Kniha: Za Čínu spravedlivější – Kapitola druhá

Kapitola 2. V osamoceném poslání

Nezáviděníhodná situace právníků v Číně

První případ, který jsem jako právník zpracovával, byl případ  „pro bono“^[1]. Od té doby jsem po několik let věnoval třetinu své pracovní síly tomu, že jsem zdarma vykonával právní pomoc pro klienty bez prostředků. Odstěhoval jsem se do Pekingu a vydělával dost peněz, takže už jsem si nemusel dělat starosti s teplým oblečením či dostatkem jídla, ale mohl jsem směřovat své aktivity na větší a rozsáhlejší pole působnosti – na křivdy a bezpráví páchané na specifických skupinách, ale i na bezpráví v sociálním systému jako takovém.  

Převezme-li právník nějaký případ, jako první krok musí bezesporu učinit to, aby byla zaručena zákonná práva i zájmy žalující strany. Při každém procesu marně doufám, že bude více uznávána a ceněna etika a jiné hodnoty, které jsou tak nutné pro celou společnost. Teprve potom bychom mohli říci, že jsme zašli dál, že to nebylo jen vítězství v jednom individuálním případě. 

Například při poskytnutí právní pomoci dítěti, které se stalo obětí lékařského pochybení, je důležité neposuzovat pouze osud jednoho zraněného dítěte, ale je třeba sledovat i důsledky sociální spravedlnosti a vliv zákonné složitosti na celý systém. Nebo v případu prodeje státního podniku nemůžeme připustit, aby jedno špatné rozhodnutí soudu všeobecně bránilo v privatizaci státních průmyslových podniků, což by zpomalilo průběh industrializace a provádění hospodářské reformy v Číně. Od roku 1954 je v ústavě zakotven článek, který má chránit osobní vlastnictví domů, ale ani to nezabránilo počínání vlády, kdy byly domy v osobním vlastnictví násilně a svévolně bourány, což bylo na počátku roku 1956 zákonem upraveno a socialistická reforma tak zasadila ochraně soukromého majetku a jeho vlastníkům smrtelnou ránu. A ničení soukromého majetku pokračuje ještě dnes, ve 21. století.

Vedle zpracovávání právních případů jsem v posledních letech zveřejnil také několik článků, čímž jsem se stal v určitých společenských kruzích známou osobou. Například v loňském roce jsem napsal několik článků, v nichž jsem kritizoval násilné vyvlastňování soukromého majetku občanům. Také jsem chtěl –  alespoň v malé míře  – poopravit to urážlivé etiketování tak zvaných „hřebíkových domácností“‚^[2]. (Pozn. slovem „hřebík“ se v čínštině také označují kverulanti a  narušitelé.) A právě kvůli tomuto článku si místní média v posledních dvou letech zamanula, že omezí vydání všeho, co řeknu a napíši.

Dnes mi jeden zástupce příslušného úřadu řekl:  „Prolévání krve občanů není to, co si ústřední vláda přeje.“ Odpověděl jsem: „Správně, také si nemyslím, že by ústřední vláda učinila takové rozhodnutí, aby lokální vlády jednaly s lidem násilným způsobem. Ale ústřední vláda to nemá pod kontrolou a také se o to nestará a zavírá před tím oči. Proto je i  ústřední vláda za to zodpovědná.“

Snažil se mi vysvětlit, že vláda vydala opakovaná soudní opatření, aby zabránila lokálním vládám v poškozování bezbranných občanů. Zeptal jsem se tedy: „Co jsou ta opakovaná soudní opatření? Stojí nad ústavou nebo v ní nejsou zahrnuta? I kdyby dokonce naše velkolepá národní ústava byla považována za bezvýznamnou, jak by potom mohla být opakovaná soudní opatření považována za efektivní?“

Pokračoval a řekl, že Číňané jsou nekompetentní, a pokud by směli demonstrovat, dostala by se celá společnost do chaosu. Zeptal jsem se ho: „Proč tedy v ústavě stojí právo na svobodu shromažďování a na demonstrování? Nemají tak být prostí lidé klamáni a nechce je někdo zavést do pasti? Vy byste mohli stejně tak dobře tato práva z ústavy odstranit. Bylo by sice hanebné něco takového udělat, ale aspoň by ta hanebnost stála na papíře. A co by stálo na papíře, by sice bylo hanebné, ale ukazovalo by to, že ústava obsahuje realitu a nic nepředstírá.“

Temná stránka Číny se dotýká velké oblasti, kdy v podstatě celý systém způsobuje občanům škody. A přesahuje to všechny meze. Hovoříme-li s úředníky, ať při oficiálních či  neoficiálních příležitostech, s překvapením zjistíme, že naprosto souhlasí se vším, co dělá vláda. S touto smutnou skutečností se člověk setkává po celé zemi, což dokazuje jedincovu bezmocnost věci nějak změnit a současně to vypovídá o neuvěřitelné schopnosti státní propagandy manipulovat s lidmi pomocí vymývání mozků.

Jako příklad si můžeme vzít masakr 4. června 1989 na náměstí Nebeského klidu. To byla situace, která mohla skončit zcela bez násilí. Namísto toho se však vláda rozhodla použít kulky a tanky. Později nabyli lidé dojmu, že vláda měla plné právo na zahájení palby do demonstrantů i na jejich zabití, a že tedy není třeba, aby uznala své pochybení.

Pekingský občan YE Guozhu přišel o dům a celý majetek díky nucenému přesídlení. Také tři generace jeho rodiny přišly o všechno. Snažil se tedy získat povolení, aby mohl protestovat. Celé to však vedlo jen k jeho odsouzení za „narušování společenského pořádku“. Byl to opět jeden z případů, kdy lidé bez uvážení akceptují vše, co vláda dělá. Mnozí z nich dokonce i řeknou: „To vyvlastnění vládou bylo podle práva a podle zákona a YE Guozhův požadavek, aby si směl ponechat svůj majetek, byl nerozumný.“

Při každém hovoru se státními úředníky o svém vztahu k příznivcům Fa­lun Gongu^[3] padla jedna otázka, která byla v celé Číně stejná: „Když se jim člověk podívá do očí, jak strnulé a bezvýrazné jejich oči jsou?“ Oni se neptali, jestli jsou oči příznivců Falun Gongu strnulé. Namísto toho se ptali: „Nakolik byly bezvýrazné?“ Jsou přesvědčeni o tom, že příznivci Falun Gongu nejsou normální lidé. Problém spočívá v tom, že jejich dojem nevznikl díky osobnímu jednání s praktikujícími Falun Gongu, ale pochází od propagandistické mašinérie, a oni všechno jen papouškují.

