Kniha: Za Čínu spravedlivější – Kapitola třetí

Kapitola 3. Boj za práva spoluobčanů

Tělesně postižené děti

Případ malého Weiyie

Nejzajímavější případy, které jsem zpracovával a které na sebe přitáhly i pozornost médií, byly případy „pro bono“ (označuje  poskytování právních služeb advokáty, kteří tak činí bezplatně a zcela dobrovolně – pozn.editora). Zde se jednalo o skupiny postižených lidí či dětí, kteří se nějakým způsobem stali oběťmi zlovůle. Všechny ostatní případy se týkaly hospodářského oboru.

V novinách „Čínští právníci“ vyšel 15. července článek s názvem „Hledám spravedlnost pro jedno dítě“. Vyprávěl příběh chlapce, který se jmenoval ZOU Weiyi. Jako tříměsíční dítě dostal v roce 1993 v nemocnici železnice Shenyang v provincii Liaoning infuzi. V té nemocnici ho však předávkovali penicilinem a v důsledku toho ohluchl na obě uši. Šest let podávala jeho babička písemné stížnosti a  žádala jak po nemocnici, tak po příslušných úřadech o chlapcovo odškodnění. Nemocnice však nechtěla zaplatit ani cent. Ve svém zoufalství se tedy rozjela babička i s vnukem do Pekingu, do redakce novin „Čínští právníci“, kde vylíčila celou svou zlou situaci. Noviny okamžitě zareagovaly a její příběh zveřejnily. Poslední věta v článku obsahovala žádost o pomoc a měla následující znění: „Každý právník v Číně, který má svědomí a chtěl by tomuto dítěti nabídnout právnickou pomoc, nechť se okamžitě ozve redakci novin „Čínští právníci“.

Při čtení tohoto článku mi po tvářích tekly slzy. Hned jsem šel k telefonu a nabídl redakci pro to dítě svou bezplatnou pomoc. Avšak jejich odpověď byla pro mne zklamáním. Odmítli mou nabídku s odůvodněním, že když dovolí kdejakému právníkovi v Xinjiangu ten případ převzít, přivedou v ostatních provinciích do rozpaků více než sto tisíc právníků.

Nakonec mě přece jen vybrali, abych to dítě zastupoval. Stalo se to ale jen díky tomu, že všech třináct právnických firem v zemi, které nabídly svou pomoc, trvalo zároveň i na tom, aby část nákladů nesla rodina oběti sama – minimálně cestovní náklady. Zůstal jen jeden právník, který řekl, že od oběti nevezme ani cent, a to jsem byl já.
Noviny tedy informovaly babičku o tom, že to dítě budu zastupovat já, což ona okamžitě odmítla. Později mi sdělila své dva důvody, které pro to měla.

Za prvé je Xinjiang od nich příliš daleko a ona není schopna oplatit takovou laskavost. Za druhé si myslela, že kvalita právníků v této oblasti není moc dobrá, jelikož je to oblast zaostalá. 

Jakmile mi bylo z redakce novin sděleno, že ona mou nabídku odřekla, zavolal jsem jí a řekl:  „Madam, tady je právník GAO Zhisheng z Xinjiangu. Já mám dítě, které je tak staré jako Weiyi, a tak velmi dobře chápu, co cítíte, když pomyslíte na to utrpení, které to dítě muselo zažít. Chtěl bych vaše dítě v tomto procesu zastupovat. Až mě uvidíte, tak budete vědět, že se nejen pokouším být milý – já mohu tomuto dítěti nabídnout skutečnou podporu.“  Na druhém konci telefonu se ozvalo vzlykání a potom řekla:  „Pane GAO, již mnoho let mě nikdo neoslovil tak uctivě „madam“ a nikdo nevěří, že lidé jako my mají svou důstojnost. Vkládám tedy tento případ do vašich rukou.“

Brzy se ukázalo, že tento případ bude hodně těžký. Na straně jedné to byla obrovská finanční zátěž pro moji rodinu, jelikož jsme bydleli v Xinjiangu a oběť zase v Liao­ningu. Vzdálenost mezi oběma místy je téměř tisíc kilometrů. Za jeden jednoduchý let pro mne a moji asistentku činila cena letenek skoro pět set eur. V té době jsme sami neměli moc peněz, ale moje žena byla velmi velkorysá. Řekla mi: Sami pocházíme z chudých rodin. Nevadí tedy, když ti tohle trochu ztíží život. Já tě podpořím.“

Ten případ jsem převzal v červenci 1998. S pomocí mé asistentky jsme pátráním a  dotazováním po telefonu sehnali třináct důkazních předmětů. Začátkem listopadu jsme se rozhodli našeho klienta navštívit a potom podat žalobu. 3. listopadu jsme dorazili do provincie Liaoning. Do Dandongu, kde chlapec s babičkou bydleli, jsme jeli nočním vlakem.  Abychom ušetřili čas, jeli jsme pravidelným nákladním vlakem, který používali drobní obchodníci. Bylo to pěkně zmatené, ale levné.

Jakmile jsme v Dandongu vystoupili z vlaku, spatřili jsme postarší ženu, která vysoko nad hlavou držela ceduli, na níž stálo: „Vítejte, právníku GAO Zhishengu z Xinjiangu“. Byl jsem hluboce dojat. Neřekl jsem jí, kdy přesně přijedeme, protože jsem nechtěl tuto rodinu ještě více zatěžovat. Nikdy bych nečekal, že od 1. listopadu bude každý den chodit na nádraží a čekat tam na mne.

Byl jsem v tu chvíli tak rozlítostněn, že jsem si ani nepovšiml zklamání té starší ženy, která nás přišla přivítat. Později nám své pocity popsala:  „Když jsem vás uviděla v obleku a kožených botách, v nitru jsem se od vás distancovala a  zapochybovala jsem, zda takoví lidé, jako vy, mohou pomoci takovým chudákům, jako jsme my.“

V  Dandongu jsme bydleli v levném hotelu, který nás stál jeden a půl eura za noc. Za dne tam běhaly po  chodbě myši a moje pěkně vystrašená asistentka šla na recepci a ptala se recepční: „Jak můžete od nás očekávat, že tady zůstaneme, když tu běhá tolik myší?“ Ta recepční jí žertem odpověděla: „Nedělejte si kvůli tomu starosti, slečinko! Dole je učňovská kuchyně a ty myši si tady hledají potravu jen ve dne. V noci tu ani být nemohou, protože podmínky pro život jsou tu pro ně moc špatné.“

5. listopadu jsme začali celý případ intenzivně zpracovávat. Než jsem se případu ujal já, poprosila rodina dítěte o pomoc známého místního právníka, který měl přezdívku „plechová huba ZHOU“. Požadoval od nich sto eur a jako odškodné požadoval v písemné žalobě od nemocnice osm set eur. Potom o případu založil akta, ale už ho to dále nezajímalo a zmizel. Žalobu nechal celé roky ležet u soudního dvora v Zhenxingu v rozpracovaném stavu. Zástupci nemocnice už mezitím investovali do dvou špičkových právníků ze severovýchodu šestnáct tisíc eur. Měli se toho případu ihned ujmout a  zástupci nemocnice poté prohlásili, že raději zaplatí sto tisíc eur právníkům, než aby tomu chlapci zaplatili jediný cent. Po určitém pátrání a shánění důkazů jsem vypočetl, že škoda způsobená tomu chlapci je daleko vyšší, než osm set eur. Poradil jsem tedy chlapcově babičce, aby zvýšila žádanou sumu na sedmdesát tisíc eur (včetně bolestného ve výši třicet tisíc eur) a celý případ jsem předal lidovému soudu města  Dandong.

Před soudním přelíčením mi soudce řekl: „Tento soud ještě nikdy nepřiznal poškozenému nárok na odškodné, který by byl vyšší, než padesát eur. Je pro vás tedy velmi riskantní, požadovat třicet tisíc eur. Pokud případ prohrajete, nebudete moci zaplatit soudní výdaje a osobní náklady. Budou jednoduše příliš vysoké.“  Řekl jsem mu jen:  „Vaše rada je z hlediska zdravého rozumu velmi přátelská, ale na druhou stranu lze přece zákonnou cestou ledacos dokázat.  A vy také nemůžete vůbec vědět, jestli těch třicet tisíc nebude muset zaplatit žalovaná strana, když jste si ten případ ještě nevyslechl?“

S mou asistentkou jsme od 5. listopadu do časného rána 9. listopadu pracovali ve dne v noci, abychom ukončili přípravu podkladů pro soudní líčení.

9. listopadu ráno jsem si jen opláchl obličej a odešel k soudu. 

U soudu jsem si s jedním zástupcem žalované strany potřásl rukou.  Byl to ředitel hygienického oddělení nemocnice. Řekl jsem mu: „Povídá se, že můžete vydat tisíce eur za právníky. Jsem rád, že to vím. Špatné pro vás je to, že vám definitivně skončily dny, kdy jste se mohli chovat tak arogantně. Já jen doufám, že se budete držet těch osmi set eur, neboť až proces skončí, tak je budete docela potřebovat.“

Soudní jednání proběhlo toho dne dobře. Brzy se ukázalo, že my máme daleko silnější argumenty a že protistrana se ocitla v pasivní roli. Její právníci se na případ ani řádně nepřipravili. Spoléhali se totiž na svou moc a na sociální status, čímž chtěli pořádně uplatnit svůj vliv. Dalším důležitým faktorem pro nás byla skutečnost, že tři ze čtyř soudců byly ženy. Jakmile jsem měl slovo, popisoval jsem ty hrozné chlapcovy útrapy, které zažíval nejen on, ale i jeho matka a babička. Jejich běhání od petiční kanceláře státního rady k petiční kanceláři národního kongresu, petiční kanceláři Nejvyššího lidového soudu, k petiční kanceláři ministerstva železnic, petiční kanceláři ministerstva zdravotnictví a  tak dále. Když jsem přednesl sled událostí, bylo slyšet v celém soudním sále vzlykání.

Přelíčení trvalo sedm hodin. O přestávce jsem šel s chlapcovou babičkou kolem italské restaurace a ona mi řekla:  „Chtěla bych Vás dnes pozvat na večeři. Jestliže se začnete zdráhat, bude to velmi nezdvořilé.“

Odpověděl jsem jí: „Vaše pozvání na večeři mě velice potěšilo. A kdybyste mě nepozvala, bylo by to v nejvyšší míře nezdvořilé. Ale mám jednu podmínku: kupte mi jen misku těstovin s hovězím masem a nesmí to stát víc, než čtyřicet centů.“

„Dobře, dobře, dobře!“ řekla šťastně.

Donesli nám dvě misky s nudlemi a já zjistil, že ona objednala navíc ještě dvě speciální misky, z nichž stála každá padesát centů. Necítil jsem se dobře, a proto jsem šel ven. Nechtěl jsem však urazit její city, tak jsem se vrátil zpátky do restaurace. Vzal jsem misku s nudlemi a dojedl jsem to u vchodu.

