Komentář
Zatímco čínský vůdce Xi Jinping odstraňuje jednoho generála za druhým a snaží se dál upevnit svou moc, široká populace zůstává klidná.
Přestože se jeho digitální diktatura utahuje a ekonomika zpomaluje, ulice Pekingu, Šanghaje ani Kantonu neotřásají masové demonstrace jako ty, které probíhaly v Teheránu v Íránu.
Mohou však Číňané protestovat proti Xi Jinpingovi jiným, tišším způsobem – tím, že do Číny, kde Xi vládne stále tvrdší železnou rukou, prostě nepřivádějí děti?
Připomeňme, že politika jednoho dítěte byla pozastavena v roce 2016, protože porodnost se začala prudce propadat už během prvních let po nástupu Xi Jinpinga k moci.
Od té doby porodnost v Číně dál padá střemhlav – z 17,86 milionu narozených v roce 2016 na pouhých 7,92 milionu v roce 2025, což představuje pokles o zhruba 56 procent. V posledních letech se tento propad ještě zrychlil.
Ve skutečnosti se zdá, že čínská plodnost je ve volném pádu.
Jen za poslední rok podle Národního statistického úřadu ČLR počet narozených klesl o bezprecedentních 17 procent.
Propad je natolik šokující, že běžná vysvětlení klesající porodnosti sotva obstojí. I jiné asijské země, které prošly rychlou urbanizací a modernizací, zaznamenaly pokles velikosti rodin, ale nikoli v tak katastrofickém tempu.
Co se tedy děje?
Jako vždy v Číně je první otázkou: Jsou ta čísla skutečná? Statistiky se v Číně často upravují tak, aby vrhaly příznivé světlo na Komunistickou stranu Číny (KS Číny) a její vedení.
Tento dramatický kolaps porodnosti však rozhodně není dobrá zpráva. Naopak je to pro budoucnost Číny velmi špatná zpráva v celé řadě ohledů, takže jen stěží půjde o stranickou propagandu.
Dokonce i v letech hladomoru po Velkém skoku vpřed, kdy podle odhadů zemřelo hladem 45 milionů lidí, se v roce 1960 narodilo 14 milionů dětí a v roce 1961 dvanáct milionů – tedy o mnoho milionů více než dnes.
Čína nebyla takto bez dětí po celá staletí.
Profesor Wisconsinské univerzity Yi Fuxian upozorňuje, že Čína se nyní vrátila na úroveň porodnosti naposledy zaznamenanou „v roce 1738, kdy celková populace činila asi 150 milionů“. To bylo před třemi stoletími, kdy měla Čína pouhou desetinu dnešní populace.
Čína dnes netrpí hladomorem ani morem, přesto se lidé rozmnožují – nebo spíše nerozmnožují – jako by jimi byla stižena.
Částečně jde zjevně o dozvuky politiky jednoho dítěte.
Od roku 1980 byly stovky milionů žen brutálně podrobeny potratům a sterilizacím úředníky odhodlanými vymáhat jednoduché pravidlo: jedno dítě pro obyvatele měst, dvě děti pro venkovany.
Politika jednoho dítěte skončila až v roce 2016. To znamená, že miliony čínských žen dnes ve věku třiceti a čtyřiceti let – tedy v době, kdy ženy v jiných zemích ještě běžně rodí – byly před deseti či více lety sterilizovány a navždy tak ochuzeny o možnost mít děti.
K tomu připočtěme desetiletí systematického ubývání dívek z populace v důsledku dvojího zla – vraždění novorozených dívek a potratů na základě pohlaví. Čínské rodiny silně preferují syny, kteří mají pokračovat v rodové linii, jenže synové nemohou mít děti, pokud si nenajdou manželku. A manželek je v dnešní Číně chronický nedostatek.
Pak je tu rozkladný účinek proti-porodní propagandy. Téměř dvě generace byly páry bombardovány poselstvím, že v zájmu země mají mít pouze jedno dítě. Tento postoj se zakořenil v populární kultuře a vede mnoho mladých párů k tomu, že se tentokrát – ve vlastním zájmu, nikoli ve jménu státu – rozhodnou zůstat u jednoho dítěte. Nebo u žádného.
Jednou z ironií dějin je, že dcery žen, které byly násilně potraceny a sterilizovány, se nyní nechávají sterilizovat dobrovolně.
