Článek byl převzat z Konzervativních listů, napsala Alena Hromádková. Článek byl redakčně zkrácen.

Názor

Pierre Manent. (CC BY-SA 2.0 fr)
Pierre Manent. (CC BY-SA 2.0 fr)

Francouzský politický filosof Pierre Manent kombinuje historicko-logický výklad s politicko-filosofickým přístupem. Na rozdíl od jiných se ale soustředil i na náboženskou problematiku, kterou vnímá jako neopomenutelný podtext současných mezinárodních konfliktů.

V rozsáhlém rozhovoru, který poskytl v roce 2010 erudovanému publicistovi a filosofu B. Delorme-Montinimu shrnul své celoživotní úsilí porozumět evropskému vývoji na půdorysu pomyslného trojúhelníku náboženské pravdy, filosofického zkoumání a politické reflexe. (7)

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k našemu Newsletteru.

Byrokracie je síla, která „neláme ničí vůli, ale oslabuje ji, ohýbá, usměrňuje; zřídka ji nutí k nějaké činnosti, naopak brání lidem jednat; nic neničí, brání jen vzniku čehokoli. Netyranizuje, ale překáží, potlačuje, dráždí, vysiluje, ohlupuje a nakonec redukuje každý národ na stádo bázlivých a snaživých dobytčat, jejichž pastýřem je vláda…“ – A. de Tocqueville

Po léta studoval a vyhodnocoval díla a společenský kontext života N. Machiavelliho, T. Hobbese, Ch. Montesquieua, J. Rousseaua a hlavně A. de Tocquevilla. Šíře a hloubka jeho analytického záběru ho přivedla k odmítnutí vší relativizace či dokonce negace raných vývojových fází starověké kultury a středověké křesťanské civilizace, kde byly zformulovány dodnes nosné principy evropského cítění a myšlení, jež války a velké radikální revoluce nemohly zcela zlikvidovat.

Základní politické formy

Proč existují národy: Úvahy o demokracii v Evropě, Pierre Manent

Za Manentův další velký vklad je považováno jeho zkoumání vývoje základních politických forem života: obce (polis), říše a národa. Zdlouhavý a obtížný proces emancipace člověka od kosmických sil proběhl v našem civilizačním okruhu rozdílně od jiných velkých civilizací, přičemž byly vygenerovány politické formy akcentující roli a možnosti člověka a jeho rozumu.

To vedlo ke vzniku specifických napětí a polarit, které nutno mít na zřeteli v úvahách o fenoménech jako moc, vláda, spravedlnost, vlastnictví, práva, povinnosti. Vždyť při nerovném a odlišném kulturním a politickém vývoji společností rezidua předdějinného lidského soužití na mnoha místech světa dále existují.

V Evropě je jedinec pojímán jako hodnota sama o sobě, který nemá jen tu hodnotu, kterou kdysi představoval co nepatrná součást celku, k němuž přináležel. Protože Manent také považuje národ (národní stát) za důležitý sjednocující princip lidských životů, obává se, že ztratí-li časem legitimitu, vynese demokratický pohyb na povrch politických procesů prvky předdemokratických společenství.

Cesta byrokratizace

Přitom poukazuje na měnící se sebeorganizaci společností cestou stále větší byrokratizace rozhodujících procesů, které oslabují váhu veřejného, resp. politického prostoru, který je pro udržení demokracie a svobody národa nezbytný.

Stupňující se proces byrokratizace společenského života, který vede k velmi neblahým následkům. Neefektivnosti a hospodářské stagnaci, ke vzniku a neustálému rozvoji obrovského zaopatřovacího mechanismu určeného k uspokojování potřeb širokých vrstev na úkor aktivního přístupu k životu, k zužování a vyprazdňování prostoru pro reálně praktikovanou politickou kulturu a ubývání smyslu pro zodpovědnost za osobní záležitosti i společenské poměry v širším slova smyslu.

V této souvislosti bude užitečné poukázat na názor jím tak vysoce uznávaného autora A. de Tocquevilla, který byl svědkem rozmachu masové demokracie v Americe. Ta byla podle něj již v 19. století ohrožována centralizací a neustálým růstem úřední moci.

A. de Tocqueville neměl pro pozorovaný jev ještě adekvátní výraz, nicméně hovořil a psal o síle, která „neláme ničí vůli, ale oslabuje ji, ohýbá, usměrňuje; zřídka ji nutí k nějaké činnosti, naopak brání lidem jednat; nic neničí, brání jen vzniku čehokoli. Netyranizuje, ale překáží, potlačuje, dráždí, vysiluje, ohlupuje a nakonec redukuje každý národ na stádo bázlivých a snaživých dobytčat, jejichž pastýřem je vláda…“ (8)

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k našemu Newsletteru.

