Kapitola 1. Jemný jako housle, odvážný jako meč

Od venkovského kluka k váženému právníkovi

„Kdy budeme mít konečně dostatek jídla?“

Narodil jsem se v roce 1964 na venkově, v severní provincii  Ša-an-si. V té době byl čínský lid hodně chudý, ale naše rodina byla ještě chudší. Byli jsme ještě chudší než ostatní chudí. Vzpomínám si na to, jak můj otec sedával u kamen a broukal si sám pro sebe: „Kdy budeme mít konečně dostatek jídla?“

Otec zemřel a mně bylo teprve deset let. V době jeho pobytu v nemocnici jsme neměli vůbec žádné peníze. Po otcově smrti dlužila naše rodina nemocnici ještě osm eur, takže nám nechtěli vydat jeho tělo. Osm eur bylo tenkrát hodně peněz, ale měli jsme štěstí. Pomohl nám nejstarší bratr mého učitele, který byl místním tajemníkem strany a v nemocnici se za nás zaručil. Nakonec jsme si směli otcovo mrtvé tělo vyzvednout a převézt domů. 

Od této doby už neměla naše rodina vůbec nic. Bylo nás sedm dětí. Nejstaršímu bylo sedmnáct a  tomu nejmladšímu byly teprve dva roky. Jakmile starší bratři a sestry dosáhli čtrnácti let, očekávalo se od nich, že odejdou z domova a budou se starat sami o sebe. Jako dospělý jsem se matky zeptal:  „Proč jsi nás v tak mladém věku poslala pryč?“ Její odpověď byla jednoduchá.  Myslela si, že tak budeme mít lepší šance na přežití. Jinak bychom byli zemřeli všichni hlady.

V tom roce po smrti mého otce jsme s mladším bratrem chodili do hor a sbírali léčivé byliny. Potom jsme je prodávali na místním tržišti a z výtěžku naše rodina žila. Trh se konal každých deset dnů. Pokaždé jsme museli na trhu vydělat dostatek peněz, aby měla rodina po zbylých deset dnů co jíst. Tak jsme s mým bratrem pracovali dva roky.

V patnácti jsme s bratrem dostali práci v dole na částečný úvazek. Pracovali jsme jako horníci v těžebním závodě Chuang-ling v Ša-an-si. Slyším-li dnes o nějakém důlním neštěstí – musím si vzpomenout na podmínky, za nichž jsme tenkrát pracovali. Dnes takové důlní neštěstí bedlivě sleduje celá společnost a zaměstnavatel je donucen k tomu, aby zjednal nápravu.  Tenkrát se ale většinou o to nikdo nestaral. Smrt člověka byla v té době asi tak málo důležitá, jako smrt nějakého mravence. 

Oba jsme pracovali, ale téměř nic jsme si nevydělali. Dostali jsme deset centů za každou hromadu uhlí, kterou jsme vytáhli do kopce. Ten celý úsek byl dlouhý jeden kilometr a dvě stě padesát metrů. Obyvatelé vesnice si mohli dovolit najmout mezky, aby tahali jejich náklad, ale my jsme to museli odřít sami. Byli jsme tam nejmladšími dělníky, ale i těmi nejslabšími. Náš denní rekord činil pouhých sedmnáct hromad uhlí vytažených do kopce.

Vždycky se mi zběsile rozbušilo srdce, když jsem slyšel, jak někdo křičí do důlního tunelu. Bál jsem se o bratra, ale měl jsem i strach z toho, že by mu mohl někdo ublížit. Pokud zaútočili na mne, většinou jsem na to nereagoval, ale o bratra jsem se bál pořád. Tím nejlepším okamžikem celého dne bylo počítání hromad uhlí, které jsme vytáhli nahoru. Celkový počet hromad byl pak zaznamenán na zeď v dole. Po devíti měsících byla celá zeď poseta značkami. Nakonec však měla všechna ta čísla jen znamenat, že jsme oba dva přežili a z tohoto důlního pekla jsme vyvázli zdraví. 

Jednoho dne rozdrtil sesuv půdy mému bratrovi nohu. Byla vidět kost a byla zlomená. Zareagoval jsem tak, že jsem ve spěchu hledal staré noviny, ty jsem spálil a popel jsem nasypal na tu ránu. Když jsem ten den bratra z dolu odnášel, vůbec jsem nepomyslel na to, že by měl jít do nemocnice.  Jen jsem doufal, že předák by ho mohl na pár dní uvolnit z práce. Blížili jsme se k tomu předákovi, ale on jen řekl, že jsme toho za uplynulých devět měsíců moc snědli a že nám tedy za naši práci nezaplatí ani cent. A ještě dodal, abychom se už nevraceli. Tenkrát to byla pro nás náramně těžká situace. Dnes se může člověk v knihách dočíst o tom, že ve „staré Číně“ na tom byli chudí lidé hůř než zvířata. To se dozajista týkalo i nás, ale to už se psal rok 1980.

Vůbec jsem nevěděl, co bych měl udělat. Nakonec jsem bratra odnesl do jednoho neobydleného jeskynního obydlí. Večer nás tam objevili jeho majitelé – byl to rolník se ženou. Rolník se zeptal: „Jste zloději?“ Neodpověděli jsme mu, a neodpovídali jsme ani na jeho další otázky. Cítili jsme se, jako bychom byli už mrtví. Rolníkova žena byla vlídná a řekla mu, ať s tím vyptáváním už přestane. Vytušila asi, že jsme jen dvě zubožené děti. Nakonec nám dovolili v té jeskyni zůstat.  Pak odešli a asi za půl hodiny se vrátili a přinesli nám něco k jídlu. Když na to teď vzpomenu, vsadil bych se, že by se toho jídla dokonce ani prase nedotklo.
Ten rolník byl docela malý. Zatímco jsme jedli, zeptal se nás, jestli pro něho chceme pracovat. Okamžitě jsem souhlasil a řekl jsem mu, že pro něho budeme pracovat, dokud nás bude živit. On nám ale vysvětlil, že jsou příliš chudí na to, aby uživili i mého bratra. Ale pak slíbil, že mi bude platit sedm centů za den.

Za sedm centů se tenkrát daly koupit dva velké sáčky sušenek. Pracoval jsem měsíc a každý den jsem poprosil rolníka, aby koupil dva sáčky sušenek, a pro mého bratra jsem chtěl ještě vodu. Ještě před východem slunce jsem šel každé ráno do práce a vracel jsem se, když byla úplná tma. Přišel jsem domů a má první cesta byla za bratrem. Hmatem jsem změřil jeho tělesnou teplotu a  přesvědčil jsem se, jestli ještě dýchá.  

Za pouhý jeden měsíc a bez lékařského ošetření se můj bratr jako zázrakem zase uzdravil. Chudí lidé se nedají snadno zdolat.

Bratr se uzdravil a já jsem se rozhodl,  že ho dopravím ke staršímu bratrovi do Sienu.  Nemohl jsem ale cestovat s ním. Musel jsem totiž vyhledat bývalého zaměstnavatele, pro kterého jsem opravoval mosty. Ten mi dlužil ještě čtyři eura a třicet centů. 

Rolník, u kterého jsem pracoval, si od někoho půjčil jedno euro a čtyřicet centů a dal mi je, abych mohl koupit jízdenku na autobus pro mého bratra. Při loučení s bratrem jsme oba dva plakali a nedostali jsme ze sebe ani slovo. Obzvláště já. Nevěděl jsem, jestli ho vůbec ještě někdy uvidím. 

Pro toho rolníka jsem pracoval ještě dalších dvacet dní, abych mu splatil ty peníze. Nakonec jsem tam zůstal ještě o týden déle a obnovil jsem v tom jeskynním obydlí podlahu. Při loučení mě objal a se slzami v očích mi řekl:  „Ty jsi dobré dítě. Klidně sis mohl nechat jedno euro a  čtyřicet centů a zmizet. Dokonce ani tehdy bych se na tebe nezlobil. Ale tys to neudělal a ještě jsi udělal práci navíc.“

Já osobně jsem měl dva plány, protože mé myšlení tenkrát bylo velmi jednoduché. Za prvé jsem chtěl dostat zpátky ty čtyři aura a třicet centů, které mi dlužili, a za druhé jsem se chtěl nechat zapsat do armády. Můj starší bratr byl tři roky vojákem a já slyšel, že se mají vojáci docela dobře. Představoval jsem si, jak se můj život v lepší obrátí, až se stanu vojákem.

Čtyřicet kilometrů leželo mezi naší jeskyní, ve které jsem bydlel, a místem, kde jsem měl dostat své peníze. Chodil jsem tam každý druhý nebo třetí den, ale pokaždé jsem se vracel zklamaný. Nakonec jsem to musel vzdát a rozhodl jsem se vrátit domů – bez peněz.

