Ústavní soud zrušil 7. května 2024 s odloženou platností povinnost chirurgického zákroku nebo sterilizace pro ty, kdo si chtějí úředně změnit pohlaví. Čeští zákonodárci tak mají čas do poloviny příštího roku na to, aby přišli s takovou právní úpravou, která podmínky pro přepsání pohlaví v dokladech umožní, aniž by trvala na fyzické úpravě pohlaví.
Zákonná povinnost „zneplodnění“ je nepřijatelná také pro Evropský soud pro lidská práva, a změna tudíž bude nevyhnutelná. Co by tedy mělo být potřebné k tomu, aby si člověk změnil pohlaví, rodné číslo a jméno? O tom se debatovalo 12. června 2024 v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, kde probíhal kulatý stůl na téma „Úřední změna pohlaví ve světle rozhodnutí Ústavního soudu“.
Z vícero stran zde zaznělo, že variant legislativních úprav je několik, od pouhého vypuštění podmínky kastrace v zákoně až po sebeurčení bez účasti lékařů.
Chceme rychlý a dostupný proces
Zástupcům LGBTQ+ komunity na kulatém stole vadilo, že jejich doklady jsou v rozporu s tím, jak vypadají a kým se cítí, ať už jde o uváděné jméno, pohlaví nebo rodné číslo. Každý z těchto údajů prozrazuje původní identitu člověka, kterou si přejí skrýt. Ideálním stavem by pro ně bylo umožnění úřední změny pohlaví jen na základě vlastního prohlášení a to již od 15 let.
„Podporujeme návrh ministerstva spravedlnosti v tom, že ta úřední změna by měla být dostupná od 15 let… To, že si mládež bude moct změnit doklady od 15 let, jim dá prostor si život v té sociální roli vyzkoušet, aniž by byli tlačeni do nějakých medicínských zákroků nebo procedur,“ myslí si účastník debaty Viktor Heumann, předseda spolku Trans*parent a odborný poradce na Národním ústavu duševního zdraví.
Při současném stavu podle něj mladí lidé hned po dosažení 18 let spěchají se změnou dokladů a často si kvůli tomu volí nevratné zákroky. Budou-li mít možnost si svou sociální roli vyzkoušet předem, mohou sami zjistit, jestli jsou pro ně ty zákroky relevantní, míní Heumann a dodává, že speciálně pro mládež je sociální přijetí velmi důležité.
Možnost určit si své vlastní pohlaví, tzv. sebeurčení, sebeidentifikace nebo sebedeklarace funguje údajně již ve 12 zemích Evropské unie a jako poslední jej mělo schválit Německo, kde začne platit od srpna 2024. Deník Epoch Times tyto údaje neověřoval.
Sebeurčení znamená prohlášení genderové identity vůči správním orgánům. Podle předsedy Trans*parentu, který je sám původním pohlavím žena, je tento proces „nejjednodušší, nejpřehlednější, nejlépe implementovatelný a administrativně nejméně zatěžující“. Zároveň splňuje podmínku Evropské komise, aby šlo o proces „rychlý, transparentní a dostupný“. Hodil by se podle něj i pro nebinární osoby (ti, co se nehlásí ani k jednomu pohlaví), které by mohly mít v občance u kolonky pohlaví uvedeno X – neutrální.
Postoj sexuologů
Sexuologové model sebeurčení vítají. Když trans osoba nechce hormonální léčbou nebo chirurgickým zákrokem projít, zákon by ho k tomu neměl nutit a tato volba by měla být dobrovolná, míní sexuolog a gynekolog Pavel Turčan, který je místopředsedou sekce gynekologické sexuologie České gynekologické a porodnické společnosti,
„Stačí, když ten člověk, pokud požaduje pouze sociální tranzici, přijde na matriku, podá prohlášení, že se cítí být mužem a bude mu přiděleno mužské jméno, mužské rodné číslo nebo naopak. Ale pokud ta osoba bude požadovat medicínskou tranzici, to znamená nějakou hormonální léčbu, chirurgické zákroky, tam by samozřejmě měla být určitá pravidla,“ prohlásil lékař.
Pro stejný postup je i sexuolog a urolog Libor Zámečník, primář Sexuologického ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, který při debatě prezentoval stanovisko České společnosti pro sexuální medicínu.
Ta by ráda viděla takovou zákonnou úpravu, „která by podporovala čistě sebedeklaraci bez účasti zdravotnického systému“. Podle doktora Zámečníka jde stejně o politické rozhodnutí, do něhož by lékaři neměli být vtahováni.
