Stáří bývá často prezentováno ve společnosti jako strašák pro mladé. Nejmladší a nejstarší generace jsou uměle stavěny do vzájemného konfliktu, přitom si mohou být přínosem. I tato témata byla předmětem semináře v Poslanecké sněmovně.
Budete bezmocní, na obtíž, zátěž pro ekonomiku, na stáří není nic hezkého – i takový dojem získávají dnešní mladí, které stářím strašíme, jako by šlo o něco ošklivého, věk, na který se nemají proč těšit. Není pak divu, že se pak mladí lidé stárnutí bojí, uvedla ve svém příspěvku o vztahu mezi mladými a seniory sociální gerontoložka Lucie Vidovićová z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Brno a Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí.
Její prezentace proběhla v Poslanecké sněmovně 15. října v rámci semináře Prevence a řešení ohrožení mladých (od 11:37).
Ve společnosti se podle ní často objevuje medializovaný mezigenerační konflikt, kdy jsou mladí a staří stavěni proti sobě. Jako příklad uvedla např. politickou kampaň Přemluv bábu nebo odmítnutí občanů Horní Lidče dostavět domov pro seniory. Média místo dialogu podporují konflikt, myslí si vědkyně.
Jako výsledek mladá generace obviňuje seniory, že způsobují ekologickou katastrofu, špatně volí, šíří hoaxy a spoustu dalších stereotypů.
Příčinou vzájemného nepochopení je nedostatek dialogu mezi oběma skupinami, kdy máme velmi málo příležitostí a jen omezený prostor, kde se mohou různé generace setkávat, poznamenala Vidovićová. Zatímco dříve bylo společné soužití generací v rodině běžné, dnes už jde o výjimku. „Když se zeptám svých studentů, kde naposledy viděli seniora, nikdo už dneska neřekne, že to bylo, když jsem odcházela z domu. Typická odpověď je buďto u kasy v obchodě nebo v prostoru hromadné dopravy.“
Podle Vidovićové je současná doba náročná pro mezigenerační vztahy i tím, že manželské páry mají děti později než dříve a ve věku, kdy jejich rodiče stárnou a potřebují více péče, střední generace je vytížena starostí o své děti, zaznělo na semináři. Fenomén odkládaného rodičovství způsobuje také to, že se stáváme prarodiči mnohem později, než tomu bylo dříve, a nemusíme mít už tolik sil a energie poskytnout svým vnoučatům tolik péče, kolik bychom si přáli.
Pokud navíc žijí obě rodiny daleko od sebe, příležitostí k setkávání je poskrovnu. „Představa, že rodina je místo, kde získáváme kompetence, je hrozně neviditelná, a to chci změnit,“ uvedla vědkyně.
Strach ze smrti
Strach ze stárnutí souvisí také se strachem ze smrti, který je pro západní kulturu běžný. Jak poznamenal například cestoval a dokumentarista Viliam Poltikovič, který se tematikou smrti zaobírá dlouhodobě, ve světě existují kultury, které berou smrt jako přirozenou součást života, ba dokonce jeho vyvrcholení.
V některých odlehlých komunitách mají dokonce hřbitov uprostřed vesnice. Vznosné náhrobky „mají být už právě dětem připomínkou toho, že jsou tu v pomíjivém světě, že jsme tu jen na chvilku a zase se tam vrátíme… podobně jako v Japonsku jsou děti vedeny k úctě k předkům a k tomu, aby se smrti nebáli“, pronesl Poltikovič minulý týden v rozhovoru na Českém rozhlase.
Co mladé a staré spojuje
Přestože nejmladší a nejstarší generaci dělí věková propast, mají víc společného, než by se dalo čekat. „Nejstarší a nejmladší generace jsou generační spojenci. Spoustu věcí zažívají podobným způsobem,“ pronesla Vidovićová.
Obě dvě skupiny se setkávají s ageismem, diskriminací na základě věku, kdy slýchají věty typu: „Na tohle jsi moc mladý“ nebo „Na tohle jsi moc starý“. Oba tábory zároveň „hluboce prožívají osamělost“, v důsledku čehož stoupá počet sebevražd jak mezi mladými, tak u seniorů, zejména u mužů, poukázala sociální gerontoložka a dodala, že obě skupiny jsou rovněž náchylné k závislosti, u mladších to mohou být sociální sítě nebo drogy, u starších farmaka jako antidepresiva nebo seriály v televizi.
Hledání cest k sobě
Jak juniory a seniory sblížit? Vidovićová vidí cestu ve vytváření nových míst, kde se mohou setkat. Jako příklad uvedla Národní centrum pro rodinu, ale samozřejmě to může být i mimo specializované instituce.
Jedním ze způsobů, jak budovat mezi generacemi pojítka, místo překážky, může být překvapivě digitální technologie. Mladiství mohou ty starší učit, jak s těmito moderními vymoženostmi zacházet. „Junioři z toho benefitují, kdy najednou oni jsou ti, kdo něco umí, něco dokážou, můžou něco vysvětlit, jsou viděni, posloucháni a je jim věnována pozornost,“ řekla na semináři gerontoložka.
Také by pomohlo, poznamenala, kdyby vystoupilo daleko víc celebrit z řad seniorů a řekly: „Hele, já jsem seniorka a jsem s tím cool.“ To by podle ní mohlo u mladých změnit vnímání starší generace, aby si uvědomili, že „stáří není strašidlo, ale naše i jejich budoucnost“.
Zároveň ne každý důchodce musí být pro mladou generaci pozitivním vzorem. Někteří mohou mít právě opačný efekt, který však může mladé navést na lepší cestu. „My můžeme říct: ,Já to chci mít tak, jak to měla babička’ anebo že to chceme jinak, protože jsme třeba viděli, že to nefunguje.“
I budování mezigeneračních vztahů v rámci rodiny může být považováno za aktivní stárnutí, které se dnes často zmiňuje. Právě role prarodiče může být pro některé seniory velmi naplňující, konstatovala Vidovićová. „Když vezmete vnučku někam do divadla, vy stárnete takzvaně aktivně,“ uvedla.