Dlouhá cesta, dlouhá noc

Krok za krokem – v pravém slova smyslu – jsem započal svou cestu domů. První den jsem ušel čtyřicet kilometrů a celý vyhládlý jsem došel do regionu  Chuang-ling.  Celou cestu jsem nesnědl ani sousto. Pak jsem šel kolem kantýny a viděl jsem, jak tam někdo frituje rolky z těsta. Nadešel jedenáctý měsíc měsíčního kalendáře a byla zima. Bylo velmi chladno, ale ten hlad dával mému žaludku ještě více zabrat. Svlékl jsem svůj starý obnošený kabát a nabídl jsem ho majiteli kantýny a řekl jsem mu: „Jsem skoro mrtvý hlady. Mohl byste mi prodat dvě těstové rolky za můj kabát?“ Muž středního věku mě chytil za bradu, vyhodil mě ze dveří a řval: „Přečti si ten nápis, kluku! Je tohle snad místo, kde smíš žebrat o jídlo?“ Zdvihl jsem hlavu a uviděl tu ceduli s nápisem „státní kantýna“. (V roce 1996 jsem ještě jednou u této kantýny zastavil, když jsem jel směrem na sever navštívit svou rodinu v Ša-an-si. V té době už to byla restaurace v soukromém vlastnictví.)

Opustil jsem tedy tu kantýnu, a pak jsem uviděl vojenské auto s vlekem plně naloženým uhlím. Z auta vylézal nějaký muž a měl vyznamenání na límci i na čepici. Jako dítě jsem se učil, jak byla naše lidově osvobozující armáda úžasná. Tak jsem šel k němu, klekl jsem před ním a zavzlykal:  „Pane důstojníku, umírám hlady. Smilujte se prosím nade mnou a dejte mi něco k jídlu.“ Ale on mě vůbec nevnímal. Podíval jsem se nahoru a uviděl, že zíral na několik atraktivních krásek, které právě procházely kolem. Neslyšel nic z toho, co jsem mu říkal. Mé žebrání vyšlo zase naplano, takže k jídlu nebylo nic. 

Snášel jsem tedy hlad a zamířil ke státnímu autobusovému nádraží. Můj mozek fungoval pořád ještě dobře. Věděl jsem, že mám jít k autobusovému nádraží a vydat se tím směrem, kam pojedou autobusy. Tak bych cestu domů neztratil. Tentokrát jsem vzdal i snahu, abych žebral o jídlo. Lehl jsem si u vchodu do autobusového nádraží a můj žaludek kručel hlady. Třásl jsem se zimou, ale zůstal jsem tam tak ležet.  

Pozdě večer jsem uslyšel nějaký hlas říkat: „Copak se ti stalo, dítě? Proč spíš tady?“ Otevřel jsem oči a staršímu muži, který se nade mnou skláněl, jsem řekl:  „Jsem skoro mrtvý hlady.“ On vzdychl a řekl: „Pojď se mnou.“

Ten muž byl zedník a mohlo mu být asi šedesát let. V ústech měl fajfku a jeho ruce byly posety jizvami. Přišli jsme k němu domů, on rychle odvážil kilo nudlí a udělal nudlovou polévku. Neudělal si ani čas na to, aby si umyl ruce. Snědl jsem všechny nudle i tu polévku. Potom jsme si trochu povídali a já usnul v jeho posteli. Druhý den mi ten muž dal peníze na jízdenku na autobus do Jen-anu a ještě padesát centů navíc. Přestože jsem věděl, že on vydělává jen padesát centů za den, netrvalo to nijak dlouho, abych utratil skoro jeden a půl eura z těch peněz od něho. Tenkrát jsem měl velmi špatné chování a ani jsem se nezeptal na jeho jméno. Dneska toho hluboce lituji, že jsem se dokázal takhle chovat.

Cesta autobusem z  Chuang-lingu do  Jen-anu se nezdála ani moc dlouhá, přestože jsme ujeli víc než sto kilometrů. Do Jen-anu jsem přijel odpoledne. Rozhodl jsem se, že si koupím něco k jídlu. Utratil jsem půl centu u stánku s občerstvením a koupil jsem si jídlo, které nazývali „ovčí kůže“, a nakonec jsem si koupil ještě sedm knedlíků za jeden a půl centu. Celkem jsem tedy utratil dva centy. Vzpomněl jsem si, že u nás doma už dlouho nikdo žádné knedlíky nejedl, ani když ještě žil můj otec. Onoho večera jsem zase spal u vchodu autobusového nádraží, jak už jsem to jednou udělal. Probudil jsem se před svítáním, když jsem slyšel startovat motory autobusů. Potom jsem se pěšky vydal na cestu směrem k domovu. 

Ušel jsem něco přes deset kilometrů a teprve vyšlo slunce. Potom jsem uviděl starý vojenský vůz. Řidič stál u nárazníku toho auta a něco opravoval. Vedle auta stál nějaký kbelík. Uchopil jsem kbelík a hned jsem se vydal na cestu, abych našel vodu. Nebyl jsem si ale úplně jistý, jestli bude tu vodu do chladiče vůbec potřebovat. Nakonec jsem vodu našel v jednom příkopu, asi pět set metrů vzdáleného, ale hned jsem si začal dělat starosti. Potřebuje ten řidič opravdu vodu? A bude mě moct vzít s sebou?

Vrátil jsem se a ten řidič aniž by se na mne podíval, okamžitě chytil kbelík s vodou, nalil ji do chladiče a kbelík mi vrátil. Ulevilo se mi a hned jsem se vydal pro další vodu. Řidič nalil vodu z druhého kbelíku, nastartoval motor, a aniž by se mne zeptal, kam mám namířeno, řekl jenom:  „Jedem!“ Chtěl jsem si sednout dopředu vedle něho, ale on řekl: „Sem ne! Jdi dozadu!“ Při vzpomínce na to si dnes uvědomuji, proč to asi řekl. Byl jsem špinavý a hrozně jsem páchl.

Cesta byla hodně dlouhá.  Z Jen-an do Suej-te je to nejméně dvě stě sedmdesát kilometrů. Přijeli jsme tam večer. Ze Suej-te je to do mého rodiště sice ještě dalších padesát kilometrů, ale už teď jsem cítil, že jsem blízko svého cíle. 

Byla noc a pořád ještě velká tma, když jsem najednou pocítil kopnutí do zadku a hned nato jsem uslyšel, jak někdo řve: „Hej, ty zloději. Co tady děláš? Tady je lidová policie, tak mluv!“

„Viděl jste, že jsem něco udělal?“ zeptal jsem se.

„Neodvažuj se odmlouvat! Jdeme!“

Ti lidoví policisté mě tedy odvedli na strážnici. Nějaký postarší muž tam pálil v kotli dřevo, aby se ohřál. Policisté mě předali tomu muži a řekli mi:  „Ráno se vrátíme a budeme se ti věnovat.“ Potom odešli na hlídku.

Rozbrečel jsem se a začal tomu staršímu muži vyprávět, co jsem všechno zažil. Doufal jsem, že když mu všechno o sobě povím, mohlo by v něm moje líčení vzbudit soucit a možná by mě pustil. Chvíli mě poslouchal, pak vstal a šel ven. Zamkl za sebou dveře a neřekl přitom ani slovo. Napadlo mě, jestli jsem to s tím stěžováním moc nepřehnal. On se ale za chvíli vrátil a vyndal z kapsy dvě sladké brambory, které položil do ohně. Když byly upečené, dal mi je do rukou. Konečně se mnou začal mluvit a řekl mi: „Jez, dítě. Já vím, že nejsi špatný kluk. Oni tě chtějí zítra poslat do kamenného lomu, abys tam tahal kameny. Bylo by to na dobu neurčitou a záviselo by to jen na tom, jestli tě budou chtít pustit. Musíš odtud rychle zmizet. Staň se vojákem a najdi si svou cestu k úspěchu! To nejhorší, co se mi může stát, že jsem tě pustil, je pořádný výprask.“ Přestože v regionu Chuang-ling bylo žebrání o jídlo velmi těžké, přece jen jsem na své cestě potkal mnoho dobrých lidí. 
Po příchodu domů jsem se rozbrečel, když jsem zase uviděl naši rodinu. Byl jsem tak dlouho pryč. V posledních letech se rodina roztrhla a každý si musel najít svůj způsob obživy, aby přežil. Při rodinných setkáních jsme se museli nejdřív vybrečet, a pak teprve jsme byli schopni spolu mluvit. Tenkrát bylo hodně tvrdé to loučení a teď to setkání bylo ještě těžší. Máma nesouhlasila s  mým nápadem, že se stanu vojákem. Připomněla mi dobu, kdy kvůli nemoci našeho otce museli bratr i sestra darovat hodně krve, protože jsme neměli tolik peněz, abychom si mohli pomoci jinak. Zvláště můj bratr daroval tolik krve, že to ohrozilo jeho vlastní zdraví. A po otcově smrti ležela celá zátěž rodiny na jeho bedrech. Máma si o něho dělala velké starosti a nechtěla tedy, abych odešel na vojnu. 

