V čím dál odkouzlenějším světě jsou Vánoce připomínkou, že naději, smysl a úžas máme stále na dosah.
Úžas nad Vánocemi je nevyčerpatelný. Mé předchozí texty o Vánocích se zaměřovaly na význam adventu: první na Boží sestoupení k lidem a na pokoru, kterou v nás tento motiv probouzí; druhý na Vánoce jako obnovu naděje – zrození božského v lidském a zrození možnosti uprostřed těžkostí. Nyní bych se rád zamyslel nad Vánocemi jako nad znovuokouzlením světa.
Svět – náš svět – se stal chladným, cynickým a materialistickým. Navzdory komerčním zájmům, které každou vánoční sezonu proměňují v příležitost vydělat další peníze, zůstávají Vánoce kouzelné, plné úžasu a radostné nálady. Stále nabízejí naději na mír a dobrou vůli ke všem lidem všude na světě.
Ve své knize Znovuokouzlení každodenního života Thomas Moore poznamenal: „Duše má absolutní, neúprosnou potřebu pravidelných výprav do říše okouzlení. Potřebuje je stejně, jako tělo potřebuje jídlo a mysl myšlenky.“ Je však zřejmé, že se jí jich nedostává – nebo spíše že jich postupně čím dál méně.
Vědecký materialismus se snaží vysvětlit vše, dokonce i to, co ve skutečnosti leží mimo jeho kompetence. Je samozřejmě v pořádku vysvětlovat, že vesmír začal velkým třeskem, není však vědecké předstírat, že tím lze vysvětlit, proč vůbec začal.
Otázka, proč začal, je místem, kde nastupují mýtus a náboženství, nikoli věda. Právě zde se zároveň otevírá prostor pro úžas a vše zázračné.
Odkouzlení
Jedním z nejméně komentovaných, a přitom nejvíce rozleptávajících rysů moderního života, je odkouzlení. Jak si všiml sociolog Max Weber, žijeme uvnitř „železné klece“: světa, který je stále více vysvětlovaný, měřený, optimalizovaný a řízený, a přesto podivně zbavený úžasu. Kosmos se proměnil ve stroj, příroda v pouhý zdroj a lidské bytosti v biologické náhody či ekonomické jednotky. Dokonce i smysl je chápán jako cosi subjektivního, provizorního nebo soukromě vymyšleného.
V takovém klimatu se cynismus vydává za sofistikovanost a úcta je tiše odmítána jako naivita. Byrokracie – vládnoucí vášeň naší doby – přináší řád a pokrok, zároveň však vytváří pevný, ocelově tvrdý obal, který svírá lidského ducha. Upřednostňuje technickou logiku před lidskými hodnotami a vede k tomu, co Weber popsal jako „polární noc ledové temnoty“ pro duši.
Tento koncept je dnes stejně aktuální jako v době, kdy jej Weber formuloval před sto lety. Dnes máme ještě vyspělejší technologie a systémy, umělou inteligenci a digitální platformy, které dále standardizují zkušenosti, posilují byrokratickou kontrolu a rozšiřují onu klec až do našeho osobního života. Jak z toho všeho uniknout, je otázka příliš rozsáhlá pro jediný článek; lze však říci alespoň to, že Vánoce představují v pravý čas účinný protijed.
Právě v období, kdy jsou naše dny nejtemnější a nejchladnější, se rok co rok objevují Vánoce. Umíněně se brání zploštění. Ať už si sebevíc namlouváme, že jde ve skutečnosti jen o konzumerismus, rodinnou nostalgii či zimní svátky převzaté z pohanství, Vánoce se odmítají nechat redukovat. Přetrvávají jako okamžik, kdy lidé – byť váhavě – hovoří o světle ve tmě, o míru na zemi, o dobré vůli, o naději, která se nedá vyčíst z novinových titulků.
I ti, kteří odmítají teologii, často přiznávají, že je tento příběh dojímá. Děje se zde něco, co přesahuje pouhé vysvětlení.
