Vůdce KS Číny byl nepochybně zodpovědný za genocidu

Komentář

Bývalý šéf Komunistické strany Číny (KS Číny) Ťiang Ce-min je mrtvý.

Někteří mají zamlžené oči, možná kvůli jeho údajně přátelskému chování. Ťiang vystupoval pro světové vůdce, včetně pěveckých pokusů pro anglickou královnu, George W. Bushe a Luciana Pavarottiho.

Ťiang by však měl být připomínán spíše pro krvavou stopu, kterou za sebou zanechal. V roce 1989 se postavil na stranu zastánců tvrdé linie proti prodemokratickým demonstrantům na náměstí Nebeského klidu a ospravedlnil následný masakr. V roce 1999 zahájil pronásledování duchovního hnutí Falun Gong, které se bezpochyby změnilo v genocidu.

Ano, Ťiang a jeho předchůdce Teng Siao-pching přeměnili Čínu z neefektivní komunistické ekonomiky na komunismus, který využívá páky trhu. Skrývali sílu Číny a vyčkávali. To se týká i rozhodujícího vstupu Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001.

Ale marketizace posílila Čínu pro vojenskou expanzi. KS Číny se nikdy neliberalizovala, místo toho pokračovala v komunistickém ideálu prodávat kapitalismu provaz, aby se posléze sám mohl oběsit. Když byl Západ připraven „natáhnout bačkory“, Ťiang a jeho předchůdce Chu Ťin-tchao využili svého vlivu, aby v roce 2012 zajistili, že Si Ťin-pching a jeho agresivnější politika budou připraveni těžit.

Problém čínské agrese není problémem Sia, Chua, Ťianga, Tenga, nebo dokonce Mao Ce-tunga, ale problémem autokracie. Je to systémová diktátorská hrozba, která se táhne od marxismu-leninismu z roku 1917 přes Josefa Stalina až po dobytí území čínskou komunistickou stranou v Ťiang-si ve 30. letech 20. století, Pekingu a Sin-ťiangu v roce 1949, Tibetu v roce 1950, části Indie v 60. letech a ostrovů v celém Jihočínském moři od 70. let 20. století do současnosti.

Ťiang byl součástí tohoto autokratického systému. V roce 1995 se zmocnil Mischiefského útesu patřícího demokratickým Filipínám, spojenci USA, který uzavřel smlouvu o vzájemné obraně. Útes je územím Filipín, přesto Spojené státy neudělaly na jeho obranu téměř nic. Nyní tam má Lidová osvobozenecká armáda námořní základnu.

Zatímco Západ doufá v čínského Gorbačova, který by současně zlepšil život 1,4 miliardy čínských občanů a odstranil čínský režim jako hrozbu demokratizace země, žádný takový vůdce není na obzoru. Ťiang byl jednou z těchto nadějí, ukázalo se však, že je jen dalším krvavým oportunistou.

Do KS Číny vstoupil v roce 1946 a první práci mu poskytla americká zmrzlinářská firma. On se jí za to odvděčil tím, že po revoluci pomohl firmu vyvlastnit.

Ťiang se účastnil kampaně proti pravičákům, která trvala v letech 1957 až 1959, a poslal některé své kolegy na „převýchovu“.

Místo aby se postavil proti vlně intelektuální destrukce během kulturní revoluce v roce 1966, snažil se vypadat jako její součást a nechal si ostříhat vlasy na krátko v revolučním stylu.

Ťiangova „umírněná“ podpora revoluce mu vynesla vedoucí pozice nejprve v Šanghaji, kde v roce 1989 nejen potlačil prodemokratické protesty, ale také se zaměřil na ty členy čínské komunistické strany, jako byl Čao C‘-jang, kteří prosazovali nevojenskou reakci. Zastánci tvrdé linie vyhlásili stanné právo a odměnili Ťianga mocenskými posty v Pekingu, které ho dovedly až do čela strany. Ten na oplátku obhajoval jejich masakr.

Během krize v Tchajwanském průlivu v letech 1995 až 1996 čínská armáda v čele s Ťiangem vypálila rakety, aby zabránila ostrovní demokracii vyhlásit nezávislost. V reakci na obvinění právníků zabývajících se lidskými právy, kteří v roce 2001 u amerického soudu podali na Ťianga obžalobu z genocidy, Peking údajně pohrozil, že Tchaj-wan znovu vybombarduje.

V tomtéž roce poslala Lidová osvobozenecká armáda na smrt čínského stíhacího pilota, který se příliš přiblížil k americkému špionážnímu letadlu. Americké letadlo havarovalo na čínském ostrově Chaj-nan. Číňané ho rozebrali, zřejmě za účelem zpětného inženýrství – což je forma krádeže.

Ťiang, stejně jako ostatní komunisté, potlačoval náboženství. Když si Tibeťané v roce 1996 určili nového duchovního vůdce, zvaného pančenlama, Ťiang ho nechal zmizet a nahradil ho takovým, jehož rodiče byli poddajnější zájmům KS Číny.

O tři roky později Komunistická strana Číny zaútočila v tisku na Falun Gong. Jeho praktikující odpověděli protestem 1020 000 lidí v Pekingu, kteří obklopili sídlo KS Číny poblíž náměstí Nebeského klidu. Jednalo se o největší protest od roku 1989, který až do dnešních protestů s bílým papírem neměl obdoby.

Zatímco požadavky stoupenců Falun Gongu byly poměrně skromné, Ťiangova reakce byla drakonická. Zakázal duchovní praxi, kterou vyznávaly až desítky milionů lidí. Desetitisíce praktikujících byly uvězněny, mučeny nebo zabity, mimo jiné i násilným odebráním jejich orgánů.

Od té doby se Ťiang a čínská komunistická strana snaží Falun Gong vymýtit, včetně zabíjení jeho stoupenců. To je podle definice OSN genocida.

Jakýkoli sentiment kolem Ťiangovy smrti je proto nemístný. Nebyl ani prvním, ani posledním krvavým diktátorem v historii. Stejně jako mnozí před ním i po něm byl banální v udržování svého vlastního zla.

Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times. Z originálu přeložil MiC.