„Já jsem se ale už rozhodl!“ křičel jsem na svou plačící mámu.  „Protože když nezvládneš to, abys mě nechala jít do školy, nezvládneš ani to, že budeš rozhodovat o mém životě.“  Nakonec už na tom máma netrvala a vzdala to. Dneska je mi to moc líto, co jsem jí tenkrát řekl.

Má tříletá vojenská služba měla na můj další život obrovský vliv. Prvotní bylo, že jsem poznal život a svět tam venku. Svět, který byl úplně jiný, než ten náš doma, než svět pracujícího obyvatelstva. Dospěl jsem také k tomu, že jsem začal posuzovat věci z různých perspektiv, nebo – lépe řečeno: začal jsem jiným způsobem vnímat procesy a okolnosti, které s těmi věcmi souvisejí. Mé naděje a  sny prošly jistou proměnou a nabraly na síle. Doufal jsem, že budu mít dostatek jídla a kromě toho, že mi armáda pomůže sehnat práci. V té době však každý věděl o všeobecné zaujatosti vůči lidem ze severu. Vojáci byli vždycky posláni zpět tam, odkud přišli  – a bez práce.

Nakonec jsem i já jako ti ostatní dostal rozkaz k propuštění z armády, což znamenalo návrat domů a pokračování v bídném životě rolníka. Tu zdrcující zprávu jsem se dozvěděl, když jsem stál. Pak jsem upadl na kolena a z nosu mi začala téct krev. Člověk nikdy neví, jak se jeho tělo zachová po zprávě, že se jeho sny totálně rozplynuly.

Vytrvalost a píli nebesa odmění

Rozloučil jsem se s armádou a začal jsem dělat různé příležitostné práce. Zkrátka jsem dělal všechno možné. Prodával jsem i zeleninu v malé kárce na ulici a v podstatě jsem dělal každou práci, která se mi naskytla. Byl jsem v prekérní a nezáviděníhodné situaci. Pořád jsem však v sobě živil naději, že se věci brzy obrátí k lepšímu. 

Tenkrát v roce 1991 jsem prodával zeleninu, ale ještě neexistovaly žádné plastové sáčky, a tak museli prodavači řezat noviny a do nich zeleninu balili. Ještě teď si úplně přesně vybavuji ten den, když jsem někomu balil zeleninu do půlky nějakých novin. Druhá polovina novin zůstala ležet na zemi. Zdvihl jsem je a viděl, že to byly noviny „Legal Daily News“.  Stálo v nich, že Čína bude v dalších deseti letech potřebovat 150.000 právníků a že nejschůdnější cesta, jak získal kvalifikaci právníka, je ukončené odborné vzdělání v oboru právo, získané samostudiem. Po přečtení celého článku jsem najednou zatoužil po tom, vyzkoušet si to na vlastní kůži. Řekl jsem si, že v nejhorším případě – kdybych měl za rok zvládnout jen jeden předmět, potřeboval bych k dokončení všech zkoušek čtrnáct let.

V následujících letech jsem každou volnou chvilku studoval – dokonce i při chůzi. Při jízdě autobusem jsem se jednou rukou držel tyče a v druhé ruce jsem držel knihu. 

Pořád jsem si opakoval, že k dosažení úspěchu musím konstruktivně využívat svou energii. Nakonec mi přálo štěstí a díky mému snažení jsem udělal zkoušku ze všech tří předmětů, na které jsem se v prvním semestru přihlásil.  Za dva a půl roku jsem prospěl ze všech čtrnácti předmětů a diplom v oboru právních věd jsem držel v rukou v roce 1994.

V den naší promoce jsme byli všichni velmi šťastní a mnozí z nás to slavili s přáteli a s rodinou. Já jsem však nijak nadměrně vzrušen nebyl, protože dosažení tohoto diplomu nebylo mým konečným cílem. Věděl jsem, že budu-li chtít mít vlastní advokátní praxi, musím složit takzvanou schvalovací zkoušku pro právníky.

Dostal jsem tedy svůj diplom a namířil jsem si to rovnou do knihkupectví. Tam jsem přelétl zrakem všechny knihy nutné k tomu, abych se na tu zkoušku řádné přepravil. Skončil jsem s prohlídkou a byl jsem zalitý potem. Kvóta úspěšnosti při té zkoušce se toho času pohybovala kolem jednoho procenta. Ti nejúspěšnější kandidáti byli všichni z prestižních univerzit.  A já jsem byl jen student s diplomem ze samostudia a už mi bylo skoro třicet let. Vyhlídky na úspěch při této zkoušce byly tedy pro jedince, jako jsem já prakticky nulové. 

V tom knihkupectví jsem chodil celou dobu sem a tam a nemohl jsem se rozhodnout, jestli si mám ty knihy vůbec kupovat.  Nebyl to žádný levný špás, protože stály osmnáct eur a sedmnáct centů a už jeden cent nebyl žádný malý obnos.  A  ta možnost mého neúspěchu byla docela reálná. Po důkladném promyšlení jsem se ale nakonec rozhodl pro ty knihy.

Uspět u právnické zkoušky byla přetěžká úloha. Vzpomněl jsem si na starý příběh o  Jüovi Velikém, který se rozhodl najít dlouhodobé řešení problému se záplavami. Věnoval se svému cíli s takovou pílí, že celé roky neviděl svou rodinu, a to ani tehdy, když šel kolem dveří svého domu. Moje rozhodnutí spočívalo na podobné úrovni. 

Se čtyřmi jinými studenty jsme si tři měsíce před tou zkouškou pronajali pokoj za dvacet centů na noc, abychom si usnadnili studium. Studoval jsem celou noc až do pěti do rána. Pak jsem si umyl obličej studenou vodou a spěchal jsem do práce. Byl jsem plný energie. Cítil jsem, že pokud u zkoušky uspěje jen jedna osoba, pak to budu já. Říkal jsem si: „Jednoho dne se stanu právníkem.“ Má energie mi dodávala sílu překonat tuto přetěžkou dobu a udělat zkoušku ještě v tom samém roce. 

Byla to dramatická doba v mém životě! Každý rok před tou zkouškou požádá sdružení advokátů nějakého zkušeného právníka, aby přednášel studentům, kteří se na zkoušku připravují. Na přednášce v roce 1994, kterou jsem navštívil, bylo přítomno pět set studentů. Mladí dospělí lidé se přirozeně rádi mezi sebou porovnávají. A proto se většina těch kandidátů na advokátní zkoušku dívala na mé malé předběžné vzdělání spatra. Jednoho dne jsme všichni relaxovali o přestávce a já řekl: „Neměli byste se všichni cítit tak sebejistě. Prozradím vám jednu statistiku. Budeme-li my, kandidáti ke zkoušce, tady v provincii  Sin-ťiang následovat národní průměr, tak tu zkoušku v tomto roce z pěti set kandidátů udělá jen pět z nás.“

Jeden, asi tak dvacetiletý arogantní vojenský důstojník, řekl uštěpačně: „Kao Č‘-šengu, dokonce i kdyby stovka z nás měla u té zkoušky uspět, ty v ní nebudeš.“

Tehdy jsem byl snadno zranitelný a dost přecitlivělý. Vrhl jsem se na něho, chytil ho za límec a s pohrdlivým smíchem jsem pronesl:  „Jak se jmenuješ ty?“

Odpověděl: „Já jsem Fang Siao-po. Ty chceš snad se mnou bojovat?“

Zařval jsem: „Fang Siao-po, příští rok budeš ty zase tady a budeš poslouchat mou přednášku.“ Zatímco on byl pořád ještě v šoku, dodal jsem:

„Zapamatuj si jméno  Kao Č‘-šeng. Bude tě doprovázet po zbytek tvého života.“

V podobně sebejistém tónu Fang odpověděl: „Fajn! Každý tady je svědkem. On tady nemusí příští rok ani přednášet. Bude stačit, když jednoduše udělá tu zkoušku, potom ho budu po zbytek svého života nazývat ‚učitelem‘.“

Jak jsem předpověděl, příští rok jsem stál za katedrou v přednáškovém sále a věnoval jsem se studentům.  Fang Siao-po  byl jedním z nich.

Když jsem šel na stupínek, zavolal jsem:  „Fang Siao-po!“

Po vojenském způsobu odpověděl „přítomen!“ a postavil se do pozoru.

Řekl jsem: „Posaďte se! V loňském roce jsme dohodli, že v tomto roce budeme přesně v této místnosti studovat společně. Vypadá to tak, že oba dva jsme svůj slib dodrželi. Jediný rozdíl je v tom, že Vy musíte v tomto roce sedět naproti mně.“  Od té chvíle jsme byli dobrými přáteli. 

