Všímání si tělesných signálů může pomoci rozpoznat, kdy nezpracované emoce začínají ohrožovat zdraví.
Liberty cítí známý tlak, který se jí zvedá z břicha do hrudi, a ví, co přijde: zablokování, vztek, nutkání utéct. Její bývalý manžel poslal další výhružnou zprávu. Během několika vteřin popadne klíče od auta a odjíždí, zatímco její nový manžel zůstává zmateně stát v kuchyni. Chrání ho před svým hněvem, ve skutečnosti však bojuje s tělem, které se nedokáže oprostit od minulosti.
Po několika takových epizodách si Liberty uvědomila, že nejde o povahové vady ani o emoční slabost. Její tělo uvízlo v režimu přežití – stavu označovaném jako autonomní dysregulace.
Autonomní dysregulace je častý stav, při němž je tělo trvale nastaveno na stresovou reakci „boj, nebo útěk“. Jakmile se naučíme rozpoznávat varovné signály vlastního těla, je tento stav poměrně snadno identifikovatelný.
Co je autonomní dysregulace?
Při běžné reakci „boj, nebo útěk“ se tělo rychle aktivuje – dochází ke zrychlení srdeční frekvence, rozmazanému či tunelovému vidění, nadměrnému pocení, zrychlenému dýchání, pocitu na omdlení, úzkosti nebo bolesti na hrudi. Ačkoli mohou být tyto příznaky nepříjemné, svědčí o zdravém nervovém systému, který adekvátně reaguje na nebezpečí.
Sympatická část autonomního nervového systému připravuje tělo k akci. Nevědomě zvyšuje prokrvení v některých oblastech a snižuje ho v jiných v rámci propracované reakce, jejímž cílem je ochrana organismu. Jakmile hrozba pomine, parasympatický nervový systém navozuje zklidnění a zpomaluje dech i srdeční frekvenci zpět k normálu.
Problém nastává tehdy, když tělo vnímá hrozbu i poté, co už pominula. Pokud sympatické příznaky nejsou krátkodobé, stávají se problematickými – což je případ onemocnění, jako je Parkinsonova choroba nebo syndrom posturální tachykardie, porucha, při níž dochází k výraznému zvýšení srdeční frekvence a krevního tlaku, ale také celé řady dalších tělesných potíží spojených s nervovým systémem.
Ačkoli mohou laboratorní vyšetření a echokardiografie pomoci při stanovení diagnózy autonomní dysregulace, často postačuje jednoduché vyšetření, které sleduje, jak srdce a cévy reagují na změnu polohy těla – tzv. naklápěcí test (tilt-table test).
9 varovných signálů, že váš nervový systém může být v nerovnováze
Autonomní nervový systém není oddělený od zbytku těla. Naopak je úzce propojen s většinou ostatních tělesných systémů, což znamená, že jeho dysregulace se může projevovat způsoby, které na první pohled nemusí vzbuzovat podezření na souvislost s nervovým systémem.
Špatný spánek
Pokud jste vyloučili běžné příčiny nekvalitního spánku, jako je používání obrazovek před spaním, nedostatek pohybu nebo málo času stráveného v přírodě, může vás v noci udržovat ve střehu právě nervový systém. Uvedla to pro Epoch Times expertka na nervový systém Irene Lyonová, která je certifikovaná v metodě somatic experiencing psychologa Petera Levina.
„Dochází k tomu, že když máte v těle uložené i nevědomé zážitky, vzniká pocit ohrožení,“ vysvětlila. „Nemůžete se plně ponořit do spánku, protože podvědomě cítíte, že by vás někdo mohl napadnout nebo že by se mohl někdo vloupat do vašeho domu.“
Tuto souvislost podporuje i výzkum. Studie z roku 2021 publikovaná v časopise Sleep porovnávala 43 starších dospělých s chronickou nespavostí se 16 zdravými osobami, které dobře spaly. Zjistila, že mechanismem přispívajícím k nespavosti a dalším zdravotním potížím mohla být autonomní dysregulace, což se projevovalo zvýšenou hladinou stresových hormonů kortizolu a noradrenalinu.