Ještě si dobře vzpomínám na onen vzrušující pocit, když jsem se stal právníkem. Bláhově jsem se domníval, že mě vláda bude v mých snahách o  uplatňování spravedlnosti podporovat. Avšak netrvalo dlouho a stal jsem se beznadějně pesimistickým. Můj sen o zlepšování společnosti se proměnil v noční můru. V průběhu posledních několika let se ze mne stal realista, který se snaží zachovat si chladnou hlavu, což platí především pro způsob zacházení s věcmi. Například přijdou do mé kanceláře každý den tři či čtyři skupiny lidí a hledají u mne pomoc při ochraně svých práv a zájmů.

Někteří lidé si myslí, že stýkat se s těmito lidmi je nesmysl. Já přirozeně vím a nejsem tak naivní, abych věřil, že ty jejich případy mohu dotáhnout k úspěchu. Ale tito lidé přicházejí do Pekingu plni zoufalství a hněvu a chtějí využít svého práva na podání petice^[4]. Co je ale v Pekingu čeká, to jenom jejich rozhořčení a zklamání ještě prohloubí. V takovéto situaci u mne hledali útočiště. Když mi zavolali, neměl jsem to srdce, abych je odmítl.

Pokaždé, když se s takovými lidmi setkám, tak jim řeknu: „Pravděpodobně nebudu schopen nabídnout vám reálné řešení vašich problémů, ale jsem ochoten vyslechnout si vaši bolestnou zkušenost a  prodiskutovat s vámi možnost, jak by bylo možné vaše problémy v dnešní společnosti eventuelně řešit. To je vše, co vám mohu nabídnout.“

Náš právní systém nahlíží na nás právníky jako na nepotřebné, ale právní pomoc naléhavě potřebují všichni. Ať jsou to celé skupiny poškozených a  utiskovaných, nebo jednotlivci. Toto je realita, s kterou jsou právníci konfrontováni každý den.

Naše země operuje bez jakýchkoliv pravidel nebo lépe řečeno, pravidly se opovrhuje nebo jsou zneužívána. Nepřetržitě jsou porušována práva lidu i jeho zájmy. Vládní úředníci jsou chtiví a bezostyšní, personál zodpovědný za prosazování zákona ho sám porušuje, neexistuje nezávislý právní systém a společnost jako celek je nečestná a nemorální. Vzhledem k tomu, že jsem posledních sedm let pracoval jako právník, mohu říci, že se do této atmosféry propadáme každým dnem hlouběji. Cílem je právní stát, ale ten vyžaduje konkrétní systém a okamžité soudní řízení, pokud má být realizováno. To vyžaduje i opravdový zájem na celé věci a následování právního systému. Navenek vypadá naše společnost do jisté míry civilizovaně.

Avšak uvnitř se vládnoucí režim nikdy nevzdal svých zločinných metod a praktik. Stále platí, že strana je všemocná a že správní úřady stojí vysoko nad zákonem, ale oni křičí – ne, „toto je země, kde vládne zákon“. Když se vyjádřím vlídně: Je to plané žvanění. A když se vyjádřím jasně: Je to podvod.

Napadl mě nový, důležitý zákon, který by mohl znít: „Trest pro každého, kdo má nepříjemný vzhled“, přičemž by musel být zatčen a přísně potrestán každý, kdo nevypadá mile. Ale potom jsem přemýšlel sám o sobě a po několika pohledech do zrcadla i na lidi, kteří byli se mnou, jsem si řekl, že takový zákon by nebyl nic moc. A kdyby byl uzákoněn, byl bych možná já tou první obětí.

Za každým případem vězí problém systému

Věci v Číně neběží tak jako v zemích s právním systémem. Způsob, jakým jsou tu projednávány dokonce i bezvýznamné případy, odráží skryté problémy celého systému. Toto jsou velmi reálné a navýsost závažné problémy. Nikdy nevíš, kde bys snad mohl dosáhnout pozitivní změny systému. Ale už jen samotné to přání, takové změny zavést, tě uvede do velmi nebezpečné situace.

Zvůle při prodeji státních podniků

V listopadu 2000 jsem se přestěhoval z Xinjiangu do Pekingu. Jeden z důvodů mého přestěhování souvisí s případem, kde se jednalo o prodej bývalého státního podniku a ve kterém šlo o lokální vládu autonomní mongolské oblasti Ba Yin GuoLeng v provincii  Xinjiang, 

Pozadím tohoto případu byl návrh „Patnáctého stranického sjezdu Komunistické strany Číny“ provést široce pojatou reformu státních podniků. Po návratu komunálních úředníků ze stranického sjezdu do Ba Yin GuoLengu, si tito dali za cíl demonstrovat svou oddanost ústřednímu výboru. Narychlo tedy připravili prodej státního podniku na výrobu zemědělských strojů v Ba Yin GuoLengu. Kdysi to býval největší státní podnik v celé oblasti. To bylo tedy jejich pochopení a způsob, jak proměnit ducha stranického sjezdu do reálu.

Celý okres byl ekonomicky na dně. V podniku pro výrobu zemědělských strojů docházelo každoročně k obrovským ztrátám a  celková ztráta činila více než deset milionů eur. Bylo tedy jasné, že o  takový podnik zájem nebyl a nikdo ho nechtěl koupit. Lze se jen divit tomu, že se nakonec úředníkům přece jen podařilo někoho přesvědčit, aby tak učinil. Jak se ukázalo, úředníci obrátili svou pozornost na muže, který se jmenoval WU Anmin a řekli mu:  „Ty musíš tenhle podnik koupit. Čína to potřebuje pro svou ekonomickou reformu, vývoj a stabilitu.“

Později ten podnik skutečně onomu muži prodali. Za dva roky začal ten podnik vydělávat. Takže ti političtí úředníci znovu požádali pana  WU, ale tentokrát, aby ten podnik zase vrátil státu. Na jeho dotaz, proč by to měl dělat, opět dostal odpověď: „Čína to potřebuje pro svou ekonomickou reformu, vývoj a stabilitu.“ Ani slovo více nebo méně.