Ten den jsem měl skvělou přednášku. Po přednášce za mnou přišel Fang a ptal se: „Pane Kao, jak jste to dokázal, dostat se na takové místo s jedním pokusem?“
Odpověděl jsem: „Mladý příteli, vy neuděláte tu zkoušku ani v tomto roce. Jak byste tedy mohl pochopit, jak těžké to bylo, dostat se až sem?“
Byl jsem k němu upřímný.  Ono to opravdu nebylo snadné.

V tom roce jsem často vstával hodně brzy a procvičoval jsem si své přednášky před pšeničným polem. Stébla představovala mé zkušební kandidáty. Jakmile jsem měl trochu času, snažil jsem se ucházet o nějaké místo. Zima v Urumqi byla velmi krutá. Byla tak ledová, že mi skoro namrzly obličejové svaly, když jsem se šel projít ven. Byl jsem ale pořád ještě moc chudý a nosil jsem jen lehké oblečení. Takže pokud jsem měl vyřizování v nějaké kancelářské budově, mířila moje první cesta vždycky na toaletu, protože tam byly toalety vyhřívané. Tam jsem pobyl tak dlouho, dokud můj obličej nerozmrzl a byl zase v normálu, abych mohl bez problému mluvit. Teprve potom jsem se šel ucházet o místo.

Většina právníků v Číně si obstarává místo tak, že rozhodí sítě mezi svými známými. Já jsem žádné takové vztahy neměl a mým zvykem bylo mluvit vždycky zcela jasně. Odpřednášel jsem čtyřicet sedm přednášek na univerzitách, v továrnách, v podnicích i před vojenskými jednotkami. Největší počet posluchačů jaký jsem měl, činil několik tisíc lidí. Z většiny míst, kde jsem měl své přednášky, také pocházeli mí pozdější klienti. 

Pro získání příležitosti přednášet čekatelům na zkoušku jsem učinil další sbližovací pokus. Navrhl a vytiskl jsem přihlašovací formuláře pro učitele, abych zjistil, jak budou reagovat na mé přednášky, což byla jakási příprava pro předvedení mých schopností u Sdružení právníků.  Vyplněné formuláře jsem pak ukázal vysokým úředníkům a vyprávěl jsem jim, jak moc toužím po tom, abych mohl vyučovat čekatele na zkoušku. Byli velmi překvapení a zeptali se, kdo jsem. Řekl jsem jim: „Jsem jedním z čekatelů na zkoušku z loňského roku, a proto vím nejlépe, co tito kandidáti potřebují. Dáte-li mi v tomto roce šanci, a označí-li pět studentů z celkového počtu pětiset mé přednášky za špatné, pak budu stát u vchodu a nechám si dát políček od každého čekatele na zkoušku.“

Tohle všechno jsem však nepodnikl proto, abych se předváděl před FANG Siao-poem nebo ostatními.  Chtěl jsem to privilegium získat a přednášet čekatelům na zkoušku spíše proto, že jsem byl fascinován tou výzvou připravit budoucí právníky na jejich povolání.

Nikdy jsem nepřijal žádné peněžní dary od nějaké organizace a také jsem nikdy nepřijal pozvání na jídlo. Kdykoliv jsem někde přednášel, vracel jsem nejméně padesát až šedesát eur nazpět, což měl být přídavný peněžní dar. Domů jsem jezdil vždycky autobusem a  vystupoval jsem o jednu až dvě stanice dříve, abych ušetřil každý cent. Nemohl jsem si dovolit najíst se dosyta, a proto jsem býval často hladový.  Cíl mého jednání v tom roce spočíval v tom, abych si trénoval řečnění na veřejnosti, prohloubil si právnickou terminologii a abych uměl zacházet s velkým počtem posluchačů.  Byl to zároveň i proces moderování i test vytrvalosti. Obojí mi pomáhalo vytvářet si silné etické principy pro povolání právníka.

Návrat do jeskyně

Když se vracím na ta místa, kde mě matka přivedla na svět a vychovala mě, putuje můj zrak od tohoto jeskynního obydlí do dvora nebo na stezku v horách a mé vzpomínky putují po těchto místech. Ve svých vzpomínkách vidím všude obraz mé matky, její usměvavý obličej a slyším její hlas.

Novoroční slavnost

Psáno o novoroční slavnosti v lednu 2006 v matčině jeskynním bytě v severním  Ša-an-si.

Měsíční novoroční slavnost má obzvláštní význam na venkově. Je to největší a nejvýznamnější svátek pro venkovský lid v Číně.
Venkovští lidé mají vlastně jedinou příležitost dát si dobré jídlo a slavnostně se obléknout, a to je v době „novoroční“ slavnosti. Setkávají-li se rodiny jen jednou v roce, pak je to právě v tento den. Děti z relativně dobře situovaných rodin dostávají novoroční šaty, ohňostrojové rakety a  tak dále.

Novoroční slavnost, na kterou si pořád vzpomínám, to byla první slavnost po smrti mého otce. Nikdy nezapomenu na to vzrušení, které se nás zmocnilo, když jsme počítali dny do začátku novoroční slavnosti. Můj bratr a já jsme byli tak dychtiví po ohňostrojových raketách, že to dodnes nemohu pochopit. O první novoroční slavnosti po  smrti mého otce jsme plakali, protože jsme žádné rakety neměli. To také bývalo jedním z důvodů, proč jsme se těch slavností nezúčastnili. Dalším důvodem bylo, že naše rodina si nemohla dovolit koupit nové šaty tak jako jiné rodiny. Často jsme se ale potají vytratili ven a nové šaty ostatních dětí jsme si alespoň prohlíželi. Všichni jsme mysleli na to samé: Ulehčením pro nás by bylo, kdyby někteří z nich  – nebo alespoň jeden – také neměli žádné nové věci, tak jako my. Ale nějak se nám to nikdy nesplnilo.

Půl roku po smrti mého otce se blížil novoroční svátek a my jsme se museli smířit s myšlenkou, že budeme slavit bez něho. Bylo to poprvé, že jsme se obávali nějakých oslav. Novoroční svátek se pomalu blížil, ale celá naše domácnost se utápěla v zármutku. Bylo mi teprve deset let, ale už jsem byl zamračený a nevrlý. Ještě si vzpomínám na to, že čtyři dny před kýženým svátkem jsme pořád ještě neměli ani cent na přípravy. Realita byla tvrdá a znamenala, že jsme neměli ani cent pro novoroční věci a ani jsme nevlastnili nic, s čím bychom mohli slavit. Matka byla pořád ještě zdrcená zármutkem z otcovy smrti a ani se nenamáhala tu svou zdrcenost a zármutek před námi skrývat. Dvacátého sedmého dne lunárního kalendáře mě matka poprosila – s opuchlýma a rudýma očima od pláče –  abych ji kousek doprovodil. Nikdo z rodiny neměl odvahu zeptat se jí, kam chce jít. 

Vrhl jsem rychlý pohled na staršího bratra, pak jsem se chytil máminy ruky a šli jsme. Šli jsme mlčky vedle sebe asi tři hodiny, než jsme došli do vesnice Si-šan. Od našeho domu to bylo vzdáleno asi deset kilometrů, což byla tenkrát ta nejdelší vzdálenost od mého domova, jakou jsem zažil. Máma mi jen řekla, že v této vesnici bydlí její slepá teta z otcovy strany. Došli jsme k jejímu domu, ale jak se ukázalo, byla matčina teta i se svým adoptivním synem stejně tak chudá jako my. Snědli jsme u nich trochu ovesné polévky a chystali jsme se na zpáteční cestu. Matčina teta začala plakat a hladila matku po tvářích a vlasech. Slzy se jí z těch slepých očí kutálely po tvářích. Po chvilce se odbelhala do vedlejší místnosti a přinesla plnou mísu žlutých fazolových lusek. Zabalila je a  dala mé matce. 

Na zpáteční cestě jsme šli obzvlášť pomalu a já jsem cítil, že máma má něco na srdci. Byli jsme asi v půlce cesty a už byla tma. Asi dva kilometry od domova jsme šli kolem potoka. Máma si sedla na kámen a začala vzlykat jako malé dítě. Držel jsem ji za ruku a  cítil, jak se chvěje. Její ruka byla celá zpocená. 

Po nějaké době přestala plakat a svými šaty si otřela slzy z obličeje. Potom mě dvakrát pohladila po vlasech a utřela mi slzy svou dlaní. 
Třesoucím se hlasem řekla: „Oh, Kuan Jin, bohyně milosrdenství, požehnej prosím tomuto politováníhodnému dítěti bez otce,  Žun-chuej (moje přezdívka), tvůj otec už není. Ale nedělej si starosti, nebudu pořád taková. Po  novoroční slavnosti budu zase silná.“ Dorazili jsme domů a celá rodina už na nás netrpělivě čekala.