Nebylo to tenkrát žádné gesto. Učinil jsem to z jednoho prostého důvodu. Bylo mi totiž jasné, co pro tuto rodinu znamená jedno euro. Za posledních pět let si ani jednou nekoupili zeleninu. Všichni místní prodavači tuto rodinu znali. Aby měli co jíst, obcházeli obchody a sbírali vyhozené zbytky zeleniny. Jeden prodavač byl velmi hodný a pokaždé jim dal hlávku zelí. Později jsem toho milého muže navštívil a řekl jsem mu: „Vy jste tomu malému chlapci poskytl skutečnou pomoc. Vy jste něco dělal, zatímco náš stát a naše vláda nedělaly vůbec nic.“

Po přelíčení mi chlapcova babička laskavě nabídla, že nám koupí jízdenky na vlak. Odmítl jsem to však a ještě jsem tam pro to dítě nechal dvacet eur. Potom jsme Dandong opustili. Ve vlaku jsem měl telefonát od chlapcovy babičky. Plakala a vyprávěla mi, že díky její vytrvalosti ohledně soudní žaloby od ní odešla dcera a  zdůvodnila to slovy: „Ty ten případ nevyhraješ, ani až zestárneš a  chlapec dospěje. “

Později si však její dcera přečetla v novinách článek o případu a pokorně se vrátila domů. Poklekla před svou matkou a řekla: „Dokonce pan GAO tě až z Xinjiangu přijel podpořit, a přitom není ani přítel rodiny, ani není jejím členem. A já jsem to neučinila. Necítím se hodna být tvou dcerou.“ Ta babička mi řekla do telefonu:  „Pane GAO, vy jste skutečný kouzelník. Vy jste pomohl nejen mému vnukovi, ale vrátil jste mi také dceru.“

Díky obrovskému vlivu žalované strany trvalo velmi dlouho, než se soudci dohodli. Před novoročním svátkem jsem soudci poslal dva faxy s několika trpkými poznámkami. Stěžoval jsem si na neoprávněné protahování případu. Také jsem chlapci poslal dvacet eur se zprávou: „Strýček GAO v Xinjiangu je velmi zaměstnán, ale ty pořád zůstáváš v jeho srdci.“

Večer o  novoročním svátku mi volala chlapcova rodina. Sdělili mi, že byl vynesen rozsudek, podle kterého dostalo to dítě odškodnění jedenačtyřicet tisíc eur a bolestné ve výši dvacet tisíc eur. 

Chlapcova rodina byla radostí bez sebe, ale já moc potěšen nebyl. Podle zákona by totiž nestačil ani dvojnásobek, aby odškodnil jeho i rodinu. Nějak jsem se nemohl pořádně uvolnit a užít si novoroční svátek, protože jsem celou dobu přemýšlel o tom případu. „Pokud podám odvolání, mohlo by se stát, že sníží bolestné. Když ale žádné odvolání nepodám, nedostane  Weiyi plné odškodnění, které mu podle zákona náleží.“ V té době byly v Číně jen čtyři případy, při nichž bylo vyplaceno bolestné ve výši dvaceti tisíc eur, a tři z nich byly moje případy. Přirozeně bylo třeba zohlednit ještě jednu skutečnost. Pokud podám odvolání, budu muset zase několikrát cestovat na severovýchod. 

Nakonec jsem se rozhodl pro odvolání. Soudní přelíčení se konalo 19. dubna 1999 a já jsem přicestoval do Shenyangu 6. dubna. Při odvolání přibyl do týmu obhájců protistrany nový člen – bývalý chlapcův obhájce, „plechová huba ZHOU“. Jelikož mu tam nabídli více peněz, rozhodl se ZHOU pro výměnu stran, takže byl ve sporu se svým bývalým klientem. Tato skutečnost mě naplňovala hlubokou bolestí, když jsem si uvědomil bezpáteřnost některých právníků.

Případ skončil nakonec plným úspěchem pro Weiyie. Soud mu přiřkl odškodné ve výši osmdesáti tří tisíc a sedmi set eur. To byla ta nejvyšší suma, která byla kdy v jednom procesu v Číně vyplacena kvůli lékařskému pochybení.

Ale těch šest let, kdy ta rodina trpěla a běhala po soudech a úřadech, se projevilo na jejich zdravotním stavu. V oněch letech spali na nádražích, v dokách či  v příkopech u silnice a o jídlo žebrali. Malý Weiyi mi ukázal sbírku fotografií. Všechny byly pořízeny před petičními úřady – před radnicí, před Vrchním soudem. Jednou měl Weiyi vysokou horečku a babička ho odvedla do žalované nemocnice. Chtěla si vyprosit peníze na jeho ošetření, ale místo aby jí tam pomohli, ochranka je oba vyhodila na ulici. Co všechno musela tato oběť zažít, než se domohla svých práv!

Po skončení případu jsem se s rodinou loučil a přihodilo se něco zábavného. Weiyiova babička mi řekla: „Teď je ten případ ukončen. Poslouchejte! Koupila jsem malou krabičku mořských plodů pro Vaši milou paní a dceru. Vy jim to musíte předat.“ „Žádný problém“, řekl jsem „já jim to odevzdám.“ Ovšem trval jsem na tom, že musí přede mnou tu krabičku otevřít, i když se jim do toho vůbec nechtělo. A hle, jak jsem čekal, nacházela se uvnitř malá rulička, která obsahovala dva tisíce eur. Ty peníze jsem vyndal a vrátil jí je. Slzy jí tekly po tvářích, když mi řekla: „Pane GAO, nám se nikdy nepodaří přelstít Vás.“

Spravedlnost jim přišla na pomoc

Případ ZOU Weiyie byl jedním z nezapomenutelných případů celé mé životní kariéry. Tehdy jsem do toho případu vložil hodně emocí. Dokonce i dneska cítím pohnutí, když si na celý ten případ i na to, co jsme zažili během přelíčení, vzpomenu. Já jsem sice pro toho malého chlapce hodně obětoval, ale zpátky jsem dostal neporovnatelně víc.

Ten případ se táhl několik let a tak mezi námi vzniklo velké pouto. Zůstali jsme v kontaktu, i když už bylo po všem. Telefonovali jsme si na Nový rok a o svátcích.  V roce 2002 jsem Weiyie a jeho babičku navštívil a  ona mi ukázala něco, co mnou pohnulo k slzám – oni ty čtyři peněžní poukázky, které jsem Weiyiovi poslal k narozeninám, okopírovali a  nalepili je do alba, aby jim stále připomínaly pomoc, kterou jsem jim poskytl.

S malým Weiyiem jsme si udělali výlet po Dandongu a já byl překvapen a dojat z tolika přátelských gest od cizích lidí. Lokální média informovala obšírně o průběhu procesu, takže nás poznalo mnoho obyvatel města a hned nám nabízeli všechny možné formy pomoci. Taxikář se zdráhal přijmout peníze za jízdu. V parku nám nabídli vstup zdarma. Pouliční prodavači nechtěli od nás peníze, když jsem u stánku něco Weiyiovi koupil. Žertoval jsem s nimi a řekl jim, že se přestěhuji do Dandongu, protože bych se do konce života už nemusel o nic starat.

Ani úspěch ve Weiyiově případě mi nepomohl, takže jsem během prvních šesti let své profesní kariéry velmi trpěl, protože jsem neviděl žádné zlepšení v čínském právním systému. Poté co byl Weiyiův případ dokončen, mi zástupci médií říkali, že bych měl být spokojený, protože jsem vysoudil nejvyšší sumu, jaká byla kdy za lékařskou chybu v Číně vyplacena. Na to jsem jim odpověděl, že co se specifických zájmů dítěte týká, mám z výše odškodnění radost. Ale existuje ještě mnoho otázek, které si musí člověk zároveň klást, například: Proč se žádný úřad dostatečně nezajímal o problémy té babičky a jejího vnuka předtím, než jsem se do případu vložil já? Proč to muselo trvat šest let, než se justice rozhoupala ke spravedlivému rozsudku ve prospěch dítěte? Proč se na pomoc dítěti přihlásilo tak málo právníků, a naopak prvotřídní právníci spěchali na pomoc mocnému obžalovanému. Vždyť oni doslova čekali ve frontě na to, aby mohli bojovat proti jednomu postiženému dítěti?

Co se lékařského oboru týká, existuje přemnoho příkladů krutého a nelidského zacházení. Hlavním faktorem, který takovéto případy podporuje, je silné postavení nemocnic, které mají díky dobrému technickému vybavení a dobré finanční situaci. Velkou roli zde však sehrává i politický vliv jako orgánu státu. Chybějící morálka a  nedostatek základního respektování zákona v našem systému soudnictví činí projednávání takovýchto případů extrémně nečestné. V posledních letech jsem učinil všechno možné, abych tuto situaci změnil. Díky tomu, že téměř každý případ, na kterém jsem pracoval, se objevil v tisku, to přispělo k tomu, že se přece jen u některých lidí změnily představy o  spravedlnosti.

ZHOU Chenghan dostal naslouchadlo darem ze Švýcarska

ZHOU Chenghan a ZOU Weiyi měli podobné trápení. Oba se stali obětí předávkování léky, a následkem toho přišli o sluch. V obou případech jsem byl jejich právníkem, ale pro  ZHOU Chenghana to nevyšlo tak dobře jako u malého Weiyie.

Jako u případu malého Weiyie, jednalo se u  ZHOU Chenghana také o lékařské pochybení, které způsobilo pacientovo postižení. V případu ZHOU Chenghana obhajoval nemocnici před soudem sám ředitel zdravotnického úřadu. Zcela otevřeně před soudem prohlásil:  „My vás nenecháme vyhrát.  A kdybyste přece jen měl nějakou náhodou vyhrát, tak si uvědomte, že dokud jsem tady ředitelem já, nedostanete od nás jediný cent!“

Babička ZHOU Chenghana byla z jeho slov tak šokovaná, že na místě omdlela a za pár hodin zemřela.

Soudní jednání se táhlo přibližně čtyři roky a bylo extrémně obtížné. Když jsem mluvil před Vrchním lidovým soudem provincie Jilin, měl jsem co dělat, abych zadržel slzy.

Řekl jsem soudci: „Vaše důstojnosti, jestliže pravda a spravedlnost jsou v této společnosti bezmocné, jestliže je zde i svědomí bezmocné, pak se z takové společnosti stala bezmocná společnost. Dnes zde stojíme pod státním znakem a musíme se tázat, o co tady před tímto soudem opravdu jde? Je to vskutku tak, že spravedlnost, svědomí, lidskost a pravda jsou ve vašich rukách naprosto bezmocné? A že místo úřadu bezpečnosti tu máme komplot prokuratury, soudu, nemocnice, úřadu zdraví, stranického výboru a vlády a to jen proto, aby tyto instituce mohly bojovat s tímto bezmocným dítětem?“

Tohle nebyla žádná rétorika, ale hluboce pociťovaná pravda. 

Nakonec jsme proces vyhráli. Byl to pohnutý okamžik až k slzám, když byl vysloven rozsudek a chlapec dostal odškodnění ve výši osmačtyřiceti tisíc eur.

Proces jsme sice vyhráli a také jsme vyčerpali každou možnost a dali do toho veškerou svou energii, ale ten chlapec dodnes nedostal ani cent odškodnění. Tohle je neskutečné pohrdání soudem i  všemi těmi, kteří naše zákony vydali či je mají prosazovat. Chlapec dneska sice naslouchadlo má, ale nemůže za to vůbec poděkovat své vlasti.

Byl to dárek od švýcarského konzula v Pekingu. On si jednoduše přečetl zprávy o neštěstí tohoto chlapce a zareagoval.

„My hledáme právníka GAA“

Jednoho dne v roce 1999 mi zavolal přítel a řekl mi: „Na chodníku je vidět něco nevšedního. Na to se musíš podívat.“ Šel jsem tam tedy a  uviděl jsem, že napříč přes celý chodník byl natažen banner, na němž bylo napsáno: My hledáme právníka GAO Zhishenga. Pod tím bannerem stáli dva dospělí a tři děti. Jedno z těch dětí byl devítiletý chlapec s poruchou mozku.

