Formativní léta velkého britského premiéra byla obtížná, ale nesmírně mu pomohla láska, kterou mu darovala jeho chůva.
Podle většiny dobových svědectví byl tenhle kluk jeden velký malér a zdálo se, že jeho osudem bude nezdar.
Jeho otec, který byl jen zřídka doma, mu nenabídl nic než kritiku a svého syna považoval za darmošlapa. Jeho matka byla taktéž často nepřítomná – společenská hvězda, která se zajímala spíš o večírky, rozkoše a jiné muže. Učitelé na základní škole psali negativní zprávy o jeho studijních výkonech i povaze. Jak sám Churchill později uvedl: „Tam, kde nebyl zapojen můj rozum, fantazie nebo zájem, jsem se neučil, nebo jsem se učit nemohl.“
Chlapec byl často tvrdým oříškem i pro laskavou a trpělivou chůvu, která o něj pečovala. Dokázal sedět tiše, když ho něco zaujalo – kniha, vojenská báseň či píseň nebo jeho milovaní cínoví vojáčci – ale jinak byl zrzavým vírem neustálého pohybu, běhal, skákal z křesla na křeslo a udílel rozkazy vrstevníkům i dospělým, přičemž jeho řeč trpěla sykavkovou vadou při vyslovování „s“.
Stejně jako jeho rodiče a učitelé ani další lidé, kteří znali malého Winstona Leonarda Spencera Churchilla, od něj nejspíš mnoho nečekali – snad jen špatný konec. A podobně jako jeho otec či učitelé i oni přehlíželi dary a schopnosti ukryté v jeho neposlušnosti.
Kameny místo chleba
V knize Poslední lev I: Vize slávy, 1874–1932, první části své třísvazkové biografie Churchilla, vykresluje William Manchester premiérovo viktoriánské dětství a dospívání v živých barvách, které přesně odpovídají výše popsanému obrazu chlapce.
Široce se věnuje Churchillovým rodičům. Lord Randolph Churchill byl třetím synem aristokrata. Nejstarší bratr zdědil většinu upadajícího rodinného majetku, a tak byl Randolph – parafrázujeme-li slavnou první větu z románu Pýcha a předsudek – svobodný muž, který potřeboval ženu s pořádným věnem. A takovou našel v tvrdohlavé Američance z bohaté rodiny, Jennie Jeromeové. Zasnoubili se tři dny po prvním setkání a vzali se v polovině dubna 1874. Jennie pak 30. listopadu porodila Winstona – „předčasně“, jak tehdy oznámily noviny.
Jejich svazek přinesl nešťastné manželství. A také nedbalého otce a matku. Jak později poznamenal Churchillův syn: „Zanedbávání a nezájem, které mu projevovali jeho rodiče, byly pozoruhodné, a to i vzhledem ke standardům pozdně viktoriánské a edwardovské doby.“ Odměřeného lorda Randolpha pohlcoval politický život a nemoc, zatímco Jennie žila ve víru společenské smetánky.
Celé dětství toužil Churchill po otcově uznání a po matčině lásce, ale dostalo se mu jich jen pramálo. Podle blogu Heavenstretch považoval Churchillův otec svého syna občas za „retardovaného, málokdy s ním mluvil a pravidelně si na něm vybíjel rostoucí vztek. Ne jeden historik dospěl k závěru, že lord Randolph svého syna prostě nenáviděl.“
Jennie byla mírnější, ale stále velmi nezúčastněná. Během školních let jí Winston psal dopis za dopisem, v nichž ji prosil, aby ho ve škole navštívila – prosby, které většinou nechávala bez odezvy. Jeden příklad tohoto nezájmu se dochoval přímo na jednom z jeho dopisů: Jennie mu nikdy neodpověděla, ale na zadní stranu si poznamenala seznam hostů pro soirée, které plánovala. Jak poznamenal Manchester: „Pro své přátele plánovala hostiny. Winston prosil o chléb, a ona mu dala kámen.“
Studnice lásky a náklonnosti
Vzhledem k lordu Randolphovi, který na něj slovně útočil, a k Jennie, která mu místo chleba dávala kameny, by dnešní terapeuti mohli Churchilla považovat za dítě trpící poruchou citové vazby. Jenže trpělivá a milující chůva tuto teorii staví na hlavu.
Jen několik měsíců po Churchillově narození se jeho ošetřovatelkou stala paní Elizabeth Anne Everestová. Oslovení „paní“ bylo tehdy jen společenským titulem – Elizabeth Everestová se nikdy nevdala a neměla vlastní děti.
Churchill jí říkal „Woom“ – jeho batolecí pokus zkomolit slovo „woman“, tedy ženu. Everestová byla karikaturou viktoriánské chůvy v tom nejlepším smyslu slova. Neustále na něj dohlížela, tišila jeho frustrace a záchvaty vzteku, když byl malý, pomáhala mu učit se číst, naučila ho modlitby a se soucitným uchem naslouchala jeho trápením.
