Být oblíbený není vrozená vlastnost, ale dovednost, kterou se lze naučit.
Všichni toužíme po společenském uznání.
Chceme, aby si nás lidé vážili, ne aby se na nás dívali spatra. Toužíme po respektu, obdivu a lásce těch, na jejichž názoru nám záleží.
Taková přání – stejně jako všechny lidské vášně – nás mohou buď inspirovat k tomu, abychom se stali lepšími lidmi, nebo se mohou zvrtnout a zkazit naši povahu.
Pokud tedy status usilovně vyhledáváte – a přiznejme si, děláme to všichni – záleží na tom, jakým způsobem k tomu přistupujete.
Existují dva protikladné přístupy:
1. Usilovat o status tím, že si vypěstujete příjemnou osobnost. Práce na vlastním charakteru obvykle vede k větší ohleduplnosti, sebereflexi a empatii vůči druhým.
2. Hnát se za statusem prostřednictvím peněz. Honba za bohatstvím člověka často svádí k bezohlednosti a samolibosti – i pokud měl na začátku ty nejlepší úmysly.
Většina lidí by si vybrala první možnost – být oblíbený díky svému charakteru. Přesto však mnoho lidí dál sahá po statutu skrze lákavé, ale ošidné kvality, jako jsou peníze, krása nebo prestiž. Ty sice přitahují pozornost a moc, ale jen málokdy skutečnou lásku či úctu.
Pokud je pro nás status cestou k tomu, aby nás lidé, na nichž nám záleží, měli rádi a respektovali nás – není pak oblíbenost přímější cestou? Proč se vůbec zapojovat do hry o společenské body? Možná se z téhle hry můžeme prostě odhlásit a nechat lidi, ať si nás oblíbí takové, jací jsme. Celá ta snaha „nasbírat body“ v jedné oblasti, abychom je pak vyměnili za přátelství, je nakonec docela absurdní.
Možná je jádrem problému to, že lidé považují oblíbenost za vrozenou vlastnost, ne za dovednost, kterou lze rozvíjet. Peníze, krása a moc jsou vyšlapané cesty ke statutu – mají jasně dané odměny, milníky i způsoby, jak do nich investovat, abyste se posunuli na společenském žebříčku výš.
Naopak být oblíbeným člověkem působí spíš jako něco, s čím se buď narodíte, nebo ne.
Dobrá zpráva je, že oblíbenost je soubor návyků a způsobů myšlení, které si lze osvojit cíleným úsilím.
6 rozvíjitelných složek oblíbené osobnosti
Oblíbenost není vlastnost – je to dovednost. A každou dovednost si můžeme osvojit, pokud ji rozložíme na části a začneme je vědomě trénovat. Získáváme přitom přirozenou zpětnou vazbu z okolí – stačí sledovat reakce lidí, a brzy poznáte, zda jdete správným směrem.
1. Projevujte opravdový zájem o lidi
V každém člověku se dá najít něco zajímavého, zvláštního nebo výjimečného – stačí jen trochu pátrat. Většina lidí má nějaký příběh, jak se dostali tam, kde jsou. Mnozí v sobě skrývají vášeň, kterou byste do nich neřekli. Udělejte si z toho hru: objevovat v lidech tyto zlaté valouny. Už se nikdy nebudete u nikoho nudit.
2. Přinášejte do prostoru energii
Většina lidí splyne s okolím – přizpůsobí se náladě místnosti a čeká, až „se něco stane“. Přitom stačí málo, abyste se stali lídrem v tomto ohledu. Umět povzbudit ostatní, oživit atmosféru nebo prolomit ledy – to z vás udělá cenného člověka v každém kolektivu.
3. Odložte telefon a svou důležitost stranou
Mnozí z nás si vypěstovali zlozvyk sahat po telefonu pokaždé, když se nudíme. Jsme snadno rozptýlitelní a přehnaně soustředění na sebe a své zájmy – což se přirozeně přenáší i do našich rozhovorů. V dnešním světě působí jako charismatický ten, kdo věnuje pozornost druhým namísto telefonu a vlastní domnělé důležitosti.
4. Vciťte se do druhých
Jednou z nejhlubších lidských potřeb je pocit, že nám někdo skutečně rozumí – že nás „chápe“. Vzpomeňte si na ty kouzelné chvíle, kdy někdo přesně vystihl, co cítíte nebo co si myslíte. Okamžitě jste se k němu cítili přitahováni. Když si zvyknete přemýšlet nad tím, jak se asi cítí druzí, dokážete vytvářet mnohem více takových silných okamžiků, než byste čekali.
5. Buďte spolehliví a přítomní
Mnoho lidí je skvělých pro zábavu – ale nezavolali byste jim, když vám bude nejhůř. Skutečná oblíbenost, která jde do hloubky, nevzniká jen tím, že jste zábavní – ale tím, že je na vás spoleh i v těžkých chvílích.
6. Umění navodit pohodu
Tento bod jsem si nechal nakonec – a možná je tím vůbec nejdůležitějším. Lidé, se kterými chceme trávit čas, v nás dokážou vyvolat něco, co nikdo jiný nedokáže. Protože se vedle nich cítíme v bezpečí a přirozeně. Nejde o to, že by nám jen říkali hezké věci nebo souhlasili – ale že upřímně chtějí naše dobro a dokážou s námi mluvit tak, že jsme otevření jejich slovům.
–ete–