Doprovodil jsem je do své kanceláře. Jmenovali se Wangovi a pocházeli z regionu  Altay v severním Xinjiangu. Chlapec v devíti letech onemocněl na běžnou nemoc, velmi rozšířenou u lidí, kteří pracují na pastvinách a žijí tam. Údajně se v jedné vojenské nemocnici podrobil menší operaci.  Jenomže tuto nemocnici už opouštěl s těžkým poraněním mozku. Rodina se s vedením nemocnice a také s příslušnými úřady několikrát pokoušela o celém případu jednat, ale pokaždé byli odmítnuti. Proto se celá rodina vydala na cestu dlouhou tisíc čtyři sta kilometrů do Urumqi a doufala, že mě tam najde.

Byl jsem dojat k slzám, když jsem se na to dítě podíval a vyslechl si tu historku. Přede mnou stál hezký malý chlapec, který nemohl zvednout hlavu, protože měl poraněnou  šíji. A tak jeho hlava bezmocně visela dolů. Pomyslel jsem si, že kdyby se tohle stalo mému dítěti, asi bych to neunesl. Vstrčil jsem chlapci do ruky dvacet eur a rozhodl se případ převzít a jít s ním k soudu.

Xinjiang je zubožený a zaostalý. Tamější soudci jsou po celé Číně proslulí tím, jak jsou konzervativní. Ale přesto – poté co jsem čtyřikrát cestoval mezi  Altayem a Urumqi – se mi nakonec podařilo pro toho hocha získat odškodné ve výši šestnácti tisíc eur.

YANG Weiguo se už vítězství nedočkal

V oněch letech jsem přivedl před soud několik lékařských případů. V jednom takovém případu šlo o tříletého syna dělníka YANG Weigua. Chlapec si hrál na tržišti a v jednom stánku s mořskými plody uviděl láhev, která vypadala jako láhev limonády, takže se z ní napil. Jak se později ukázalo, v té láhvi nebyla voda, ale sodovka smíchaná se žíravinou. Ten prodavač ji používal na oživení svého zboží. Tato tekutina poleptala chlapci jícen a uzavřela mu otvor do žaludku. V  nemocnici vypracovali plán, podle kterého měl být jícen zcela odstraněn a potom v několika po sobě jdoucích operacích měly být nahrazeny i  vnitřní orgány. K tomu všemu by bylo třeba dvaceti čtyř operací.

Ihned po té nehodě šli rodiče dítěte k tomu prodavači a chtěli se s ním dohodnout. Prodavač byl sice ochoten zaplatit tisíc eur, ale dožadoval se podepsání dlužního úpisu s tím, že mu ty peníze musí vrátit.

Už po dvou či třech operacích z těch čtyřiadvaceti byla tato rodina na mizině a stála před finančním krachem. Jeden lékař v nemocnici jim poradil, aby vyhledali právníka, který se jmenuje GAO Zhisheng a žije v Xinjiangu. Ta rodina potom přijela do Xinjiangu a našla mě, přestože neměli žádnou adresu ani telefonní číslo, ale měli jen mé jméno.

Dá se říct, že strana toho prodavače měla s deseti obhájci a dvanácti právníky celkem dobré zastoupení. Na naší straně jsem byl jen já a otec toho chlapce. Ještě než přelíčení vůbec začalo, šířila protistrana zvěsti o tom, jak významné a úzké kontakty má k místnímu výboru pro politiku a právo, k lidovému kongresu i k soudci. Doslova řekli: „GAO chce tento případ vyhrát, ovšem pokouší se o nemožné.“

Já jsem jim ale hned na začátku případu řekl: „Jste-li rozumní, odškodněte to dítě ihned. V takovém případě přijdete jenom o peníze. Ovšem, budete-li nerozumní a slepě uvěříte v sílu i moc peněz, přijdete nakonec o  všechno.“

Tak jako u ostatních případů se nám ze strany veřejnosti dostalo mnoho podpory i pozornosti. V té době jsem právě vedl celou řadu přednášek pro personál vrchního státního návladního. Když se dozvěděli, že jsem zastupoval dítě v případu „pro bono“, dali mi k dispozici auto.  Celý ten případ od začátku do konce také sledovala jedna televizní stanice v Xinjiangu. Nakonec soud rozhodl ve prospěch dítěte a výše odškodného činila dvaatřicet tisíc eur.

Na tomto případu však bylo nejtragičtější to, že YANG Weiguo díky nedostatečné péči zemřel, a tak se ani toho vítězství nedožil a odškodnění nemohl přijmout.

Mí klienti a já jsme to výše zmíněné přelíčení vyhráli. A jelikož jsme vyhráli, nacházím se v docela dobré pozici, abych to mohl okomentovat. 

Co tyto případy vypovídají o dnešní Číně? Asi to nejcennější bylo, že naši spoluobčané skutečně nabídli morální podporu a projevili cit pro spravedlnost a svědomí. Zmiňuji se o tom často, protože toto je možná jediná naděje pro Čínu, která jí ještě zbývá. Zato zákon zde selhal a nebyl schopen v těchto případech ukázat svou vlastní roli. Ta rozhodnutí ve prospěch těchto dětí dopadla dobře jen proto, že nás podporovalo veřejné mínění a média, která ta přelíčení sledovala. Nebylo to tedy díky tomu, že by soudci cítili povinnost ty děti odškodnit, protože je to jejich zákonné právo. To, že zákon měl pořád ještě nějaký vliv a mohl během těch procesů sehrát svou roli, se stalo jen díky spoluúčasti těch společenských sil.

Existuje-li tedy něco, co mi dává pocit spokojenosti z toho, čeho jsem v uplynulých několika letech dosáhl, pak je to právě toto:  pomohl jsem mnoha dětem a to tak, že dostaly za své utrpení odškodnění. Jistě, někteří mí kolegové mají zcela opačné představy o hodnotách, než mám já, a říkají, že „se vrhám na bezplatné procesy s divokostí šíleného psa“.  Rád bych tedy na takovéto poznámky zareagoval. Není mým cílem nabízet jako právník právní pomoc zdarma. Jestliže to ale udělám, je to vždycky v situaci, kdy mám pocit, že jinou možnost nemám, a musím to tedy jednoduše udělat. Rodiče ke mně přivedou své děti ze vzdálenosti tisíců kilometrů, a když se pak dozvím o utrpení, jaké museli ti lidé zažít, co jiného mi potom zbývá? Jejich slzy se stanou slzami mými. Přirozeně že vím, že je nemohu opravdu nějak uchránit, ale chci jim být alespoň nápomocen v jejich snaze a pokusu bojovat o svá práva. To je vše.

Tento druh případů u mne samozřejmě vyvolal mnoho stresu, a to především v posledních letech, kdy za mnou přicházelo tolik lidí z venkova. Nakonec je ale úplně jedno, jak „šílený“ jsem, protože je nemohu všechny zastupovat.

„Největší laskavost, jakou může současná vláda lidu prokázat je, když nedělá nic“

18. května 2005, Peking

Minulý měsíc jsem v hotelu Friendship v Pekingu navštívil jedno fórum. Jednalo se tam o technický program, který měl zabránit poklesu hladiny vody v jezerech letního paláce. Toto fórum zorganizovalo několik mediálních skupin. Po skončení se mě jeden reportér zeptal, co bych chtěl vzkázat vládě. Odpověděl jsem: „Největší laskavost, jakou může současná vláda lidu prokázat je, když nedělá nic.“

Jádrem věci v této záležitosti je všeobecné zneužívání moci. To, že vláda v naší zemi zneužívá svou moc, není zase až tak neobvyklé, vždyť to činí od prvního dne vládnutí. Utrpení, jaká čínský lid díky tomuto zneužívání státní moci musí snášet, jsou tak četná, že se nedají vyčíslit. Od první chvíle převzetí moci komunisty se čínský lid údajně „pozdvihl“ a stal se „svým vlastním pánem“, avšak počet lidí, kteří přišli díky tomuto režimu o život, je daleko vyšší než počet Židů zavražděných nacistickým režimem za druhé světové války!

Nejhorší na tom je, že ty největší zločiny zneužívání státní moci neskončily s kulturní revolucí v roce 1976.

Právě naopak – s požehnáním a ochranou celé společnosti získává toto zneužívání moci ještě na síle a stále narůstá. Vezměme si za příklad ono fórum, které jsem navštívil. Lidé tam o všech možných věcech živě diskutovali, ovšem otázka zneužívání moci byla tabu. A tak si to tam jak hovořící, tak posluchači velmi užívali. Pak jsem promluvil já a  vysvětlil jim, že jediným klíčovým tématem je zneužití moci. Poté jsem byl sice uctivě, ale velmi důrazně přerušen nanejvýš pozorným moderátorem diskuze fóra.

Vyšetřování LIN Zhangwanga a tří dalších „ilegálních“ vlastníků polností lesní policií, to je případ, o  kterém zde chci diskutovat. Na něm je totiž zcela jasně patrno, jak dalece se zneužívání moci rozmohlo.

Vesnice Yaokeng je částí města Longquan v provincii Zhejiang. Skládá se ze šestadvaceti rodin a  má něco přes sto obyvatel. Leží ve vzdálené horské oblasti a cesty, které k ní vedou, jsou úzké a nebezpečné. Vesničané jsou tedy prakticky odříznuti od okolního světa a žijí v největší bídě. Byli však pevně rozhodnuti změnit svůj osud, a tak podnikli všechno možné pro to, aby postavili silnici.  Po létech neutuchající snahy se jim podařilo dát dohromady deset tisíc eur. Avšak stavební práce pokročily jen o několik stovek metrů. Na další práce chyběly peníze, takže musely být zastaveny.

Následovalo dalších několik let plných urputné snahy.  20. ledna 2004 uzavřelo cca 20 zástupců vesnice Yaokeng smlouvu s LIN Zhangwangem a jeho třemi kolegy. Dle této smlouvy měla firma LIN financovat stavbu zemědělské cesty pro traktory z blízké vesnice Huangta do Yaokengu. Ve smlouvě stálo, že zástupci z Yaokengu zodpovídají za politická jednání týkající se lesního území, dále odškodnění za pole a  hřbitovy a za odstranění ostatních překážek, pokud se tyto budou týkat  Yaokengu. Smlouva byla podepsána a LIN Zhangwang a jeho společnost dal k dispozici čtyřicet tisíc eur. Začal se tedy realizovat sen mnoha generací – stavba silnice byla zahájena.

20. dubna 2005 měla nová silnice ukončit izolaci vesničanů trvající po celé generace. Ovšem v okamžiku, kdy měla být silnice zprovozněna, vynořila se náhle lidová vláda. Lesní policejní úřad města Longquan rozhodl o uvalení vazby na LIN Zhangwanga a jeho tři kolegy.  Všichni byli obviněni z „ilegálního využívání lesní půdy“. LIN byl 30. dubna zatčen a obviněn za „ilegální využívání půdy“.

Z dopisů jsem se dozvěděl, že policejní úřad vyžadoval od každého ze tří Linových kolegů kauci ve výši pět set eur a  ještě téhož dne byla suma zvýšena o šest tisíc eur.

Společně s dopisy mi poslali i materiály, z kterých jsem mohl učinit závěr, jak scestná ta policejní opatření byla, a ty vysoké pokuty vyměřené Linově společnosti, to byla jednoznačně loupež. A bylo jedno, že na protiprávnost těchto policejních opatření upozorňovali právníci i celá řada lidí. Policejní úřad nemínil na tom něco měnit, což bylo opravdu nehorázné. Ti protiprávně uvěznění lidé byli navíc ještě okradeni. Bylo by na místě proti takovémuto troufalému jednání veřejně vystoupit. A  vlastně všichni, i lidé ve straně a ve vládě by k tomu měli zaujmout stanovisko. To již zmíněné využití určité orné půdy bylo skutečně změněno. Způsob, jakým úřady celou tu záležitost pojaly, se rovná odsouzení, které je už dlouho předmětem kritiky právních expertů, neboť zde byla zohledněna pouze objektivní, a ne subjektivní skutková podstata.