Úředníci z Ba YinGuoLengu zavolali policii a podnik násilím sebrali. Podali jsme tedy na úředníky žalobu. Je nutno vědět, že straničtí úředníci na tomto služebním postu nemají absolutně žádný pojem o právu a je naprosto zbytečné mluvit o tom, že nechápou, co je zákon. K našemu překvapení zavolali ředitele právnické kanceláře, pro kterou jsem pracoval, a nařídili našim právníkům, aby dali od případu ruce pryč. Nevěděl jsem, jestli se mám té směšné odpovědi naší kanceláře radši smát nebo nad ní brečet – došlo s úředníky k dohodě o „partnerské úmluvě“, ve které mi bylo sděleno stažení z tohoto případu. Vysvětlil jsem jim, že to je další indikátor potvrzující bezpáteřnost naší firmy a že nemám žádný strach, převzít ten případ sám. Vyšlo však najevo, že jejich rozhodnutí nespočívalo pouze v jejich strachu. Vysvětlili mi: „Pane G AO, vy jste začal vykonávat své povolání před méně než dvěma lety. Proto nechápete celý systém. Jestliže se rozhodnete pro to, že budete dále takhle pracovat, budete muset Xinjiang opustit.“ Tak jsem se rozhodl a  odešel do Pekingu.

Proces trval dva roky a výsledek byl vynikající. Můj neloajální šéf se sice zdráhal dát mi výplatu, ale celkově došlo k dobrému výsledku. Vláda vrátila panu WU jeho podnik. Neměla však žádné peníze na odškodnění, tak mu připsala pozemky, které měly celkovou hodnotu asi osm milionů eur.

Procesy o vyvlastněné domy jsou předem prohrané

Obhajoval jsem docela dost občanů, které vláda „přesídlila“, ale všechny tyto procesy jsem prohrál. Na rozdíl od vládní statistiky je toto tvrzení naprosto pravdivé. Převzal jsem případ zastoupení sedmdesáti rodin v prostoru univerzity v Guangzhou. Ano, sedmdesát rodin tam bylo přesídleno.

Člověk se může ptát, proč není možné vyhrát zahájené soudní řízení, obzvláště jedná-li se o tak nápadně nezákonné machinace, jako jsou tyto?  To „přesídlování“ je totiž něco, co vyžadují dvě nejmocnější skupiny v Číně  – realitní společnosti a  jejich loutky, tedy vládní úředníci na všech úrovních. Tito tvorové stojí prostě nad zákonem. A jelikož nejsou vázáni zákonem, jak by se proti nim dalo vyhrát zákonnými prostředky?

V zimě roku 2005 začala vysílat čínská státní televize (CCTV) seriál s názvem „The Same Song“. Jednalo se o oblast Guangzhou, ale místo aby popisovali mnohá pozitiva tohoto území, pořád dokola mluvili o expanzi univerzitního areálu a ani jediným slovem se nezmínili o obrovském počtu domů, které byly buldozerem srovnány se zemí. Také se nezmínili o velkém počtu lidí, kteří byli vysídleni. Já se nikdy na státní televizi nedívám, ale slyšel jsem to jako kulisu, když mé dítě sledovalo televizi. Musel jsem se smát, když jsem to slyšel. Vzpomněl jsem si na podobný případ před několika lety, kdy se média obšírně zmiňovala o velké hodnotě takzvaného „oživovacího projektu“ v oblasti  Nanchizi v Pekingu, při kterém bylo zbořeno devět set soukromých domů.

Mnoho občanů dnes sdílí následující přesvědčení:  Kdykoliv vyvíjejí vládní úředníci velkou snahu, aby něco před veřejností obzvláště vyzdvihli, ať už přes média nebo jinými prostředky – vězí za tím určitě něco pochybného. Se zákony, které sami vytvářejí, jednají jako s odpadem.  Nemohou ten způsob změnit a zákony vnímat jako civilizovaná společnost.

Zvláštní případ

Případy Falun Gongu jsou něčím, čeho jsem se ještě před několika lety ani nedotkl. A sice z jednoho základního důvodu:  Každý právník ví, že dotyčný vládní úřad mu nedovolí, aby ho do těchto případů zatáhl. Není ani nutné zjistit, jestli viděl někdo nějaký dokument, který toto nařízení obsahuje. Člověk by se tedy neměl ptát, zda existuje záměr a  pevné rozhodnutí, bránit právníkům v převzetí takových případů – bezpochyby to tak je. Zeptejte se nějakého právníka a on vám bude tvrdit, že tento zákaz vstoupil definitivně v platnost, když byl Falun Gong v roce 1999 zakázán. A přece se s tímto nařízením nikdy žádný právník nesetkal v písemné formě. Výhoda toho, vlastnit nehmatatelné úřední nařízení spočívá totiž v tom, že zatímco úřady donutí právníky ho respektovat, na druhou stranu mohou kdykoliv veřejně prohlásit, že ty „fámy“ o takovém nařízení jsou „vylhané“.  A lidé, kteří tvrdí opak, páchají „zlé útoky“ na stranu a vládu.

Když se dostala k moci vláda HU-WEN^[5], panovala mezi lidem celá řada názorů, co se všechno nestane.  Někteří si mysleli, že to bude jiné, než za Jiang Zemina^[6]. Mnozí příznivci Falun Gongu a jejich rodinní příslušníci mi od loňského července posílali dopisy. Ty dopisy a také některé jejich návštěvy zbystřily mou pozornost a nasměrovaly ji na bližší sledování jejich situace.

Dalo by se říct, že o tom nic nevíte, když jste to neviděli. Ale stačí jen několik málo šetření a člověk je doslova šokován. Koncem roku 2005 jsem se dostal k případu HUANG Weie a tak jsem začal pátrat úplně odspoda a zkoumal všechno, co jsem během těch let zaslechl. Teprve teď mi bylo jasné, odkud pochází ten teror, jemuž jsou tito lidé vystaveni. Vězí za tím celý systém takzvaného „úřadu 610“, který v pozadí všechno kontroluje a je zcela mimo jakýkoliv zákon.