Zavře-li bůh dveře, otevře někde okno. Za čtyři dny, o novoroční slavnosti večer, jsme měli víc než půl kila vepřového masa, což byl dárek od bratra mého otce. Na novoroční den jsme pak měli knedlíky plněné ředkví a masem. 

Na počátku nového roku se matce vrátila její rozhodnost a vytrvalost. Její láska a  pocit zodpovědnosti za nás zvítězily nad dlouhotrvajícími starostmi. Matka byla silnou osobností a tuto sílu předala na nás dál.

Jedna stará měděná naběračka

Psáno 26. ledna 2006 v matčině jeskynním bytě

V roce 1975 jsme ztratili otce a nezůstalo nám doslova vůbec nic, co bychom mohli prodat, abychom přežili.  Byli jsme opravdu chudá rodina a to i  předtím, než táta zemřel.  Ale potom jsme si museli vypůjčit hodně peněz od jiných lidí, takže jsme byli ještě chudší. Matka neměla ani potuchy, co bude s ní a s jejími sedmi dětmi. 
Vzpomínám si na to, že postel mé matky byla vždycky prázdná, když jsme my děti ráno vstávaly. Ona znala jen jeden způsob jak umožnit rodině přežit: Od svítání do noci tvrdě pracovala. Když už byla venku tma, vždycky jsme netrpělivě čekali, kdy už přijde domů. Dodnes je pro mne stále živá vzpomínka na to, jak máma sedávala na prahu u dveří, aby si po celodenní dřině trochu odpočinula. V takových okamžicích bývala vždycky velmi tichá.  Chápali jsme to tak, že to bylo vyčerpáním z té dřiny. Po chvilce pak pomalu vstala a doslova své znavené tělo vlekla do domu, aby uvařila jídlo.

V prvním roce po otcově smrti matka plakala hodně často. Otec už tu s námi nebyl a také jsme neměli vůbec nic. Slzy jí tekly po tvářích bez ustání, při  vaření, při jídle, ale i při práci. Pokaždé, když máma plakala, plakali jsme s ní. Pak přicházeli sousedé a pokoušeli se nás uklidnit a utěšit. Tenkrát jsem byl sice ještě hodně malý, ale pohled na tu její sklíčenost mě zabolel vždycky.

Jednou v létě odpoledne šla se mnou máma ke studni, aby tam nabrala vodu. Ta studna se nacházela na cestě, která vedla z poloviny do vrchu. Stezka k ní byla tak úzká, že mohla projít jen jedna osoba. Lidé si pro načerpání vody s sebou nosili měděné naběračky a těmi pak nalévali vodu do kbelíků. V poledne slunce pražilo tak, že kolem v horách panovalo absolutní ticho. Máma naplnila svůj kbelík vodou a chtěla naběračku pověsit na háček, který byl připevněný na kbelíku. Na ten háček se ale netrefila a naběračka spadla do té studny. Stěny studny byly svislé v úhlu 70 stupňů a pokryté drobnými kamínky. Jak ta naběračka klouzala po té kamenné hraně studny dolů, bylo slyšet zvonivé zvuky. Byla to stará naběračka z mědi a nikdo z nás nevěděl, jak stará vůbec byla a kdo všechno ji už používal. Máma vykřikla a zůstala tam stát jako omráčená a začala plakat. Přitom zoufale hleděla na tu naběračku, která rychle mizela dolů. Můj starší bratr pracoval nedaleko a myslel, že se máma zranila. Křičel a běžel k nám. Ona mu jen řekla:  „Li-i (to byla jeho přezdívka), co mám teď dělat? Přišla jsem o naběračku!“

Ta stará naběračka neměla cenu ani dvacet centů. V dnešní době si možná lidé pomyslí, že taková ztráta přece v životě vůbec nic neznamená a že jsme reagovali přemrštěně, avšak pro rodinu, jako byla ta naše, to bylo velké neštěstí. Seděli jsme tam několik hodin s těžkým srdcem, až se nakonec mámě s velkou námahou přece jen nějak podařilo tu naběračku ze studny vytáhnout.  

Nyní  – více než po dvaceti letech – pořád ještě slyším klapání té naběračky při pádu do studně i ten zoufalý výkřik mé matky.

Plná hrst pečených sójových bobů

Psáno 26. ledna 2006 v jeskynním bytě mé matky

Jeskynní byt, ve kterém jsem se narodil, dala matka před několika lety jiným lidem. V té jeskyni jsem se narodil já i mí sourozenci a také jsme v ní vyrůstali. Postel z cihel je tam docela velká, ale tak pro čtyři osoby. V pěti lidech už začíná být těsná. Dokud můj otec ještě žil, spalo nás v ní všech devět. Jeden z mých bratří, otec a já jsme všichni tři spali pod jednou dekou – a to až do smrti mého otce. Nikdo z naší rodiny si nemohl nárokovat deku jen pro sebe. Vzpomínám si, že každý večer, když jsme šli spát, pokoušeli se nás rodiče uložit do postele tak, aby to bylo pohodlné. Později matka žertem říkala: „Uložit vás večer do postele, abyste měli trochu pohodlí, mě pokaždé stálo hodně potu.“ Byli jsme vychováváni opravdu za tvrdých podmínek. 
Přímo pod naším dvorkem vede stezka do světa tam venku. V těch třech letech, kdy jsem chodil na střední školu, se matka vždycky dívala za mnou, když jsem se touto stezkou vydával ráno do školy.  Večer tam byla zase a čekala na mne na konci stezky – a byla tam vždycky, ať byla krutá zima nebo hrozné vedro, když lilo nebo padaly kroupy či pálilo slunce. Dolů s kopce jsem utíkal, takže slyšela mé kroky a volala na mne přezdívkou z dětských let. Já jí odpověděl a ona hned pospíchala dovnitř, aby mi ohřála jídlo.  

Jednou večer jsem se vracel ze školy a ona tam na té stezce stála a čekala na mne jako obvykle. Tentokrát však dovnitř nezašla, když uslyšela mou odpověď. Došel jsem až k ní a pocítil jsem, že se něco děje. Vzala můj obličej do svých dlaní a řekla:  „Žun-chuej, poslouchej, co ti teď povím. Dnes nemáme nic k jídlu. Navštívila jsem s tvým bratrem naše příbuzné v  Sia-wě, aby nám něco půjčili, ale nemohli nám nic dát. Dnes večer ti tedy nemohu dát něco k jídlu, ale zítra něco určitě bude. Jdi dnes dřív spát.“ Potom mě vzala za ruku a  šli jsme dovnitř.

Ten večer jsem si tiše poplakal. Polštář byl od slz celý mokrý. Nebrečel jsem ale od hladu, protože jsem chápal, jak těžké to matka má, když otec zemřel tak mladý. Myslel jsem na tu tíhu, která na matce spočívala už jen proto, aby nás jednoduše udržela při  životě. A teď neměla nic, aby nám dala večer najíst. Kde honem sehnat něco k jídlu? V noci jsem slyšel, jak se matka na posteli převalovala z jedné strany na druhou. Nemohla dlouho usnout. 

Ráno ještě před rozedněním mě vzbudila, abych se jako obvykle vypravil do školy. Při odchodu mi ale podala plnou hrst pečených sojových bobů. Byly nějak vlhké a teplé, což mi prozradilo, že je nějakou dobu držela pevně v hrsti. Byla ještě velká tma, takže jsem jí nemohl moc dobře vidět do obličeje, ale slzy velké jako perly mi stékaly dolů po tvářích. Chtěl jsem si ponechat jen část těch bobů a zbytek nechat svým rovněž hladovým, mladším bratrům. Máma však trvala na svém. Nechtěl jsem odejít a plakal ještě hlasitěji a pořád jsem ji o to prosil. Ona ale zůstala klidná a nakonec mě pořádně postrčila a poslala mě do školy.

Ten den už zase stála matka na cestě, když jsem se vracel navečer domů. A  po mé odpovědi na její zavolání zase spěchala dovnitř. Věděl jsem, že si půjčila jídlo, abychom přežili. Od té doby už uběhlo dvacet osm let, ale tato scéna se v mé paměti pevně zakotvila.

Moje matka z obyčejného lidu

Psáno 11. března 2005 vedle matčiny rakve

Moje matka opustila tento svět, který tak milovala, 6. března 2005 odpoledne, v 16:24 hodin. Pro nás sedm sourozenců to byl konec jedné etapy našeho života. Teď už jsme zůstali sami, bez rodičů. Matčin zdravotní stav se zhoršil v době, když jsem kvůli jednomu případu právě přijel do Pekingu. Jednalo se o skupinu starších lidí. Byli asi ve věku mé matky a již deset let podávali marně na úřadech svou žádost.  