Dříve než se dá stanovit, zda je zkonfiskování půdy legální, musí být prozkoumána dvě kritéria: Bylo obsazení pozemku protiprávním jednáním nebo šlo o trestný čin? A kdo vlastní tu půdu nyní? Ilegální obsazení půdy se vyskytuje pouze ve dvou případech.

Za prvé je to případ, kdy osoba ilegálně obsadí půdu, a není ani jejím vlastníkem, ani není zákonem oprávněná tu půdu obdělávat.

Druhým případem je situace, kdy oprávněná osoba půdu obsadí, ale dopustí se přitom chyby v postupu. Jestliže oprávněná osoba nebere na vědomí relevantní postup, není to podle jurisdikce posledních let posuzováno jako trestný čin. Tyto případy se neposuzují podle trestního zákona, ale platí pro ně jen správní předpisy. V případu  Yaokeng měla vesnice právo sama určit způsob využití půdy, takže tento případ neměl mít nic společného s trestním zákonem.

Co se týče otázky, kdo je skutečným vlastníkem půdy, na to je snadná odpověď. Stačí jen zjistit, komu patří ta silnice. Kdo je vlastníkem půdy, tomu patří i ta silnice. V tomto případě patřila půda vesnici  Yaokeng. Z toho tedy vyplývá, že ona silnice patří také vesnici Yaokeng. Stalo se tedy, že vesnice  Yaokeng obsadila svou vlastní půdu. A proto – pokud by obsazení a  užívání té půdy bylo trestným činem – měla by ta žaloba směřovat na vlastníka té půdy, a ne na LINa a jeho firmu.

Dále je třeba zmínit se o tom, že ilegální bylo pouze to, co provedla policie. Vyžadovala totiž kauci od tří LINových kolegů a navíc ještě od každého z nich dva tisíce eur. Zde tedy nejde jen o porušení právních předpisů, ale jedná se o typický případ zneužití pravomoci.

Pořádkové pokuty nad sto eur jsou v Číně považovány za „značně vysoké“. Mají být uloženy pouze tehdy, pokud se celý případ projednával v řádném procesu. Do toho je zahrnuto založení spisu, jeho doručení, přípravné řízení, sdělení právního prostředku, slyšení, usnesení a sdělení o usnesení. Co však provedla policie, se nijak neliší od postupu, jaký používají zločinecké organizace. Toto je zločinné jednání vůči civilizovanému světu.

Chtěl bych také zdůraznit následující: vesnice Yaokeng chtěla využívat půdu kolektivně a vybudovat silnici. To není žádný přečin. Vybudovat silnici je tedy rozumná cesta, jak tu půdu efektivněji využít. Něco jiného by pochopitelně bylo, kdyby už byla ta půda obsazená a měla jiné využití. Například takové, které by škodilo společnosti.

Avšak ani článek 342 trestního zákoníku, ani článek 74 „Předpisu k přenesení zákona pro správu půdy“ neobsahují žádné upozornění na to, že by použití půdy na stavbu silnice pro traktory bylo ilegální. A navíc, zločiny týkající se obsazení půdy jsou trestné činy, které jsou páchány úmyslně, tak jak to stojí v trestním zákoníku.  Ale v tomto případě neměla ani vesnice Yaokeng, ani LIN a jeho firma v úmyslu spáchat trestný čin.
A tím skutečným zklamáním je skutečnost, že dokud žili obyvatelé vesnice  Yaokeng v bídě a izolaci – způsobené přirozeným prostředím – po celá desetiletí nedostali od vlády žádnou podporu a pomoc. Veškeré žádosti obyvatelů vesnice směrované vládě o zlepšení jejich životních podmínek vláda jednoznačně přehlížela.

Ani tehdy, když se vesničané složili a na stavbu silnice vybrali dohromady deset tisíc eur, a potom musela být nakonec pro nedostatek peněz celá stavba zastavena, nebyla žádná pomoc od vlády na obzoru. Ve všech těch letech, kdy vesničané stavěli silnici pro traktory a během toho jednoho roku, kdy se do stavby přidali investoři, vláda stavbu ani nezastavila ani nedala na vědomí, že je na projektu něco ilegálního nebo problematického. Avšak v okamžiku, kdy se měl splnit sen celých generací obyvatel vesnice Yaokeng, vstoupila vláda do hry. Jak zahanbující a skličující! Lidé, kteří o tomto zákroku diskutovali na internetu, se tázali:  „Co chtějí tito vyparádění úředníci doopravdy?“ Opravdu, proč dělají takové věci? 

Ropní investoři

8. srpna 2005, Peking

12. července 2005 jsem jel s Dr. XU Zhiyongem, Dr. TENG Biaoem a s právníkem LI Hepingem do provincie Shaanxi s cílem ukončit ilegální uvěznění známého obhájce lidských práv ZHU Jiuhua a také jedenácti ropných investorů. Dojeli jsme do Shaanxi a  ihned jsme se všichni čtyři odebrali do vazební věznice Úřadu pro veřejnou bezpečnost okresu Jingbian. Sice jsme už delší dobu věděli o  brutalitě vládních úředníků v Shaanxi, avšak naše představy byly naprosto nesrovnatelné s tím, co jsme zažili osobně.    

Dorazili jsme do věznice, ale tam odtud jsme byli vyhnáni lidovou policií jako nějací zločinci. Dokonce nás ozbrojení policisté hnali až do vzdálenosti několika stovek metrů. Nutno poznamenat, že byli ve skvělé náladě a  náramně se tím bavili.

Najednou jsme za sebou uslyšeli řev a  dupot. Objevila se skupina ozbrojených policistů a jejich velitel se nás pokoušel zadržet. Na vyvýšené vyhlídkové věži za vězeňskou zdí stálo několik vojáků, kteří povzbuzeni dominujícím chováním svého velitele řvali: „Zatkněte je! Zatkněte je! Nenechte žádného uniknout! Přiveďte je sem a tady je zlikvidujeme!“

My jsme byli jen skupinou slabých učenců oproti těžce ozbrojeným mužům. A jak praví jedno přísloví: „Stojí-li intelektuál proti vojákovi, nikdy bitvu nevyhraje, i když je v právu.“ Sice jsme argumentovali a unavili jsme se křikem, ale opravdu jsme potřebovali téměř půl hodiny, než se nám podařilo uniknout.

Už jsme odcházeli a já ještě řekl k několika přihlížejícím zvědavcům: „Když takhle policisté jednají s lidmi v oblecích, pak si asi každý dovede představit, jak tito páni v uniformách asi jednají s obyčejnými lidmi.“

Příští den ráno jsme skoro dvě hodiny mluvili s náměstkem ředitele Úřadu pro veřejnou bezpečnost v okresu Jingbian. Sepsal zprávu pro svého nadřízeného a poté jsme strávili tři hodiny v rozhovoru s dotyčnými vedoucími Výboru pro politiku a právo města Yulin a Úřadu pro veřejnou bezpečnost města a okresu. Dalších dvacet dnů jsme s nimi vedli dialog. Rozumně uvažující městští i okresní úředníci začínali prosazovat mírnější postup a nakonec došli k závěru, že je důležité propustit právníka ZHU Jiuhua. Poslali nám zprávu se souhlasem k propuštění  ZHUa. Zůstávala tedy už jen otázka, kdy bude propuštěn.

21. července jsem měl schůzku s odpovědným činitelem městské policie v  Yulinu a ten mi sdělil, že ZHU bude propuštěn za třináct dnů. Já jsem se měl vrátit do Pekingu a tam čekat na další sdělení. Avšak už 28. července mi volali z policejního oddělení a řekli: „Přijďte zítra sem.“ Tedy jsem se vrátil zpět do Yulinu. Uplynulo třináct dnů, ale  ZHU pořád ještě nebyl na svobodě.

Vyhrály tedy konzervativní, ignorantské a necivilizované síly. Jejich rozhodnutím bylo pokračovat v tom nezákonném uvěznění nevinných občanů.

Při mé práci s četnými okresními a městskými úředníky jsem si povšiml, že zastupují následující názor: je naprosto zákonné zkonfiskovat soukromé provozování těžby ropy, tak jako je zákonné pozatýkat právníky a bojovníky za lidská práva. Oni v podstatě objasnili skutečnost, že jediným předpokladem pro další rozhovory s nimi je uznání tohoto jejich názoru. Řekl jsem jim:  „Dokud vy věříte, že vše co dělají úřady, ať už je to cokoliv, je automaticky také legální, pak tato takzvaná legálnost, kterou vy popisujete, není ničím jiným, než ignorantskou a ubohou výmluvou.“

Za prvé: ti soukromí investoři mají k těžbě ropy právo, neboť na to dostali zákonné povolení.

Za druhé: jestliže vláda, a to dokonce i ústřední vláda, chce zkonfiskovat majetek soukromého podniku, nemůže se při tom odvolávat jen na některá nařízení, která sama vydala. V základním principu moderního soudnictví je převod majetku možný pouze zákonnou nebo smluvní cestou. Současně náš lid již po celá tisíciletí zastává názor, že získávat věci ostatních pouze legálním způsobem je základním morálním postojem. A proto to, co vláda udělala, porušuje základní principy moderní jurisdikce a vlastně i všechno, co všeobecná společnost považuje za správné jednání.  

Za třetí: vláda konspiruje s policejními silami, s prokuraturou i se soudy, aby si svévolně přivlastnila majetek soukromých investorů, a co nemůže doložit žádným právním nařízením, bere si s použitím násilí, únosů, tělesných trestů a protizákonného zatýkání. To je trestný čin vůči společnosti, o nezákonnosti toho všeho ani nemluvě.

Za čtvrté: vládní úředníci na třech úrovních – provinční, okresní a městské – podvedli společnost již svým tvrzením, že „požadovali ropná pole nazpět“. V procesu však násilím nesebrali jen ropná pole, ale i soukromý majetek v ceně téměř osmi milionů eur. Tato hodnota majetku, včetně infrastruktury a celého vybavení, to vše bylo výsledkem desetileté práce soukromých investorů. Nyní si to vše přivlastnili vládní úředníci. Který zákon k tomu dal asi vládě právo?

Za páté: bylo to požadování o vrácení soukromého vlastnictví zákonným aktem vlády nebo to byl protiprávní násilný čin?  Tyto dvě varianty se od sebe fundamentálně liší. Musím upozornit vládu na to, že její vztahy ke správním úředníkům by měly být pouhým právním vztahem a ničím jiným. Ovšem pokud by vláda nebyla ochotna veřejně přiznat, že je vládou ilegální. Právní vztah podléhá stále právnímu řízení. Každá zákonná vláda by měla uznávat tento základní princip. Jedná-li se o vlastnictví investičního majetku takových rozměrů, jak mohla vláda zcela ignorovat následné postupy, jakými jsou: vyšetřovací řízení, doručovací řízení, slyšení, námitkové řízení, řízení o odškodnění a správní proces a  považovat je za bezcenné? A jednoduše směšné je tvrzení, že její vlastní řízení jsou zákonná.

Za šesté: vláda nabídla odškodnění ve výši pouhých deseti milionů eur za majetkové hodnoty pohybující se kolem miliardy eur. Již jen díky tomu je žvanění vlády o legalitě zcela absurdní. 

