Životní velikost portrétovaného muže bývá označována za „nejpohlednějšího muže v dějinách umění“.
Za nejvýznamnější umělce nizozemského zlatého věku jsou často považováni Rembrandt a Vermeer. Někteří znalci, zejména ve druhé polovině 19. století, však stavěli Franze Halse (přibližně 1582–1666) na pozici nejvýznamnějšího nizozemského barokního malíře. Hals byl již za svého života oblíbený pro žánrové výjevy, často zachycující veselí a zábavu, stejně jako pro individuální a skupinové portréty.
Jeho tlumená barevná paleta a suverénní, odvážná práce se štětcem inspirovaly následující generace významných umělců, například amerického malíře žijícího v Evropě Johna Singera Sargenta.
Ten o něm prohlásil: „Je těžké najít někoho, kdo by věděl o olejomalbě víc než Frans Hals.“
Domnělá absence vážnosti v Halsově tvorbě často vedla současné kritiky k tomu, že jeho dílo stavěli níže než práce jeho slavnějších současníků. Velká retrospektivní výstava z roku 2023 však přesvědčivě ukázala, že mu náleží místo mezi největšími starými mistry. Při bližším pohledu na jeho nejoblíbenější obraz Smějící se kavalír, který je součástí londýnské Wallace Collection, je zřejmé, že jde o skutečné mistrovské dílo.
Zapomenutý mistr
Frans Hals se pravděpodobně narodil ve španělském Nizozemí, ve městě Antverpy, jeho rodina se však brzy přestěhovala do nizozemského Haarlemu. O Halsových uměleckých začátcích i osobním životě je známo jen velmi málo. První dochovaná zmínka o jeho kariéře pochází z roku 1610. O šest let později se patrně vydal na svou jedinou cestu, která trvala několik měsíců, do města, kde se narodil. Jinak Haarlem téměř neopouštěl – šlo přitom o tehdy vzkvétající umělecké centrum.
Nejstarší dochovaná Halsova díla jsou formální portréty, které jsou na tak ranou fázi kariéry považovány za mimořádně působivé. Brzy získal zakázky na rozsáhlé portréty městských domobraneckých sborů, nizozemský podžánr, kterému se později věnoval i Rembrandt ve slavném obraze Noční hlídka. Ve 20. a 30. letech 17. století se Hals zaměřil na výjevy z každodenního života. Tyto obrazy vynikají schopností zachytit jedinečné osobnosti namísto obecných typů, čehož dosahoval i ve svých pozoruhodně živých portrétech.
Přestože byl Hals úspěšným umělcem s širokým okruhem mecenášů, po většinu své dlouhé kariéry se potýkal s finančními obtížemi. Důvody byly dvojí: nizozemští portrétisté nedosahovali vysokých honorářů a Hals měl početnou rodinu. V průběhu 18. století jeho dílo upadlo v zapomnění. Teprve v polovině 19. století jej znovuobjevil francouzský kunsthistorik a novinář Théophile Thoré-Bürger, který spolu s Vermeerem znovu přivedl Halse do širšího povědomí veřejnosti a obnovil zájem o jeho tvorbu.
Nejpohlednější muž
Halsův obraz Smějící se kavalír, tehdy známý prostě jako „portrét muže“, se dostal na titulní stránky novin v roce 1865, když byl nabídnut v pařížské aukci. Rozpoutal se boj o příhoz mezi baronem Jamesem de Rothschildem a Richardem Seymourem-Conwayem, čtvrtým markýzem z Hertfordu, jehož proslulé umělecké sbírky se později staly základem Wallace Collection. Markýz obraz vydražil za ohromující částku 51 000 franků (více než 40 milionů korun v dnešních cenách), což bylo osmkrát více, než činil odhad. Publicita kolem prodeje výrazně přispěla k tomu, že se do popředí zájmu dostali jak umělec, tak tento konkrétní obraz.
Markýz přivezl dílo do Londýna. V roce 1888 jej jeho dědic Sir Richard Wallace zapůjčil na výstavu Královské akademie. Právě během této přehlídky získal Halsův portrét sugestivní přezdívku Smějící se kavalír, přestože zobrazený muž se ani nesměje, ani není kavalírem. Název, udělený více než 250 let po vzniku obrazu, zaujal veřejnou představivost a přetrval až do dnešních dnů.