Chronická bolest
Řada běžných chronických bolestivých stavů, včetně fibromyalgie, bolestí dolní části zad, migrén, tenzních bolestí hlavy, syndromu dráždivého tračníku a poruch temporomandibulárního kloubu (čelistního kloubu), je dnes stále častěji označována jako nociplastická bolest. Tento typ bolesti je spojen s chybným zpracováním signálů v nervovém systému, aniž by bylo přítomno poškození tkání nebo nervů.
Pokud strategie, které používáte ke zmírnění, potlačení nebo maskování trvale bolavých svalů či kloubů, nepřinášejí úlevu, může to podle Lyonové znamenat, že váš nervový systém je stále aktivovaný v režimu přežití.
„Neměli bychom cítit bolest v těle neustále,“ zdůraznila.
Nepravidelné vyprazdňování
„Naše tělo je nastavené na zdravé vyprazdňování,“ uvedla Lyonová. „Lidé, kteří se potýkají buď s těžkou zácpou, nebo s chronickým průjmem, případně přecházejí mezi oběma stavy, vykazují typický znak dysregulace nervového systému.“
Nervový systém se podílí na tzv. funkčních poruchách trávicího traktu – tedy potížích bez jasné strukturální nebo biochemické příčiny, jako je syndrom dráždivého tračníku nebo dyspepsie (poruchy trávení). Tyto obtíže postihují až 22 procent lidí.
Osa střevo–mozek zahrnuje nejen celý trávicí systém, ale také autonomní nervový systém, včetně enterického nervového systému – sítě nervů ve stěně střeva, která ovlivňuje jeho pohyblivost. Pokud je tato komunikační síť narušena, například při dlouhodobém setrvávání v režimu „boj“, mohou se objevit potíže s pravidelností stolice i s bolestí.
Vyhýbání se hněvu nebo jeho potlačování
Hněv je zdravá emoce. Určité způsoby, jak s ním lidé zacházejí – například jeho vyhýbání se, neschopnost jej skutečně prožít nebo jeho opakované přehrávání v mysli formou spouštěcích scénářů – však podle výsledků systematického přehledu z roku 2024 publikovaného v časopise General Hospital Psychiatry ukazují na maladaptivní reakci.
Přehled zjistil vyšší míru maladaptivního hněvu u pacientů s funkční neurologickou poruchou, která je spojena s autonomní dysregulací.
„V naší kultuře máme tendenci přecházet do extrémů – buď se neumíme zdravě rozčílit a snažíme se všem zavděčit, nebo propadáme vzteku a stáváme se násilnými či agresivními,“ uvedla Lyonová s tím, že ani jeden z těchto přístupů nepomáhá obnovit rovnováhu nervového systému.
Obsedantně-kompulzivní tendence
Pokud jste hypervigilantní – úzkostní, neustále sledujete okolí, jste podráždění a opakovaně kontrolujete věci – může vaše tělo podle Lyonové vnímat, že hrozba stále přetrvává.
Studie publikovaná v časopise Psychophysiology porovnávala 31 osob s obsedantně-kompulzivní poruchou se 30 zdravými kontrolami. Během tří sad osmiminutových kognitivních očních testů sledovala srdeční frekvenci a rozšíření zornic – ukazatele zapojení nervového systému. Zatímco zdravé osoby se během testů adaptovaly, u lidí s obsedantně-kompulzivní poruchou se uprostřed testů zvýšila srdeční frekvence i rozšíření zornic. Rozšíření zornic ukazuje na nerovnováhu mezi sympatickým a parasympatickým nervovým systémem.
Špatné prokrvení
Studené prsty na rukou a nohou, které zbělají a následně zmodrají – stav označovaný jako Raynaudův fenomén – mohou být vyvolány chladem, ale také stresem.
Přestože mechanismus není zcela objasněn, výzkumy naznačují, že změněná aktivita autonomního nervového systému vede ke zúžení cév. Vzhledem k tomu, že regulace prokrvení je jedním z hlavních úkolů těla při přepínání mezi sympatickým a parasympatickým režimem, představuje špatné prokrvení důležitý ukazatel autonomní dysregulace.
