Kapitola 4. Otevřené dopisy za spravedlnost

Otevřený dopis Všečínskému shromáždění lidových zástupců 

31. prosince 2004

Stálému výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců a jeho předsedovi WU Bangguovi:

Jsem právník a nedávno jsem od příznivců Falun Gongu obdržel mnoho proseb o pomoc. Byli odsouzeni k nuceným pracem v pracovních táborech. Rozjel jsem se tedy 26. prosince se svou asistentkou do města Shijiazhuang v provincii Hebei, abych nabídl svou právní pomoc panu HUANG Weiovi. Jeho případ jsem poté přednesl soudní správě a orgánům spravedlnosti, avšak narazil jsem na něco nepředstavitelného. První myšlenka, která mě po všech jednáních s různými soudy v Shijiazhuangu napadla, že tohle musím vyřídit po svém. Co nejrychleji jsem tedy napsal dopis adresovaný Stálému výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců a jeho předsedovi WU Bangguovi.

V roce 2003 jsem Stálému výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců zaslal poštou tři separátní žádosti o informace. Ale všechny tři měly jedno společné: nepřišla žádná odpověď! Po pečlivém uvážení jsem se tak rozhodl pro variantu otevřeného dopisu. 

HUANG Wei má vysokoškolské vzdělání a bydlí ve městě Shijiazhuang. V roce 1999 byl odsouzen ke třem letům nucených prací a poslán do pracovního tábora. Byl obviněn z „podkopávání zákona s použitím organizace zlého kultu“. Když ho propustili, měl šedivé vlasy, a to mu bylo jen 43 let. Otevřel si malý obchůdek a díky jeho píli a vytrvalosti to vypadalo slibně. Přes veškeré to utrpení byla jeho rodina pevně rozhodnuta zapomenout na tu trpkou minulost a dívala se do budoucna s optimismem.  

13. dubna 2004 v půl osmé ráno přivedl HUANG tak jako vždy své dítě do mateřské školy. S dítětem se rozloučil a šel do práce. Cestou ho přepadly a unesly čtyři neznámé osoby. Bez předložení jakéhokoliv dokumentu ho únosci dovlekli do úřadovny místní bezpečnosti a odtamtud putoval rovnou do vězení. 

Uběhlo třicet osm dnů a on pořád ještě nedostal žádné zdůvodnění svého zatčení. Na své dotazy dostával stejnou odpověď: „Tady klademe otázky my, a ne obráceně.“ Předložili mu k podpisu protokol s jeho výpovědí, který však měl pramálo společného s tím, co HUANG během výslechu vypovídal. Zdráhal se to tedy podepsat. K jeho překvapení však policejní důstojník s klidem pokračoval, protokol podepsal sám a také na něj sám vyrobil otisk prstu – a to vše před jeho očima.  

Později se HUANG dozvěděl, že právě tento protokol s jeho výpovědí použili jako důkazový materiál, který ho přivedl do pracovního tábora. 3. června byl HUANG už podruhé odsouzen ke třem letům nucených prací v pracovním táboře. Uvědomil si, že jedinou možností, jak na sebe upozornit a donutit vládu, aby se začala jeho případem zabývat a došlo k soudnímu procesu, je zahájení hladovky. Poté hladověl celkem čtyřicet dva dny. 

27. prosince ráno jsem přišel do pracovního tábora v Shijiazhuangu společně ještě s jedním právníkem. Následovaly obvyklé procedury, abychom se mohli s HUANG Weiem setkat. Poté nám bylo správou tábora sděleno, že nám nemůže vyhovět, jelikož se zde jedná o případ přívržence Falun Gongu. Dále jsme se dozvěděli, že bychom našeho klienta mohli vidět pouze se zvláštním povolením úřadu 610. Nakonec jsme po absolvování tříhodinového výslechu směli našeho klienta vidět pouhé tři minuty. Žertovali jsme, že máme tři protizákonné hodiny za sebou a tři zákonné minuty před sebou.  

Toho rána jsme k lidovému soudu v Shijiazhu­angu přinesli veškeré podklady týkající se HUANGovy žaloby. Pokusili jsme se žalobu podat, ale bez výsledku. Příští den byla naše žaloba zase zamítnuta. Jeden ze soudců lidového soudu si s námi dal schůzku a poradil nám, přednést tento případ před lidovým soudem okresu Xinhua. Za hodinu už jsme byli u dalšího soudu. Tam začal jeden správní soudce prozkoumávat naše podklady a pak řekl: „Dostali jsme nařízení shora, že co se případů Falun Gongu týče, nesmí být akceptován žádný takový případ.“ Po našem upozornění na různá zákonná ustanovení pořád jen dokola opakoval, že to všechno jsou „nařízení shora“ a jeho práce spočívá pouze v tom, že tato nařízení respektuje. Poradil nám jen, abychom si zašli na oddělení zakládání aktů. 

Dvě pracovnice v oddělení zakládání aktů se po přečtení naší žádosti zatvářily velice nemile a zlostně. Sdělily nám to samé, jako soudce MIAO, že soud se nebude zabývat nějakým případem Falun Gongu, a opět mluvily o příkazu shora. Odpověděli jsme, že o přijetí či nepřijetí žaloby by měl soud rozhodovat jen podle zákona. A pokud soudní rozhodnutí odporuje zákonným ustanovením, je tento příkaz neplatný. Na tato slova však jedna ze dvou mladých úřednic vybuchla a řekla: „Jestli si myslíte, že příkazy shora jsou neplatné, pak tedy požádejte Všečínské shromáždění lidových zástupců, aby ten zákon změnilo.“

Sotva tu svou větu dořekla, vešel dovnitř jeden soudce, kterého ty ženy nazvaly „řídícím soudcem“. Soudce ukázal na nás a řekl: „Vy možná nejste členy strany a pravděpodobně jste nestudovali směrnice stranického kongresu. Je vám vůbec jasné, že právníci nesmějí takovéto případy zastupovat? Soud přece patří komunistické straně a to samé platí i o zákonech. O těchto případech existuje nařízení shora. Tedy musí být zamítnuty a konec. Vy si se svými případy jděte, kam chcete, to nás vůbec nezajímá.“

Čistě formálně jsme se ještě otázali jiného soudce a tam nám bylo sděleno, abychom ten případ přednesli před lidovým soudem okresu Changan. Šli jsme tedy již ke třetímu soudu, ale jakmile jsme tam zmínili Falun Gong, soudce nám okamžitě naše podklady vrátil a začal vyprávět tu samou historku a ještě dodal, že podle příkazů shora nesmí být případy Falun Gongu přijímány žádným soudem. A navíc se pro tento postup nemusí podávat vůbec žádné zdůvodnění. „To, co vy právníci děláte, je velmi riskantní,“ řekl ten soudce. „A pokud v tom budete pokračovat, budeme se zakrátko zaobírat přímo vámi. Sepíšeme soudní zprávu a bude proti vám zahájeno disciplinární řízení.“ Tímto tedy zcela bez úspěchu skončily veškeré naše snahy o podání žaloby u tří soudů ve městě Shijiazhuang. 

Při zpracovávání tohoto případu jsem viděl mnoho věcí, které přímo odporovaly cíli o budování právního státu. Tyto problémy, a obzvláště problémy týkající se právního systému, jsou natolik závažné, že před nimi člověk stojí naprosto bezmocně. Jsem právník a jsem Číňan, takže nemám žádnou jinou volbu – nemohu mlčet!

Tresty odnětí svobody a pokuty, jakými byli praktikující Falun Gongu potrestáni, představují úplné porušení základních právních principů a moderních státoprávních principů a to z následujících důvodů: 

1. V žádné zemi s kontinentálním právním systémem neplatí používání trestního zákona se zpětnou platností. A podle čínského trestního zákona platí tento princip i v Číně. Znamená to tedy, že platný trestní zákon není použitelný na činy spáchané před nabytím platnosti tohoto trestního zákona. 30. října 1999 oznámil Stálý výbor Všečínského shromáždění lidových zástupců „rozhodnutí o zákazu organizací zlého kultu, zamezení jeho aktivit a jejich potrestání“. Většina praktikujících Falun Gongu byla potrestána podle tohoto rozhodnutí, což bylo na základě činů, které se udály před vynesením tohoto nařízení. Lidé od Falun Gongu byli bez milosti vrženi do vězení, čímž byly otevřeně porušovány základní právní principy naší země, a to ve velké míře. 

2. Pod trestní zákon spadají pouze trestné činy lidí. V žádném případě nemohou být trestáni za své myšlenky nebo příslušnost k nějaké skupině. A HUANG patří k těm mnoha občanům, kteří byli potrestáni jen za to, že jsou stoupenci Falun Gongu. 

3. To rozhodnutí se vztahuje na pojmy jako „lidé od Falun Gongu“, „činy lidí z Falun Gongu“, „organizace Falun Gong“, „vztahy mezi lidmi z Falun Gongu s organizacemi Falun Gongu“,  „organizace zlého kultu“ a „vztahy mezi organizacemi Falun Gongu a kulturními organizacemi“. Ale co je vlastně kulturní organizace? Co jsou lidé z Falun Gongu? Jaké činy praktikujících Falun Gongu a jaké činy organizací Falun Gongu? Vždyť v tom rozhodnutí nejsou obsaženy žádné právní definice, na které by se mohly rozsudky soudu odvolávat. Na praktikující Falun Gongu jsou zásadně používána obvinění typu „zlá kulturní organizace, která podkopává plnění zákona“. Ale v žádném takovém rozsudku neexistuje zdůvodnění pro výše zmíněné ukazatele skutkové podstaty trestního činu. 