Za sedmé: vláda zkonfiskovala jmění desetiletých investic tisíců investorů, avšak policie, prokuratura i soud se zdráhaly přijmout trestní oznámení a  žaloby, které chtěli tito investoři podat. Celá situace se však nadále jen zhoršovala. Padaly vyhrůžky: kdo se pokusí podat žalobu, bude zatčen, kdo si vezme právníka, bude zatčen a dokonce i právník, který je případem pověřen, bude zatčen také. Takovéto ohavné počínání je ránou mezi oči každému jednotlivci, který usiluje o právní stát. V nejvyšší míře to zcela podkopává cíl navržený centrální vládou o „vybudování harmonické společnosti“.

Za osmé: obrovskými sumami peněz bylo podplaceno ministerstvo pro propagaci strany, což je vlastně veřejný nepřítel civilizace. Toto ministerstvo pak krutě zasáhlo proti médiím, která mají snahu objektivně informovat. Na třech vládních úrovních byl zorganizován mohutný tým, který za účelem podplácení různých vládních úředníků cestoval pětkrát do Pekingu. Tato banda veřejně ohrožovala specialisty a učence v hlavním městě a také profesora GUO Haiyana za to, že se veřejně vyslovil pro spravedlnost. Jejich další činností bylo zamítat právníkům právo na setkání s jejich uvězněnými klienty. Kde v moderní historii práva nalezne člověk takovýto precedentní příklad, který takovéto zločiny označuje za legální?

Jedno je zajímavé: později, když jsme kontaktovali místní úředníky, všichni změnili své výpovědi o oprávněnosti jejich přebrání ropných polí. Nejdříve shodně tvrdili, že jejich jednání bylo legální, a později změnili výpověď na to, že to bylo povoleno ústřední vládou. V dnešní době však civilizované společnosti používají zákon jako standardu pro posouzení, zda je nějaké jednání správné či nesprávné.

Ústřední vláda Číny nemá právo k tomu povyšovat se nad zákon, přestože každý ví, že to celý čas s velkou brutalitou dělá. V civilizované společnosti se rozdíly mezi dobrem a zlem posuzují jen podle zákona. Může snad být něco korektní a legální jen proto, že „to vláda schvaluje“? Nemohu pochopit, že tohle může někdo jen tak akceptovat. To je možné pouze v případě, když je jeho myšlení pořád ještě ovládáno ideou, že Komunistická strana Číny je „velkolepá, skvělá a korektní“ a zůstane tak po věčné časy!

Ostatně, jak jsme sami mohli vidět, je to, co „vláda schválila“, pořád ještě na míle daleko od korektnosti. Vláda například schválila „Velký skok vpřed1″ ale i „Proti-pravičáckou kampaň2“, což byla kampaň, jakou předtím ještě nikdo nezažil.

Vláda také podpořila „Kampaň na potírání kontrarevolucionářů3“ a potom schválila potírání deseti různých skupin uvnitř komunistické strany. Kulturní revoluce byla rovněž schválena vládou a masakr na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 pochopitelně také. A v neposlední řadě je to pronásledování našich spoluobčanů, kteří cvičí Falun Gong – a celý ten výčet by mohl pokračovat dál a dál.

Není to tedy v žádném případě tak, že když něco schválí ústřední vláda, musí to být automaticky legální a korektní. Naopak! Navzdory existujícím zákonům a předpisům zneužila ústřední vláda svou moc a schválila věci, představující znásilnění ústavy, zákonů i principů právního státu. I tohle jasně ukazuje to, že ústřední vláda nevěnuje sebemenší pozornost ústavě i zákonu. Tohle je realita, s kterou jsou Číňané již půl století konfrontováni.

Skutečnost, že v provincii Shaanxi se podílely tří vládní úrovně na nezákonném zadržování zcela nevinného ZHU Jiuhua  a ostatních jen ukazuje, že jediným cílem zapojených zainteresovaných skupin je to, aby mohly ve svých krutých a barbarských činech stále pokračovat. Dlouhé schůze, které jsme během těch jednání absolvovali, i konečný výsledek nám daly navíc možnost uvědomit si zcela přesně následující věc: tato banda politiků pracuje velmi efektivně a energicky, jedná-li se o to, provést jakoukoliv špatnost. Jde-li však o to najít cesty civilizované, legální a morální, vykazuje extrémní slabost.

Kdo kdy zvítězil nad lidskostí?

Vláda již šest let pronásleduje naše občany, kteří praktikují Falun Gong, přesněji řečeno od 20. července 1999. Když se blížilo šesté výročí pronásledování Falun Gongu, byla paní  HAO Quijan ze Shijiazhuangu i se svým manželem HUANG Weiem již rok protiprávně uvězněna, a to jen proto, že oba praktikují Falun Gong. Místní vláda uvěznila HUANG Weie už podruhé. Ve vězení strávil pět let. Toto je realita dneška a nikde není žádné znamení toho, že by se to mělo změnit.  

Oba dva, mladý manžel i jeho žena, absolvovali vysokoškolské studium na univerzitě, a  ti, kteří je znají, o nich mluví jen s velkou úctou. Od té doby, co jsem se setkal s oběma, ale s každým zvlášť, zůstaly v mé paměti vlastnosti, které mají oba dva – klid, kultivovaný charakter, velkorysost a víru v to vést bezúhonný život.

Mluvíte-li s nimi, pocítíte, že oni i navzdory pronásledování nejsou proti společnosti nějak zaujati. Při  rozhovoru s HUANG Weiem jsem byl z jeho hlubokého a něžného citu ke své rodině doslova dojat k slzám. Vyprávěl mi, že vždycky, když uslyšel dětské hlasy hrajících si dětí za vysokou vězeňskou zdí, měl dlouho dobu zavřené oči a představoval si ty šťastné chvilky, kdy byl se svou ženou a dítětem. Mluvil-li o svých rodičích a rodičích své manželky, viděl jsem v jeho očích slzy. Vyprávěl mi, že netrpí tolik proto, že jim nemůže prokázat respekt, který přísluší synovi, ale proto, že jeho i  manželčin příjem živil celou rodinu. Jejich rodiče jsou už staří a  nemocní a nemají dostatek peněz ani pro ty nejzákladnější potřeby a  navíc se ještě musejí starat o jejich malé dítě. HUANG řekl, že nedovede pochopit, co z toho vláda má, jestliže vězní takové lidi, jako je on a  jeho žena. Řekl mi: „Dlouhé uvěznění bude znamenat katastrofu pro nás i  pro naše rodiče a přitom vládě nepřinese žádný užitek. Navíc ještě takovéto počínání znásilňuje čínskou ústavu i základní lidská práva.“

V dnešní Číně je protiprávně uvězněno sto tisíc čínských občanů, kteří tak jako HUANG Wei a jeho žena praktikují Falun Gong.

V únoru jsem prováděl šetření, které mělo podat fakta o pronásledování Falun Gongu vládou. Toto pronásledování přineslo od roku 1999 lidem mnoho utrpení. Fakta jsou velice deprimující. Co považuji za obzvlášť děsivé, je nejen to, že takovéto zločiny namířené proti nebi se vůbec mohou dít, ale že je člověk může skutečně spatřit a pocítit. A snad nejděsivější je to, že se tyto katastrofy pořád ještě dějí. Krátce předtím, než jsme dojeli do Yantai, které vypadá z vnějšku docela mile, bylo opět zatčeno a odsouzeno deset příznivců Falun Gongu. Důvod pro jejich zatčení a  odsouzení? Někdo pověsil na internet seznam pronásledovatelů lidí z  Falun Gongu. Regionální vláda proti sobě najednou spatřila nebezpečného nepřítele a zpanikařila. Jménem „bezpečnosti státu“ tedy rozjela zatýkání ve velkém stylu a do vězení byla opět vsazena jedna skupina příznivců Falun Gongu – tak jako tak klasifikovaná jako „neústupná a  vzpurná proti převýchově“.

Čínští občané, především však ti, co praktikují Falun Gong, žijí v neustálém ohrožení, ano, v ohrožení svého života. Jakmile se úřady začnou cítit trochu „nejistě“ jsou tito lidé doslova vystaveni katastrofě. Historie naší současné vlády odhaluje, že jakmile se úřady nebo nějaký vysoký úředník náhle cítí v „ohrožení“ – a  je úplně jedno, zda má či nemá tento pocit nějaký vztah k realitě, uvězní vždycky velký počet lidí z jedné skupiny. Tato skupina se pak označí jako „nepřátelská síla“. Tento jev je znám pod pojmem „eliminace nestabilních elementů v embryonálním stádiu“. Vždycky, když se úřady něčeho obávají nebo mají k nějaké zvláštní skupině určitý druh nedůvěry, jsou zatýkáni lidé. Tímto způsobem tedy uběhne jen málo dnů v roce bez nějakého masového zatýkání.

To, co lidi v posledních letech skutečně zahnalo do bezradnosti a beznaděje, je způsob, jakým úřady zdůvodňují zatýkání příznivců Falun Gongu.  HAO Qiuyan byla zatčena jen proto, že se pokusila sehnat pro svého protiprávně uvězněného manžela právní pomoc. Důvod jejího zatčení tedy zněl: „nejenže se zdráhala nechat se převychovat, ale zde se jedná i o takzvanou aktivistku“. HAO Qiuyan je pořád ještě ve vězení. Pak bylo zatčeno, zbito a mučeno několik příznivců Falun Gongu jen proto, že se mnou souhlasili spolupracovat při mém šetření. Byty některých z nich byly totálně vydrancovány jen několik hodin poté, co se mnou mluvili. Kvůli všem těmto událostem mi nezůstala jiná možnost, než se s těžkým srdcem tohoto šetření vzdát.

Tento postup vlády, utiskovat tím nejbrutálnějším způsobem věřící lidi, nevznikl sice poprvé před šesti lety, avšak to celostátní pronásledování příznivců Falun Gongu je naprosto bezpříkladné. Ať už se jedná o počet neprávem uvězněných či  usmrcených osob, nebo o rozsah brutality s jakou se s nimi zachází. Uplynulo šest let a pořád ještě není vidět žádná známka toho, že by ti místní vládní úředníci měli jen špetku dobrých úmyslů a povolili v páchání těch zločinů a obrátili se k lepšímu. To stále trvající uvěznění HUANG Weie a jeho ženy, jakož i souběžné zatčení dvanácti praktikujících Falun Gongu z Yantai a dalších šesti z Chongqingu jsou nejnovějším potvrzením toho, že regionální vládní úřady vůbec nepomýšlejí na to ukončit tyto přečiny a jednat lidsky.

Přestože praktikující Falun Gongu trpí již šest let pod nelidskou byrokracií, něco se během této doby přece jen změnilo. Čím dál více lidí v mém okolí včetně specialistů, učenců, vládních zaměstnanců i obyčejných Číňanů se začíná ptát po důvodu této nenávistné kampaně proti těmto věřícím lidem. A to je jednoznačná změna. Předtím lidé doslova oněměli při  zmínce o Falun Gongu, ale dnes si začínají klást otázky kvůli pronásledování Falun Gongu vládou a toto téma se čím dál častěji stává i tématem jejich rozhovorů. Těmto lidem se najednou vyjasnilo a uvědomují si, jak nespravedlivé, nelidské a protizákonné tohle násilné pronásledování režimem je. A tato rychlá, široce rozšířená změna postoje lidí stojí v ostrém kontrastu ke strnulým a staromódním praktikám vlády. Což ovšem podněcuje k zamyšlení. 

