Komentář
„Tolerance neznamená ‚všechno je dovoleno‘. Musí existovat nulová tolerance vůči všem, kdo nerespektují nezcizitelná práva jednotlivce a porušují lidská práva. Nulová tolerance musí být uplatněna i tehdy, pokud by například zbraně hromadného ničení padly do rukou Íránu a mohly ohrozit naši bezpečnost.
Írán si toho musí být vědom. Írán zná naši nabídku, ale ví také, kde je naše hranice: jaderná bomba v rukou íránského prezidenta, který popírá holokaust, vyhrožuje Izraeli a upírá mu právo na existenci, je nepřijatelná!“
Uprostřed preventivních a odvetných úderů vedených Spojenými státy proti Íránu by vám bylo odpuštěno, kdybyste si mysleli, že jde o amerického prezidenta, který takhle promluvil v roce 2025 nebo na začátku roku 2026. Není tomu tak. Je to evropský hlas na americké půdě: tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová, která v roce 2009 vystoupila před americkým Kongresem a vášnivě argumentovala, že pevnější vazby mezi Amerikou a Evropou jsou klíčem k lepšímu světu.
To je užitečný most k dalšímu, novějšímu projevu. Tentokrát americký hlas na evropské půdě: ministr zahraničí Marco Rubio, který 14. února 2026 vystoupil na Mnichovské bezpečnostní konferenci a vyzval k obnovení transatlantické aliance, jež má znovu získat a oživit upadající Západ. Málokterý nedávný projev o zahraniční politice vyvolal tolik kontroverzí a rozdělení.
Ano, společné vítězství Ameriky a Evropy nad komunismem ve 20. století si zaslouží uznání. Rubio však varuje, že znovusjednocení východního a západního bloku a následná éra prosperity a míru zrodily samolibost, iluze a dogmatismus. Říká: „Přijali jsme dogmatickou vizi svobodného a neomezeného obchodu, zatímco některé státy chránily své ekonomiky a subvencovaly své firmy, aby systematicky podkopávaly ty naše – zavíraly naše továrny, vedly k deindustrializaci velkých částí našich společností, přesouvaly miliony pracovních míst dělnické a střední třídy do zahraničí a předávaly kontrolu nad našimi klíčovými dodavatelskými řetězci jak protivníkům, tak rivalům. Stále více jsme předávali svou suverenitu mezinárodním institucím, zatímco mnoho zemí budovalo rozsáhlé sociální státy na úkor schopnosti bránit se. A to vše v době, kdy jiné státy investovaly do nejrychlejšího vojenského zbrojení v dějinách lidstva a neváhaly používat tvrdou sílu k prosazování vlastních zájmů.“
Rubio dodal: „Abychom uklidnili klimatický kult, uvalili jsme sami na sebe energetické politiky, které ochuzují naše obyvatelstvo, zatímco naši konkurenti využívají ropu, uhlí, zemní plyn i cokoli dalšího – nejen k pohonu svých ekonomik, ale i jako páku proti nám. A ve snaze o svět bez hranic jsme otevřeli dveře bezprecedentní vlně masové migrace, která ohrožuje soudržnost našich společností, kontinuitu naší kultury i budoucnost našich národů.“
Rubiův tón tvrdé lásky vůči Evropě může být podle některých „bezprecedentní“ či nový, ale ve skutečnosti nový není. Naznačovat, jak činí část komentátorů, že se nějak liší od toho, co říkali respektovaní západní lídři po celé století, je proto mimo.
Například Howard French, komentátor časopisu Foreign Policy, označuje Rubiův projev za „nebezpečný“. Mathias Risse z Harvardovy univerzity napsal, že tím, že Rubio balí „civilizační paniku“ do jazyka státnictví, jeho etika židovsko-křesťanského západního expanzionismu odsouvá lidská práva na vedlejší kolej. A Francis Fukuyama ze Stanfordské univerzity rozlišuje mezi nepopiratelně křesťanskými kořeny západní civilizace a osvícenstvím formovanou mocenskou politikou, kterou údajně zplodila.
Západní sebereflexe
Amerika podle Rubia usiluje o transatlantickou alianci, která čerpá z toho nejlepšího, nikoli z toho nejhoršího západní civilizace. Nejde jen o zachování a ochranu pouhé geografie, ale o pěstování ideje – ideje, která je stále více ohrožená. To je v souladu s tím, co říkali respektovaní západní lídři po desetiletí.
V roce 1946 viděl Winston Churchill v komunismu hrozbu pro „křesťanskou“ civilizaci. Vyzval „západní demokracie“, aby se spojily k ochraně a obraně způsobu života, na němž záleží. S vděčností poděkoval Americe za to, že dvakrát vyslala miliony svých mladých mužů přes Atlantik, aby zachránili Evropu, a tím i svět.
V roce 1982 prezident Ronald Reagan oslavoval západní ideály individuální svobody a zastupitelské vlády, ale zdůraznil vládu práva „před Bohem“.
V roce 1988 britská premiérka Margaret Thatcherová, dlouhodobá zastánkyně transatlantických vazeb, označila západní židovsko-křesťanskou tradici za „nekonečně cennou“, protože může „poskytnout morální impuls, který jediný může vést k míru“.