4. Existence administrativní vazby (systém Laojiao) a její použití porušuje hned několik článků naší ústavy (například články 5, 33, 37 a 38), článek 10 „zákona o správně právním potrestání“ a článek 8 ­zákona zákonodárné moci“. Administrativní vazba zbaví občana běžně na několik let svobody. Nekoná se však žádný proces, při kterém by se mohl tento občan hájit a vypovídat. Současně s informací o rozhodnutí uvalení vazby je pak člověk ihned poslán do pracovního tábora. Takový postup je v každé civilizované společnosti prostě nepředstavitelný. 

HUANG Wei byl v roce 1999 poslán do pracovního tábora a každý krok jeho nesouhlasu vyžadoval bolestivé prostředky. Aby alespoň něčeho docílil, držel několik dnů hladovku. Všichni občané včetně policistů vědí, že systém  Laojiao odporuje ústavě. Avšak existuje dál a díky tomu narůstá bezpráví a klesá civilizovanost národa. 

5. Systematické a vládou podporované výše zmíněné fenomény mají ještě jiný dopad:  pracovníci v soudnictví jsou čím dál víc povzbuzováni ke stále horšímu chování. V HUANGově případu dosáhla nezodpovědnost pracovníků justice a jejich korupční a nemorální chování alarmující výše. Nejhorší u všech těchto případů ale je, že tyto špatnosti nikomu nevadí. Soudci a soudy mají za povinnost právo chránit a takovéto odchylky by u nich měly správně vyvolávat zděšení. Ale v HUANGově případu jsme zažili přesně pravý opak. Pracovníci justice naopak napadají každého, kdo se hodnoty práva pokouší zachovat. To oni mají být ochránci zákona, ale neprojevují ani špetku zodpovědnosti či morálky a nemají žádný respekt z posvátnosti svého povolání. Tohle mě vskutku moc bolí (a já doufám, že předseda WU cítí to samé, co já). 

Začal jsem psát tento dopis a občané mající o mne starost mě okamžitě varovali, že Falun Gong je téma navýsost politické a citlivé. Jako právník jsem si až moc dobře vědom současné situace v Číně a mohu říci, že kdyby byla moc použita férovým způsobem, o jaké navýsost „citlivé téma“ by se pak vůbec mohlo jednat? Skutečnost, že existují tabu, potom demonstruje jen to, jak je tato moc zkorumpovaná a jak bezohledným a nespravedlivým způsobem je vykonávána. Proč nesmí občané komentovat politická témata? Co je to za politiku, když se o ní nesmí diskutovat? Politika, o níž se nesmí mluvit, musí být nespravedlivá. 

V posledních letech začala naše země světu objasňovat fakt, že jsme zodpovědný a velký národ. Avšak ke zjištění, jestli je národ opravdu zodpovědný, stačí pouze sledovat jeho občany. Skutečnost, že občané mají obrovský strach přednést své problémy před vládními úřady, jen dokazuje, jak daleko jsme vzdáleni od skutečnosti, být velkým a zodpovědným národem. 

Smysl napsání tohoto dopisu Vám, jako předsedovi Stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců, není v tom, že chci podporovat určitou skupinu a ani to není úmyslné napadení strany a vlády. Já svou vlast miluji. A to je vlastně to jediné, co mě v těchto dnech ještě dokáže inspirovat. Ani to nepíši v naději, že bych mohl pro  HUANG Weie dosáhnout nějakého odškodnění. Mnohem více doufám, že mé prosby směřované stálému výboru budou vyslyšeny a že se podaří změnit stávající překrucování našeho zákonodárství a deformování naší justice. 

Národy, jejichž vlády se nedrží zákonné moci, jsou od ostatního světa odříznuté, jsou zaostalé, nestabilní a necivilizované. Naši občané ale touží po stabilitě tak jako vláda. Nestačí však mít pouze neskromný slogan, že „nejvyšší prioritu má udržování stability“ a přitom současně danými zákony pohrdat. Právě toto je asi tou hlavní příčinou pro nestabilitu Číny. 

Ohledně stoupenců Falun Gongu by měly úřady a především pracovníci justice jako první uznat společenské postavení těchto lidí. Vždyť jsou to čínští občané.  Vládní činitelé a pracovníci justice si musí uvědomit svou občanskou roli, která právě spočívá v tom, že oni reprezentují národ a musí tedy při veškerých svých jednáních také respektovat zákon. Jestliže překračují meze zákona, koho potom vlastně reprezentují? Nejhorší je totiž to, že lidé nerespektující právo jsou právě ti, jejichž povinností je právo prosazovat. A dokonce porušování zákona se u nich stalo už rutinní záležitostí a nemyslí vůbec na to, že jejich profesní povinností je udržovat zákony své země. S velkou pílí podkopávají morálku, civilizaci i legitimitu užívání moci. Komu tohle však nakonec poslouží? Slouží to jen lidem se zlými úmysly, jejichž rukojmími jsou členové naší společnosti. Takže musíme být všichni velice ostražití!  

Přeji předsedovi WUovi dobré zdraví.
S úctou 

GAO Zhisheng
Advokátní kancelář Shengzhi, Peking

Otevřený dopis prezidentovi HU Jintaovi a premiérovi  WEN Jiabaovi


Ukončete pronásledování věřících a zlepšete svůj vztah k čínskému lidu 
18. října 2005

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k našemu Newsletteru.

Pane prezidente HU Jintao a pane premiére WEN Jiabao:

Jeden čínský občan Vám posílá pozdrav. K napsání tohoto dopisu Vám, svým spoluobčanům, mě přivedla starost o skupinu spoluobčanů, kteří nežijí v Pekingu. Jel jsem na místa, kde žijí, a vypátral jsem tam fakta o nové, systematické, organizované a nezákonné vlně pronásledování. Tomuto pronásledování jsou vystaveni praktikující Falun Gongu. V době, kdy jsem nebyl v Pekingu, jsem se musel schovávat jako nějaký zloděj, takže někteří lidé na Západě mne považovali za pohřešovaného. 

Toto nové kolo barbarského pronásledování našich čínských spoluobčanů, kteří věří na Falun Gong, je neutuchající realitou. Bylo mi to jasné nejen z dopisů, které jsem obdržel z různých míst, ale my, co jsme cestovali, jsme to zažili na vlastní kůži a můžeme to dokázat. Jako občan a jako právník přejímám plnou zodpovědnost za fakta, která zveřejňuji. 

Věřím a spoléhám na to, že jste lidé s dobrou vůlí, proto jsem se rozhodl pro formu otevřeného dopisu. Tímto ve Vás vkládám svou veškerou naději a také spoléhám na to, že učiníte okamžitá potřebná opatření a ukončíte pronásledování spoluobčanů praktikujících Falun Gong ve všech regionech. Což ale neznamená jen ukončení pronásledování a tím i jejich utrpení, ale je to spojeno s dodržováním ústavy, vytvořením právního státu a takových hodnot, jako jsou morálka a spravedlnost. Jak mohou být tyto věci v dnešní Číně považovány za něco bezcenného? A jak by mohly být bezcenné v našich očích?  

15. října jsem se setkal s panem XU Chengbenem z města Xiantai v provincii Shandong. Jakmile mě spatřil, začal vyprávět: 

„Mrtvé tělo mé ženy HE Xiuling je již dva roky zmrazené. Nemůžeme ji pohřbít, protože nám dodnes nikdo nepodal vysvětlení o její smrti. Oni zašli tak daleko, že ji mučili a zřejmě ji i umučili. Ale už po dva roky nám nejsou schopni sdělit příčinu její smrti. Směl jsem ji vidět teprve tehdy, kdy už byla na pokraji smrti. Byla už v bezvědomí, když jsem tam přišel, ale i tehdy měla na rukou pouta a byla přivázána k posteli. Její spodní část těla byla obnažená. Směl jsem spatřit svou milovanou ženu, ale v takto zuboženém stavu, a to mi zlomilo srdce. To nejsou lidé. Dovolili mi u ní zůstat jen pár minut a pak mě vstrčili do jiné místnosti. Vždyť jí bylo teprve čtyřicet let. Dosvědčím vše, co jsem ten večer zažil, než zemřela. Policisté mě informovali krátce před tím a celkem rychle mě k ní pustili.

Moje žena byla celkem pětkrát zatčena. Jednou ji tři měsíce věznili v provincii Liaonin poté, co podala v Pekingu petici v zájmu Falun Gongu. Nejdříve ji zavřeli na toaletě v jednom hotelu, který si policie pronajala právě za účelem uvěznění praktikujících Falun Gongu. Ta toaleta byla velká jen asi tři čtvereční metry a bylo v ní natěsnáno šestnáct lidí. Někteří opravdu velmi trpěli, protože nemohli dýchat. Po její smrti byla sice provedena na náš požadavek pitva, ale dodnes mi nikdo nesdělil výsledek této pitvy. Na mé četné dotazy mi jen ústně sdělili, že zemřela, protože praktikovala Falun Gong“. 