„Nevidíme jako vhodné, aby se tím zdravotnický systém zabýval,“ pronesl a dodal, že nutnost vystavovat potvrzení jen „zahlcuje zdravotnický systém“, zvyšuje nákladovost a tlak na lékaře, kteří z takového rozhodnutí mohou nést důsledky a navíc žadatelé o úřední změnu pohlaví kolikrát ani nestojí o to, aby medicínský zásah prodělali.
Zároveň poznamenal, že je třeba přijít s takovými legislativními pojistkami „aby se nestalo módním výstřelkem, že každý, kdo bude chtít, bude moct jít na matriční úřad“ a nedocházelo „k živelným“ či účelovým změnám pohlaví.
Navrhuje proto nastavení určitých podmínek jako souhlas rodičů u nezletilých nebo ošetření lhůty mezi hlášenou a faktickou změnou pohlaví.
Sexuolog Vladislav Chvála napsal Epoch Times, že možnost sebedeklarace by neměla být k dispozici před dozráním člověka, tedy před 25. rokem. „Samotná deklarace svého pohlaví na úřadě neřeší vztahy dítěte s rodiči a ve společnosti. Sebedeklarace dítěte jako člověka opačného pohlaví nijak nemění postoj ostatních k jeho viditelnému tělesnému pohlaví,“ uvedl Chvála.
Skutečná transsexualita se podle něj týká jen 0,01% populace a není proto třeba zavádět opatření, které ještě více zmate emočně nestabilní adolescenty, aby experimentovali se svým genderem. „Pokud stát chce zavést jen sebedeklaraci, ať si sám stát, bez nás lékařů, vyřeší problémy, které s tím budou nutně souviset,“ domnívá se Chvála.
Podle něj sexuologové dávají přednost sebedeklaraci proto, že „v případě, že by měli jen vydávat potvrzení o stavu člověka nespokojeného se svým pohlavím bez možnosti skutečně stav objektivizovat, bez možnosti dlouhodobé a kvalitní péče, která by byla zaměřena na dozrání člověka takto poznamenaného, by jejich práce nedávala smysl“.
Rozdávání pohlaví na počkání
Protože na kulatý stůl nebyli přizváni výrazní oponenti, oslovili jsme i kritické hlasy z komunity trans lidí u nás, abychom se zeptali na jejich názor. Jedním z nich je předseda spolku Pluralis Samuel Erbandorf. Pluralis by se dal označit za konzervativní křídlo LGBT komunity, které se vymezuje vůči nátlakovým metodám a vyhraněné rétorice některých transgender aktivistů.
Erbandorf považuje rozhodnutí Ústavního soudu za „nešťastné“ a za „překročení Rubikonu“. „Pokud společnost přistoupí na ohýbání reality, byť i v tomto – kde se to zastaví?“ klade si řečnickou otázku o úřední změně pohlaví.
Podle něj to však „není chyba aktivistů, ale většinové společnosti, která ustupuje bez rozvahy a sama se halí do mlhy korektnosti a sebecenzury“. To je dle jeho mínění také důvodem, proč se sebeurčením sexuologové souhlasí.
„Bojí se následků svého, byť oprávněného, zamítavého rozhodnutí. Popotahování na sociálních sítích, nálepkování za transfoby, či kdoví co ještě,“ domnívá se předseda Pluralisu a dodává, že autocenzura by pak mohla vést k „rozdávání“ pohlaví na počkání.
Na argument Trans*parentu, že sebeurčení by bylo nejlépe zavést již od 15 let, namítá, že mládež slouží spolku pouze jako prostředek k dosažení svých cílů, „jelikož to působí dobře na city ostatních“. „Pokud by jim šlo o mladé, nebyli by pro to, aby mladí mohli užívat blokátory puberty či hormony opačného pohlaví,“ konstatuje Erbandorf.
„Představme si, že patnáctiletá dívka se prohlásí za chlapce – papírově. Její tělo se jí přitom bude měnit v ženu – což samozřejmě v tu chvíli nechce – se vším, co k tomu patří. Sáhne tedy pro blokátory puberty, aby tomu zabránila. Tělo zastaví přirozený vývoj a pod dávkami hormonů se začne měnit. A třeba za pět let, když by ji ,to přešlo‘ by se chtěla vrátit zpět k ženskému pohlaví. Myslíte, že její tělo doběhne svou zastavenou pubertu? Že se nastartuje k tomu, aby se správně dovyvinulo? Obávám se, že nikoliv,“ říká Erbandorf.
Pokud by už bylo nevyhnutelné sebeurčení bez účasti lékaře zavést, je za to, aby to bylo až po ukončeném vývoji těla i mysli, tedy v 25 letech.