Známý progresivní myslitel GUO Feixiong napsal článek s názvem: „Rozdupat svobodu vyznání znamená rozdupat srdce lidské civilizace“. V posledních dvaceti letech se v čínské společnosti udály velké změny, jak ve způsobu myšlení, tak v konceptech, a jsou úplně jiné, než za doby kulturní revoluce. To je nesporné. Sklíčená realita však ukazuje, že současná banda politiků, která je u moci, pořád ještě nasazuje ty staré prostředky a praktiky, které převzala z dob kulturní revoluce. A to vše dělá jen proto, aby mohla mít nad vším kontrolu. Tuto skutečnost by si měl uvědomit celý svět. 

To, co čínský lid v průběhu posledních šesti let zažil, je kampaň ve stylu kulturní revoluce – je to organizovaná, systematická kampaň pronásledování. Mnoho milionů praktikujících Falun Gongu je pronásledováno vládou přes její teroristickou organizaci  – úřad 610. Její strategie spočívá od počátku v tom, že „zruinuje jejich pověst, nechá vyschnout zdroje jejich příjmů a zlikviduje je fyzicky“. Tak jsou praktikující Falun Gongu bez jakýchkoliv skrupulí zatýkáni. Uloupí jim práci, bijí je a vězní, trestají je mučením a pokoušejí se je násilně „převychovat“. Vláda s pomocí úřadu 610 nasazuje celý státní aparát k šíření lživé propagandy, vnucují své šílené chování celému národu, šíří nenávist a pokoušejí se donutit čínský národ jako celek, aby vyčlenil Falun Gong ze svých řad.

Úřad 610 se podobá pověstné „řídící pracovní skupině revoluce Ústředního výboru Komunistické strany Číny “ v době kulturní revoluce. Je to organizace naprosto porovnatelná s gestapem. Má speciální nástroje moci, aby mohla v Číně kontrolovat a zmanipulovat všechny úrovně komunistické strany, správní úřady, soudy, prokuraturu, pracovní tábory, orgány státní bezpečnosti a všechna média. Úřad 610 je hlavním stanem, z kterého je s prostředky státního terorismu řízeno systematické pronásledování praktikujících Fa­lun Gongu. Existují regionální policejní stanice, které vydávají rozkaz k mučení, k sexuálním útokům a dokonce i k vraždám příznivců Falun Gongu, kteří nejsou ochotni se své víry vzdát a nechat se násilím „převychovat“. Stav právního systému, který už je tak jako tak špatný, se díky zřízení úřadu 610 ještě mnohonásobně zhoršil. Jelikož pronásledování Falun Gongu trvá již celé roky, je na čase a také navýsost naléhavé, využít různé možnosti a hovořit o faktech, která jsou nám známa. Účel jejich zveřejnění však nespočívá jen v kritizování vlády (ne, že by si vláda žádnou kritiku nezasloužila), ale mnohem více je to vyslovení pravdy nahlas a konfrontace s tím, co se stalo – nebo co se pořád ještě děje. Je to absolutní nutnost, má-li se naše společnost stát společností, která řeší odborné rozpravy s rozumem. Naše vláda se pokouší převést nápad „výstavby harmonické společnosti“ do praxe. Ale pokud nebude ukončena tato zahanbující a fatální situace, která zahrnuje mnoho milionů praktikujících Falun Gongu, zůstane tento nápad pouhým snem.

Vypovědět válku věřícím lidem je vyloženě hloupé a vůbec se neliší od vypovězení války lidskosti. Ještě nikdy však neexistovala taková síla, která by úspěšně porazila lidskost a nebude ani existovat v budoucnu. Před šesti lety se pronásledovatelé Falun Gongu naneštěstí rozhodli jednat tímto zlovolným způsobem a začali bojovat proti lidskosti. Avšak lidskost nebyla v žádné době nějakou mocí poražena, ať už ta mocnost byla jakkoliv velká a ohromující. Jinými slovy: pronásledování Falun Gongu se nezdařilo. Namísto jejich tvrdošíjného lpění na tomto ztraceném boji by pro pronásledovatele bylo mnohem lepší vrátit se zpět na cestu lidskosti a podívat se realitě do tváře, místo aby stále považovala lidskost za svého nepřítele.

Tato kampaň prováděná regionálními úřady začala před šesti lety a pořád ještě trvá. Díky ní je nejen mnoho milionů praktikujících Falun Gongu a jejich rodin vystaveno pronásledování a duševnímu utrpení, ale oběťmi, které byly oklamány, obelhány a podvedeny lživou propagandou, se v podstatě stali všichni lidé v Číně a vlastně všichni lidé na celém světě. Tato kampaň  je pro prosazování pronásledování nutná. Celá pravda však vyjde v blízké budoucnosti najevo. A během procesu nacházení pravdy si vlády a lidé na celém světě konečně uvědomí, jak utrpěla jejich morálka, jejich duševní pohoda, finanční hospodářství a že v podstatě utrpěli mnoho jiných obrovských ztrát.

My máme tu povinnost lidi s touto pravdou seznámit.

Boj vlády s jedním slepcem

5. ledna 2006, Peking

Provincie Shandong je mocná, hodně mocná. Moc Shandongu spočívá v jeho poloze na čínském pobřeží. Od druhé poloviny roku 2005 do dneška vede tato provincie hypotetický boj s jedním slepým mužem.

Válka mezi vládou a tím slepým mužem dává světu jasně poznat suverenitu této čínské pobřežní provincie.

4. října 2005 se na cestu do Shandongu vydali dva prominentní právníci za lidská práva Dr. XU Zhiyong a LI Fangpin v naději, že budou moci nabídnout právnickou pomoc pro CHEN Guangchenga. Celé měsíce snášel CHEN problémy, před které ho postavil komunistický stranický výbor ze Shandongu.  Veškeré úsilí výboru držet CHENa hezky u země se podobalo bojovému úsilí osvobozující armády, aby získala kontrolu nad Čínou. Výbor i zemská vláda v Shandongu ihned rozpoznaly závažnost přítomnosti aktivisty a právníka v této oblasti a proto nařídily jejich intenzivní sledování, aby je držely hezky zpátky. Sestavily skupinu složenou z  úředníků a zločinců, která byla v nejvyšší pohotovosti. XU Zhiyong a LI Fangping byli právě na cestě, aby pomohli CHEN Guangchengovi. Napadla je však ta banda zločinců a strašlivě je zbila. Nakonec je odtáhli na policejní stanici, odkud je příští den poslali s policejní eskortou zpět do Pekingu.

V celé historii bylo vedeno mnoho válek, které vyvolaly militantní skupiny za účelem drancování. Avšak války, které vede komunistický režim proti jednotlivým občanům, jsou jiného druhu, neboť míří přímo na oběť, i když je tato již na lopatkách a zcela vydrancována. Tyto oběti se totiž rozhodly zdvihnout a trvat na svých právech. U těch nejnovějších případů, jako je například případ ve vesnici  Taishi a masakr ve vesnici Shanwei a také ve válce se slepým mužem v Shandongu postupoval režim přesně tímto způsobem.

Původ  shandongské „války“ se nachází ve zlovolném a dlouhodobém jednání strany, která krutým způsobem znevažuje lidskou důstojnost. V roce 2005 vedly úřady v Shandongu jednu z nejděsivějších kampaní, při které byly ženy násilným a brutálním způsobem sterilizovány (podvázáním vaječníků) a  tak opět vnesly mezi lid bídu a utrpení. Toto jednání, které je urážkou nebeských principů a lidských citů, vzbudilo CHEN Guangchengovu pozornost. Ve svém okolí byl velmi známý tím, že bojoval za lidská práva. Začal celou tu věc prošetřovat, což uvádělo tento režim v šílenství, neboť ignoruje zákony lidí i nebes. Aby tedy úřady zamaskovaly zločiny spáchané na obyvatelstvu, zareagovaly s ještě větší silou nátlaku. Nasadily na CHENa všechny své speciální finanční prostředky a lidi pochybné pověsti. Byla to bitva proti jednomu slepému muži. Virtuální válka, jejíž konec byl v nedohlednu a která sledována celým světem, dává každému možnost nahlédnout do „síly moci“ této pobřežní provincie.

V této válce proti jednomu slepému jedinci byla efektivnost vlády s nasazením státního mechanismu, aby násilím prosadila své prostředky, vskutku navýsost neuvěřitelná.

Provincie Shandong nasadila do hry každý finanční prostředek, jen aby nad CHENem „zvítězila“. 

Do tohoto boje byly vskutku zataženy všechny vládní úrovně i úrovně stranického výboru a participované pracovní jednotky. Zahrnovalo to však i úřad pro civilní záležitosti, úřad pro vnější bezpečnost, úřad pro vzdělávání, výbor pro sousedské vztahy, telekomunikační sektor a další. 

Za taktiku v této válce, což znamenalo mlátit lidi, zatýkat je, obléhat jejich domovy a vyhrožovat jim, nesly zodpovědnost pořádkové síly a místní vládní úřady. Jsou to ti nejspodnější rváči diktatury a  nemají žádný problém s tím, provést jakoukoliv špinavou práci, kterou jim jejich nadřízení poručí provést.

Ovšem obzvlášť pozoruhodné na tomto případu bylo aktivní spolupůsobení úřadu pro vzdělávání. Vládní úředník, pověřený výchovou, nařídil vedení základní školy, do které chodili dva malí CHENovi synovci, aby byli ze školy vyhozeni, protože „CHEN Guangcheng je kontrarevolucionář“.

Stranický výbor a  ústřední vláda provincie měly spíše zodpovědnost za „strukturální“ složky, jako například uzavřít přívod elektřiny, zabavit počítač, manipulovat s věcmi tak, že nefungují mobilní telefony, všechny písemné kontakty označit nálepkou „nepřítel“ a zabránit jakékoliv pomoci zvenčí. Pošta posílala zpátky potraviny, jako například sušené mléko, které lidé CHEN Guangchengovi posílali.

V této válce mezi provincií a jedním slepým mužem neměli zástupci vlády ve své spolupráci žádné slabé místo.

Jak v cílech, tak i v taktice je toto extrémně špinavá a sprostá válka. A  přece se zdá, že ta mocná strana v této válce, kterou je hospodářský obr v podobě provincie, válku nevyhraje. Válka už trvá déle než rok a  přesto není Shandong dodnes schopen oznámit úplné vítězství nad mým přítelem. Snahy provincie potvrzují pouze váhu, která tkví ve spravedlnosti. CHENovým cílem totiž je postavit před soud všechny ty, kteří jsou zodpovědní za násilné sterilizace. A tato válka ještě lidem umožnila vidět labilitu a úpadek autokratického státního aparátu, který býval kdysi tak mocný. Přitom demonstroval jen jedno: to zlo je ještě dnes mocné, ale až bude stát ve světle spravedlnosti, bude zcela jistě zahnáno a padne.

V současné době není ještě známo, jak ta válka s  CHEN Guangchengem skončí. Výsledek však byl zcela jasný už na začátku. Stranický výbor i vláda v Shandongu prohrají a vyhraje CHEN Guangcheng. Důvod je jednoduchý – jak by mohlo zlo překonat vůli nebes?

Potřebuje režim ještě nepřítele?

29. prosinec 2005, Peking

Komunistická strana Číny ustanovila sama sebe vládnoucí stranou a jde neustále jako po žhavém uhlí, protože se obává svého sesazení. Stala se už tak iracionální, že dokonce věří v možnost nadpřirozených sil, kterými určití lidé vládnou, aby sabotovali její moc.