Normálně nechávám rozběhnout proces svému asistentovi. Ale Falun Gong byl zvláštní případ, proto jsem jel do Shijiazhuangu také, abych na případu HUANG Weie pracoval s ním. Přednesli jsme ten případ třem různým soudům. Odpověď dvou soudů obsahovala tři body: 1) Případy Falun Gongu se nesmějí před soud nikdy dostat 2) nebyl vystaven žádný právoplatný dokument, což znamená, že je nám zakázáno předložit tento případ jinému soudu 3) právníci nejsou informováni o tom, v čem toto rozhodnutí spočívá. A třetí soud k těmto třem bodům přidal ještě čtvrtý bod, v němž konstatoval: „Co tady provádíte jako právníci, je velmi riskantní. Budete-li v tom pokračovat, budeme nuceni se vámi zabývat a to tak, že napíšeme soudní zprávu a povedeme proti vám disciplinární řízení.“

Jaká absurdita, že vést proces proti nezákonnému jednání a snaha opírat se o zákon, se pro právníky stalo „riskantní“! Jen proto, že jsem chtěl dostat před soud existence, které jsou v  této zemi a v nejvyšší míře zodpovědné za nejhorší znásilňování zákona, je mi sděleno, že se mnou „bude muset zabývat“ soud.  

Dnes bojujeme pořád ještě o to, abychom mohli vést proces s případem HUANG Weie. Posílám soudům spěšné dopisy s písemnými žalobami na ty, proti nimž chceme zahájit proces v naději, že je budeme moci donutit k tomu, aby jednali racionálně a  jako civilizovaní lidé, kteří respektují občany. Doufám, že na základě takového pochopení by mohly být prodiskutovány zákonné aspekty tohoto případu. Na závěr dopisu soudům jsem připojil: „Budete-li nadále nepřátelsky nakloněn zákonným hodnotám Číny, budete-li nadále dělat nezákonné věci a zabráníte tak žádosti o proces tohoto případu, vezmeme v úvahu, že to musí být považováno za porušení ústavy.“

Kromě toho jsem zveřejnil „Otevřený dopis Národnímu lidovému kongresu “ a  doufal jsem, že účast nejvyšších vládních úředníků ukončí toto strašné jednání. Tímto jednáním byli občané protiprávním způsobem oloupeni o svá práva, zakotvená v ústavě, i o svou osobní svobodu. 
Ať si každý představí, jak bolestné to musí být pro právníka, když musí jít přes zákony a předpisy, jen aby bránil legitimní práva a zájmy strany ve sporu.  Jiná cesta ale nevedla, co se tedy mohlo ještě udělat? 

Dokonce ještě dnes se mě někteří přátelé ptají, proč jsem vzal případ HUANG Weie. Inu, byla by to lež, kdybych tvrdil, že jsem nikdy neměl strach a  nebál se o svou bezpečnost. 

Jedno je ale jisté: V  pokusu přemluvit  mě  k tomu, abych už se o ten případ dál nezajímal, vedly se mnou v loňském roce příslušné vládní úřady o této záležitosti nesčetné „srdečné“ rozhovory.

Jelikož jsem právník, jasně vidím a hluboce pociťuji onen způsob, jakým čínské úřady jednají. Jejich jednání je nejen deformované a pokřivené, ale v mnoha případech má naprosto zločinný charakter. V té době mohl člověka dostat do vězení zcela iracionální rozsudek. Nicméně existuje mnoho věcí, za které se musí bojovat bez ohledu na možné následky. 

V době kulturní revoluce by někoho takového, jako jsem já, pravděpodobně okamžitě zastřelili.  Proč se to tedy ti úředníci neodváží udělat i dnes?  Nikdy nevěř tomu, že by lidé, kteří mají moc, změnili představy o hodnotě svých spoluobčanů nebo že by došlo k velkému pokroku v jejich myšlení. Každá změna se děje díky ústupkům, které vláda musela učinit, aby lidu poskytla několik velkolepých dávek, i když byly dosaženy na úkor jeho vlastní svobody. Co se potlačování Falun Gongu týče, ptám se sám sebe, kolik let ještě zůstanou občané tak strašně slepí. Ptám se, jak velké břemeno ještě musíme nést, že mlčky přihlížíme takovému bezpráví. A mlčí o tom téměř všichni právníci. Jak budou v budoucnu moci obhájit takové konání, aniž by ztratili svou tvář?

Dokud jsem na svobodě, budu za HUANG Weie bojovat.

Osamělost samotáře

8. ledna 2005, Peking

Musel jsem jednoduše brečet, když jsem si přečetl článek „Osamělost samotáře, právníka GAO Zhishenga „, který napsal pan YUAN Hongbing a který mi dal přečíst můj přítel. Pan YUAN napsal důkladný a vášnivý komentář k výkonu povolání právníka v Číně. Z pohledu společenské zodpovědnosti jsou čínští právníci otupělí a jejich etické principy už neexistují. Tohle musí být bezpodmínečně odsouzeno. Bylo by však dost neobvyklé, aby nějaká osoba či skupina nanášela sama na sebe hanbu. Já zcela s panem YUANem a jeho vylíčením čínských právníků souhlasím: „čínští právníci jsou jako psi, kteří vrtí ocasem a potom žebrají u zkorumpovaných justičních úřadů o krmivo.“

Kolegové právníci: Dělejte rozdíl mezi ušlechtilým a podlým

Jeho článek je vskutku trefný a já upřímně doufám, že ho budou mí kolegové číst. Nedělám si však přílišné naděje, že by přesvědčivost jednoho jediného článku byla dostačující k tomu, aby způsobila nějaké větší změny. Článek ale hovoří o tématu, který tíží nejen pana YUANa, ale i mne. 

V roce 2001 jsem měl případ, který nazvala čínská i  zahraniční média „absurdním sporem právníků“. V tomto případu jsme renomovaný právník ze severovýchodní Číny WANG Yugi a já hájili YAO Zhipinga, předsedu představenstva skupiny YAO. Ten byl křivě obviněn z únosu reportéra ze státní televize CCTV, který vystupoval v talkshow „Jiaodian Fangtan“.