Portrétovaný muž v životní velikosti, zachycený ve tříčtvrtečním postoji, bývá označován za „nejpohlednějšího muže v dějinách umění“. Jeho totožnost zůstává nejasná a mezi badateli je předmětem sporů, ačkoli se má za to, že mu bylo 26 let, jak naznačuje latinský nápis ÆTATIS SVÆ 26 / Aº 1624 v pravém horním rohu obrazu. Wallace Collection uvedla, že Hals „revolucionalizoval mužský portrét – vdechl svým dílům vitalitu a živou přítomnost, která byla v jeho době zcela nová“. Toto hodnocení je obzvlášť patrné právě na obraze Smějící se kavalír, a to díky jeho odvážné kompozici, práci s barvou i štětcem.
Zobrazený muž je zjevně velmi bohatý. Jeho oděv je okázalý – jde o nejnovější francouzskou pánskou módu, kterou si mohla dovolit pouze elita nizozemské společnosti. Přizpůsobování se francouzskému odívání bylo v Nizozemsku ve 20. letech 17. století, tedy v dekádě, do níž obraz spadá, velmi rozšířené. Kabátec, do něhož jsou vetkány zlaté nitě, je vyšíván symboly štěstí, lásky a ctnosti.
Takováto ikonografie je v nizozemských portrétech té doby neobvyklá a může naznačovat, že Hals měl dobré vzdělání. Styl kabátce se podobá vzácně dochovanému francouzskému hedvábnému exempláři ze stejného období, který je součástí sbírek Metropolitního muzea umění. Oba jsou zdobeny rozparky – tehdy poměrně novou technikou zvanou pinking, která odhalovala spodní košili nositele; v případě portrétu jde o bílou lněnou košili.
Bujarý a okázalý kostým Smějícího se kavalíra ostře kontrastuje s typickým oděvem zobrazovaným na portrétech Halse a jeho současníků z vyšších vrstev nizozemské společnosti. Mnozí muži, zejména ženatí, nosili strohé a skromné černé obleky ovlivněné španělským dvorem. Příkladem je Halsův portrét Jacoba Olycana z roku 1625, tedy z doby o rok pozdější, než vznikl Smějící se kavalír.
Dobový divák by z Olycanova portrétu rovněž vyčetl, že je ženatý, a to podle jeho orientace směrem doprava. Opačné natočení postavy ve Smějícím se kavalírovi proto patří k důvodům, proč se badatelé domnívají, že zobrazený muž byl pravděpodobně svobodný.
Olycan má na sobě tradiční, bohatě skládaný okruží, zatímco muž na obraze Smějící se kavalír nosí modernější, měkce splývavý límec, který se začal prosazovat právě ve 20. letech 17. století. Tento vícevrstvý límec je vyroben z lnu a lemován jemnou paličkovanou krajkou. Královská zbrojnice ve Stockholmu uchovává vynikající dochovaný exemplář z této dekády.
Drahá krajka je patrná také na lemech bílých manžet. Hals s brilantní lehkostí vystihl geometrické vzory i křehkost materiálu jemnými tahy štětce. Podobný autentický fragment se nachází rovněž ve sbírkách Metropolitního muzea umění.
Halsovo mistrovství v zachycování různých odstínů černé barvy, pro které byl obdivován, je patrné na hedvábném plášti, šerpě i širokém klobouku s vyhrnutou krempou. Při pozornějším pohledu si lze všimnout, že muž má v ohbí levého lokte také luxusní pozlacený rapír. V 17. století byl meč základním doplňkem módního muže z vyšších vrstev. Tento konkrétní typ zbraně byl navíc mimořádně vzácný, což ještě více podtrhuje bohatství portrétovaného.
Ohromující dovednost, s níž Hals vymaloval tento mužův oděv, odpovídá i jeho volbě pózy. Portrétovaný vyzařuje sebejistotu: levou ruku má opřenou v bok a směřuje jí k divákovi, jako by vstupoval do jeho prostoru. Umístění postavy do krajního popředí ještě posiluje dynamičnost a bezprostřednost obrazu. Modré oči se na diváka dívají s jiskrou, růžové tváře, okázalý knír a jemný úsměv dotvářejí záhadnou a podmanivou tvář.
Sláva výjimečného obrazu Smějící se kavalír dávno překročila hranice světa výtvarného umění a pronikla do populární kultury. Jeho podoba byla využita v řadě reklam a objevila se také v televizi, literatuře i divadle. Přestože byl namalován před více než 400 lety, působí dodnes živě a svěže.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste chtěli, abychom zpracovali? Své náměty a podněty nám prosím zasílejte na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
