Všechno mě bolí, všude mi visí volná kůže a mladíci už na mě nemrkají, ale úslužně mě pouštějí si sednout, zamýšlí se senátorka Daniela Kovářová (nezávislá). Stáří podle ní ale nemusí být tak černé, což popisuje ve své nové knize Jak prožít stáří, kterou podepisovala zájemcům ve středu v Praze.
V restauraci U dvou koček, kde se před téměř padesáti lety natáčely scény z filmu Vrchní, prchni uvedla Kovářová své nové dílo. Místo podle ní nese jistou symboliku – spousta Pražanů podnik prý zná a i před padesáti či sedmdesáti lety do něj chodili na pivo. „Jsme tady, protože jsme všichni staří,“ řekla na úvod autogramiády.
Kovářová tíhu přibývajících let, jež stojí za inspirací příběhů, ilustrovala třemi předměty. Na autogramiádu přinesla plyšové zvířátko, hořící svíčku a rezavý hřebík.
„Poprvé v životě se nestydím za to, že mám ráda plyšáky. Každý z vás má jiné úlety, vlohy, bolesti a nadšení,“ řekla k prvnímu symbolu. Plamen měl zase připomenout ty, kteří ze světa již odešli. „Tohle je třetí symbol, rezavý hřebík. To je moje tělo, tak se často cítím ráno, když vstávám,“ dodala s úsměvem senátorka.
Trilogie
Dílo navazuje na již vydanou trilogii knih, a to Jak se žije v padesátkách, Jak chovat muže a Jak hubnout a nezblbnout. Všechny autorka podle svých slov pojala s úsměvem a nadhledem. „Říkala jsem si, že podobně to pojmu i u stáří. Ale byla jsem příliš zpupná, ta kniha není veselá. Jak říká spisovatel Hadži: ‚Stáří prostě není pro sraby‘,“ dodala Kovářová.
Na autogramiádě se Kovářová podělila i o tři základní tipy, jak zvládá narůstající věk. „Za prvé – zpomal, nemusíš tu tramvaj vždycky chytit. Ona vždy přijede další. Za druhé – adaptuj se. Přizpůsob se tomu, že něco už nebudeš dělat, některé věci nebudeš dělat už nikdy a možná je to fajn. Představte si, že už nikdy v životě nemusím sednout na kolo, což je pro mě úlevné. Moje třetí rada je láska. Někoho nebo něco milovat,“ poznamenala senátorka.
Píchlá pneumatika
Jako ukázku přečetla autorka kapitolu s názvem Jsem neschopná, stará, zapomnětlivá a úplně k ničemu, která popisovala skutečnou událost.
„Píchla jsem. Pravou přední gumu. Včera večer. Pět minut poté, co zavřely všechny pneuservisy. Už sama tato událost stačí člověka rozhodit. Volám asistenční službu. Ta se ptá, u jaké pojišťovny jsem pojištěna. Nejsem schopna si vzpomenout. Asi stres. Anebo ten německý dědek, co schovává věci (Alzheimer – pozn. redakce). Mám pojištění u Kooperativy? Nebo u Allianz? Najednou váhám. Jako by nestačilo, že je mi 60+ a že jsem píchla.
Proč mi jen kladou takové otázky? Copak existuje nějaký zákon, že si člověk všechno musí pamatovat? ,Koukněte se do zelené karty.´ Tu mám naštěstí u sebe. Bohužel ale prošlou. Přestala platit před třemi měsíci. Přemýšlím, proč v autě nemám novou. Přišla mi vůbec…?
„…Znovu vytáčím asistenční linku a chci přepojit na svou pojišťovnu. Na tu, jejíž jméno jsem si už dávno mohla přečíst z té neplatné zelené karty. Teď už to půjde jako po másle. Jenomže ani náhodou… Máte-li komplikace, určitě se začnou množit. Přepojují mě na robotického asistenta, který opakuje, že živí lidé jsou něčím zaměstnáni a ať mu popíšu svůj problém.
U něj zkejsnu 45 minut a nikam se spolu nedostaneme. „S čím vám mohu pomoci?“ ptá se pořád dokola ten strojový hlas, ale silného muže na výměnu kola mi poslat nedokáže. „Nerozumím. Můžete svůj požadavek opakovat?“ Zkouším se uklidnit. Najíst, napít. Hledat v telefonu a v notebooku poklady a informace. Při tom všem chci vrátit svět do svého dětství. Do dětství, v němž sice nebyli roboti a chytré telefony, ale kolem jezdili muži, kteří uměli vyměnit kolo. Kdybych nebyla 60+, asi bych šla nějaké muže sehnat. Kdybych nebyla 60+, skoro určitě by se mi to podařilo.“
Jak prožívají stárnutí ostatní?
Vedle fejetonů, básní, vědecko-fantastických povídek, osobních zkušeností, receptů či seznamů doporučených filmů, se v knize objevily i více než tři desítky osobních příspěvků od různých osobností. O svou zkušenost se stárnutím se podělil například senátor Tomáš Jirsa (ODS), poslanec Patrik Nacher (ANO), herečka Kateřina Macháčková, spisovatelka Irena Fuchsová, moderátorka Martina Kociánová nebo kytarista Petr Hrkal a mnoho dalších novinářů, advokátů, spisovatelů a podobně.
Kniha je proložená červenými ilustracemi. Zajímavostí však je, že všechny vytvořila umělá inteligence. „Musím říct, že to byla sakra práce,“ komentovala Kovářová. Postavy na obrázcích totiž často měly čtyři nohy, ruce či jiné deformace, ale nakonec se podařilo umělou inteligenci správně nasměrovat.