Volal mi bratr a já měl přitom nedobrý pocit. Můj čtyřicetiletý bratr štkal na druhém konci drátu. Začal jsem panikařit. Celý svět se mi zhroutil a  najednou jsem pocítil neuvěřitelnou bolest a zármutek. Další nač si vzpomínám, byla podlaha v nemocnici. Plakal jsem a pod mým obličejem jsem cítil chlad přicházející z podlahy v nemocnici. Tehdy mi má žena a  tchýně pomáhaly vstát. Můj obličej byl z velké části necitlivý. Díky nedostatku kyslíku v mém mozku jsem všechno viděl rozmazaně. Celou cestu domů z nemocnice jsem probrečel. Potom jsem se začal připravovat na cestu do svého rodiště. Ještě týž večer jsem se s pocitem ztráty a  prázdnoty vydal na cestu dlouhou pět set kilometrů.

Normálně se dá taková vzdálenost zvládnout asi za pět hodin, ale já potřeboval osm, protože jsem byl tak otupělý.  Ta cesta mi připadala nekonečně dlouhá. Na hodinu jsem se zastavil v domě své sestry, v Tchaj-jüanu, a potom jsme spolu pokračovali v té strastiplné cestě. 

Bylo to poprvé, že tady matka nebyla, aby mě v naší malé horské vesnici přivítala.  Tato horská vesnička je pořád ještě stejně chudá, ale mému srdci je nejbližší.  Máma už tady nikdy nebude… Celá rodina naříkala, když se s ní loučila.

Při pohledu na zavřenou rakev s mou matkou jsem už své emoce neudržel na uzdě. Poklekl jsem a po kolenou jsem se plazil k rakvi. A zase na mne dolehla neskutečná bolest z té ztráty.

Otcovo nesplněné přání se stalo matčiným cílem

Naše sedmašedesátiletá matka náš navždy opustila. Šedesát let z jejích sedmašedesáti žila v bídě a nouzi.

Svého otce ztratila, když jí bylo teprve šest let a v osmi letech se stala dětskou nevěstou. Často nám o své bídě v oněch letech vyprávěla. Byla dětskou nevěstou sice jen čtyři roky (ve dvanácti uprchla ke své matce), ale vytrpěla si toho tolik, že nám až do konce svého života nebyla schopná některé děsivé zážitky vyprávět. 

V patnácti letech se odstěhovala se svou matkou do malé horské vesnice, ve které strávila zbývajících padesát dva let svého života. V době kdy zemřela, žily ve vesnici asi dvě stovky obyvatel. Lze si tedy představit, jak malá vesnička to byla. 

Za otce se matka provdala v šestnácti letech. Podle vyprávění mé tety byla rodina mého otce v té době velmi chudá a  matka s otcem žili zbývajících dvaadvacet let svého manželství pořád v největší bídě. To jediné, co se v těch dvaadvaceti letech vůbec nezměnilo, byla bída. Teta nám vyprávěla, že byli spolu velmi šťastni, přestože po celý manželský život neměli téměř nic. První dítě se matce narodilo v sedmnácti letech. Moje babička zemřela ve věku jednačtyřicet let. To bylo matce dvacet pět let a od mého narození uplynulo teprve čtyřicet dnů. Vzpomínám si na to, že máma měla vždycky slzy v očích, když mluvila o babičce. Její city k babičce lidi moc dojímaly.

Můj otec zemřel ve věku jednačtyřicet let na rakovinu. Smutek, který přemohl naši matku a celou naši rodinu, se nedá slovy vůbec vyjádřit.
Otec měl po celý svůj život jedno jediné přání, aby měla jeho rodina dostatek jídla. Jeho přání však zůstalo nesplněné, když nás opustil. Proto si jeho přání matka vzala za své a snažila se dosáhnout dne, kdy bude mít celá rodina dostatek jídla. Život byl pro nás všechny neobyčejně tvrdý. Otec onemocněl a celá zátěž padla na matku. Prodali jsme všechno, co jsme měli, abychom mohli zaplatit výdaje na otcovo léčení. My děti jsme darovaly hodně krve. Bylo to tolik, že v našem vlastním těle už jí byl nedostatek. Můj starší bratr proto už nemohl ani pořádně chodit. Ale on jediný byl dostatečně starý na to, aby mohl vykonávat manuální práci a přinést domů peníze.

Když leželo mrtvé tělo mého otce na podlaze našeho domu, tlačila nás k zemi nejen ztráta otce, ale i tíha našich dluhů, které jsme dlužili nemocnici. Tak jsme tam stáli zcela bezradně a bez pomoci vůči našim dluhům i ztrátě mého otce. Nejhůře to ovšem nesla matka. Neměli jsme peníze ani na rakev, aby mohl otec odpočívat v pokoji. Matka se dívala na jeho bezvládné tělo ležící na podlaze a naříkala ve smutku a v zoufalství. To zoufalství bylo částečně zapříčiněno i tím, že jsme neměli co jíst a že my děti, jsme měly hlad. A jediný, kdo mohl pracovat – můj nestarší bratr – neměl sílu ani k tomu, aby se udržel na nohou.  Daroval příliš mnoho krve a potom nedostal žádné vyživující jídlo. Matka a my děti jsme cítily, že to je náš konec.

Verš v jedné staré básni praví: „Je-li pocestný unavený a zoufalý, protože nemůže najít žádnou cestu, vynoří se náhle vesnice a zamává na něho stín z pastvin a pestrých květů.“ Takové štěstí však moje matka neměla. V následujících dvaceti letech bojovala neúnavně za těch nejtěžších podmínek. 

22. června 1975 se nám díky pomoci mnoha lidí podařilo sehnat rakev pro otce. Rakev stála něco přes čtyři eura. Otec byl velký, takže jeho mrtvé tělo muselo být zkrouceno, aby se do rakve vešlo. V jistém smyslu to připomínalo způsob, jak musel žít. Nikdy nežil vzpřímeně. Vždycky se musel sklánět pod tíhou života.

Konečně se nám tedy „podařilo“ otce pohřbít a hned začal desetiletý boj o přežití. Moje matka byla v té bitvě velitelem a také naší morální podporou. Ona nesla největší tíhu a převzala nejtěžší úlohy v tomto vyčerpávajícím podniku.  

Pracovala ve dne i v noci, aby nás zaopatřila. Přes den pracovala na poli. Lidé ji často slýchávali plakat při práci a občas si ze spoluúčasti poplakali s ní. Domů se vracela až navečer. Pak ji ještě čekala dostatečně vyčerpávající příprava jídla pro nás. A přesto musela pracovat ještě dál, když my děti už jsme byly v posteli. Při světle jedné slabé petrolejové lampy tkala bavlněnou přízi a někdy pracovala celou noc. Byla to jediná možnost, jak zajistit, aby se její děti měly do čeho obléknout. Někdy jsem se v noci probudil a pokaždé jsem slyšel vrčení kolovrátku, často doprovázené matčinými vzlyky.  

Moje matka neustále hubla a za necelých šest měsíců po smrti mého otce už byla extrémně vyhublá. Ale ani její extrémní nasazení nepomohlo zajistit to, co bylo třeba. V naději, že přispějeme na naše přežití a snížíme matčinu zátěž, jsme začali všichni vypomáhat, jak jen to šlo. Ale neštěstí nechodívá samo. Od smrti mého otce uplynul rok a můj nejstarší bratr utrpěl jedné noci záchvat slabosti a ztratil vědomí. Odnesli jsme ho do krajské nemocnice a matka zůstala u něho.  Jedno neštěstí za druhým stíhalo naši rodinu, takže jsme byli neustále vydáni na pospas zoufalé situaci. Ale moje jemná a vyhublá matka ji zas a zas neúnavně a mistrným způsobem zvládala. Občas jí někdo nabídl seznámení s nějakým mužem, takže se mohla znovu provdat a nemusela toto neštěstí už dále snášet. Ona však všechny dobře míněné nabídky odmítala. Těm, kteří se jí pokoušeli přemlouvat, řekla s rozhodností, že své děti vychová sama a  nikdo její rozhodnutí nezvrátí. A také skutečně svého cíle dosáhla.

Osmnáct tisíc kilometrů a život středoškoláka

Pohled mé matky byl vždycky namířen do budoucnosti. Šíře jejích vizí měla na nás děti obrovský vliv a opravdu vytvořila základ našich současných hodnot. Matka se rozhodla, že pošle všechny své děti do školy, s výjimkou našeho nejstaršího bratra a nejstarší sestry. Takové přání se tenkrát jevilo jako nedostižné. Počínaje druhým nejstarším bratrem jsme všichni vychodili střední školu.  Naše výchova byla základem toho, abychom mohli svůj osud obrátit k lepšímu. Druhý nejstarší bratr se zpočátku zdráhal a do školy chodit nechtěl. Měl strach z toho, že zátěž na matku bude příliš obrovská. Ale na rozhodnutí mé matky se nedalo měnit nic. Naše rodina byla sice chudá, ale přesto se mému druhému nejstaršímu bratrovi podařilo střední školu vychodit. A  velmi mu to pomohlo při nástupu k armádě i v jeho dalším životě. Já jsem své základní vzdělání dokončil více či méně samostudiem, ale důvodem pro to nebyla jen naše chudoba. Učil jsem se totiž způsobem, jaký jsem si sám zvolil. 

