Romantická komedie Velký den slečny Pettigrewové, která byla v roce 2008 zfilmována podle románu spisovatelky Winifred Watsonové, ukazuje jeden velice zajímavý rys hlavní postavy. Kéž bych dokázal vidět tu dobrou část člověka a podpořit ji jako ona.
Winifred Watsonová žila v Newcastlu, kde napsala celkem šest románů. Po narození syna v roce 1941 se rozhodla přestat psát. V roce 2000 nakladatelství Persephone Books znovu vydalo její knihu, to už jí bylo 94 let. Zemřela o dva roky později.
Její hlavní hrdinka Guinevere Pettigrewová se vrhá instinktivně a odvážně do víru událostí, které jí znemožňují předvídat, jak se situace vyvine.
Musí se rychle rozhodovat a právě při těch rychlých rozhodnutích a nenadálých rozhovorech nechává spisovatelka promlouvat charakter této zajímavé postavy.
Samozřejmě, snímek i kniha nejsou reálným životem, ale dílem, kterým nám autorka chce něco říci.
Slečna Pettigrewová má vyhraněné morální zásady, což ji přivádí do problémů. Ne každý je připraven na morální kritiku svého jednání. Co je ale na této postavě zvláštního? Proniká do světa boháčů, intrik a povrchnosti a lidem kolem sebe svojí upřímností pomáhá posílit to, co je v nich dobré.
Díky ní si uvědomují, co je správné, rozvzpomínají se na to, co mají (měli) rádi a čeho si v životě vážili nejvíce.
Její upřímná slova někdy šokují, jindy pohladí nebo vedou k nečekaným zvratům v chování jejího okolí. Jako člověk, který dře bídu s nouzí v podstatě nemá co ztratit. Balancuje na hraně okamžiku a jediným bohatstvím, které si hlídá, jsou její zásady a upřímnost.
O onom „balancování na hraně okamžiku“ částečně napovídá i anglický název knihy Miss Pettigrew Lives for a Day a balancování na hraně je skutečně jádrem všech situací, do nichž autorka slečnu Pettigrewovou uvrhává. (poznámka: český překlad knihy vyšel pod názvem Slečna Pettigrewová začíná žít)
Krásné na tom je, že spisovatelka dává postavě paní Pettigrewové moc nad lidskými srdci a tím jí umožňuje měnit běh jejich života.
Někteří oceňují originální postavy, pozitivní sdělení románu nebo říkají, že příběh nabízí „poselství o přijímání změn a objevování sebe sama, a to i v pozdním věku“. Pro mě je Pettigrewová především vzorem přijetí lidí do svého srdce, přestože chybují, žijí zhýrale nebo nejsou pravdiví. Ona je přijímá, ale mluví s nimi upřímně a na rovinu. Cítí její přijetí a lásku, ale zároveň slyší její výtky, rady, morální apely.
Krásné na tom je, že spisovatelka Winifred Watsonová dává postavě paní Pettigrewové moc nad lidskými srdci (alespoň některými) a tím jí umožňuje měnit běh jejich života. Přichýlit se k tomu, co je pro ně dobré a opustit to, o čem sami tuší, že by dělat neměli.
Kéž bych mohl svůj život psát jako román. Nadělil bych si spoustu takových úspěchů.
Ukázka z filmu – píseň „If I Didn’t Care“
Tato scéna ilustruje skrytý skutečný vztah mezi klavíristou a zpěvačkou. Ona usiluje o zasnoubení s producentem, který má peníze, ale její srdce spíše patří (nebo by mělo patřit) právě tomuto klavíristovi, který si jí váží za to, čím je.
Slečna Pettigrewová chápe, že je to právě on, kdo mladou dámu skutečně miluje a snaží se jí nasměrovat na správnou cestu. „Nech běžet producenta, který nemá morální zábrany a raději si zvol chudší život s nadaným klavíristou, který si tě váží za to co umíš a má tě rád takovou jaká jsi – nemusíš si na nic hrát a přesto u něho uspěješ.“
V pěveckém duetu jí zpěvák textem písně vysílá skrytý vzkaz. Klavírista neočekávaně vybere píseň, aby ji společně zazpívali obecenstvu. Během písně si něco uvědomí – a to je právě ten kouzelný okamžik, zpívají o tom, co právě sami prožívají. Skvěle zfilmované, perfektně zahrané a obdivuhodně zazpívané, skutečnými hlasy herců.
Text písně a jeho volný překlad můžete nalézt například zde.