Praktikující Falun Gongu LIN Jixiao z provincie Shandong byla zatčena 28. září 2005 a poté uvězněna ve vyšetřovací vazbě. Z protestu začala držet hladovku. Přišli její příbuzní a chtěli si vyprosit její propuštění, ale bylo jim sděleno, že byla poslána do pracovního tábora Wangcun. Z vyšetřovací vazby však byla propuštěna jedna osoba a tvrdila, že LIN Jixiao je ještě pořád na stejném místě a umírá. Její příbuzní potom jeli do tábora Wangcun, aby zjistili, co se děje, ale tam jim bylo řečeno, že tam žádná LIN Jixiao není. Šli tedy za jedním úředníkem z úřadu 610 a od něho se pro změnu dozvěděli, že byla poslána do města Qingdao. Je vůbec ještě naživu? A kde pro všechno na světě je? To však není vůbec jasné. 

XIAO Yong z města Yantai byl vždycky občanem oddaným zákonu a lidé si ho velmi vážili. V červenci byl odsouzen ke třem a půl letům vězení jenom proto, že praktikuje Falun Gong. 

Učitelka v důchodu, paní „LIU Li“ (na její prosbu zde uvádím pseudonym), se posadila a dvě hodiny klidným hlasem vyprávěla: 

„V červnu 2001 jsem byla zatčena. Můj zdravotní stav byl po více než roce mučení tak špatný, že mě propustili. To bylo v roce 2003. Vrátila jsem se domů a tam jsem zjistila, že úřad 610 zkonfiskoval všechny mé platy od roku 2000. Několikrát jsem zašla jak za osazenstvem úřadu 610, tak za ředitelem školy, ale všechno bylo zbytečné. 

Šla jsem tedy na výbor komunistické strany obce Fushan a chtěla jsem se u starosty, pana CHE, informovat o podrobnostech tohoto nezákonného zabavení mého platu. Vešla jsem do starostovy kanceláře a představila jsem se. On však neřekl ani slovo, zdvihl se ze židle a vyšel ven. Čekala jsem tam hodně dlouho, a když se vrátil, řekl jen: ,Tajemník ZHAO s Vámi promluví. Jděte do jeho kanceláře! ‚ Šla jsem tedy do kanceláře toho pana ZHAOa. Jakmile jsem vstoupila do místnosti, vrhlo se na mne asi pět policistů a bez jakéhokoliv vysvětlení mě odvlekli k autu. Odvezli mě do centra vymývání mozků ve Fushanu, odkud jsem byla propuštěna až po roce. 

Ve vězení používali naši dozorci neuvěřitelně nelidských metod mučení. Čtyřicet tři dnů jsem byla spoutána. Spoutali mi ruce za zády a pověsili nad ocelové dveře. Celou tu dobu mě hodně surově  mlátili. … Jednou jsem nesměla dvacet šest po sobě jdoucích dnů usnout. Jakmile jsem zavřela oči, ihned mě začali mlátit. Několikrát jsem omdlela, ale celou tu dobu jsem musela jenom stát a nesměla jsem si ani na chvilku odpočinout. Pokaždé mě zbili tak moc, že sami lapali po dechu.“


15. října 2005 jsem se setkal s WANG Dejiangem, který je od svého uvěznění invalida. Dokonce i dnes jsou Wangovy nohy tak oteklé, že nemůže nosit žádné boty. Wang nám vyprávěl toto: 

„15. srpna 2005 navečer jsem byl na návštěvě u přítele ve vesnici  Xiayu. Najednou vrazili do jeho domu tři lidé z bezpečnostní služby a z policejní stanice Gaoling. Oba dva jsme utekli ven, ale oni běželi za námi a řvali: ,Chyťte zloděje! ‚ A vesničané se nechali napálit, takže jsme byli zadrženi.

Policisté nás hned začali tlouci. Jejich velitel zdvihl židli a jednou ranou ji o mé tělo rozbil. Ležel jsem na podlaze a nemohl jsem se vůbec pohnout, ale mlátili do mě pořád dál. Pak mě jeden z nich nakopl do jater a já ztratil vědomí. Nato mě hodili do auta a odvezli do nemocnice na pohotovost. Probral jsem se a zjistil, že jsem připoután želízky k posteli. Jeden policista, co mě mlátil, byl obzvlášť surový, protože přese mne zakopl a upadl, když nás honili na ulici. Jakmile jsem se v nemocnici probudil, hned mě začal mlátit svou botou. Druhý policista mu jen řekl: ,Když ho mlátíš v nemocnici, nesmí to být slyšet.‘

Později mě odvezli do vyšetřovací vazby a tam mě donutili, abych se zapsal do třídy vymývání mozků. Pokoušel jsem se odporovat, ale dozorci utáhli má pouta hodně silně a řekli: ,Podepíšeš teď?‘ Odmítl jsem. Začali ta pouta tak utahovat, že se zařezávala do masa. Nakonec jsem byl proti své vůli poslán do třídy vymývání mozků v Yantai a nesměl jsem spát. Musel jsem sedět na stoličce, abych se podrobil „převýchově“. Pokoušeli se mě donutit, abych podepsal „tři prohlášení“. První prohlášení bylo o závazku, že už nebudu dále praktikovat Falun Gong. To druhé znamenalo příslib spolupráce a udávání ostatních praktikujících Falun Gongu a třetí vyjadřovalo litování svých dosavadních činů. Nepřetržitě jsem musel sledovat videa, ve kterých byl Falun Gong očerňován, a ti strážní si jen vyměňovali služby. 

Byl jsem tam už čtvrtý den, ale oni pořád ještě nedosáhli výsledku podle jejich představ.  Slyšel jsem je říkat, že s takovými lidmi si poradí jen ústav v Zhaoyuanu. Bylo to už sedm či osm dní, co jsem nic nejedl a ani jsem nespal. Dorazili jsme do Zhaoyuanu a na uvítanou mě dozorci začali hned kopat a táhli mě do nějakého komplexu budov. Jeden kopanec na jeden krok a přitom mi říkali: ,Uvidíme, jak se tady změníš‘. Hodili mě na zem a já už neměl žádnou sílu vstát, takže jsem zůstal ležet. 

Přišel sám ředitel ústavu a začal mě kopat do genitálií. Výraz jeho obličeje byl přitom naprosto netečný. Nohou mi nadzvedl hlavu a zas ji nechal padnout na zem. Tak to šlo pořád dokola. Až když mě pořádně zmučili, odnesli mě do cely. Cítil jsem, že v nich nebyla ani špetka lidskosti.  

V Zhaoyuanu byl každý praktikující Falun Gongu uvězněn v separátní malé místnosti, určené výlučně na vymývání mozků. Přivázali mě řetězem ke kovové židli a spoutali ruce želízky. Ještě pořád jsem jejich převýchově odolával. 

Desátý den mi začali dávat nucenou výživu. Nepřetržitě jsem zvracel krev. Jenomže ani oni to neustáli a začali sami zvracet. Ředitel se mě zeptal, jestli se vzdám praktikování Falun Gongu. Odpověděl jsem: ,Ne‘. On na to: ,Jenom si nemysli, že opustíš Zhaoyuan, aniž bychom tě nepřevychovali. Máme dost možností, jak se s tebou zaobírat‘.

Pak mě pověsili na trubku od topení a to tak, že jen špičky mých prstů u nohou se dotýkaly země. V té cele nebylo žádné světlo, tedy tam dvacet čtyři hodin byla tma. Měl jsem jen takový mlhavý dojem, že do cely vždycky někdo přišel a podržel mi ruku pod nosem, aby zjistil, jestli ještě dýchám. Vůbec jsem neměl ponětí o tom, kolik času uběhlo. Želízka se mi vryla hluboko do masa a pusu jsem měl zadrátovanou. Ještě dneska mi tečou sliny z úst, když mluvím.  

Z toho nepřetržitého mučení jsem měl příšerné bolesti, že se to nedá popsat. Pomýšlel jsem na sebevraždu. Chtěl jsem se udusit vlastním jazykem, ale vstrčili mi do pusy ještě další dráty, takže už jsem nemohl jazykem ani pohnout. Pak jsem ztratil vědomí. 

Přišel jsem k sobě a viděl, že mi začínají černat nohy. Levá noha mi otékala čím dál víc, až byla dvakrát silnější než pravá noha. A pravá noha byla zase čím dál tenčí. Oni ale s mučením nepřestali. Chtěl jsem jít na toaletu, tak mě zdvihli za paže, ale zjistil jsem, že nemůžu chodit, a zřítil jsem se k zemi. Pak mě hodili na postel a přivázali za pravou nohu a spoutali mě.  

Tamější lékař zjistil, že můj zdravotní stav je velmi špatný a prosil je, aby mě pustili do nemocnice. V nemocnici mi lékař sdělil, že můj život je v ohrožení a že mi musí amputovat nohy. Převezli mě tedy do nemocnice v Yuhuangdingu, o které se říkalo, že má nejlepší lékařské vybavení. Žádali po mé rodině, aby zaplatila za ošetření, ale neměli jsme žádné peníze, proto mě rodina odvezla domů. Nemohu se již sám o sebe postarat, takže se o mne stará má osmdesátiletá matka.“

Kdopak ví, kolik nevinných spoluobčanů v naší zemi pořád ještě zažívá tuto noční můru!