Strana věří tomu, že lidé s těmito nadpřirozenými schopnostmi mohou kdykoliv vyvolat nepokoje a to i tehdy, když spí. Plná strachu tě tedy strana sleduje dvacet čtyři hodin denně.

Tak jako všechny krvelačné, chamtivé a brutální diktatury nepotřebuje strana ve skutečnosti nikoho, aby ji svrhl. Vždycky když dá strana do pohybu svou státní mašinérii, začne rychle produkovat nové nepřátele. Zdá se, že v historii je to mezinárodní vzor, který platí pro všechny diktatury s krátkou životností. Čím despotičtější režim je, tím kratší má životnost. To je nezvratný zákon historie.  Pouze patnáctileté panování hrůzné dynastie Qin (221 – 207 př. n. l.) by mělo sloužit jako velké varování. Historie prokázala, že jediný trvalý vládní systém vychází z vůle lidu. Systém, který chrání svobodu a demokracii, se drží vlády s pomocí zákonů a respektuje lidská práva.  .

Před několika dny opustilo můj byt přibližně šedesát lidí ze Šanghaje, kteří podali podle práva petičního stížnost u státních orgánů. Byl jsem tak sklíčen a zarmoucen, že jsem nezadržel slzy, když jsem viděl jejich postavy mizet a vracet se do té kruté zimy. Trvalo mi delší dobu, než jsem se zase uklidnil. Hlavou mi pořád procházely ty smutné scény. V očích DU Yangminga, postaršího muže, který se snažil třesoucíma rukama zapnout svůj tlustý kabát, když opouštěl mou kancelář, jsem spatřil pocit beznaděje. Pomyslel jsem na ty nepříznivé okolnosti, kterým jsou v této drsné zimě vystaveni a na to, že mohou být každým okamžikem zatčeni. 

Z těchto zhruba šedesáti mužů a žen nebyli jenom tři či čtyři donuceni k protizákonné nucené práci, ti ostatní si museli projít krutou formou zacházení, jak to umí jen „vláda lidu“!

Oficiální dokument města Šanghaje z roku 2005 se chlubí výkony místní vlády a  člověk se dočte, že byli vážně potrestáni žadatelé s peticemi za své nezákonné chování.

A zde je ještě několik dodatkových faktů. GONG Haomin ze Šanghaje podává již deset let bezúspěšně žádost na stížnost. ZHU Donghui, WANG Qiaojuan a XU Zhengqing jsou úplně na mizině, protože jejich domy byly bez jejich svolení zbořeny. Jelikož se odebrali do Pekingu, aby podali žádost na stížnost, byli odsouzeni k nuceným pracím v pracovním táboře a jsou pořád ještě ve vězení. ZHU Donghuie svlékli do naha, svázali želízky a vytáhli ho ke stropu, kde visel tři dny a tři noci, dokud neztratil vědomí. Poté ho trýznitelé polili ledovou vodou a  mučili tak krutým způsobem, že ho mlátili do genitálií.

ZHOU Ronghua je klidný a poctivý občan. Jednou ráno ve tři hodiny vtrhla skupina dělníků do jeho domu a začala ho demolovat. Polil se z protestu benzinem, čímž chtěl pachatele vyděsit a tak zachránit svou matku. On se ve skutečnosti nechtěl upálit, ale přesto byl odsouzen k nuceným pracím na jeden rok. 

Podle neúplných statistik bylo jenom v Šanghaji zatčeno více než sedmdesát lidí, protože šli před petiční soud kvůli zbourání jejich domů. Někteří z těchto lidí byli zatčeni několikrát, tak jako SHEN Yongmei, jehož dům byl ilegálně zbořen, takže se stal bezdomovcem. Ze svých domovů bylo vyhnáno mnohem víc lidí. Byli hlídáni a uvrženi do domácího vězení. Mnoho jich díky týrání onemocnělo. 

Někteří žalobci byli z pomsty vlády dokonce posláni na psychiatrické kliniky, což je ještě odpornější. Místo aby byli „léčeni“, udělali z nich s pomocí drog a vpichováním různých látek skutečně duševně choré lidi. SUN Dongshuiovi je 57 let. Zdráhal se souhlasit s ilegální demolicí svého domu, tak byl násilně odvlečen do psychiatrického centra ve Fengxianu.  28. března 2004 bylo jeho rodině stroze sděleno, že o jeho pohřeb se postará bývalý zaměstnavatel.

Dnes jsem si konečně udělal čas na to, abych si sedl a přečet stížnost, která byla napsána a  podepsána krví a slzami. Zde jsou jejich slova:

„Jmenuji se DONG Chunhua a je mi téměř sedmdesát let. Zdráhali jsme se akceptovat nezákonné zbourání našeho domu úřady a můj dvaasedmdesátiletý manžel CAI Xinhua odjel do Pekingu, aby tam podal petici se stížností. Tam byl zatčen a nezákonně uvězněn na třináct dnů, potom byl s eskortou dopraven zpět do Šanghaje. Avšak ten samý den co se vrátil, náhle z neznámých příčin zemřel. V červenci 2004 podala petiční žádost v Pekingu i moje nejmladší dcera. Byla zatčena policií okrsku Changning ze Šanghaje. Při  její další návštěvě petičního úřadu v Šanghaji byla zatčena a odsouzena k jednomu roku nucených prací za „nabádání k nepokojům“. Dodnes je uvězněna v pracovním táboře Quingpu v Šanghaji.“

Výše citovaný dopis pochází z materiálu, který pro mne nashromáždila paní DONG Chunhua. Nazvala ho „Bědování člena veteránů komunistické strany“.

„Jmenuji se LIU Hualin a jsem docentem na univerzitě pro vědu a technologie v Šanghaji. 22. února 2004 jsem byl na cestě do Pekingu, abych tam podal žádost o petici. Na nástupišti v Šanghaji jsem byl zadržen jedním kolegou a úředníky z petičního úřadu. Byl jsem zbit a sražen k zemi. Potom mě někteří z nich nadzdvihli a odtáhli do taxíku. Celou noc jsem byl zavřen v kanceláři rektora univerzity. Další den mě odvedli na policejní stanici. Tam mě skoro šestnáct hodin vyslýchali. Za celou tu dobu mi nikdo nepředložil žádný dokument, který by se týkal mého zatčení nebo uvěznění. O půlnoci přišel policejní důstojník XIE a řekl mi, že jsem byl vzat do administrativní vazby za „bránění úředníkovi v jeho činnosti“. Odsoudili mě k 548 dnům nucených prací. V době mého uvěznění mě vyhodili z university, zdemolovali mi dům, ukradli mé osobní věci včetně klavíru, počítače a vzali mi i všechny peníze. V těch 548 dnech nucených prací jsem byl trýzněn strachem, ponižováním a beznadějí. Učil jsem nesčetné studenty, ale kolik z nich jich opravdu věřilo tomu, že je jejich učitel nevinný a že jejich vláda vězní jejich učitele protiprávně?“


Pan DU Yangming vypráví následující příběh:

„V dubnu 2003 jsem šel s doporučujícím dopisem k petičnímu úřadu v Zhabei. Na základě vykonstruovaného obvinění – „Svolávání lidí za účelem napadení vládního úřadu“ jsem byl zatčen a celý měsíc držen ve vazbě.

Nikdy nezapomenu na to, co se přihodilo v těch několika hodinách dne 25. dubna. Dvacet hodin jsem byl ve věznici v Šanghaji připoután k posteli a výsledkem bylo, že jsem se musel do té postele vyprázdnit. Tak jsem tam ležel ve své vlastní moči a exkrementech. Bylo to nanejvýš ponižující, a ta hanba nepadala na mne. Jistí vlivní lidé v okresním zastupitelstvu použili den předtím administrativní taktiku a citovali falešná obvinění, která jsem údajně řekl. To bylo jednoduše neakceptovatelné, jak mě, poctivého občana, násilím dostali do vězení a to bez jakéhokoliv právního podkladu či sdělení, jakých přestupků jsem se dopustil. 

Později mě poslali do tábora nucených prací Dafeng, kde pro mne začal na jeden a půl roku těžký život odsouzence k nuceným pracím. K jídlu jsme dostávali zkaženou zeleninu. Voda, kterou jsme pili, pocházela z hluboké studny plné létajícího hmyzu. Pod žhnoucím sluncem jsme prováděli vyvrtávací práce nebo jsme pro změnu museli jednoduše za trest pod tím žhavým sluncem bez pohnutí stát. V mrazivé zimě jsme zase museli sedět venku na mrazu. Často nás bili a bez jakéhokoliv důvodu jsme byli vystaveni elektrošokům. 

3. listopadu 2004 mě převezli na policejní stanici Zhijiang. Dostal jsem tam jen tři malé šálky vody na den. Jsem však diabetik a potřeboval jsem vody víc. Takže mi od třetího dne začali dávat jen jeden šálek žlutavé, teplé vody, kterou nalévali ze zvláštní termosky. Poté, co jsem tu vodu vypil, cítil jsem se hrozně špatně a byl jsem podrážděn. Jeden z dozorců na mě řval, že můj život má tak malou hodnotu, jako život nějakého toulavého psa.“

TIAN Baocheng a jeho žena mi poslali stížnost, která obsahovala tucty stran. Bylo velmi bolestné dozvědět se, jakým nelidským utrpením byli v posledních letech vystaveni. Tady je část toho, co pan TIAN sdělil:

„Podal jsem petiční žádost u vlády a okamžitě jsem byl se zfalšovanými důkazy obviněn. Zahájil jsem tedy následující dva dny hladovku, abych tak protestoval proti těžkým porušováním lidských práv. 27. dubna 2003 mi násilím nasadili pouta a odvedli do vězeňské nemocnice v Šanghaji.

Můj pobyt ve vězení skončil 2. prosince a vězeňská stráž mě eskortovala k budově pro nucené práce. Slovně jsem byl informován o tom, že jsem byl odsouzen k jednomu roku a třem měsícům nucených prací. Několikrát jsem se ptal po důkazech, které vedly k odsouzení k nuceným pracím, ale všechno, co jsem se dozvěděl, bylo: „Úřady nám sdělily, že vás tady máme zadržet.“ Vše ostatní se nás netýká.“

Přišli se mnou vyjednávat dva policisté. Řekli mi:
,Vy a vaše žena máte dvě možnosti volby. Jedna je, že bezpodmínečně budete kapitulovat a my vás potom propustíme. Ta druhá možnost je, že budete dál tvrdošíjně hledat tu svou spravedlnost. Když to uděláte, zůstanete ve vězení. Záleží jenom na vás, jakou cestu si zvolíte.‘
Jindy zase přišel do vězení vedoucí petiční kanceláře ve Zhabei, YE Ming, a řval na nás: ´Zatracená holoto! Mělo by vám být jasné, že děláte jenom problémy! Máte jedinou možnost, a to je, že se bezpodmínečně podřídíte. Pokud ne, zůstanete ve vězení, dokud nezhebnete.‘

22. června bylo dusno a velké horko. Vzal jsem si kus papíru a ovíval se jím. Dozorce LIU mě ihned obvinil, že jsem neposlušný a nedisciplinovaný a začal mě mlátit. Zatímco mě mlátil, řval: ´Ty to tedy nevzdáš a chceš si na mne stěžovat, že jo? Jen tak dál. Nejsi jediný, koho jsem dneska zbil. Je jich ještě hodně. Co teď! Odpoledne sem přivedu vězeňského inspektora. Jenom v tom pokračuj a stěžuj si na mne! Jedno ti řeknu, v budoucnu toho budeš muset vydržet mnohem víc.‘

Příští den jsem to nahlásil zástupci vrchního dozorce, SUN Guoqingovi, a dožadoval se audience u  ředitele věznice. SUN Guoqing mě odvedl do své kanceláře a jakmile jsme vstoupili dovnitř, začal mě kopat a mlátit dřív, než jsem mohl říct jediné slovo. Mlátil mě a přitom řval: ´Ty víš, kde jsme! Nemáš žádné právo, abys mluvil. Co má být špatného na tom, že tě tady mlátíme? ´

Srazili mě k zemi a zkopali. Měl jsem takové bolesti, že jsem pronikavým hlasem křičel: ´Policie mě mlátí! ´ SUN Guoqing běžel na záchod, chytil štětku, vrazil mi ji do pusy a přitom řval: ´Ty tedy tak řveš! No uvidíme, jak budeš řvát teď ´ – a tou štětkou mi vyrazil dva přední zuby.