Na počátku druhého roku po otcově smrti jsme s  mým desetiletým bratrem v první polovině roku převzali zodpovědnost za chod domácnosti. Uskutečňovali jsme to tak, že jsme chodili sbírat léčivé byliny. Sbírání bylin v horách bylo velmi namáhavé a my byli ještě k tomu tak hladoví, že jsme neměli ani sílu stát vzpřímeně. Večer jsme dostávali misku řídké ovesné kaše a usínali jsme na podlaze. 

V noci pak učinila matka další krok v naší produkci léčivých bylin. Celou noc vyvalovala ty léčivky válečkem na nudle, odstraňovala u nich kořínky a  tvrdá vlákna a třídila je podle jednotlivých druhů. To vše byla příprava pro další den, kdy se daly sušit na slunce. Tak jsme my tři pracovali společně a nakonec jsme ty byliny prodávali na trhu. Z jejich tržby jsme pak mohli koupit jáhly na jídlo pro celou rodinu. Trhy se konaly každých deset dnů a mezitím jsme stačili nasbírat a nasušit pět a půl kila léčivek. Při ceně zhruba dvanáct centů za půl kila jsme pokaždé mohli domů přinést jedno euro a 12 centů. Nevyloupnuté byliny se v té době prodávaly asi za dva a půl centu na půl kila. Jakmile jsme všechny byliny prodali, jako první jsme koupili 22 kilo jáhel, což stálo asi 1 euro. To pak představovalo obživu pro celou rodinu na dalších deset dnů. Za zbytek peněz jsme nakoupili různé potřebné věci, jako například sůl a petrolej. 

Na podzim už jsme nemohli chodit sbírat byliny, tak nám matka ukázala, jak se zrnka rýže zbavují slupek. Ta rýže ležela u  krajů silnice, když rolníci z družstva sváželi svou podzimní úrodu. Rozházená zrna rýže jsme pak obvykle nacházeli ještě dva měsíce, což opět pomohlo o něco zkrátit dobu našeho hladovění.

Zima na náhorní plošině s sebou přináší ledový a silný vít. Zatímco jiné děti mohly zůstat doma, my jsme se museli každý den vydat do hor a sbírat dřevo na pálení, protože jsme neměli peníze na uhlí. Nezdolný duch mé matky, ale i chudoba a to drsné prostředí, to vše posilovalo naši vůli a umožňovalo nám to přežít všechny ty  roky. Do nové fáze svého života jsem vstoupil v roce 1977. Tehdy se má matka rozhodla, že mě pošle na střední školu. Tato fáze mého života trvala tři roky. 

Teď tu sedím vedle matčiny rakve a vzpomínám na ty tři roky strávené na střední škole. Při vzpomínce na to, co musela ona v té době kvůli mně zažít, se kroutím uvnitř bolestí. Její vytrvalost, píle a pocit odpovědnosti přispěly hlavně k tomu, že jsem tyto roky úspěšně zvládnul. 

Střední škola v Ku-čchengu ležela nahoře v horách, asi pět kilometrů od nás. Cesta tam mi trvala půldruhé hodiny, protože jsem byl ještě malý. Internát stál skoro jeden cent za den, takže mě matka povzbudila k tomu, abych to zvládal pěšky jako externí žák. Tak začaly tři roky mého školního vzdělávání a za ty tři roky jsem urazil trasu dlouhou osm tisíc kilometrů. Moje matka se za celé tři roky ani jednou nedospala. Každý den jsem musel být ve škole za svítání, což vyžadovalo časné vstávání a  pak ještě půldruhé hodiny pěší chůze. Spal jsem tedy každé ráno o dvě hodiny méně, než jsem býval zvyklý. Ale spánek, který kvůli mně obětovala matka, toho bylo mnohem víc. V celé vesnici tenkrát nebyly žádné hodiny a ani neměl nikdo hodinky. Lidé vstávali podle oblohy. Tak jako kdysi, sledovali změny na obloze. Já jsem spal a matka se několikrát za noc chodila dívat ven na hvězdy na obloze. Když bylo zataženo, tak nespala vůbec, neboť musela uhádnout, kolik hodin může být. 

Díky její obětavosti a smyslu pro zodpovědnost jsem za celé ty tři roky nepřišel do školy ani jednou pozdě, ani jsem nechyběl na vyučování. Tenkrát mi studium zabralo veškerý můj čas. Čtení a  studování to byly nejdůležitější věci v mém životě. 

Ještě dnes lidé žertují o době, kdy jsem pro ně dělal různé jednoduché práce, abych za to dostal romány a časopisy na čtení. Co se známek týče, vždycky jsem patřil mezi tři nejlepší žáky, ať bylo ve třídě padesát nebo víc žáků (jistý druh nezbednosti z mé strany se v tom však také projevoval). Po střední škole jsem dělal zkoušky na vyšší školu a měl jsem tak dobré známky, že jsem mohl jít studovat na jednu z nejlepších škol v zemi, ale byli jsme příliš chudí, takže jsem už naneštěstí nemohl žádnou školu navštěvovat. Moje studijní léta na střední škole měla významný vliv na můj život. Naučil jsem se metody studia a byly položeny základy pro mé pozdější samostudium. Umožnilo to tolik věcí, které by jinak nebyly pro mne vůbec dosažitelné. Moje matka a já jsme dosáhli toho všeho jen díky naší společné námaze.

Matčina morální síla

Moje matka patřila k lidem s obrovskou morální silou. Ale ani tato mnou napsaná slova nemohou zcela obsáhnout její morální sílu či hloubku jejího ducha. Měla v sobě něco, co se v průběhu jejího života neustále prohlubovalo.

Byla nám vzorem a díky tomu nám pomáhala pochopit, že každý čin má své důsledky a že se vždy sklízí to, co bylo předtím zaseto. Tvrdě nás trestala, když jsme jiným lidem bez dovolení snědli dýně nebo ovoce, a vůbec nepomohlo, že to bylo třeba z hladu. Díky této charakterové vlastnosti mé matky jsme se již jako děti naučily, že nemáme nikdy zdvihat ze země nebo si brát něco, co nám nepatří. 

A s jakou obětavostí se starala o mou babičku z otcovy strany, to věděl každý široko daleko. Z této babičky jsme nikdy neměli moc dobrý pocit. Pokud si mohu vzpomenout, existovaly jen tři okolnosti, za kterých mé matce nenadávala – když spala, když jedla, nebo když tam matka nebyla. Matka kvůli tomu často plakala, ale to nesměla být babička nablízku. I  přesto nám matka vyprávěla o tom, jaký měla babička tvrdý život. Připomínala nám, že v mládí přišla o manžela a ve stáří o syna. Život byl pro ni opravdu těžký. Také nám matka vysvětlila, že jsme babiččina jediná rodina. Což také znamenalo, že jinak nemá nikoho, na kom by si mohla zchladit žáhu. Kdybychom pochopili, jak bídně se babičce daří, tak bychom si z její hrubosti a tvrdosti nic nedělali.

Babička mé matce často tak nadávala, že jí tekly slzy po tvářích. Vzpomínám si ještě na to, že dostávala jídlo vždycky jako první. V těch těžkých dobách bylo jídlo každého omezováno, avšak babička byla výjimkou. Měli jsme třeba velký hrnec s řídkou rýžovou kaší, ale babička dostala vždycky hustou kaši ode dna. Přitom pak nadávala pořád stejně. Vůbec jí nevadilo, že kaše, která pak zůstala v hrnci, byla hodně řídká. V zimě byl náš jeskynní byt tak ledový, že tam mrzla voda v nádobách. Babiččina jeskyně byla vyhřívaná a příjemně teplá. Z tohoto důvodu jsme vždycky bojovali o to, kdo bude smět u ní spát. Na každém trhu se matka snažila něco babičce koupit k jídlu. Jak si vzpomínám, pro nás děti to pak znamenalo, že jsme byly na pár hodin z babiččiny jeskyně vyhnány. Když byl potom vstup zase „volný“, dohadovali jsme se mezi sebou, na čem pak si asi babička pochutnávala. 

Přestože matka strávila šedesát let svého života v bídě s nouzí, vždycky byla ochotná pomáhat chudým lidem, jak jen mohla. V Číně byli chudáci v každé době, ale v oněch letech jich bylo mnohem víc. Lidé, kteří žebrali, byli chudí a ti, kteří nežebrali, byli také chudí. 