YANG Kemeng studoval druhým rokem konstrukci automobilů na technické univerzitě v Harbinu. Všichni ho měli rádi. Spolužáky počínaje až po rektora univerzity. Po jeho veřejném oznámení o vystoupení z Komunistického svazu mládeže byl na něho upozorněn úředník z ústřední vlády. Ten vydal příkaz k jeho vypátrání. YANG ve svém prohlášení o vystoupení neudal jméno své univerzity, takže z nařízení úřadu 610 došlo k důkladné prohlídce všech vysokých škol v celé zemi.  V květnu 2005 ho úředníci úřadu 610 objevili a ptali se, jestli praktikuje Falun Gong a jestli na internetu zveřejnil své vystoupení z Komunistického svazu mládeže. YANG odpověděl: „Já mohu vystoupit, kdy chci.“ V srpnu začal studovat nový semestr, ale přišli zástupci úřadu 610 a odvedli ho s sebou. Jeho rodiče o ničem nevěděli, dokud nezavolali do studentské koleje. 7. září byli zatčeni i jeho rodiče a ještě tři další osoby. Místo jejich pobytu je dodnes neznámé.  

Učitel WANG nám vyprávěl následující příběh: 

„Před státním svátkem 1. října 2005 dostali všichni vysocí úředníci na policejním oddělení města Laiwu varovnou informaci z úřadu pro veřejnou bezpečnost v provincii Shandong, že musí zatknout sedm stoupenců Falun Gongu, jinak budou přeloženi. 29. září v jednu hodinu v noci bylo těch sedm lidí zatčeno. Popravdě je to tak, že mnoho policejních důstojníků nechtělo ty stoupence Falun Gongu ani hledat, ani zatknout – ale neměli jinou možnost. 

Do centra vymývání mozků v Zhaoyuanu se přichází učit personál těchto center z celé země. Ti lidé se tam mají naučit nejhorší praktiky mučení. Zatímco prezident HU Jintao navštívil USA, vydal ústřední výbor komunistické strany v jedné speciální akci příkaz, aby byli dostatečně poučeni všichni, co nepostupují tvrdě při pronásledování Falun Gongu. Těmto lidem bylo jednoduše nařízeno zintenzivnit své úsilí při útlaku. Ústřední výbor přitom doporučil centrum vymývání mozků v Zhaoyuanu v provincii Shandong a také v Shanxi. Tato centra slouží jako modelová zařízení. Lidé, co nikdy v takovém lágru nebyli, si nemohou vůbec představit, co se tam děje. Téměř nikdo nemá šanci dostat se odtamtud živý. Peklo ve srovnání s tím vypadá mírumilovně. Lidé, kteří nás tam mučili, se doslova proměnili v příšery.“


Následující příběh vyprávěl jeden věřící mladík, který byl v centru vymývání mozků v Zhaoyuanu uvězněn: 

„Jmenuji se QI Xin a je mi devatenáct let. Pocházím z města Laiwu v provincii Shandong. Moji rodiče začali praktikovat Falun Gong v roce 1998. V roce 2000 unesla policie mého otce, právě když cvičil v parku cvičení Falun Gongu. Byl odsouzen ke třem letům pracovního tábora ve Wangcunu. Má matka utekla z domu, aby se vyhnula zatčení. Později ale byla chycena a zatčena. Tehdy mi bylo třináct let a mému mladšímu bratrovi byly teprve tři roky. Musel jsem se proto o něho starat a čekat na matčin návrat. 

Otec po svém propuštění vyprávěl, že ho pořád chtěli donutit k tomu, aby se praktikování této praxe sebezdokonalování vzdal. Dozorci v pracovním táboře ho mučili šesti elektrickými obušky najednou. Ležel na zemi a nemohl zastavit třesavku. Jeho kůže páchla po spálenině a za několik týdnů mu začala kousek po kousku odpadávat.  

Později, když se moji rodiče vrátili domů, jsme zase začali normálně žít. Měli jsme malý obchůdek a mysleli si, že je našemu utrpení konec. 30. září v jednu hodinu v noci však vrazilo do domu mé tety ve vesnici Wenyang asi dvacet po zuby ozbrojených policistů a unesli ji, jejího muže a mé rodiče.  

Moji rodiče věděli, že je policie sleduje, tak mě od srpna, což byl měsíc před jejich zatčením, nechali bydlet u jedné tety. Oni sami se s mým malým bratrem začali toulat jako lidé bez domova. Tak byla naše rodina roztržena dvakrát. Od té doby jsem svého uneseného bratra nespatřil. Dělám si o něho velkou starost a každý den se za něho modlím.“


Jednoho pozdního zářijového večera se několik policistů najednou snažilo vtrhnout do domu SHI Leie. Jeho žena mi do telefonu plačíc vyprávěla, co se přihodilo. „Bez jakéhokoliv vysvětlení mého muže uchopili a vyrazili ven.  Neměl ani čas na to, aby se obul. V policejním autě ho začali hned mlátit. Slyšela jsem ty rány a bylo mi, jako kdyby mi vráželi nůž do srdce. Pane GAO, my se cítíme zcela bezmocní.“ 

Pane HU a pane WENe! Lokální úřady pronásledují ukrutným způsobem stoupence Falun Gongu, naše spoluobčany. Ti úředníci používají všechny možné metody, které je vůbec napadnou. Vždyť žijeme v 21. století, v zemi, která má údajně svou vládu. Takovéto nestoudné, nehumánní a hrůzné činy nemůžeme prominout. 

Vy a my všichni musíme posoudit následující realitu: na počátku Vašeho současného postavení jste stoupali vzhůru a mnoho lidí v Číně i v zahraničí od Vás očekávalo velké věci. Například, že budete „v naší zemi vládnout podle ústavy“, „postavíte lid na první místo“ a „vybudujete harmonickou společnost“. Toto vše velmi dlouho udržovalo naděje našeho lidu.  

Avšak realita bohužel vypadá zcela jinak. A s touto realitou jsou především konfrontováni pronásledovaní občané. Ale nakonec i vy a my všichni musíme tuto konfrontaci prožívat. 

Vy dva, jako vůdci tak obrovské země, musíte přece o této skutečnosti vědět mnohem víc, než průměrný občan. Pokud byste chtěli tvrdit, že nemáte tušení o hrůzných činech, které se dějí otevřeně proti stoupencům Falun Gongu a o nichž dnes již ví každé dítě – potom by byla vaše neznalost v podstatě zločinem. Jestliže však na druhou stranu o těch zločinech víte a neděláte nic pro jejich ukončení, jaký je potom rozdíl mezi Vámi a těmi, kteří tyto zločiny proti lidskosti páchají?

Píši tento otevřený dopis Vám, protože Vám pořád ještě věřím. Během svého pátrání jsem zjistil, že z mnoha stoupenců Falun Gongu se stali mrzáci, nebo ztratili své drahé. A tito lidé to cítí podobně. Jejich soucit s Vámi a velké naděje, které ve Vás vkládají, mi vehnaly slzy do očí.

Zatím však musíme pohlédnout pravdě do očí a uvědomit si, že při pronásledování stoupenců Falun Gongu vládne na celé čáře zlo. Toto nekonečné a nelidské zlo nepřineslo jen tragédii či vzalo život četným mužům a ženám praktikujícím Falun Gong, ale to zlo poškodilo i image naší vlády i našeho celého národa. Tento neblahý stav potrvá tak dlouho, dokud bude toto pronásledování. Celou tu katastrofu jste sice nezačali Vy osobně, ale dnes se odehrává před Vašima očima. A protože jste pro ukončení této tragédie nic neučinili, jste za všechny ty zločiny plně zodpovědní. Pokud tedy tomu ihned neučiníte konec, dožijete se toho, že nejen já, ale historie odsoudí to, co se stalo. Potom to však už nebude jenom věcí jednoho osobního názoru. 

Tato zvláštní skupina lidí je dnes a denně vystavena nekonečným tragédiím, které přinášejí škodu nejen obětem a jejich rodinám, ale i pronásledovatelům samotným. Jsem naplněn hlubokým zármutkem, když vidím, jak u těch pachatelů mizí jakákoliv stopa lidskosti.  

Lidé provádějící „převýchovu“ u stoupenců Falun Gongu jsou svými nadřízenými odměňováni podle toho, jak dopadne výsledek jejich snažení. Jejich nenasytnost a lačnost po finanční odměně je pak dožene až tam, že ztrácí veškerý lidský cit. Nemají pocit sympatie, bázně, viny či hanby a hlavně nemají morálku. 

V dalších generacích si budou lidé naplněni hněvem připomínat to, jak neuvěřitelnému smrtelnému boji byla vystavena He Xiuling, než její život vyhasl.  Byl v ní ještě nepatrný zlomek života, a už byla prohlášena za mrtvou a uložena v márnici. Členové její rodiny ji směli navštívit teprve tehdy, když její tělo doslova zápasilo se smrtí. Klečeli před jejím tělem a oplakávali její ztrátu.  Najednou spatřili, jak z jejích údajně „mrtvých“ očí stékají slzy. Křičeli a plakali a dělali všechno možné, aby sehnali lékaře, ale žádný lékař nepřišel. Nakonec zájem jednoho lékaře neprobudila profesní povinnost, ale skutečnost, že se blíže znal s jedním pozůstalým. Po zjištění, že srdce té ženy pořád ještě tluče, se jí ale vůbec nesnažil zachránit život. Pouze přišel a odpojil elektrokardiogram. „Ona je už dlouho mrtvá. Že žije? O čem to mluvíte?“ řekl ten lékař a snažil se rychle zmizet. Tak zemřela HE Xiuling se slzami v očích a za přítomnosti své rodiny, slyšíc je pouze úpět v beznaději. 