Tato „dobrovolná politika jednoho dítěte“, jak bychom ji mohli nazvat, se stane pro budoucnost Číny osudovou, pokud bude pokračovat. Pokud se populace každou generaci zmenší na polovinu, nebude trvat dlouho, než se země, která byla po staletí nejlidnatější na světě, začne vylidňovat.
Čínští vůdci dlouho považovali „masy“ za nevyčerpatelný zdroj a jejich plodnost za něco, co lze vypnout a znovu zapnout jako vodovodní kohoutek. Dnes však tento zdroj vysychá. Už nejméně pět let masy plní více rakví než kolébek a úmrtí stále výrazněji převyšují počet narozených.
Stále horečnatější snahy strany znovu otočit kohoutkem plodnosti mají jen mizivý účinek. Přestože strana v roce 2021 přijala politiku tří dětí a nabízí stále vyšší daňové úlevy, prodlouženou mateřskou dovolenou a další dotace, počet narozených dál klesá.
Straně se nepodařilo mobilizovat ani vlastní členy. Výzvy, aby 100 milionů členů KS Číny „převzalo odpovědnost“ za zvýšení porodnosti a splnilo svou vlasteneckou povinnost tím, že budou mít tři děti, narazily na hluché uši. Žádný nárůst porodnosti mezi stranickými kádry nebyl zaznamenán.
V dobách politiky jednoho dítěte mocní úředníci často beztrestně porušovali stanovený limit a pořizovali si druhé, třetí i čtvrté dítě. Nyní opět ignorují stranickou linii – tentokrát opačným směrem – a odmítají výzvy mít druhé dítě, natož třetí.
K tomu připočtěme rostoucí ekonomický tlak na čínskou střední třídu, kdy přetrvávající dopady obchodní války, vysoké ceny bydlení i náklady na výchovu a vzdělání dětí tlačí dolů jak sňatečnost, tak porodnost.
Ani čínští venkované, kteří se sotva protloukají, se nevracejí k „výrobě dětí“, protože v obdělávání svých malých políček nevidí budoucnost. Sezónní práce v továrnách, které přinášely příležitosti k přivýdělku, navíc mizí, jak cla administrativy amerického prezidenta Donalda Trumpa dopadají na domácí ekonomiku.
Skřípající ekonomika však nemůže plně vysvětlit náhlý a katastrofální propad porodnosti. Jako by se celé zemi zmocnila hluboká kulturní, ba i duchovní malátnost.
Jak Xi Jinping v průběhu let upevňoval svou moc, to, co bylo kdysi vychvalováno jako „Čínský sen“, začalo stále více připomínat noční můru za bílého dne – pomalu se rozvíjející kulturní revoluci plnou propagandistických kampaní, perzekucí a politických čistek.
Jak se dohledový stát stále pevněji usazoval – a stále více posedle usiloval o kontrolu – nejsou terčem sledování a řízení jen menšiny, jako jsou Ujgurové a Tibeťané, nebo nábožensky věřící, například lidé praktikující Falun Gong a křesťané, ale celé obyvatelstvo.
Dokonce i příslib svobodného vyjadřování, který přinesl vzestup sociálních sítí, byl vládními cenzory odebrán, což zvláště mladé dospělé zbavuje elánu a demoralizuje.
Mnozí se nejen vyvazují z manželství, rodiny a kariéry tím, že takzvaně „leží na zemi“ – tedy vědomě rezignují na soutěž a ambice –, ale jdou ještě dál a aktivně sabotují vlastní vyhlídky tím, že „nechávají vše vyhnít“.
Xiho cenzoři proti tomuto sílícímu protestnímu hnutí brojí, ale nedokážou ho zastavit. Proti lidem, kteří se prostě vzdali života, nefungují zásahové jednotky ani převýchovné tábory. A nepomohou ani ke zvýšení sňatečnosti a porodnosti.
Děti jsou živým, dýchajícím, smějícím se a milujícím vyjádřením naděje v budoucnost. Xiho diktatura tím, že v srdcích lidí tuto naději na lepší zítřek dusí, zároveň zbavuje zemi dětí.
Nakonec se může ukázat, že komunismus je nejúčinnější antikoncepcí, jaká kdy byla vynalezena.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