Chronická bolest močového měchýře
Zánět močového měchýře, označovaný jako cystitida, je obvykle způsoben bakteriální infekcí a snadno se léčí antibiotiky. Někdy však bolest přetrvává déle než šest týdnů bez zjevné příčiny – tento stav se označuje jako intersticiální cystitida neboli syndrom bolestivého močového měchýře.
Studie publikovaná v roce 2024 v časopise Urogynecology, která zahrnovala 122 pacientů s intersticiální cystitidou, zjistila, že tito pacienti vykazovali také příznaky poruchy autonomního nervového systému a častěji trpěli dalšími, nesouvisejícími obtížemi a zdravotními problémy.
Neklidné nohy
Syndrom neklidných nohou – nepříjemné nutkání pohybovat dolními končetinami, které často narušuje spánek – je rovněž spojován s nervovým systémem.
Malá studie publikovaná v Journal of Neurology zjistila, že šest pacientů se syndromem neklidných nohou mělo jak v klidu, tak při stimulaci výrazně vyšší svalovou aktivitu spojenou s reakcí „boj nebo útěk“ než devět zdravých kontrol.
Závažné potíže v perimenopauze
Přestože je menopauza přirozenou fází života, její příznaky se mohou zhoršovat, pokud je nervový systém v nerovnováze.
Studie 101 žen ve věku 45 až 55 let, publikovaná v časopise Menopause, zjistila, že ženy s nejzávažnějšími a nejvíce narušujícími návaly horka měly také utlumenou ranní kortizolovou odpověď, což může naznačovat, že tělo nereaguje na stres běžným způsobem.
Podle Lyonové teprve začíná výzkum rozpoznávat a zkoumat roli nervového systému u lidských onemocnění.
„U mnoha z těchto zdravotních problémů nenajdete dvojitě zaslepené, placebem kontrolované studie,“ poznamenala.
Proč je rozpoznání důležité
Podle Lyonové je naučit se vnímat tělesné signály nezbytné k tomu, abychom dokázali rozpoznat, kdy potřebujeme pomoc s regulací nervového systému.
„Musíte mít vnitřní kompas, abyste cítili, kdy se vaše tělo začíná uzavírat nebo dostávat pod tlak, protože k tomu dochází během několika sekund,“ vysvětlila.
Když tělo vyšle signál, ale systém selhává
Autonomní dysregulaci je však podle Cleveland Clinic obtížné diagnostikovat a zdravotníci jsou v tomto ohledu částečně součástí problému. Pacienti často musejí vyhledat více odborníků, vést si podrobné záznamy o příznacích a aktivně se domáhat pomoci.
Mnoho pacientů s nociplastickou bolestí nakonec vyhledá chiropraktickou péči, což ukazuje na nedostatek účinných řešení v klinické praxi. Podle časopisu Journal of the Canadian Chiropractic Association však léčba bolesti vyžaduje široký přístup zahrnující pohyb, edukaci a úpravu životního stylu.
Libertyina rychlá schopnost rozpoznat autonomní dysregulaci ve svém novém manželství nebyla náhodná. Trpí komplexní posttraumatickou stresovou poruchou a dlouhodobě pracovala – jako pacientka i koučka – na tom, jak rozpoznat a léčit následky traumatu.
Lidé s posttraumatickou stresovou poruchou a nepříznivými zážitky z dětství mají vyšší riziko nejen autonomní dysregulace, ale také celkově horšího tělesného zdraví.
Přestože Liberty nemůže zcela uniknout situacím vyvolávajícím trauma ve vztahu k bývalému manželovi kvůli společné péči o děti, vyvinula nástroje, jak se svým hněvem pracovat tak, aby neotrávil ji ani její nové manželství. Někdy se k ní připojí i její nový manžel při cvičeních propojujících mysl a tělo – například při skákání, tanci nebo svižné chůzi v lese, která může zahrnovat i prvotní výkřik – aby společně zvládali emoční bouře svého života.
„Cítím v sobě směs hlubokého smutku a zároveň vzteku nad nespravedlností zneužívání a zanedbávání v situacích, do kterých jsem se znovu a znovu dostávala,“ uvedla Liberty. „Zároveň tam ale byla touha a přání se pohnout z místa, nebýt uvězněná a jít dál v jiném příběhu, v jiné životní linii, o které jsem už tehdy věděla, že je možná.“
–ete–