Pan WANG a já jsme se s panem YAO setkali, když byl ve vazbě. Řekl nám: „Jsem vám tak vděčný, že jste urazili tu dlouhou cestu z Xinjiangu na severovýchod, abyste mě zastupovali, aniž bych vám nabídl jakoukoliv platbu. Až budou ta křivá obvinění proti mně objasněna, dobře vám oběma zaplatím. Každému vám jako odměnu zaplatím deset tisíc eur.“ Odpověděl jsem mu: „Prosím, důvěřujte nám a  respektujte nás jako právníky. Já považuji nabídku svého mandanta, že mi dá odměnu za znamení toho, že mi nedůvěřuje.“ Z očí pana YAO vytryskly slzy.

Ale pan YAO nepředpokládal, že pan WANG ho na jeho slib po skončení případu upozorní a bude žádat slíbenou odměnu. Poté, co byl případ ukončen, pokoušel se WANG se lstí a všemi možnými prostředky dostat těch deset tisíc eur ze členů rodiny pana YAO.  Zbývalo jim zaplatit už jen padesát eur, ale WANG promptně YAOa kvůli té chybějící padesátce zažaloval.

Skupina YAO byla atakována reportéry ze státní televize z talkshow „Jiaodian Fangtan“ i jinými médii za pomoci falešných svědeckých výpovědí. Za asistence vládních úředníků MU Suixina a MA Xiangdonga bylo dvacet administrativních pracovníků skupiny YAO vzato do vazby a deset z nich strávilo přibližně šest měsíců za mřížemi. Během několika měsíců byla tato předtím dobře prosperující firma zruinována. Efektivita, důkladnost, brutalita a smrtonosnost tohoto komplotu překonala dokonce i mafiánskou organizaci. 

Po přelíčení mě prosili zástupci médií, abych zaujal k tomuto případu své stanovisko a sdělil ho právníkům v Číně. Řekl jsem svým kolegům, že by pro budoucnost právnického povolání byla naděje, kdyby právníci uměli rozpoznat dělicí čáru mezi čestným a nečestným jednáním. Bolestná realita je však taková, že toto znamení naděje pořád ještě není nikde vidět!

Žádné jiné povolání na světě není tak těsně spojeno s právním systémem a nikde není boj za spravedlnost jako profesní povinnost tak výrazný, jako u právníků. V Číně však tyto hodnoty chybí. Abychom ale zůstali spravedliví: není to tak, že by si čínští právníci jako profesní skupina přáli tento stav. Spíše to vychází z pasivního přizpůsobení se systému jako celku a z osobní chamtivosti jedince v této profesní skupině.  Nevím, jestli existují psi, co nechtějí být psem, ale nikdo neuvěří tomu, že by se člověk nebo skupina lidí chtěla stát psem. Nikdo by se nechtěl stát psem dobrovolně, ale tato skupina lidí nakonec jedná přece tak, jako psí smečka, protože právní systém v Číně dovoluje zdvihnout hlavu jen takovým právníkům, kteří se chovají a  jednají jako psi. To je ten trpký stav věcí, kterému teď musíme čelit.

Boj proti apatii, začátek osamělosti

Den předtím, než jsem četl článek pana  YUANa, mi volalo hodně lidí domů a všichni říkali to samé, že jsem neměl ten „otevřený dopis Národnímu lidovému kongresu“ psát, protože něco takového dělat je v Číně navýsost nebezpečné. Ten den jsem měl také čtyři hovory od rodinných příslušníků, včetně mé matky, která už byla téměř u konce svého života. Volali mi, aby vyjádřili své obavy o mou existenci a mé zdraví. Matka mi řekla:  „Každý ví o nespravedlnosti, která se v naší společnosti šíří každý den. To je všeobecně známo. Vysocí úředníci jsou si toho vědomi, ale nikdo se neodváží o tom veřejně promluvit. Proč tedy ty, obyčejný občan, o tom takhle veřejně mluvíš?“ Nikdo by mi neuvěřil, kdybych tvrdil, že mi tyto reakce nedaly pocítit to, jak osamělý jsem opravdu byl. Proto jsem si tolik cenil pochopení pana YUANa. Konat nezávisle je v určitém smyslu formou osamělosti. Jak to vyjádřil ve svém článku pan YUAN, moje osamělost pramení ze skutečnosti, že jsem se rozhodl následovat své vlastní principy a jít svou vlastní cestou, což vede k bolestné existenci, ba dokonce k beznaději. Ono to jde až daleko za hranici osamělosti. 

Přátelé mi radili odpoutat se od toho a  povznést se nad to, když jsem s nimi o té bolesti mluvil. Někteří dokonce říkali, že by se člověk měl stát apatickým. Dokud bude čínská společnost taková, jaká je teď, je povznést se nad to, jedinou možností. Nestane-li se člověk apatickým, pak se bude utápět ve své vlastní samotě, říkali mi. A ještě něco, apatie může nějakým způsobem vytvářet bezpečí. V praxi to vypadá tak, že vás apatie dostane až do stádia bezcitnosti, a pak můžete z celého korupčního systému nepřetržitě profitovat. Pociťuji bolest z osamění, jakmile začnu takhle přemýšlet o  tom, co se děje v naší společnosti.

Nedávno jsem jel do Kashgaru v Xinjiangu, abych poskytl právní pomoc invalidnímu dítěti. Staly se tam dvě věci, na které nemohu zapomenout. 