Churchill jí to oplácel láskou.
V roce 1895, ve stejném roce, kdy zemřel jeho otec, obdržel dvacetiletý Churchill zprávu o blížící se smrti paní Everestové na peritonitidu a spěchal k jejímu lůžku. Zůstal tam až do noci, držel ji za ruku, dokud nevydechla naposledy. Churchill a jeho bratr Jack, který měl Woom také velmi rád, zaplatili náhrobek na jejím hrobě a Churchill až do své vlastní smrti hradil každoroční péči o toto místo odpočinku. I dnes, 130 let poté, se o Woomin hrob stará Churchillova nadace a rodina.
Není přehnané tvrdit, že Everestová svým pečováním o bouřlivého a osamělého Churchilla změnila běh světových dějin. Jak poznamenal Manchester: „Její role v jeho dětství se nedá přecenit.“
Kárání a rákoska
Sedmiletý Churchill plakal, když se dozvěděl, že ho rodiče posílají do internátní školy St. George’s. Nevěděl o tom, ale měl pro ty slzy dobrý důvod. St. George’s se ukázala být pro chlapce naprosto nevhodná. Ředitel s dickensovským jménem H. W. Sneyd-Kynnersley trestal neposlušné chlapce rákoskou – a vzpurný Churchill mu dával dostatek příležitostí, aby ji rozhoupal.
Ředitelovy zprávy pro Jennie tvořila série negativních hodnocení jejího syna: „Byl velmi nezbedný,“ „Stále je problémový“ a „Je neustálou přítěží pro všechny a pořád se zamotává do nějaké šlamastyky.“ Po jednom takovém výprasku objevila paní Everestová na Winstonových zádech a hýždích křížící se podlitiny, přivolala Jennie – a chlapec byl ze školy okamžitě odvolán.
Ačkoli byla zbývající léta jeho vzdělávání akademicky proměnlivá, Churchill se z tohoto hrůzného seznámení s formálním školstvím zotavil. V dalších školních letech byl oceňován za schopnost zapamatovat si rozsáhlé úseky veršů, prohloubil v sobě dary pro anglický jazyk, jež u něj byly patrné už dříve, a jako student střední školy na Harrow získal příležitost oddávat se své chlapecké lásce k armádě – zájmu, který ho nakonec dovedl na Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu.
Sny o velikosti
Ještě před nástupem na St. George’s fascinovali Churchilla vojáci a sláva i proslulost, které lze získat v bitvě. V sedmi letech dostal svou první sadu cínových vojáčků. Když byl teenager, jeho sbírka čítala přes 1 500 ozbrojených figur, s nimiž znovu vytvářel bitvy jako Blenheim – anglické vítězství, jehož se účastnil Churchillův nejslavnější předek generál Charles Churchill – či Waterloo. Jednu dobu nesly prkna jednoduché dřevěné podpěry. Prkna se táhla napříč celou dětskou hernou a sloužila jako bojiště pro jeho války. Právě při hře s těmito figurkami se ho lord Randolph zeptal, zda by se nechtěl stát vojákem – otázka, již osud zodpověděl kladně.
V dětství rovněž propadl historii a dobrodružným příběhům. Knihy jako Ostrov pokladů a Doly krále Šalamouna podněcovaly jeho fantazii. Do dvanácti let ho fascinovaly aktuální události a s velkou pozorností četl noviny. Na jednom nezapomenutelném výletě ho paní Everestová vzala na návštěvu k sestře, kde na něj její švagr silně zapůsobil tím, jak večer co večer nahlas četl z Dějin Anglie Thomase Babingtona Macaulaye – zážitek, na který Churchill o dekády později vzpomínal s láskou.
Dva podněty k zamyšlení
Pohled na Churchillovo dětství by nám měl připomenout, jak opatrní máme být při posuzování dětí. Nikdo kromě samotného Churchilla by nepředpověděl, že se jednoho dne postaví do čela Británie v boji o její přežití. A navíc právě ty povahové rysy, které u dítěte působily negativně, mu umožnily porazit nacistický režim: jeho tvrdošíjnost, odvaha stát si za svým, láska k vlasti živená historiemi, které četl, zájem o vojenství i jeho mimořádný dar řečníka a spisovatele. Manchester trefně nazval první svazek své biografie Vize slávy, protože tyto vize byly v Churchillovi přítomny takřka od kolébky.
Churchillův raný život nám také připomíná, že dětství je tajemství. Psychoterapeuti – ať už zkoumají historické postavy, nebo své pacienty – mohou proniknout jen do určité hloubky osobnosti. Pod ní se nacházejí neviditelné vlivy, neznámé i tomu, koho formují, a přesto utvářejí každého z nás.
„Dítě je otcem muže,“ napsal William Wordsworth ve své básni Mé srdce plesá. A právě toto dítě „zplodilo“ Winstona Churchilla.
Jaká témata z oblasti kultury a umění by vás zajímala? Své nápady a podněty prosím posílejte na namety@epochtimes.cz.
–ete–