Moji dva spoluobčané, nevím, co se vám bude honit hlavou, až budete číst tyto řádky. Vždyť obětí této katastrofy je nejen náš národ, náš lid a hodnoty, které jsme zdědili z pradávných dob, ale i světové vlády, chovající se hanebně zdrženlivým způsobem, a které zaujaly tento morální postoj – to je vše. 

Stojíme tváří v tvář realitě a ta nám říká, že naši vůdci propásli možnost rozpoznat změny dějící se v naší společnosti a úzce související s enormním hospodářským růstem. V této době míru a se vzkvétající ekonomikou v naší zemi je možné očekávat, že nadejde jiný čas a lidé zatouží také po něčem jiném, než po materiálních věcech. Rostoucí potřeba lidu po věcech duchovních spouští přirozené znovuzrození a oživení náboženských a duchovních směrů a s pomocí běžných zájmů, jako je věda a kultura, spustí spirituální touhy a stane se nedílnou součástí naší společnosti. Tyto věci pak už nebudou z naší společnosti vyloučené. Moderní civilizace už dávno rozpoznala, že věda i náboženství slouží každý za sebe určitému účelu a že by se žádný z nich neměl zatracovat. Je také pravdou, že individuální svoboda vyznání má za následek rozpad všech kolektivních ideologií a absolutní moc vlády se oslabuje. To je historický trend a je to něco, co současná vládnoucí třída už rozpoznala, takže je na čase, aby si začala i zvykat.

Tady musím ještě dodat, že jsem velmi zmatený z důvodu i motivace tohoto pronásledování. Podobně však smýšlí mnoho mým kolegů, sousedů a přátel. Proč by svobodně zvolená víra občana, který se nezajímá o světské věci, měla být důvodem pro tak dlouhé, nelidské a nezákonné utlačování? Jaký je pravý důvod? Jediným vysvětlením je to, že ti pronásledovatelé museli přijít o rozum i o každý kousek lidskosti. Jejich ohavnost mi nahání hrůzu a běží mi mráz po zádech. 

Naše pátrání potvrdilo nejen skutečnost, že pronásledování neustále pokračuje, ale odhalilo například i to, že celé pronásledování selhalo. Navštívili jsme různé regiony, a tak jsme mohli pozorovat, že čím krutější to pronásledování bylo, tím byly známky i rozsah jeho selhání zřetelnější. 

Například ve třech městech provincie Shandong – v Jinanu, Qingdaou a v Yantai – je možné téměř všude spatřit plakáty a letáky zobrazující pronásledování Falun Gongu. Můžete je vidět dokonce i na policejních stanicích. Vytrvalost a setrvalý odpor se šíří a roste a také jasně ukazuje, jak nepopulární se politika pronásledování stala. Naproti tomu tam, kde se pronásledování neděje tak intenzivně, je všeobecná situace relativně klidná.

Do této bezdůvodné kampaně, která uvrhla v podstatě celou společnost do chaosu, bylo investováno a stále se ještě investuje nepředstavitelné množství finančních prostředků a policejních sil a to vše jen proto, aby byli eliminováni stoupenci Falun Gongu. Tito lidé ale jen pokojně praktikují a kultivují své srdce a svého ducha a zlepšují si zdraví. Jejich pronásledování je strašlivým zločinem a narušováním základních lidských práv. Pro Vás dva neexistuje žádná omluva, neboť jste neučinili žádná opatření, která by tuto situaci změnila. Čína podepsala Všeobecnou deklaraci lidských práv, v níž se výslovně stanoví: „Každá osoba má právo na život, svobodu a bezpečnost.“ „Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zatčení, vazbě nebo exilu.“ Každý má právo na efektivní pomoc příslušných národních soudů, jedná-li se o porušování základních lidských práv, která mu dle ústavy a zákona náleží. 

Článek 33 naší vlastní ústavy stanoví: „Stát respektuje a zachovává lidská práva.“

Z pohledu mezinárodního práva a mezinárodních norem i z pohledu naší ústavy je porušování lidských práv spoluobčana či jeho pronásledování absolutně neakceptovatelné. A toto patří k mé pevné víře v univerzální hodnoty lidskosti a v respektování práva. Vám dvěma chci teď jen říct, že byste se měli co nejdříve rozhodnout a okamžitě ukončit to pronásledování lidí, kteří se věnují Falun Gongu, doznat se čínskému lidu a vyvinout plán akce, který by umožnil vládnout podle naší ústavy. Novou Čínu můžete vyvinout jen s demokracií, právním státem a ústavností.

Pokud tohle uděláte, dostane se Vám bezmezné podpory od čínského lidu i od lidí na celém světě.

Nakonec musím důrazně připomenout, že byste měli zaručit ještě jednu věc: nesmí se stát, aby občané, o kterých zde byla řeč a kteří toho už strašně moc prožili, byli nadále vystaveni pronásledování a to jen proto, že existuje tento otevřený dopis. Na základě mých dřívějších zkušeností Vás na to musím upozornit. Praktikující Falun Gongu HAO Qiuyan z města Shijiazhuang byla uvrhnuta na osm měsíců do vězení jen proto, že jsem se o jejím případu zmínil v otevřeném dopise. Dokud jsem já sám na svobodě, bude moje celá pozornost upínána na bezpečnost těchto lidí. 

Jelikož patřím k lidské rase, jsem čínský občan a právník, mám k tomuto jednání plné právo, i když je v Číně takový způsob navýsost nebezpečný. 

Váš spoluobčan
GAO Zhisheng

Druhý otevřený dopis prezidentovi HU Jintaovi a premiérovi WEN Jiabaovi

22. listopad 2005

Našim národním vůdcům, HU Jintaovi a WEN Jiabaovi:

Od rána 20. října 2005 mě a mou rodinu sleduje asi dvacet agentů z úřadu státní bezpečnosti a z úřadu pro veřejnou bezpečnost v Pekingu. Vstup do mého domu je každý den obležen nejméně devíti vozidly. Ve dnech 18., 19. a 20. října parkovalo před mým domem více než dvacet aut. Jelikož Vy jste vůdci našeho národa, pevně doufám, že mi budete moci zodpovědět následující otázky: 

1.Řekli jste těm mladým lidem s unavenými obličeji, kteří mě sledují ve dne v noci, pravdu o tom, co jsem já, GAO Zhisheng, provedl? Nebo jste je podvedli?
2.Informovali jste tyto mladé lidi o tom, že tím, jak jednají s nevinnými lidmi, porušují čínskou ústavu i principy základních lidských práv? Sdělili jste jim to?
3.Řekli jste těm mladým lidem, jak odporné a nemorální to je, když takhle jednají s nevinnými lidmi?
4.Sdělili jste té skupině mladých lidí, kteří jsou také nevinní a v noci se před našimi dveřmi třesou zimou, řekli jste jim, že prostředky, s nimiž omezují osobní svobodu mé celé rodiny, ohrožují ji a terorizují, jsou nejhanebnější a nejpodlejší prostředky, které vůbec nepatří do dnešního civilizovaného světa? 
5.Objasnili jste těm mladým lidem smysl a účel sledování mé rodiny čtyřiadvacet hodin denně?
6.Pověděli jste těmto mladým lidem také to, že čínský lid při vašich taktikách skřípe zubya a že toto chování je v očích většiny Číňanů navýsost hanebné?

V minulých dnech jsem už nevycházel ven, ani abych si ráno zacvičil, protože jsem nechtěl znepokojovat těch asi dvacet mladých policistů hlídajících můj dům. Abych řekl pravdu, když ležím v noci v posteli, mám nedobrý pocit při pomyšlení na ty mladé agenty. Vždyť i oni mají své rodiny – rodiče, manželky, děti – a měli by mít tedy nárok na to, být v těchto studených nocích v pohodlí doma a trávit je s nimi. Kdykoliv se s manželkou jdeme po ránu podívat z okna, vidíme, jak tam poskakují, aby se trochu zahřáli. Z toho nás bolí u srdce. 

Dnes ráno jsme s manželkou vymýšleli nějakou možnost, jak je zásobit horkou pitnou vodou. Vždyť tito lidé jsou moji milí spoluobčané a zcela určitě to nejsou mí nepřátelé. Trpím, když vidím, že uhýbají mým pohledům. Cítím jejich přátelskost, ale i špatné svědomí. Jedno však musím objasnit: chovám k nim sice určité sympatie, ale nemám před nimi vůbec žádný respekt. 

Pánové, každý v civilizované zemi by považoval za velmi absurdní, že občan, jehož práva jsou právě pošlapávána, se rozhodne k takovému činu a hledá určitou pomoc v tom, že napíše přímo svým vládním představitelům. Ale v naší zemi je tohle jediná možnost, která mi v tomhle okamžiku ještě zbývá. Pánové, Vy nemáte ani potuchy o tom, jak moc tím v tomto okamžiku trpím! 

