když psala následující sonet:
Zatímco jeho vnitřní porozumění
tajemstvím Božím propůjčilo Lukášově Panně ušlechtilost,
shromáždil veškerou možnou dovednost,
aby věrně zachytil onu sladkou svatou tvář,
avšak jeho hruď byla tak naplněna nesmírností
jeho pojetí, že jako nádoba přeplněná vodou,
která nemůže snadno vytékat, veliký záměr
vycházel jen po částech, neúplně a nedokonale.
Zachycen byl jakýsi stín jejího sladkého a vážného výrazu,
přesto však není živá, snad proto, že pohrdl
uhlazenými světly a povýšenými stíny umělosti.
Stačí, že její jemný výraz, její pokora,
když na ni hledíme, obrací naše srdce k Bohu,
rozněcuje je a hýbe jimi, očišťuje je od temných stínů.
V očích básnířky působí Lukášova Madona jako částečná, nedokonalá a neživá. Ta, která přivedla na svět původce života, se jeví bez života. Ačkoli Bůh svatému Lukášovi daroval uměleckou inspiraci, myšlenka, která za dílem stála, byla příliš nesmírná, než aby ji dokázal plně vyjádřit. Vyšla z něj nedokonale – z nedokonalé nádoby.
Nádoba, podobně jako váza v Colonnové metafoře, je dokonale naplněná, stejně jako je umělec zcela naplněn myšlenkou, jež stojí za jeho inspirací – tajemstvím vtělení. Přesto však, ačkoli je nádoba plná a plní svou funkci, nemůže pojmout to, co ji naplňuje. Na rozdíl od samotného vtělení nebyl svatý Lukáš schopen dát své myšlence dokonale hmotnou podobu. Schopnost toho náleží výhradně Bohu.
Umělec tak může zachytit některé aspekty Madony, nikoli však její celistvost. Navíc je jako vědomá umělecká volba její sladkost, jemnost a pokora vyjádřena lépe prostotou díla než velkolepými, dramatickými barvami a stínováním.
Ačkoli je umění schopno více, umělec se rozhodl více nevyužít. Madona není živá, ale realismus nebyl jeho záměrem. S menším počtem tahů štětce dokáže umělec symbolicky vyjádřit duchovní skutečnosti lépe. Kdyby se snažil znovu vytvořit fyzickou podobu, sloužily by mu větší detaily, on se však místo toho pokouší zobrazit ctnosti té, která nyní přebývá v nebi.
Obraz je pouze hmatatelným znamením toho, co označuje. Ikona Salus Populi Romani není uctívána sama o sobě; naopak ukazuje za sebe, k tomu, co je podle víry skutečně uctíváno. Jejím cílem není udržet nás na místě, ale vést nás dál v duchovním růstu. V konečném důsledku „obrací“ a „pohybuje“ naše srdce k Bohu.
Jak napsal Daniel Fliege:
„Pojetí umění u Vittorie Colonnové – alespoň pokud jde o malířství – lze tedy popsat jako novoplatónské: vzhledem k nemožnosti umělecky zobrazit božská tajemství je úkolem umění obrátit diváka k tomu, co je vyšší, k platónskému ideálu, a tím i ke křesťanskému Bohu: ‚stačí, že … [obraz] obrací naše srdce k Bohu‘ (verše 12–13). Jinými slovy, umění je prostředkem, skrze nějž umělec vyjadřuje inspiraci, kterou mu Bůh uděluje, a divák je znovu nasměrován k původu této inspirace, jímž je právě Bůh.“
Obraz je odrazem božské krásy a jako pouhý odraz odkazuje pozorovatele jinam – k vyšší formě toho, co se snaží zobrazit.
Navzdory nedokonalostem malby Colonnová poznamenává, že má hodnotu sama o sobě, nad rámec toho, co symbolizuje. Závěrečný verš ukazuje, že obraz působí na diváka ještě jinak než jen tím, že obrací jeho pohled k něčemu vyššímu. „Rozněcuje“ naše srdce a „očišťuje je od temných stínů“. Jsou-li umění a krása přijímány správně, prohlubují naši lásku a poskytují mysli hodnotné předměty k rozjímání.
Abychom díla dokázali přijmout správně, vyžaduje to pokoru, ochotu zápasit s tajemstvím, které zobrazují, a porozumění záměru, jenž stál za umělcovými rozhodnutími. Colonnová se například s dílem setkala tak, že se vcítila do umělcových úmyslů.
Uvažuje, že důvodem nedostatku realismu v Lukášově malbě je „snad to, že pohrdl uhlazenými světly a povýšenými stíny umělosti“.
Plně porozumět tajemství v sakrálním umění není jen nemožné, ale ani nutné – a možná to ani není žádoucí. Tajemství nemá být vyřešeno, ale vstoupeno. Skrze krásu může být naše mysl vedena k rozjímání o pravdě a dobru.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste se chtěli věnovat? Nápady či zpětnou vazbu nám prosím zasílejte na namety@epochtimes.cz.
–ete–