Moje matka sama žila ve velké chudobě, ale přesto o ní bylo známo, že dopřává pohostinství chudákům. Nikdy nehrálo žádnou roli, odkud nějaký žebrák přišel, nebo kolik jich přišlo – v zimě je vždycky pozvala do našeho jeskynního bytu. Přes den jim nabídla místo k odpočinku a v noci místo ke spaní. Někdy jich bylo v jeskyni i šest. Zimní noci na náhorní plošině jsou krutě ledové a ta zima ještě podtržená silným větrem nechává lidi mrznout až do morku kostí. Naše skromná jeskyně nebyla sice vyhřívaná, ale přece jen nabízela ochranu před ledovou zimou a větrem. Chudí lidé u nás bydleli každou zimu. Bylo jich tolik, že ani má matka si nemohla na všechny vzpomenout. 

Kdykoliv přišli nějací nuzní lidé do naší vesnice, ostatní je vždycky posílali k mé matce. 

A když jsem se o dvacet let později stal právníkem, často jsem ve své kanceláři přijímal lidi, kteří patřili k té nejnuznější vrstvě. Ty za mnou zase posílali moji dobrosrdeční kolegové. Někteří přišli o holi, jiní přijeli na vozíku. Jsou to lidé, kteří si nemohli dovolit zaplatit soudní výdaje. Při takovýchto příležitostech jsem si vzpomínal na scény, kdy takovéto lidi má matka vítala ve své jeskyni a vykouzlilo mi to úsměv na rtech. Když si na tyto scény vzpomínám teď, je mi do pláče. Matka nás opustila a leží tady přede mnou v rakvi. 

Dvě vzpomínky na dobré dny mé matky jsou v mé paměti obzvláště živé. Za jedné hrozně větrné noci uprostřed zimy se matka dozvěděla, že venku žebrala skupina chudáků a potom odešli do jedné neobydlené jeskyně. Matka se tuto zprávu dozvěděla, když už byla v posteli, ale okamžitě vstala, vzala nás s sebou a šly jsme ty ubohé duše hledat. Živě si vzpomínám na to, co se tehdy stalo. Přišli jsme k té jeskyni a viděli jsme, že zatarasili vchod slámou. Odsunuli jsme tu slámu na stranu a  naskytl se nám srdcervoucí obraz. Osm lidí tam bylo v klubíčku, muži, ženy, staří i mladí. 

Matka jim vysvětlila, proč jsme přišli. Oni byli zcela zjevně ze strachu v takovém šoku, že nám neodpovídali. Jen se na nás dívali a pak se dívali jeden na druhého. Nakonec uvěřili tomu, co jim matka říkala. Oné noci poskytla naše jeskyně přístřeší velké skupině chudých lidí (a my jsme patřili k nim). Lidé byli všude, na posteli i na podlaze. 

Jiná vzpomínka se váže na letní dny. Do naší vsi přišla žebračka s dítětem. V té době jsme však my sami neměli co jíst a nebyli jsme absolutně schopni jí něco nabídnout. Ta žena byla velmi zklamaná. Vzala své dítě za ruku a chystala se odejít. Matka ji požádala, aby ještě chvilku vydržela. Brzy se vrátila s dvěma kukuřičnými klasy, které nebyly ještě úplně zralé. Došla na pole a tam pro tu ženu ty klasy utrhla. 

Moje matka věřila tomu, že bude každý za své přátelské služby odměněn a proto byl těmito dobrými skutky prokládán celý její život. A její hluboká víra v Buddhu často ovlivňovala i ostatní lidi.

V prvním roce mé právnické činnosti se život mé matky změnil k lepšímu a brzy už nebyla chudá. V té době jsme byli už všichni dospělí a úspěšně jsme procházeli životem. Uctívání Buddhy a činění dobrých skutků bylo vždycky středem jejího zájmu. Finančně jsem jí přispíval a její víra v Buddhu a také stálá ochota pomáhat druhým mě hluboce dojímaly. Příkladem její velkorysosti byly snahy pomáhat všem těm, jejichž hroby byly vykrádány. Před několika lety se to stávalo čím dál častěji, a mrtvá těla pak ležela kolem. Matka nelitovala peněz a nakoupila dřevěné bedny, aby ty ostatky mohly být řádně pohřbeny. O svátcích nechala své vnuky pálit papírové peníze jako oběť duchům oněch mrtvých. 

Ani v době, kdy už matka nebyla chudá, nezapomínala na chudé. Pokaždé, když jsme v posledních letech jezdili domů na novoroční slavnost, byli tam nějací cizí lidé i jejich děti, a přišli s námi pojíst. Byli nuzně oblečeni a my neměli ani potuchy, kdo to může být. Na otázku, kdo že to byl, odpovídala matka s úsměvem: „To jsou naši příbuzní.“ O novoroční slavnosti v letošním roce přišel k nám domů nějaký vyhublý člověk se dvěma dětmi. Matka už byla v té době nemocná. Když je viděla, namáhavě řekla: „Tohle je tvůj bratranec.“ Pak poprosila sestru a švagrovou, aby jim uvařily a dobře se o ně postaraly (my jsme v té době už byli po jídle a všechno bylo uklizeno). Ještě zdůraznila, že máme dbát na to, aby se dosyta najedly nejen ty děti, ale i ten dospělý muž. Pak uslyšela, že ty dvě děti pořád kašlou, tak poprosila mne a mou sestru, abychom jim dali peníze na lékaře.  

Za nějaký čas mi můj bratr vyprávěl, že to byli žebráci ze sousední vesnice a matka je adoptovala za příbuzné. Řekl, že často přicházejí k domu mé matky, aby se tam o prázdninách najedli. A  s úšklebkem dodal:  „Matka má příbuzných tohoto druhu celou kupu.“

My jsme prakticky adoptovali dvě děti z naší vesnice. Jejich otec zemřel a  my jsme jim pravidelně pomáhali platit školné. Prázdniny trávily vždycky u nás a jsme jako pravá rodina. Při přípravách matčina pohřbu vykonaly své povinnosti dítěte, jako kdyby to byly její vlastní děti. To mě velmi dojalo a dalo mi to hlouběji poznat jedinečnost mé matky, kterou jsme teď ztratili. 

Moje matka byla srdcem i duší u svých sedmi dětí. A ještě na smrtelné posteli opakovala nepřetržitě jména svých dětí i vnuků. Pořád dokola vyslovovala naše jména, až do posledního dechu. Bolest, jakou cítím, jenom když si na to vzpomenu, se nedá jen tak popsat. Všichni jsme byli hluboce dojati její obrovskou láskou a péčí o nás v posledních měsících jejího života. 

Ono si asi každé dítě myslí, že jeho matka je ta nejlepší, ale moje city k mé matce jsou neskutečně hluboké. Neříkám to jen proto, že o ní teď píši. Matka byla ženou s nezkrotným duchem. A to říkám s pevným přesvědčením. Pocházela z obyčejného lidu, ale velikost jejího charakteru se projevovala v každé maličkosti jejího každodenního života. Velkou část svého života strávila za hrozných podmínek a přece nepřestala nikdy podávat pomocnou ruku těm, kteří to tak potřebovali. Píšu o matce, která pomáhala ostatním lidem, zatímco sama žila v bídě. Ukazovala svou velkorysost a lásku k bližním v nepředstavitelné šíři a to v nejširším smyslu slova. Po celý život měl její dobrý charakter na nás vliv a bude ho mít i v budoucnu. Přestože byla tu největší část svého života chudá, dala nám do života obrovské bohatství. Během těch posledních pár dnů jsme si v rodině v slzách vyměňovali vzpomínky na její velkolepý charakter. Sdílíme společně pocit, že bychom jí nikdy nemohli vrátit to, jakou oběť na sebe vzala, i kdybychom měli zemřít tou nejpříšernější smrtí. 

Moje matka si zaslouží, aby o ní byla napsána kniha a  přece si za celý svůj život nemohla přečíst ani jediné slovo. Jsem naplněn smutnou radostí, když si na ni vzpomenu. Všechny vzpomínky na její velikost by se nedaly popsat v jednom příběhu, ale ani ve stu příbězích. Nicméně jsem to teď musel napsat, abych tím mohl vyjádřit, jak velice mi moje velkolepá, milovaná matka chybí.

Před chvilkou jsem se rozhodl, že pojedu do vesnice Wang-ťia-čchuan a najdu tu jeskyni, ve které se moje matka narodila…
Její duch bude žít v našich srdcích stále. 

Ztratili jsme naši matku a ztratili jsme ji navždy. Tato těžko snesitelná pravda nás už bude doprovázet po zbytek našeho života.

Matka s její útlou postavou snášela všechny nesnáze a utrpení s pozoruhodnou silou, ale my děti nemůžeme téměř unést tu bolest, že jsme ji ztratili.

Kapitoly: Úvod, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8