Jedna se udála v centru města za bílého dne. Syn úředníka a člena Komise pro národní záležitosti divoce napadl nevinného občana. Na první pohled nebylo patrno, že jde o muže s vlivným postavením, takže se objevila policie, aby mu v jeho konání zabránila. Policisté se tedy snažili konat svou povinnost, ale ten násilník začal křičet: „Já jsem syn pana  XY! Neodvažujte se mě vůbec dotknout, vy parchanti! Ať je vaším nadřízeným kdokoliv – za deset minut ať je tady! Jinak bude propuštěn!“

Policisté, kteří byli právě nazváni parchanty, byli strachy bez sebe a jejich nadřízený, místní tajemník Výboru pro politiku a právo, přišel okamžitě. Ten násilnický šílenec pak na tajemníka cosi zařval a začal opět surově mlátit tu svou oběť ležící na zemi. Ke konci jeho běsnění padaly agresivní urážky na celou „lidovou policii“. Posléze se policii podařilo tohoto ničemníka tak dalece uklidnit, že oběť mohla být odvezena do nemocnice. Ovšem policie ho měla pod dohledem, protože se obávala toho, že by se mohl pokusit toho násilníka zažalovat. O podobném případu jsem slyšel na jedné schůzce. Jeden z mých přátel pracuje na místním daňovém úřadu a vyprávěl mi, že jeho ředitel, CAI Jun, ženatý muž z okresu Makit (v blízkosti Kashgaru), měl aféru, o které všichni věděli, se ženou jednoho policisty z veřejné bezpečnosti. Manžel této ženy ho nakonec zažaloval, ale CAI zneužil veškerou svou moc a tomu manželovi se mstil všemi možnými způsoby. Mnozí obyvatelé města byli sice jeho nehorázným chováním pobouřeni, ale nikdo se neodvážil o tom mluvit nahlas. Jednou večer šel  CAI Jun k domu své milenky a byl značně opilý. Vrátný v tom domě byl starý pán a pomalu se belhal ke dveřím. Když je otevřel,  CAI ho umlátil. Nutno dodat, že z toho vyvázl bez trestu, neboť je velmi spřátelen s vedením úřadu pro místní veřejnou bezpečnost a jeho mladší bratr zastává hodně důležitou funkci u policie. Takže CAI je pořád vládním úředníkem té oblasti a ve své zločinné činnosti vesele pokračuje dál. 

Po návratu do Pekingu jsem dostal anonymní písemnou stížnost a žalovaná osoba nebyl nikdo jiný než CAI Jun. Jeho chování samo o sobě je příšerné, avšak způsob, jakým státní aparát takovéto tyrany podporuje, je mnohem strašnější. Jsem smutný z toho, když vidím, jak rychle lidé na takovéto věci zapomenou. Pokud neexistuje možnost jak celou situaci změnit, nemohu na ni přece zapomenout. To je ta velká tragédie. 

Uvažování o těchto věcech musí zákonitě vést k zoufalství a osamělosti. Někteří lidé tleskají radostí, když vidí před televizním studiem investigativního programu „Jiaodian Fangtan“ ty dlouhé fronty, protože si myslí, že tito lidé konečně nalezli ventil, jak se s ostatními podělit o smutné životní příběhy. Já ale jejich radost nesdílím. Lidé nadšení z fenoménu „Jiaodian Fangtan“ říkají, že je to známka naděje pro Čínu. Já to však vidím zcela opačně. Jednou jsem napsal článek, ve kterém jsem zdůvodnil, že samotná existence programu „Jiaodian Fangtan“ pouze naznačuje neschopnost a nefunkčnost rozličných státních institucí, ve které občané již ztratili svou veškerou víru, a  zároveň ukazuje zoufalý stav čínské společnosti. Tím se vysvětluje fakt, že se lidé v této zemi odvracejí od justice a místo toho stojí dlouhé fronty před dveřmi televizního studia v naději, že tato show vyřeší jejich problémy. Ta ale nemá vůči nim žádnou povinnost, ale ani možnost jak hájit jejich práva. Mít takovýto pohled na svět, to je opravdu velmi bolestné.

Nemorálnost médií vyrůstá z režimu

Nezodpovědnost a bezohlednost médií je pro mne neustálým zdrojem bolesti.

Před několika lety uspořádal ministr železnic veřejné slyšení, aby slyšel ohlasy a komentáře na svůj návrh, ohledně zvýšení jízdného. Média v celé zemi byla tímto návrhem tak nadšena, že to působilo až směšně. Pro vládní úřad je přece zákonné a také v pořádku, že takovéto věci dělá, ale naše média poněkud tento krok zveličila a z úředníků ministerstva železnic učinila v jediném okamžiku téměř národní hrdiny. Inu, v Číně bývají vládní úřady a jejich zaměstnanci docela často označováni za „hrdiny“. 
Tento fenomén je sám o sobě už dost smutný, ale ještě smutnější byla odpověď médií na mou analýzu. Jednoduše se média zdráhala uveřejnit to, co jsem měl na srdci, neboť to pro ně byl pouze názor disidenta.

V roce 2001 v provincii Hubei využili někteří doktorandi směrnice pro talentované lidi a každý si ilegálně přivlastnil prémie ve výši deseti tisíc eur. Vláda a média tvrdě osočila tato skvěle vzdělaná individua z nepoctivosti a nemorálnosti. Byl to opět jasný obraz obrovské námahy i lstivosti médií, jak posunout vládu do pozitivního světla. Něco takového se vyskytuje jen v Číně a mimo ní je to věc dost nepochopitelná, neboť se to pohybuje zcela mimo rámec působnosti a práce médií. Čínská média tedy vytrvale a také nesmírně velebila vládu a jedním dechem velice tvrdě odsoudila tyto talentované a vysoce vzdělané lidi za jejich nepoctivé jednání. K této záležitosti se vyjádřila všechna média, ale i různí experti a učenci. Jejich kritika chování těchto doktorandů byla v podstatě správná. Ale ti všichni označili špatný charakter těchto lidí za jediný faktor, který vedl ke krádeži peněz daňových poplatníků. 

Okamžitě jsem napsal jeden úvodník, abych upozornil na následující: situace, ve které si jedinec s pomocí jednoduchých taktických prostředků může přivlastnit velké množství státních peněz, nám jasně naznačuje, že ta nepoctivost pramení u vlády a špatné kontroly hospodaření s penězi daňových poplatníků. Způsob, jakým vláda s penězi získanými z daní hospodaří, je absolutně neprůhledný a je založen na absolutní autoritě. Vláda asi nikdy nebrala v úvahu riziko nepoctivosti při zacházení s penězi, a ani neučinila opatření, aby tomu zabránila. Jak se mohla slepě spoléhat na etické zásady lidí a být si zcela jistá, že všichni budou s penězi zacházet poctivě. Mnoho novin tento úvodník odmítlo s odůvodněním, že neodpovídá veřejnému mínění.

