Miliardy lidí žijící na Zemi jsou pro některé strašákem neudržitelnosti. Než přelidněnost by však naše civilizace mohla již brzy mít problém přesně opačný. Trend neustále klesající plodnosti není totiž přítomný pouze ve vyspělých zemích, ale po celém světě. Jak je na tom Česká republika statisticky a jaké faktory stojí za porodností? To vše jsme rozebrali s rodinným psychologem Jeronýmem Klimešem.
V roce 2023 činila úhrnná plodnost v Česku 1,45. Toto číslo označuje průměrný počet dětí na jednu ženu. O rok dříve byla tato cifra 1,62, což je v porovnání s ostatními zeměmi EU slušné číslo. Španělsko tehdy vykázalo koeficient pouhých 1,16, sousední Polsko 1,29.
Zdánlivě dobré ukazatele však nejsou tak skvělé při bližším ohledání. Vloni se u nás narodilo o 10 % méně dětí než v roce 2022, přičemž i ten rok zaznamenal desetiprocentní propad oproti roku 2021. Měli bychom se obávat, nebo jde jen o periodický pokles na sinusoidě?
Ve skutečnosti jsem na tom byli v dějinách samostatné České republiky ještě hůře. Bylo to v roce 1999, kdy se průměrný počet dětí na jednu ženu rovnal 1,13. 89,5 tisíce dětí, které tehdy přišly na svět, byl nejnižší počet od roku 1785. Nízká porodnost kolem přelomu tisíciletí panovala řadu let, naopak rekordní čísla jsme zaznamenali v covidovém roku 2021, kdy došlo k nárůstu na 1,83 dítěte na ženu.
Letos to nicméně vypadá, že se opět rekordně propadneme na hodnoty nižší než z roku 1999. Nejnižší predikce Českého statistického úřadu hovoří pro rok 2024 o 88 507 narozených dětech, analýza Hospodářských novin toto číslo umisťuje dokonce mírně nad 80 tisíc.
Realita vymírání
Přestože plodnost v průběhu let stoupá a klesá, v Evropě již delší dobu pokračuje trend vymírání populace. Aby totiž došlo k jejímu zachování, muselo by na každou ženu připadat v průměru alespoň 2,1 dítěte. To se neděje ani v Evropě, ani v jiných vyspělých zemích světa.
Porodnost dnes klesá dokonce i v takových oblastech, jako je Indie (2,1) nebo Afrika (4,1), kde ženy plodí rod od roku méně potomků a predikce nasvědčují dalšímu stabilnímu poklesu i v následujících letech.
Podle rodinného psychologa Jeronýma Klimeše znamená současná porodnost, že nepozorovaně vymíráme. „Dnešních 1,45 je nenápadné vymírání 40 % národa,“ konstatuje s ohledem na ukazatele porodnosti za rok 2023 a dodává: „Je zajímavé sledovat vymírání národa s plným žaludkem. Když ve středověku umíralo stejné procento při morech či hladem, byla to tragédie. Panující blahobyt nás ovšem svádí k myšlence, že se nic zvláštního neděje, nicméně podstata je stejná,“ líčí Klimeš pro Epoch Times.
Evoluce dnes dle něj preferuje ten typ člověka, který, byť žije v blahobytu a nic mu nechybí, má přesto silnou potřebu mít děti. „Teď je doba, která vybíjí z populace geny přesně těch lidí, kterým chybí tato ‚úporná touha mít rodinu‘, kteří se nedokáží v tomto divném světě rozmnožit, najít si včas partnera a založit s ním více nebo méně úspěšnou rodinu,“ myslí si psycholog.
Dnešní 40% vymírání představuje právě ten selekční tlak, který masivně vybíjí ty inteligentní, krásné, úspěšné, vzdělané, leč neplodící jedince, shrnuje Klimeš.