Pro P. Manenta je něco takového projevem měkčího provádění nežádoucí společenské transformace. Nejde o přímou despocii či tyranii, což si také uvědomoval A. de Tocqueville, ale o stupňující se proces byrokratizace společenského života, který vede rovněž k velmi neblahým následkům. Např. k neefektivnosti a hospodářské stagnaci, ke vzniku a neustálému rozvoji obrovského zaopatřovacího mechanismu určeného k uspokojování potřeb širokých vrstev na úkor aktivního přístupu k životu, k zužování a vyprazdňování prostoru pro reálně praktikovanou politickou kulturu a ubývání smyslu pro zodpovědnost za osobní záležitosti i společenské poměry v širším slova smyslu.

Evropská a americká demokracie

V kontextu masové demokracie hledají Evropané soužití, které by preferovalo a přednostně prosazovalo princip rovnosti, vedoucí k prosazení ještě ne zcela jasných představ postupného vyrovnávání rozdílů a konečné politické integraci. V této souvislosti pak P. Manent srovnává ve studii Proč existují národy americký a evropský způsob dalšího šíření demokracie.

Americký přístup je výrazně aktivistický s odlišnou verzí „demokratické říše“: jejím základem má být hlavní národ se silnou zavedenou demokracií, který bude vzorem. Povede či bude pobízet jiné národy potřebným směrem, protože pro člověka je přece demokracie přirozená.

Pokud by nějaký zločinný stát chtěl tento proces ohrožovat, tak má Amerika díky své vojenské převaze zasáhnout. Případné použití síly, která je spojena s perspektivou sjednoceného světa zároveň dovolí zachování národů, protože kolektivní rozdíly se stanou bezvýznamnými. (9)

Evropská představa za základní článek dějinného pohybu nepovažuje žádný hlavní národ, protože dědictví po Římském impériu nebylo spojeno s jen jedním a mocným národem ale s mnoha národy. Tak došlo v počátku budování moderní demokratické říše k oddělení demokracie od jakéhokoli jednoho určitého lidu.

Jaká budoucnost čeká Evropu bez národního cítění, které spojuje minulé s budoucím? Co se bude dít, až unikátní forma lidského soužití v podobě soudržného a řádně strukturovaného národa nebude založena na pochopení dějinných zápasů minulosti a jak bude možné bez těchto znalostí zodpovědně připravovat srozumitelnou budoucnost nastupujícím generacím? Co bude s Evropou, když se prosadí nezávazný vztah k tomu nejlepšímu, co v minulosti vzniklo? – P. Manent

Stát a národ versus superstát

Evropa začala budovat společnou vládu (kratos) bez konkrétního lidu (démos) s akcentem na prosazování lidských práv, šíření svobodného trhu a nových vysoce účinných způsobů komunikace.

Od každého národa se přitom očekávalo, že se více méně vzdá své minulosti plné křivd a útlaku a že lidé přestanou považovat nějakou životní formu (kulturu) za lepší či horší. Jinými slovy, že demokracie, která živila lásku každého národa k sobě samému, bude postupně nahrazována demokracií, jež něco takového kritizuje a odmítá.

Zde se P. Manent ptá, jaká budoucnost čeká Evropu bez národního cítění, které spojuje minulé s budoucím? Co se bude dít, až unikátní forma lidského soužití v podobě soudržného a řádně strukturovaného národa nebude založena na pochopení dějinných zápasů minulosti a jak bude možné bez těchto znalostí zodpovědně připravovat srozumitelnou budoucnost nastupujícím generacím? Co bude s Evropou, když se prosadí nezávazný vztah k tomu nejlepšímu, co v minulosti vzniklo?

Demokracie je pohybem k rovnosti podmínek, kdy k určitému vyrovnávání docházelo důrazem na určité, v daném momentu zvlášť ostře vnímané fenomény jako např. náboženské otázky, sociální problémy, rivalita s jinými národy. Proces radikální individualizace v řadě zemí nabyl takového rozsahu a intenzity – spolu s bezprecedentní expanzí lidských a občanských práv (a nároků vydávaných za práva) – že v mnoha zemích dochází k oslabení vazby jednotlivců a státu, protože stát začal být chápán jako nepřítel, který nechce vyhovět.