Může v naší společnosti existovat nějaké fórum s možností diskuze o reálných tématech, jako je poctivost nebo etika u  médií, když je celá společnost těmito médii kontrolována?

V předloňském roce vydala Lidová banka Číny několik pravidel pro kontrolu praní špinavých peněz. K mému překvapení se během několika dnů zdvihla vlna pochval a pět expertů a učenců veřejně tuto politiku velebilo. Abych pravdu řekl, v našem zákonodárství existuje několik nedostatků, počínaje pravomocemi o vydávání zákonů až k nedostatkům v technice zákonodárství samotné. 

Po pečlivém promyšlení a důkladném pátrání jsem o tom napsal článek. Ale žádné domácí médium nebylo ochotno to zveřejnit. [Nejpřekvapivější bylo, že jsem obdržel velkou pochvalu v zahraničí.] Čínská média tak instinktivně a bez váhání ze strachu ustupovala, aby úřadům nezavdala příčinu hněvu nebo nepoškodila fasádu pečlivě vytvořenému obrazu úřadů. A každý názor disidentů (dokonce i tehdy, když upozorňovali jen na technickou závadu) byl pro ně trnem v oku.

Kdo se postará o naše potřebné spoluobčany?

Mezinárodní společenství poskytlo před krátkým časem velkorysou pomoc obětem tsunami v jihovýchodní Asii. Čínská vláda a lid nezůstali z tohoto hlediska pozadu. Aplauduji vládě a lidu, že těmto obětem katastrofy pomohli.

Byly mobilizovány všechny slavné osobnosti a  média do nebe vyzdvihovala enormní hodnoty takové „lásky“ a takového „soucítění, vzešlého od vlády“. Mé pocity se však od pocitů těch slavných osobností a médií poněkud lišily.   
Inu ano, po takové katastrofě je nutné nabídnout humanitární pomoc a také je přirozené pomoci.  Pomoc, která následuje po katastrofě, je samozřejmě něčím, co mělo být dáno. Ale poskytování pomoci všeobecně by nemělo záviset od toho, kdo o ni žádá. 

Čínská vláda poručila zbourat mnoho starých domů a jejich obyvatele násilně vysídlila, čímž naprosto opovrhla civilními právy občanů. Důsledkem toho přichází do Pekingu mnoho takto postižených občanů a chtějí u ústřední vlády podat svou petici neboli stížnost, což je pochopitelné, posoudíme-li ono rozhodnutí tamějšího vládního úřadu. Tito lidé se v Pekingu často ocitají bez střechy nad hlavou a bez peněz – v přelidněném městě a v zimě velmi studeném městě. Jejich životní podmínky jsou možná mnohem horší, než těch, kteří žijí v oblasti katastrofy tsunami. Tsunami i jeho důsledky musí být pro oběti traumatickým a nezapomenutelným zážitkem, ale pro tyto lidi v naší společnosti znamená jejich situace to, že budou bez domova a bez peněz na oblečení i na jídlo až do konce svého života, neboť žádný jiný konec na obzoru není. Jejich největším nebezpečím ale kupodivu není to ledové zimní počasí, ale ta hrozba, že budou chyceni a  krutými vládními úředníky deportováni zpět do rodného města. Tam je čeká akt pomsty za to, že se pokusili předat svůj případ ústřední vládě v Pekingu. Ironií ovšem je, že ti sami úředníci v jejich rodném městě je donutili, aby poprosili vládu o pomoc poté, co je dostali do této svízelné situace. 

Vždycky, když slyším média říkat, že „celý národ je v nejlepší náladě „, což se například děje během každoročního sjezdu Národního kongresu a Kongresu politických konzultantů čínského lidu nebo v době nejdůležitějších národních svátků – musím jednoduše myslet na všechny ty chudáky bez prostředků. Každý den, ve kterém je „celý národ v nejlepší náladě“, bývá pro ně navýsost těžkým dnem.

Lidé jako příznivci Falun Gongu či rodinní příslušníci obětí masakru na náměstí Nebeského klidu bývají v těchto dnech pod speciálním dozorem. Obzvláště pro příznivce Falun Gongu, kteří už roky podávají petice, se stalo rutinou, že v takových dnech, kdy je „celý národ v nejlepší náladě“ – jsou oni zatýkáni.

Zde je několik příkladů. Nedávno jsem dostal zprávu od následujících osob: členové rodiny čtyřiatřicetiletého Dr. LIN Yanginga z města Quanzhou v provincii Fujian, osmačtyřicetiletý WANG Jinzhong ze Shenjangu, který v době, kdy se nacházel v policejní vazbě, tragicky zahynul, nebo sedmatřicetiletý NI Guobin z města Wuhan v Hubei. Když umučený WANG Jinzhong ještě žil, byl v takovéto významné dny pokaždé zatčen.

I tito lidé by potřebovali pozornost médií či sympatie a podporu známých osobností a  humanitární pomoc. Média a známé osobnosti však nemají ani trošičku soucitu se svými spoluobčany, kteří žijí přetěžký život přímo před jejich prahem. Podíváme-li se na to z této strany, jak máme uvěřit opravdovosti motivů, které se skrývají za každou mezinárodní humanitární pomocí? 

Píši a přitom myslím na to, co vysílala nedávno jedna televizní stanice v Německu. Jednalo se o politováníhodné demolice domů kolem univerzity v Guangzhou. Ze stovek rolníků se tak stali bezdomovci. Ti, co přišli o své domy, si postavili jednoduché stany a v nich bydleli. A tyto stany představovaly jejich jedinou ochranu před mohutnými vichřicemi. Tragickou realitou je, že čínská média a známé osobnosti okázale ukázaly divákům svůj soucit s oběťmi tsunami, čímž si vylepšily svou pověst. Ovšem jejich spoluobčané žijící kolem nich a  trpící nouzí, je vůbec nezajímají.