Poukazuje rovněž na další aspekt malé porodnosti: „Lidi zapomínají, že je nebude mít kdo živit, protože důchody se postupně stále více oddalují, a tak se de facto postupně ruší. Vychovávat jen jedno dítě je složitější, než když jich máte víc, protože rodiče mají sklon za něj všechno udělat a nadměrně je chránit, a tak jej bezděky vedou k egocentrismu.“
Ve své knize Křesťanství, vztahy a sex přináší statistiky, podle nichž roste s počtem dětí i trvanlivost manželství. „Děti fungují jako konzervant vztahu, a tak každé dítě zvyšuje stabilitu manželství o deset let. To znamená, polovina manželství s jedním dítětem se rozpadne za deset let, s dvěma dětmi za dvacet let, s třemi za třicet let. Děti jsou totiž nejsilnější prediktor stability vztahu,“ konstatuje odborník.
Válka paradoxně pomáhá
Podle Klimeše existují dvě základní strategie lidské reprodukce. Jedna válečná, kdy narůstá počet dětí, a ta druhá mírová, kdy narůstají investice na dítě. Dětí přibývá v krizových scénářích, ve válkách, epidemiích apod., zatímco v dobách, kdy se máme dobře, porodnost klesá.
„Dnešní lidský genom je nastavený tak, aby ve válce a ohrožení se začal překotně množit,“ líčí Klimeš. Jako příklad udává období druhé světové války, nedávný covid nebo normalizaci po okupaci Československa sovětskými vojsky v roce 1968.
Tehdejší silné ročníky tzv. Husákových dětí nebyly podle něj výsledkem prorodinné politiky bývalého komunistického vůdce, ale jednoduchého faktu, že frustrovaní občané neměli na práci nic jiného. „Odjeli na chaty, protože nemohli dělat kariéru, neviděli budoucnost, tak plodili děti, stejně jako my za covidu,“ říká. A doplňuje: „Naopak, když se po revoluci 1989 objevila možnost vlastní kariéry, tak šla k šípku porodnost.“
Blahobytná doba má podle něj také něco do sebe. Vznikají v ní velmi atypické kombinace genů, které by v náročném období jinak neobstály. V budoucích krizích tyto nové genové kombinace bývají tou novátorskou cestou, po které se pak ubírá evoluce.
Varovný trend dnes vidí Klimeš hlavně u mladé generace, kde přibývá procento těch, kdo se nechtějí ani učit, ani pracovat, nejsou schopni se postarat o druhé ani o své děti, kteří „jen tak proplouvají světem“. Tito lidé podle něj nemají touhu usilovat o lepší život vlastním úsilím, spoléhají na sociální dávky a děti často cíleně odmítají.
„Tato životní filozofie je dost nebezpečná, protože za dvě, tři generace bude v pomyslném autobuse naší společnosti více černých pasažérů, kteří se vezou bez placení, než těch platících, kteří ten autobus financují. Jenže tito většinoví paraziti pak budou ve volbách rozhodovat, kam se pojede, kdo to bude řídit a kdo to zaplatí,“ komentuje psycholog.
Funguje státní podpora?
Tváří v tvář tragické porodnosti některé země přicházejí se způsoby, jak si skóre vylepšit. Japonské Tokio například v rámci podpory sňatečnosti a plodnosti vytvoří vlastní seznamovací aplikaci jako první krok k navázání seriózního vztahu.
V Jižní Koreji, která má nejnižší plodnost na světě (0,72), letos prezident oznámil, že chce zřídit speciální ministerstvo, která má tento oficiálně vyhlášený nouzový stav napravit.
Maďarsko poskytuje rodinám s dětmi štědré daňové úlevy a bezúročné půjčky na větší auta či prostornější bydlení. Klimeš se však domnívá, že aktivní prorodinná politika státu má na plození dětí vliv spíše okrajový.
Hlavním pravidlem podle něj je: „Když je bída, jsou děti, když není bída, nejsou děti. Ještě nedávno v Hongkongu, když nebyly důchody, tak si lidé pořizovali děti, aby je měl na stáří kdo živit. To bylo i u nás za Rakouska-Uherska. Jediný funkční pilíř důchodové reformy jsou totiž dobře vychované děti, ne sociální politika státu.“