Pane GAO, moje děti jsou tak staré jako tito policisté, od kterých jsem byl tak bit, že jsem se válel po zemi.“

Někdo možná řekne, že se pořád stavím na odpor a narušuji tak ostatním lidem poklidný život. Tyhle zprávy jsou ale prosáklé krví našich spoluobčanů! Lidé jsou dnes neteční a otupělí, raději se zabývají přípravami na novoroční slavnost. Moje žena mi připomněla, že v tomto okamžiku se mnoho lidí zabývá kupováním a dostáváním dárků. Naprostá většina lidí je tak jakoby očarována štěstím, které má své kořeny v prémiích a  novoročních darech.

Pan DU Yangming řekl něco, co mnou hluboce pohnulo. Řekl:

„Čínský lid byl původně velmi rozumný. Po každé katastrofě, při které byly rozervány naše rodiny a naši drazí zabiti, otřeli jsme si slzy i skvrny od krve, pohřbili jsme mrtvé a projevili hlubokou vděčnost těm, kteří tu katastrofu způsobili – tedy komunistické straně. Potom jsme trpělivě čekali na stále se oddalující rehabilitaci. A rok co rok doufáme v  nadpřirozené bytosti, které by nám měly pomoci. Ať to byl DENG Xiaoping, JIANG Zemin či HU Jintao, doufáme pořád, že oni budou ti moudří a  půjdou cestou přátelštější politiky vůči stále narůstajícímu počtu lidí s peticemi.

Teď však už nedoufám v nic. Já chci lidská práva! Chci je z následujícího důvodu: přijmu-li dnes od současného režimu nějaké hmotné odškodnění, může mi být zítra zase odebráno. My chceme vládu, která nebude nikdy svůj lid okrádat, zavírat lidi do vězení nebo je pronásledovat – a to při sebemenší provokaci. Režim, který máme dnes, je režim špatný. Nechceme žádný absolutně bezcitný a nelidský režim. Všichni žadatelé s peticemi to dnes tak vidí – co my chceme, není jen řešení jednoho či více problémů. Co my chceme, je vláda, která bude se svým lidem jednat jako s lidskými bytostmi! Proto vládě říkám: My se nebojíme toho, že nás pozatýkáte. Už jste mě zatkli víc než desetkrát. A ukázal jsem snad někdy, že mám strach?“

Samozvaná komunistická strano – poslouchej jeden okamžik! Vy už máte přece tuto loupežnickou vládu v Šanghaji  – myslíte si, že potřebujeme ještě někoho, kdo by vás svrhl? Všude po celé Číně dělají ty strašně kruté místní vlády fanaticky přesčasy, čímž vlastně urychlují svrhnutí vašeho režimu!

Režim nikdy nepřestal zabíjet lidi

14. prosince 2005

O incidentu, při kterém byli nedávno v Shanwei režimem postříleni nevinní lidé, stálo na internetu následující: „Je to brutální režim, který aby si udržel svou moc, už od prvního dne vládnutí zabíjel nepohodlné lidi.“ Každý na této planetě ví, že je to pravda!

Lidé si však to vraždění často sami takhle zdůvodňují:  „Režim pocítil troufalost lidu vůči svému panování, protože už delší dobu nikoho nepotrestal smrtí. Sdělil tedy veřejnosti, že zabíjet musel. Toto zabíjení je jen zrcadlovým obrazem jeho vražedné povahy.“  Lidé mají jednoduše takový způsob myšlení, který jim brání v tom, aby konečně prozřeli a viděli, co se v Číně děje dnes. 

Pro tenhle incident existuje ještě jiné vysvětlení. Režim nikdy nepřestal zabíjet lidi. Je to jen tak, že se po nějaké době měnily jeho strategie vraždění. Byly jen jiné, než ta v  Shanwei, kde zabíjel za bílého dne.

Rozhodl jsem se odjet na dva týdny do severovýchodního města Chang­chun, abych tam pátral po tom, jak vláda, která nikdy nepřestala zabíjet, nyní velmi krutě pronásleduje příznivce Falun Gongu. Myslel jsem si, že náš současný režim docela dobře znám, ale teď jsou mé znalosti ještě daleko hlubší. Během těch dvou týdnů jsem přerušil veškeré spojení s vnějším světem, i se svou rodinou. 

Až poté, co byl zveřejněn můj otevřený dopis, ve kterém jsem popsal výsledky svých šetření, jsem 12. prosince dal dohromady všechny události, které se během těch dvou týdnů staly. 

Během těch dvou týdnů opět zahynulo při důlním neštěstí asi sto spoluobčanů. Během těchto dvou týdnů bylo jen v Pekingu zatčeno kolem stovky žadatelů s peticemi, jimž díky zneužití moci úředníky chyběly ty nejzákladnější podmínky k životu. Během těchto dvou týdnů došlo v Shanwei, v provincii Guangdong, k masakru, při kterém režim chladnokrevně zabíjel naše bezbranné spoluobčany. 

Abych byl upřímný, od té doby, co v dnešní společnosti slyšíme tak často o  zabíjení, opustily mě mé pocity šoku a smutku. Jak strašné! Ale cítím rozhořčení a vztek – a to je v této společnosti a za těchto okolností má obvyklá reakce.

Jak už jsem řekl, naše vláda nikdy nepřestala vraždit lidi. Ten případ v 
Guangdongu, při kterém byly postříleny desítky občanů jen proto, že chtěli pokojně podat stížnost na uloupení svého pozemku bez jakéhokoliv odškodnění. A  to vše se dělo za bílého dne. Mnozí lidé byli z toho v šoku a měli vztek. To je normální.

Šetření, která jsme nedávno provedli, však ukázala, že tento režim zavraždil za posledních šest let nejméně tři tisíce našich spoluobčanů, a sice při krutém pronásledování příznivců Falun Gongu. Dnes většina lidí, a především intelektuálů, moc dobře ví o těchto stále pokračujících zločinech a jenom způsob, jak na to každý zareaguje a jak se dovede rozčílit, je u každého jiný. 

V „otevřeném dopise o krveprolití v Shanwei“ jsem uviděl osm specifických požadavků a podepsal jsem je. Avšak základní princip těchto osmi požadavků ukazuje, že lidé v Číně, kteří mají ještě svědomí, jsou v současné době bezmocní a zmatení. Vždyť uznávají právoplatnost režimu, který právě vraždil, ale současně ten samý režim tlačí k tomu, aby se důsledky tohoto aktu zabíjení zabýval a aby prováděl šetření. To je tedy ze strany mých čínských spoluobčanů nanejvýš bezmocná a slabá forma výkřiku. Každý přece může poznat, že pachatelé, kteří právě vraždili a  poté jdou situaci prošetřovat a ospravedlňovat, jednají absolutně a  v nejvyšší míře protiprávně a nemorálně.

Někdo řekne, že v takto beznadějných situacích se už nedá nic dělat. Ale v Číně existuje ještě jiný politováníhodný princip, který byl vyjádřen v dopise. Oni ještě u  těch, co ty vraždy spáchali, rozlišují chování členů ústřední vlády a  chování členů specifických regionálních vlád. Ústřední vláda se však překvapivě této myšlenky nechopila a nevyužila tohoto chorobného smýšlení ve svůj prospěch. Místo toho se starý soudruh WU Bangguo okamžitě rozjel do Guangzhou, aby tam vykonal inspekci a otevřeně potvrdil dobře odvedené výkony regionální vlády. Našel velmi jednoduchý způsob, jak ukázat lidem v Číně i mimo Čínu, že jsou to de facto partneři.

A oni také vždycky spolupracovali. Naprosto přirozené pro ně bylo jednat ve shodě i v době, kdy regionální vláda právě zmasakrovala obyvatelstvo a byla za tuto brutalitu kritizována.  Ústřední vláda se chtěla jen ujistit, že její kámoši, kteří v zájmu obou stran zabili desítky lidí, se necítí osamoceně nebo moc kritizovaní. Proto vyslala promptně předsedu stálého výboru Národního lidového kongresu WU Banggua. Ten si potom poklábosil a zažertoval s místními šéfy, kteří se právě vrátili z dějiště svých zločinů, a přesvědčil je o  tom, jak důvěryhodní lidé to jsou, jimž se musí projevovat respekt, přestože právě zavraždili desítky lidí. Ty nepatrné obavy a strach, který předtím měli, ten zmizel. Tato uklidňující návštěva byla vskutku rychlou a přímou odpovědí ústřední vlády na otevřený dopis, který jsme podepsali!

V mém nejnovějším dopise ústřední vládě jsem vyjádřil to, že současná vláda byla během celého období své historie brutální, hloupá a protiprávní.

No a čínský lid byl opravdu zrovna tak dlouho bezbranný, naivní a zmatený. Současná vláda nemá žádné právo k tomu – co se morálky či spravedlnosti týče – zabývat se vraždami, které sama potají podnítila. Jakmile místní vláda vraždění na krátký čas pozastavila, začal režim s plným krytím zad státními médii zatracovat naše spoluobčany, kteří byli oloupeni o svůj majetek nebo přišli o své blízké. Také začal udělovat dlouhé tresty odnětí svobody. Takový už byl režim vždycky. Jak bychom my, čínský lid, mohli zapomenout na onen strašlivý teror agresivního a divokého zatýkání „původců nepokojů“, který nastal po masakru na náměstí Nebeského klidu?

Začněme všichni tím, že uděláme něco dobrého ve svém vlastním okolí! Nasaďme všechny možné prostředky k tomu, abychom dodali lidem odvahu oprostit se od té zločinecké bandy! Nenechme již déle ze sebe dělat napomahače při  vraždách a páchání zla a postarejme se o to, abychom už nebyli déle zneužíváni jako „nástroje“ vrahů! Učiňme pokojnou cestou konec této vraždící bandě tím, že zpřetrháme naše vazby na komunistickou stranu! Osvoboďme se od této fatální katastrofy!

Kapitoly: Úvod, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8

1) Velký skok vpřed: Hospodářský a sociální plán, který odstartoval v roce 1958 Mao Ce-tung, aby z Číny udělal supervelmoc. Tento plán vedl ke katastrofálnímu hladomoru, kterému padlo za oběť asi třicet milionů lidí.

2) Protipravičácká kampaň: Maoistická kampaň v padesátých letech a  na počátku šedesátých let dvacátého století, při které byli kritizováni, terorizováni a pronásledováni intelektuálové za požadavky svobody myšlení a projevu.

3) Kampaň na potírání kontrarevolucionářů: Maoistická kampaň na počátku padesátých let dvacátého století byla namířena proti těm, kteří spolupracovali s bývalou národní vládou, proti tajným společnostem a  církvím. Počet usmrcených se odhaduje na dva až tři miliony.