18. října 2005 jsem Vám dvěma přednesl své starosti v otevřeném dopise. Vylíčil jsem, co se stalo s občany, kteří trvali na svobodě svého vyznání. 

Lokální vlády ignorují zákony našeho národa a pronásledují ty lidi ukrutným způsobem. Mým záměrem bylo předat tyto získané informace Vám dvěma, neboť toto vše by se dalo překonat jen díky Vašim snahám i snahám lidu. Pak by mohla harmonie i tolerance nalézt svou cestu do celé země. Jsem však navýsost smutný z toho, když vidím, že Vaší odpovědí na mé návrhy je něco, co míří přesně opačným směrem. 

V den zveřejnění mého dopisu jsem dostával telefonáty, které vyhrožovaly mně i mé rodině. Příští den byla moje žena šokována skutečností, že mou dvanáctiletou dceru sledovali dva muži na její cestě do školy i ze školy. A tak to šlo každý den.

Od 15. listopadu začali pronásledovat mne. Počínaje 20. listopadem se u mých domovních dveří i u mé advokátní kanceláře střídali minimálně tři agenti. V den, kdy se tam ti lidé objevili, zmizelo záhadným způsobem kolo mé ženy a včera večer byly pod ostražitými pohledy více než dvaceti agentů odmontovány ventilky u  našich nových kol a mé auto bylo počmáráno graffiti. 

Justiční úřad v Pekingu mi na jeden rok odebral osvědčení advokáta, což se stalo 4. listopadu. 15. listopadu jsem opustil dům, abych se zúčastnil jednoho soudního přelíčení v provincii Xinjiang, a sledovali mě ti samí agenti, kteří už sledovali mou dceru, a to tak dlouho, dokud jsem si nekoupil letenku. Po přistání mě pak sledovali místní agenti. Ovšem to nejnepříjemnější bylo to, že ministerstvo spravedlnosti zkontaktovalo vládní úřady v Xinjiangu a nařídilo jim čmuchat v mém rodinném zázemí a zjistit i mé politické přesvědčení. Zajímali se i o to, jestli jsem byl někdy trestán nebo proti mně běžela nějaká disciplinární řízení. Chtěli se dopátrat toho, jak jsem to dokázal, že jsem se stal právníkem a jak mohlo potom dojít k tomu, že jsem se z právníka stal takovým „špatným elementem“. Všichni používali ty samé opovrženíhodné taktiky, které byly kdysi používány v době kulturní revoluce, a já ani nevím, jestli se mám smát nebo plakat. 

Jakmile jsem se vrátil do Pekingu, přijeli tam za mnou dva mí přátelé z OSN  – paní KONG Shan a zvláštní vyšetřovatel OSN pro týrání v komisi lidských práv, pan Manfred Nowak. Jel jsem do jejich hotelu a na cestě mě agenti při osmdesátikilometrové rychlosti doslova vytlačili ze silnice, což velice šokovalo náměstka pana Nowaka, který seděl v mém autě.

Při večeři se zahraničními hosty jsme udělali skupinový snímek. Vyšlo však najevo, že na té fotografii je i jeden z těch agentů v civilu, kteří nás sledovali. Začal ihned protestovat a prohlásil, že toto fotografování je závažné porušení jeho lidských práv. 

To hrubé a neomalené jednání těchto lidí řádně šokovalo experty z OSN na lidská práva. Hosté v restauraci nás obklopili a nechtěli si tohle divadlo nechat ujít. Agenti v civilu se přestali kontrolovat, začali dupat nohama a řvali jak pomatení a ukazovali vztyčený prostředníček. Byli jak zběsilí, takže paní KONG Shan nakonec raději tu naši společnou fotku smazala. Naši zahraniční hosté a zmocněnci pro lidská práva jen kroutili hlavou. Rychle jsme večeři dokončili a opustili restauraci, následováni několika policisty.  

Během těchto dvou dnů bylo okolí mého domu doslova převálcováno nejméně dvaceti vozidly, rozestavenými kolem celého domu. Od 20. listopadu se můj dům stal klubem volného času pro policisty. Odpojili mi telefonní přípoj, takže dodnes nemůžeme telefon používat. 

Lidé v našem sousedství, které dobře znám, nemohou to šílené jednání vlády pochopit. Včera večer, poté co jsem zaparkoval své auto, se má paní podívala z okna a viděla sedm nebo osm policistů, kteří déle než hodinu studovali mé auto. Nikdo si nedovedl představit, co vlastně chtěli. O půlnoci se proplížili kolem vchodu do našeho domu. Nemohl jsem usnout, protože jsem pořád slyšel nějaké kroky. Myslíte si opravdu, že moje rodina tráví noci tím, že potají kuje pikle a chce tak podkopat bezpečnost státu?

Jelikož právě píši Vám oběma, chtěl bych Vám jménem svých dětí položit jednu otázku.

Proč dovolíte, aby tato politická hra stále pokračovala? Nemyslím si, že by každý z těch mladých agentů měl černou duši, ale jsem pevně přesvědčen o tom, že ten, kdo tohle všechno způsobil, je zkažený až do morku kostí. 

Naše děti – a každý z nás – má právo, položit Vám se vším respektem tuhle otázku: kdo dává příkazy k takovýmto zlým a nespravedlivým věcem? Naše země má ještě hodně daleko k blahobytu. Máme devět set milionů rolníků, kteří žijí v bídě. Díky bídě nemohou desítky milionů dětí chodit do školy nebo musí školu opustit. 

Místo aby jim bylo pomoženo, používají se těžce vydělané peníze daňových poplatníků na odporný proces pronásledování svých vlastních spoluobčanů, ale v podstatě i k tomu, že trápí ony mladé agenty v civilu. 

V době, kdy jsem psal tento dopis, mi volal jeden profesor ze severovýchodu. On si totiž myslí, že příkazy k takovým špinavostem nedáváte Vy, a já s tím souhlasím. Problém však je především v tom, že se tyhle strašné věci dějí během Vašeho funkčního období a to všude a proti komukoliv. Nemyslete si, že čínští lidé nejsou dost inteligentní k tomu, aby něco zrealizovali. Současné problémy v Číně musí být konečně řešeny. Utiskovat mne, GAO Zhishenga, nebude mít žádné velké následky, ale nadále se prohřešovat takovým tyranským způsobem proti zákonům nebes, to nakonec přinese jenom zkázu. 

Dokud neskončí to nezákonné a odsouzeníhodné pronásledování mé rodiny, budu dělat dvě věci. Za prvé budu každý den formou otevřené výpovědi Vaši vládu tlačit k tomu, aby dodržovala čínské zákony. Za druhé připravím žalobu na obě místa, která nezákonně pronásledují mou rodinu.  

Přeji Vám oběma ještě jednou mír, bezpečí a úspěch.   
GAO Zhisheng

Otevřený dopis prezidentovi HU Jintaovi, premiérovi WEN Jiabaovi a mým spoluobčanům

Ty hrůzné činy, které korumpují naše národní svědomí, musí okamžitě přestat.

12. prosince 2005
Pane HU Jintao, pane WEN Jiabao a všichni svědomití spoluobčané,

zdravím z města Changchun. Nejdříve bych chtěl vyjádřit hluboký smutek, že díky provinční vládě v Guangdongu byli zabiti naši nevinní čínští spoluobčané a zároveň bych chtěl touto cestou vyjádřit soustrast i rodinám obětí! Současně bych chtěl co nejostřeji protestovat! Chci poradit našim nejvyšším úřadům, aby se řídily normami civilizované společnosti, a to tak, že potrestají viníky těchto vražd a rodinám obětí podají útěchu formou odškodnění! 

Zima v Changchunu je krutá, a přestože se schovávám v místnosti, kde není topení a většinu času ani tekoucí voda, vaří se mi krev v žilách. Není to tím, že Vám zase píši otevřený dopis, ale je to ta moje vášeň, která mě popohání k tomu, abych něco udělal pro budoucnost jednoho z největších národů na světě.

18. října jsem Vám také napsal naléhavý dopis, ve kterém jsem vyzýval Vaši vládu k ukončení pronásledování věřících lidí. Hned druhý den mi domů chodily výhrůžné telefonáty. A od třetího dne se v blízkosti našeho domu zdržovalo nejméně deset aut a dvacet agentů v civilu. Pozorovali nás a sledovali celou mou rodinu čtyřiadvacet hodin denně. Patnáct dnů po napsání toho dopisu zavřel justiční úřad mou advokátní praxi v Pekingu.

Avšak můj dopis vyvolal také silnou odezvu mezi příznivci Falun Gongu v různých oblastech Číny. Začali mi psát a zvali mě do svých domovů, abych se o jejich pronásledování dozvěděl ještě více. Proto jsem 29. listopadu začal cestovat bez přestávky mezi postiženými místy v provinciích Shandong, Liaoning a Jilin. Tentokrát to bylo jinak než předtím, kdy jsem se vždycky dozvídal všechno sám, nyní jsem měl tu čest, že mě doprovázel profesor  JIAO Guobiao.