Ve zvrácené společnosti je poctivý právník bezmocný

Článek profesora YUANa u mne vyvolal spoustu myšlenek. Předevčírem se mě manželka zeptala, proč mi ještě žádná vážená firma nenabídla práci, když jsem tak mezinárodně známý. Tak jsem jí včera zcela vážně podal článek od profesora YUANa. Tento článek zodpověděl přesně její předchozí otázku. Ve společnosti, kde jsou všechny hodnoty převrácené, se mohou lidé identifikovat jen s těmito převrácenými hodnotami. Lidé ti nebudou věřit jen proto, že jsi čestný a vysoce kvalifikovaný právník. A to znamená, že pro určitou „hodnotu“ právníka jsou rozhodující pouze vazby na úřad pro veřejnou bezpečnost, dále vazba na prokuraturu a soudy. Takže si snad umí každý dobře představit, jaké problémy mají v této společnosti právníci, kteří si nechtějí žádné takové vazby budovat. Také mí kolegové věčně vzdychají, že si nemohu dovolit žádnou reprezentativní kancelář, nemluvě o tom ji koupit, přestože je to pořád můj sen, mít vlastní vyhovující kancelář.

Bezděčně cítím vzrušení i zmatek ze všech těch věcí, které jsem viděl. Je známou skutečností, že bývalí úředníci vydělali se zplnomocněnci bezpečnosti na veřejném bezpečnostním systému a koupí kancelářských budov zhruba jeden milion eur, a sice během jednoho roku. Náhodou znám jednoho právníka, jehož otec byl zodpovědný za vedení lidového soudu na regionální úrovni. Roční příjem jeho otce činil asi osm set tisíc eur, přestože se nemusel u  soudu ukázat ani jednou za rok. Ten právník mi vyprávěl, že jeho otec hraje každý týden golf, chodí na kosmetiku, sportuje a navštěvuje různé společenské večírky a párty. 

Chodí za ním právníci, kteří mají u jeho soudu důležitý případ a chtějí s ním „navázal kontakty“. Znám právníka, který mu na jedné takové schůzce dal deset tisíc eur jako „honorář za radu“. Přestože o tomhle všem já vím, a je mi velmi dobře známo, jak ty věci chodí, pokaždé se cítím otřesen, když vidím, že se to děje. Je to tak, jako kdyby někdo ničil mou duši. Potom se někdo takový, jako já, cítí proti takovému právníkovi zcela bezmocný a  malinký.

V Číně je těžké být právníkem, pokud nevyužíváte svých známostí, abyste vyhráli spor. Tohle si asi většina lidí nedovede vůbec představit. Někteří lokální soudci jsou vůči právníkům mého druhu nápadně nepřátelští. Zastupovat u soudu lidi s malými příjmy je vyloženě těžké. Jednou jsme prohráli spor, který bychom normálně prohrát nesměli. A soudce řekl mému klientovi zcela otevřeně: „Tím, že jste si za právníka zvolil jeho, byl jste předem odsouzen k tomu, že spor prohrajete.“

Nevím, jestli si umí někdo vůbec představit, jak jsem se cítil, když jsem to slyšel. 

V provincii Liao­ning se to dělo u každého soudu. Mnozí soudci, kteří mě ani jednou neviděli a s nimiž jsem neměl žádnou negativní zkušenost, jsou vůči mně nepřátelsky naladěni jen proto, že se snažím být poctivý a čestný.

Prázdná slova o budování harmonické společnosti

Nějaký čas poté, co jsem si přečetl článek profesora YUANa, jsem byl velmi pohnutý a mé city mi velely, abych tohle napsal. Byl jsem už sedm let právníkem a mohu říci, že kdyby člověk použil i milion slov, nemohl by vyjádřit ani zlomek toho smutného stavu našeho právního systému a  jeho krutost vůči všem občanům.

Čínské vedení vyzdvihuje svou myšlenku o „vybudování harmonické společnosti“.

Smutnou pravdou však je to, že o čem úřady nejhlasitěji řvou, to se nachází v nanejvýš žalostné situaci. Odhalovat nedostatky, jak si to představuje naše současná vládní garnitura, není špatná věc, ale myšlenka, že vybudují harmonickou společnost, je jako sen nějakého blázna. My máme společnost bez spravedlnosti. Je to společnost bez možnosti bránit se proti bezpráví, společnost, která vybudovala systematicky obrovskou propast mezi bohatstvím a chudobou a mezi společenskými vrstvami. Je to společnost, kde podvodníci a gauneři kontrolují společný sektor a  šikovně využívají spotřebitele, zatímco oni sami jsou systémem chráněni. Je to společnost bez kontroly a ověřování a bez rovnováhy (opačně než je tomu u lidu). Společnost, ve které individuální občanská práva nemají místo ani respekt a není jim věnována pozornost. Společnost, kde je právní systém jednoznačně kontrolován komunistickou stranou a správními úřady. Společnost, ve které je vládní moc pod kontrolou skupin i  jednotlivců, kteří mají speciální zájem – moc, která je prodejná a  ohebná podle osobních zájmů. Je to společnost, která má sice ústavu, ale stále se vyhýbá a uhýbá konceptu vlády s ústavním systémem. Je to společnost, která na masakr na náměstí Nebeského klidu a na Falun Gong reaguje emocionálně místo racionálně. Není snad po tomto všem zcela nemožné z takové společnosti vybudovat společnost harmonickou?

Kapitoly: Úvod, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8

[1] „pro bono“ označuje  poskytování právních služeb advokáty, kteří tak činí bezplatně a zcela dobrovolně.
[2] Hřebíková domácnost: Obyvatelé domů, kteří se zdráhají opustit svůj dům, jenž má být kvůli stavebnímu projektu zbourán.
[3] Falun Gong: Buddhistická duchovní škola, která obsahuje qigongová cvičení a etické učení. V roce 1999 byl Falun Gong v Číně zakázán.
[4] Podle čínské ústavy má každý občan právo na podání stížnosti na úřadech a dožadovat se odškodnění za učiněné bezpráví.
[5] HU Jintao se stal v roce 2002 generálním tajemníkem Komunistické strany Číny a WEN Jiabao v roce 2003 ministerským předsedou.
[6] Jiang Zemin (Tiang Ce-min) byl generálním tajemníkem Komunistické strany Číny od roku 1989 do roku 2002. Tento post převzal po masakru na náměstí Nebeského klidu. Za své vlády zakázal v roce 1999 Falun Gong.