S tím souhlasí i Tereza Kateřina Sovová, spoluzakladatelka projektu Based Initiative a portálu detranzice.cz, které pomáhá trans lidem, kteří se chtějí vrátit zpět ke svému původnímu pohlaví. „Tento postup by schválený neměl být vůbec, pokud by ale k takovému scénáři přeci jen došlo, možnost tranzice by měla být nabízena až po dokončení vývoje mozku, tedy po 25. roce života,“ uvedla pro Epoch Times.
Ideální je však podle ní situace, kdy by dětem možnost tranzice, ať už fyzické či sociální, nebyla nabízena vůbec. „I kdyby za celou tranzici nemělo dojít k jedinému zásahu do těla, psychické zdraví trpí. Člověk žijící v opačné než přirozené roli žije za maskou, která není dlouhodobě udržitelná,“ míní Sovová a dodává, že „mladý člověk nemá životní zkušenosti ani schopnosti nutné pro objektivní informované rozhodnutí“.
„Přes 90 % případů transsexuality tvoří takzvané ,falešné případy‘ psychicky strádajících jedinců, kteří kvůli rostoucímu trendu transsexuality začali podmíněně vnímat odvozené problémy, jimž by se při důkladné terapii zcela separované od trans praktik velice snadno vyhnuli,“ domnívá se Sovová a dodává: „Psychické poruchy je třeba vždy řešit terapií, nikoli změnou sociální role nebo fyzickými změnami.“
Současný stav
Podle dosavadní legislativy nastává změna pohlaví chirurgickým zákrokem, současným znemožněním reprodukční funkce a přeměnou pohlavních orgánů. Podle sexuologa Turčana však vypadá dnešní praxe tak, že jediné, na čem se trvá, je zneplodnění neboli kastrace.
„Naprostá většina trans mužů (přeoperovaných žen, pozn. red.) u nás nemá penis vymodelovaný, jsou to pouze zhruba 3 %, protože to je hrozně komplikované, takže zůstávají dál s pochvou, po hysterektomii (odstranění dělohy, pozn. red.),“ uvádí lékař. Ostatně i trans ženy (přeoperovaní muži, pozn. red.) si často nechávají penis a odstranit si nechají jen varlata, jak poznamenala ve svém příspěvku trans aktivistka Lenka Králová.
Aby k lékařské přeměně došlo, musí žadatel splnit několik podmínek – plnoletost, musí se rozvést nebo zrušit registrované partnerství, musí mít diagnózu poruchy sexuální identifikace a musí mít alespoň jednoroční zkušenost života jako osoba opačného pohlaví.
Takový člověk pak podává žádost na ministerstvo zdravotnictví k odborné komisi, která ji posoudí, přičemž žadatel se vyhodnocení musí osobně účastnit. Následuje chirurgický zákrok změny pohlaví a zneplodnění.
Co dál?
Poslanci a senátoři mají rok na to, aby přišli s takovou právní úpravou, která uspokojí Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ten zároveň určil mantinely, za něž není možné zajít, tj. podmínka sterilizace pro úřední změnu pohlaví.
Na kulatém stolu zazněly různé možnosti, od sebeurčení, přes nutnost lékařského potvrzení a diagnózy, soudní rozhodnutí, rozhodnutí komise, až po povinnou lhůtu probíhající hormonální léčby či časově danou zkušenost s životem jako osoba druhého pohlaví. V úvahu připadá i varianta, že se pouze ze stávajícího textu vypustí povinnost sterilizace, což ovšem přítomní právníci z ministerstev zdravotnictví a spravedlnosti považují za tu nejhorší možnost, která by nepotěšila nikoho.
Rozhodně nepůjde o snadný úkol, lobbovat se bude na obou stranách barikády, někteří hovoří o obavách z další kulturní války. Podle poslankyně a předsedkyně sněmovního Podvýboru pro veřejné zdravotnictví, epidemiologii a prevenci Romany Bělohlávkové (KDU-ČSL) nemá z rozhodnutí Ústavního soudu „nikdo ve sněmovně radost“.
Na nedávné konferenci (4. 6. 2024) s názvem „Ztráta identity?!“ prohlásila: „Obávám se, že za rok nikdo nebude schopný představit kvalitní legislativu.“ Její pochybnosti sdílí i Erbandorf z Pluralisu. „Vezmu-li si, že v naší zemi neumíme věci moc vybalancovat, ale většinou jdeme od hrany k hraně, že zákonodárci nejsou moc promptní, co se týká zákonodárství či dotažení zákonů k dokonalosti, aniž by se musel následně zpřílepkovat, nebo rovnou zrušit, obávám se, že vznikající kočkopes nám jen přidělá více starostí.“