Houfy agentů v civilu se sice potloukaly kolem mého domu a terorizovaly mou rodinu, ale přesto se mi podařilo uniknout. Tak jsem se mohl po dva týdny dozvídat pravdu po svém. Pro celý náš národ už je opravdu na čase, aby se každý z nás těmto problémům postavil s náležitou vážností. Tady už každé omlouvání či zdržování jenom tu zradu na naší zemi zvětšuje. 

V tomto dopise nezamlčím žádný z těch problémů, které jsem spatřil a vyslechl, i kdyby to mělo znamenat mé zatčení, až se tento dopis dostane na veřejnost. Ty dva týdny pátrání mi ukázaly ještě další bolestivou pravdu. V naší zemi existuje jedna organizace navlas podobná organizacím mafiánským, a má přístup ke všem nástrojům moci současného režimu. Je známa pod názvem úřad 610. Tento úřad disponuje takovou mocí, o jakou by žádný civilizovaný stát na světě nestál. 

Toto zařízení trýzní bez ustání naše matky, sestry, děti a celý náš národ. Vždyť Vy jste také občany našeho národa a v současné době zastáváte vysoké pozice, ale především jste lidé, které většina veřejnosti pořád ještě považuje za svědomité. Pane HU a pane WENe, je nejvyšší čas společně s námi všemi se tomuto problému postavit.

S tlukoucím srdcem a třesoucí se rukou zde sepisuji tragické události, které zažili ti, co jsou posledních šest let pronásledováni. Hluboce se mě dotkly tyto pravdivé zprávy o používání neuvěřitelného násilí, o nelidském mučení, jakému čínská vláda vystavuje svůj vlastní lid. Vždyť běžná praxe úřadu 610 a policie je násilnicky zraňovat ženám jejich genitálie. U všech pronásledovaných mužů i žen byly tím nejvulgárnějším způsobem násilnicky zraněny genitálie a u žen ještě prsa. Před mučením samotným byli muži i ženy svlečeni do naha. Vulgarita a nemorálnost naší vlády se prostě nedá popsat slovy. Chceme-li být nazýváni lidskými bytostmi, můžeme pak pod tíhou těchto faktů zůstat němí?

Následující události mi sdělila jedna žena, která mluvila tak rychle, že mi svůj příběh vyprávěla téměř jedním dechem.  

28. října 2005 sledovali lidé z úřadu paní WANG Shouhui a pana LIU Boyanga a kolem čtvrté hodiny ranní je nezákonně zatkli. Policie je mučila tak brutálně, že LIU Boyang byl zhruba ve dvacet hodin mrtvý. Bylo mu teprve dvacet osm let. Asi za deset dnů po jeho smrti byla umučena i jeho matka. Jejich mrtvá těla jsou pořád ještě v rukách úřadu 610. LIUův otec sháněl po celém městě právníka, ale žádný se neodvážil tento případ převzít. Řekl: „V této společnosti je těžší žít než zemřít. Žít je bolestivější. Až je pohřbím, budu je následovat a půjdu také.“

Paní WANG Shouhui, její manžel a syn LIU Boyang začali praktikovat Falun Gong v roce 1999. Policisté i úředníci je od 20. července 1999 šikanovali. V tento den začalo pronásledování Falun Gongu. Paní WANG byla v říjnu 1999 protiprávně zatčena a v únoru ji poslali do pracovního tábora v Heizuizi. Tam byla osmkrát mučena elektrošoky. Přes den musela pracovat a v noci nesměla spát a musela vzpřímeně stát. Toto mučení trvalo pět dnů za sebou! Jednou ji dokonce mučili elektrošoky déle než hodinu. Byla přivázána k mučící lavici, kterou přezdívají „postel smrti“. Na jejím těle nezůstalo ani jediné nezraněné místo. Propuštěna byla až tehdy, když jí to mučení začalo ohrožovat život. 

11. dubna 2002 šla paní WANG po ulici a policisté ji zase unesli. Zavázali jí oči a odvezli ji do tajné mučící komory v horách Jingyue, poblíž Changchunu. Tam byla dva dny a jednu noc mučena na „tygří lavici“. 

Na prsa jí nasadili současně dva elektrické obušky. Tři muži ji mlátili do obličeje, do prsou a do zad. Zlomili jí prsní kost, a když začala zvracet, vyzvracela velké množství krve. Později dostala ještě zápal plic.  

27. června 2002 byla propuštěna, ale policisté ji opět unesli i s rodinou.  Osmnáct dnů byla spoutána na rukách i na nohách a celý měsíc na ní prováděli nucenou výživu. 

V této době mučili policisté na policejní stanici Zhengyang i jejího syna LIU Boyanga. Bili ho a kopali. Botami ho kopali do obličeje, pak ho spoutali provazem, přes obličej mu dali plastový sáček a pověsili za pouta na rukách ke stropu a nechali ho viset. Jak tam visel, tahali ho za nohy a houpali ze strany na stranu. 

YUAN Dachuan, jeden z policistů, kteří prováděli mučení, LIU Boyangovi řekl: „Já už jsem pár přívrženců Falun Gongu umučil. A nikdo mě nepožene k zodpovědnosti, když umlátím i tebe.“Během toho mučení matka se synem mohli navzájem slyšet své výkřiky. 

LIU byl doktorem medicíny. Byl to dobrý člověk – laskavý k dětem a uctivý ke starým lidem. Každým rokem byl v nemocnici vyznamenán jako „vzorný pracovník“.

SUN Shuxiang, osmadvacetiletá obyvatelka Changchunu, byla během šesti let devětkrát protizákonně zatčena. Následuje několik zkušeností, tak jak je popsala:

„V červenci 2002 jsem se nacházela v domě svého otce. Policisté v civilu tam násilím vnikli a zeptali se mě, jestli jsem SUN Shuxiang. Dříve než jsem dostala možnost vůbec odpovědět, unesli mě. Následující den mě vstrčili do auta a asi dvě hodiny mě vezli po nějaké hrbolaté silnici. Dva policisté mě odvedli do strašidelného tmavého sklepení a sundali mi pásku přes oči. Do místnosti vtrhlo asi osm nebo devět policistů. Na stole byly tři velké elektrické obušky a jeden malý. Vedle nich leželo klubko provazů. Proti stolu stály dvě „tygří lavice“. Dva policisté mě vtlačili na tygří lavici a ruce mi položili na opěradla a připoutali je želízky k opěradlům. Měli tam želízka různých velikostí pro různé velikosti zápěstí. Jeden policista položil na opěrky železnou tyč a tlačil ji proti mému hrudnímu koši a břichu, takže jsem se nemohla ani pohnout. Další policista ukázal na mučicí nástroje a řekl mi:  ,Vidíš to? Když budeš spolupracovat, můžeme být za hodinu hotovi. A jestli ne, pak dostaneš ochutnat všechny nástroje. Víš, co se stalo s LIU Zheem a ostatními? Jen málo z nich se odsud dostalo živých.‘

Jeden policista, který se zdál být dle výrazu obličeje přátelštější, mě dvakrát za sebou uhodil do obličeje a zeptal se, jestli znám nějaké další praktikující Falun Gongu. Řekla jsem, že žádné neznám. Vzal do ruky elektrický obušek a obě elektrody mi přiložil mezi žebra a začal s elektrošoky. Chtěl znát telefonní čísla mých přátel z Falun Gongu, ale já neřekla nic. Potom zpracovával s elektrošoky mé konečky prstů a přitom se vyptával, jaké přívržence Falun Gongu znám. Nasadil jeden obušek na mou paži a druhý na hlavu, potom na druhou paži a na druhou část mého těla. Takto celé mé tělo zpracovával elektrošoky a pak začal zase od začátku. Při další fázi zvýšili napětí a zase celé mé tělo vystavili elektrošokům. Tentokrát začali od prstů na nohou. Pořád jsem ještě neřekla nic. 

Následně nasadili elektrošoky na mé oči. Byl to pocit, jako kdyby mi oči měli vypadnout z důlků, a pak už jsem nic neviděla. Ale pořád jsem se ještě zdráhala promluvit, takže pokračovali a dali mi elektrody mezi žebra. Ta bolest byla nesnesitelná. Elektrický obušek se pohyboval po mém hrudníku a oni se mě ptali, s kterými příznivci Falun Gongu jsem měla kontakt. Bolestí jsem nemohla promluvit a ty známé tváře mých spolupraktikujících se třpytily před mýma očima. Měla jsem jen tu jedinou myšlenku: ´Je jedno, co přijde. Neprozradím nikoho. Neboť jakmile bych to udělala, bude tato osoba zatčena a mučena.‘ Policista vstrčil obušek do mých úst, která mi spálil, takže mi ihned opuchla. Na rtech se mi dělaly puchýře. Zatímco mě vystavovali elektrošokům, pořád mi říkali: ,Když nebudeš mluvit, tak ti pusu otevřeme násilím.‘ A zase mi vstrčili elektrický obušek do úst.  

Tak mě mučili celý den a noc a byla jsem hodně blízko smrti…. 