P. Manent se ptá, odkud se v posledních desetiletích vzal tento odpor ke stěžejní instituci, která díky své svrchovanosti a legitimitě byla vždy nadřazena jiným svrchovanostem, mající původ v rodině, majetku, intelektuálnímu vybavení atd. a tak mohla více či méně sloužit jako nezbytný předpoklad a prostředek řešení společenských problémů. Je přesvědčen, že je třeba namísto dalšího směřování k nějaké bezprecedentní politické formě jménem Evropa pokusit se o obnovu tradičních elementů – např. národů a respektovat jejich specifický vývoj.

Poukazuje také na nutnost vzít patřičně na vědomí uvažování muslimů nebo Číňanů, kteří se určitě nedívají na Evropu (Ameriku) jako na předvoj světového občanstva, který by měli následovat.

Manent je přesvědčen, že je třeba namísto dalšího směřování k nějaké bezprecedentní politické formě jménem Evropa pokusit se o obnovu tradičních elementů – např. národů a respektovat jejich specifický vývoj.

Za této situace je národní stát jako pevný referenční rámec i nadále důležitý proto, že při vší technicky vyspělé komunikaci a homogenizaci životních stylů tendence ke spolupráci a sjednocení lidstva nepřevažují.

Často je tomu právě naopak. To si část evropských elit mohla v letech příprav vstupu Turecka do Evropské unie dobře uvědomit. Tehdy byl obecně šířen názor, že „Turecko, ostatně jako kterákoli země, má právo vstoupit do evropských orgánů…“ (10)

Jenže se ukázalo, že vstup nějaké země do nějaké aliance či unie se může zainteresovaným kruhům jevit jako žádoucí, ale nemůže být prezentován jako právo. Vždyť každodenní praxe i reflexe o ní ukazuje, že „…rovnost práv a spravedlnost stejná pro všechny mají smysl pouze mezi občany už existujícího společenství organizovaného v demokratickém režimu a jedině tam jsou možné…“ (11)

Tím se vynořil problém obsahu jednání a podob budoucí integrace, kdy pro jednu ze zúčastněných stran je náboženský život politicky objektivním faktem, zatímco pro druhou stranu záležitostí pouze subjektivního prožívání.

Přitom mezinárodní vztahy jsou na celoevropské i světové úrovni dál více či méně explicitně ovlivněny podle historicky vzniklých politických polarit, které odpovídají náboženským rozdílům: křesťanský Západ a islám, anglosaská/skandinávská protestantská a katolická tradice, konflikty související s existencí Izraele, Indie, Číny…

Podobným paradoxem je, že narůstají bezprecedentní nerovnosti v bohatství, kulturních stylech a celkové kvalitě života i když nejdrastičtější formy chudoby byly v euro-atlantickém civilizačním okruhu odstraněny.

Evropská jednota je v zájmu nás všech. Nepochybně by v budoucnu mělo jít o široce sdílený konsensus, který by citlivě vázal požadavek nutné míry jednoty a respektu k historicky vzniklé rozmanitostí jazyků, umění, mravů, právního uspořádání, hospodářských poměrů a náboženských věrouk. Tento přístup nevylučuje další kultivaci a průniky podnikatelského, právního, finančního, akademického a obecně kulturního prostředí.

My Evropané jsme z velké části stále ještě lidé historičtí: to znamená, že chceme být součásti smysluplného dějinného vývoje, že arbitrární vůli, vnucenou bez konsensu odkudsi z centra a shůry prožíváme úkorně a že zápasy a zkušenosti našich předků nás osobně ovlivňují bez ohledu na to, zda některé vrstvy horlivých aktérů v politice nesporná fakta vytěsňují či o nich mlčí nebo dokonce lžou.

Post-moderní člověk vyvázaný z tradice, z dosahu autority rodiny, školy, tradiční kultury je snadno dezorientovaný a psychicky náchylný podlehnout ideologické manipulaci, svým vnitřním slabostem a rozporům.

Úsilí mocenských elit o kratos je nepochybně atraktivnější (a lukrativnější) činnost než péče o integritu a morálně politickou způsobilost a schopnost politického úsudku démos. Nepochybně se bude muset v tomto ohledu hodně změnit – pro začátek aspoň v rovině realistické reflexe.

Celý článek


Literatura:

7) Pierre Manent, Seeing Things Politically, St. Augustine Press, Indiana 2015, str. 152-159.

8) Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe I, II, LN 1992, Praha, II. díl, str. 218.

9) Pierre Manent, Proč existují národy (úvahy o demokracii), CDK 2007, Brno, s. 9.

10) Podrobněji tamtéž, str. 46-55.

11) Tamtéž, s. 54.