V roce 1990 československý prezident Václav Havel označil Ameriku za ideálního partnera Evropy, protože „nikdy nebyla narušena totalitním systémem“.
V roce 2009 Merkelová uvedla, že to, co spojuje (a udržuje pohromadě) Evropu a Ameriku, není jen „sdílená historie“, ale i „sdílené hodnoty“ založené na lidské důstojnosti. Při zmínce o potenciálně ničivých důsledcích pádu Berlínské zdi poděkovala „16 milionům Američanů“, kteří byli „v uplynulých desetiletích“ dislokováni v Německu a bez jejichž pomoci by Evropa zůstala rozdělená.
Aktualizovaná západní sebereflexe
V čem je tedy Rubiovo poselství nové?
Odráží poměrně nedávné procitnutí některých evropských lídrů ohledně slepých míst Západu.
Nedávno italská premiérka Giorgia Meloniová připomněla, jak západní filozof Roger Scruton používal pojem „oikofobie“, z řeckého „oiko“ (domov) a „phobia“ (strach). Tento západní zvyk sebenenávisti, odpor k vlastnímu domovu, označila za „narůstající pohrdání, které nás vede k tomu, abychom chtěli násilně vymazat symboly naší civilizace, jak v USA, tak v Evropě“.
Analytici sice dlouhodobě upozorňují na devastaci způsobenou „válkou proti Západu“, ale jde pravděpodobně o nejodvážnější formulaci tohoto problému ze strany šéfa diplomacie.
Stejně jako západní hlasy před ním i Rubio počítá s vedoucí rolí Ameriky, ovšem po boku Evropy, která se vymanila z „viny a hanby“, Evropy, která uznává toto společné západní dědictví jako „jedinečné, svébytné a nenahraditelné“. Amerika podle něj odmítá být jen spořádaným správcem „řízeného úpadku Západu“. Jeho návrat ke sdílené kultuře a sdíleným hodnotám má naléhavý tón, protože „nežijeme v dokonalém světě“.
Relativně důvěryhodný svět, který kdysi přivítal Reaganovu nabídku demokracie jako ideálu, už neexistuje. V éře kybernetických útoků, umělé inteligence a falešných zpráv je zkrátka příliš mnoho aktérů jednajících ve zlé víře, kteří proti Západu zneužívají étos otevřených hranic, apokalyptického klimatického alarmismu, pocitu křivdy, nárokovosti a reparací. Ještě horší je, že mnozí novináři z hlavního proudu, akademici a aktivisté trvají na právech odtržených od odpovědnosti – pro všechny kromě Západu.
Analytici dnes běžně píší o „slábnutí prvenství Západu“, o „postzápadním“ či „postamerickém“ globálním řádu.
Rubio proto kárá západní „samolibost“. Naznačuje tím, že zatímco Evropa řeší, zda je každé její rozhodnutí dostatečně rozmanité, spravedlivé a inkluzivní vůči geopolitickému (nikoli geografickému) globálnímu Jihu, jiní mezitím píší scénář světa, který je Západu méně podobný než kdy dřív. Je v pořádku, když se lidé shromažďují kolem líbivých sloganů OSN, jako je „Nenechat nikoho pozadu“. Ale co dělat, ptá se Rubio, když titíž lidé začnou tvrdit, že právě Západ má zůstat pozadu.
Rubio zdaleka jen nemoralizuje, naopak uznává společnou odpovědnost Ameriky: „Tyto chyby jsme udělali společně.“ Málokterý dnešní projev o zahraniční politice připouští takto odvážnou, upřímnou a veřejnou sebereflexi. Nebo tak nekompromisní vyjádření záměru. Naznačuje, že chyby se budou dít i v přítomnosti a budoucnosti, ale má strach z toho, že něco neuděláme dokonale, vždy bránit Západu dělat to, co je správné?
Rubio říká: Ano, Západ čeká světlá budoucnost, ale jen tehdy, pokud přestane omlouvat „rozbitý status quo“. Vyzývá Evropu, aby nyní více vystoupila jako rovnocenný partner – ekonomicky, vojensky i kulturně. Nejde o nevyprovokovanou výzvu k západní hegemonii ani, jak někteří tvrdí, o „civilizační paniku“. Je to strategická odpověď na strategické podkopávání západního způsobu života.
Evropa nemusí vždy souhlasit s tempem nebo stylem americké reakce. Rubio však doufá, že nyní alespoň lépe rozpozná a bude reagovat na nové výzvy, jimž Západ čelí. Když říká, že právě proto, že Americe záleží na transatlantických vazbách, „my Američané můžeme někdy působit ve svých řadách trochu přímočaře a naléhavě“, vrací Evropě její vlastní hlas.
Před více než 15 lety Merkelová připustila, že Amerika a Evropa mají neshody: „Jeden může mít pocit, že ten druhý je někdy příliš váhavý a bojácný, nebo z opačné perspektivy příliš tvrdohlavý a průbojný. A přesto jsem hluboce přesvědčena, že pro Evropu neexistuje lepší partner než Amerika.“
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanovisko Epoch Times.
–ete–