Je tomu tak proto, že Vánoce nejsou jen doktrínou nebo datem v kalendáři. Jsou mytickou událostí v nejhlubším smyslu slova. „Mýtus“ není nepravda, ale pravda příliš velká na to, aby se dala obsáhnout pouhým doslovným výkladem.
V odkouzleném světě je mýtus často mylně chápán jako pouhá fikce. Po většinu lidských dějin však byl mýtus právě tím, čím do světa vstupoval smysl. Mýty pojmenovávaly skutečnosti, které nelze redukovat na data: lásku, oběť, osud, zlo a vykoupení. Neříkaly nám jen, jaký svět je, ale co znamená. Jak stojí v Janově evangeliu: „Na počátku bylo Slovo.“ S výrazem „slovo“ úzce souvisí pojem „smysl“. A právě ten hledáme.
Modernita je naopak k takovému jazyku podezíravá. Naučili jsme se ptát „jak“ a „co“, nikoli „proč“. Výsledkem je efektivita bez účelu, poznání bez moudrosti a pokrok bez směru. Ostatně – kam vlastně ten pokrok směřuje?
Jak kdysi varoval G. K. Chesterton: „Když se lidé rozhodnou nevěřit v Boha, nezačnou věřit v nic; stanou se schopnými uvěřit v cokoli.“ Pověrčivost se totiž vrací právě tam, odkud byla vypuzena úcta.
Světlo ve tmě
Vánoce nabízejí tiché, ale radikální obrácení tohoto procesu. Nevedou polemiku, ale vyprávějí příběh. V zapomnění se narodí dítě. Moc ustupuje zranitelnosti. Sláva se neukazuje v dobytí, ale v pokoře. Samotná struktura je mytická, dokonce šokující: božské nezůstává stranou, ale vstupuje do dějin, času a těla. Nejde o okouzlení jako útěk od reality, ale o okouzlení jako rozpoznání – náhlé pochopení, že skutečnost je hlubší, podivnější a smysluplnější, než jsme si mysleli.
C. S. Lewis tuto podstatu vystihl slavným obratem. V křesťanství se „mýtus stal faktem“. Touha probouzená dávnými příběhy – o umírajících bozích, zázračných narozeních, návratu světla po temnotě – nebyla popřena, ale naplněna.
J. R. R. Tolkien šel ještě dál, když vánoční příběh popsal jako vrcholnou „eukatastrofu“ (eu-, „dobrý“; katastrophē, „náhlý obrat“). Tento pojem vytvořil, aby vyjádřil okamžik, kdy – právě ve chvíli, kdy se zdá, že je vše ztraceno – nečekaně vpadne radost. Ne tím, že by popřela utrpení, ale tím, že jím projde a promění ho zevnitř. (Tolkien tento princip uplatnil i ve svém největším díle Pán prstenů. Ve chvíli, kdy si v srdci Hory osudu Glum navlékne prsten na prst a vše se zdá ztraceno… a přesto je záchrana nablízku.)
Mluvit o znovuokouzlení tedy neznamená vyzývat k návratu k pověrám ani k opuštění rozumu. Znamená to znovu objevit, že samotný rozum spočívá na něčem hlubším: na smyslu, řádu a daru. Jak poznamenal Chesterton: „Rozum je sám o sobě věcí víry.“ Vánoce trvají na tom, že svět není jen něco, s čím manipulujeme, ale něco, co přijímáme; není to jen problém k vyřešení, ale tajemství, do něhož lze vstoupit.
V době unavené vysvětlováním, ale hladové po významu, může být toto nejnaléhavější vánoční dar: znovuprobuzení úžasu. S ním přichází možnost, že svět není uzavřený, ale otevřený a prostoupený smyslem, živý příslibem a stále schopný radosti.
Jistě, jde o mimořádnou příležitost ke znovuokouzlení – a já osobně, zatímco vyhlížím návštěvu své téměř tříleté vnučky na Boží hod vánoční, očekávám mohutnou dávku úžasu, kouzla a ano, i znovuokouzlení. Dopřejte si ji také – Vánoce jsou pro každého.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste se chtěli věnovat? Náměty nebo zpětnou vazbu nám prosím posílejte na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