Začátkem roku 2003 jsem bydlela dočasně v domě paní XING Guiling. Uprostřed noci jsem uslyšela hlasité bouchání na dveře. Dveře se najednou rozlétly a k mému zděšení jsem stála před tlupou policistů s kladivy a puškami. Řvali jak zběsilí: ,Ani hnout, nebo bude po vás!‘ Byly jsme obě zatčeny a uvězněny v malé kovové kleci. Následně mě přivázali k tygří lavici a před mýma očima začali paní XING mlátit, uvázali jí kožený řemen kolem krku a stahovali ho. Hystericky křičela, jako kdyby jí chtěly puknout plíce. Potom jsem viděla, jak ji povalili na zem a pořád mlátili. Jak tam tak ležela, začali do ní i kopat. Chtěla se zvednout, tak do ní mlátili znovu a znovu. Tak ji mlátili a kopali a přitom řvali, aby jim prozradila jména praktikujících Fa­lun Gongu, které zná. Policisté jen křičeli: ´To máš za to, že nemluvíš!‘ Byla mučena téměř do posledního dechu, ale neprozradila ani jediné jméno.  

Potom začali mučit mne. Po třech dnech a nocích mučení nás odvezli do vyšetřovací vazby číslo 3.

V srpnu mě zatkli znovu. Ve vazbě mě jeden pihovatý policista chytil za vlasy a mlátil mi hlavou o zeď. 

Potom mě připoutali na tygří lavici a ruce mi spoutali velmi těsnými želízky. Jeden policista mě začal mlátit do těch spoutaných rukou, až se želízka začala zbarvovat do červena mou krví. Dali mi pouta i na nohy a stahovali je pořád víc a víc. Bolest v kotníkách byla nesnesitelná. Pak mi přetáhli plastový sáček přes hlavu a svázali ho kolem krku. Sundali mi ho, až když jsem začala jevit známky přidušení. Za chvíli mi ho zase nasadili na hlavu. Sundali mi ho vždycky krátce předtím, než bych se opravdu udusila. Ta bolest byla tak příšerná, že jsem dostala srdeční záchvat a pak jsem upadla do bezvědomí. Kůže na mých kotnících byla sedřená a hodně jsem krvácela. Znovu jsem upadla do bezvědomí. Polévali mě ledovou vodou, abych se probrala k vědomí, a potom mě poslali zpátky.“

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k našemu Newsletteru.

LIU Shuqin, šedesátiletá paní z Changchunu, nám s klidným hlasem vyprávěla o barbarském mučení, které zažila:

„31. prosince jsem jela do Pekingu podat petici a byla jsem zatčena, už podruhé. Na náměstí Nebeského klidu jsem držela ve výšce transparent s nápisem ,Falun Dafa1je dobrý‘. Policisté mě hned na místě zmlátili elektrošoky a vtlačili do policejního auta. Později mě hodili do podzemního vězení, jehož stěny byly pokryty ledem. Musela jsem se svléknout a oni na mě začali hadicí stříkat ledovou vodu. Potom mě nahou nechali ležet na zemi. Mučili mě odnětím spánku a celých třicet osm dnů mě vyslýchali, ale nedostali ze mne ani slovo.  

28. února 2003 vpadla zase tlupa policistů do mého domu. Zpustošili celý dům a sebrali mi čtyři sta eur bez jakéhokoliv potvrzení – a pak mě unesli.  Odvezli mě do mučírny na policejní stanici Luyuan. Jakmile jsme přišli do té mučírny, musela jsem na tygří lavici. Asi šest policistů mi navléklo želízka a na kotníky dali řetězy a napříč přes hrudník mi dali železnou tyč. Jeden mladý policista vzal asi třicet centimetrů dlouhou železnou tyč a mlátil mě do ruky připoutané k tygří lavici. Po dvanácti ranách moje ruka silně otekla a zbarvila se do černofialova. Ptali se mě na jména jiných praktikujících, ale já jim odpověděla, že nic neřeknu. Tímto způsobem mě mučili den a noc a přitom jsem několikrát ztratila vědomí. Policisté mi pořád víc a víc stahovali želízka na rukách i nohách, až se mé klouby staly masou z krve a masa a z ran mi prýštila krev, která vytvořila na podlaze velkou kaluž. 

Tak jednali policisté se starší dámou, jako jsem já. […] Každý nerv a každá kost v mých pažích, rukách a nohách zažila příšerné utrpení. Nakonec jsem se nemohla vůbec pohnout. Diagnostikovali mi mrtvici a atrofii. Původně jsem byla úplně zdravá, ale od roku toho pronásledování jsem v tomto stavu. Jenom proto, že jsem chtěla být dobrým člověkem, jsem byla po tak dlouhý čas vystavena takovému mučení.“

Klidným a jemným hlasem nám vyprávěl ZHANG Zhikui, co musel zažít on: 

„Poté co byl Falun Gong 20. července 1999 zakázán, odjel jsem do Pekingu, abych tam podal petici. Zatkli mě, když jsem se snažil obyvatelům Pekingu říci pravdu o Falun Gongu. Připoutali mi ruce i nohy ke dřevěné tyči a zavěsili mě mezi dva stoly. Houpal jsem se sem a tam. Potom se tyč zlomila a já spadl na zem. […]

O státním svátku v roce 2001 jsem byl zatčen znovu, protože jsem v Changchunu rozvinul plakát o Falun Gongu. Jelikož v Číně všechna média lžou a neučinila na naši obranu ani tu nejmenší věcnou poznámku, rozhodl jsem se pro použití této metody, jak lidem objasnit pravdu. 

Po zatčení mi strhl policejní šéf i ostatní policisté kabát s těla a hodili mi ho na hlavu. Dali mi želízka tak, že mi ruce spoutali za zády a pak mě táhli dolů po schodech a poté mě eskortovali k autu. Asi po dvouhodinové jízdě mě odvedli do nějakého domu a sundali mi kabát s hlavy. Bylo to strašné místo. Nalézala se tam tygří lavice. Cítil jsem, že jsme na nějaké hoře a slyšel jsem kvílení větru. LIANG a ti ostatní mě svlékli do naha a donutili mě lehnout si na tu tygří lavici. Na hruď, stehna a nohy mi položili železné tyče. Potom vzal LIANG velký, ostrý nůž a několikrát ho o svou nohu nablýskal. Poté ho hodil na stůl a rozzlobeně řekl: ,Zhang Zhikui, ty tady zemřeš. Já tě umučím a pak vykopu hrob a v něm tě pohřbím. Nikdo se to nedozví a nikdo už tě nenajde.‘

Dořekl to a odešel ven. Policisté pak začali nabíjet elektrické obušky. Dva policisté chytli mé ruce, které byly přivázány k železné tyči za mými zády, a pohybovali mými pažemi přes hlavu zezadu dopředu. Slyšel jsem své kosti, jak jedna po druhé praská. Opakovali to několikrát za sebou a ty bolesti byly nevýslovné. Později mi na hlavu nasadili plechový kbelík a mlátili do něj železnými tyčemi. Zdálo se mi, že mi hlava exploduje. Potom na mých zádech zamačkávali hořící cigarety a ta bolest byla tak nesnesitelná, že jsem ztratil vědomí. Nalili mi studenou vodu na hlavu, abych zase přišel k sobě. Zapálili svíčky a s nimi mi pálili záda. Poté, co mi na zádech spálili maso, polili je horkou vodou.

Mé tělo se kroutilo a svíjelo ve strašné bolesti. Poté, co už na mně nenašli ani kousek zdravé kůže, kterou by mohli ještě pálit, začali pálit elektrošoky můj penis a také mi do něho něco vrazili. Nakonec rozdrtili konec mého penisu železnou tyčí a já omdlel.  

Po noci plné mučení mi otekl obličej na několikanásobnou velikost a moje záda byla celá zalitá krví. Vypadal jsem jako rozsápaný. Mé tělo se těmi bolestmi tak zkroutilo, že maso kolem mých kloubů bylo pryč. Když viděli, co se mnou je, odtáhli mě ven. Venkovní teplota byla minus 10 stupňů a oni polili mé nahé tělo studenou vodou. Pak odešli zpět do domu a nechali mě tam ležet. Asi po půlhodině vyšli ven, aby se podívali, jestli ještě žiji. Nevím kolik času uplynulo, než přišlo ráno. Byl jsem smrti opravdu nablízku. 

Odtáhli mě na policejní stanici v Changchunu. Uvnitř byly malé cely a v každé stála tygří lavice. Na každé tygří lavici byla připoutána praktikující Falun Gongu. Většina z nich byla v bezvědomí a jejich spodní část těla byla obnažená. Pokrýval je jen kus látky. […]

Pokud nějaký praktikující Falun Gongu udělal na policejní stanici ve spánku jakýkoliv zvuk, začali ho ostatní spoluvězni hned mlátit. Ze strachu jsme se tedy báli i spát. Někdy jsem nemohl přestat kašlat a pak mě spoluvězni mlátili celou noc. Jednou jsem musel jít na toaletu a šel jsem velmi potichu. Když jsem se vrátil, jeden chlap jménem XU Hui mě skoro umlátil. Vší silou mě nakopl do ledvin a vykopl je z jejich přirozené polohy. Několik dnů jsem se nemohl ani pohnout. 

Jindy zjistili ostatní spoluvězni, že stoupenec Falun Gongu schoval do svého oblečení spisy zakladatele Falun Gongu, a padesátkrát ho uhodili klíčem na matice. Po chvilce ten muž zemřel. Moje mladší sestra byla odsouzena k deseti letům vězení a její muž ke třem letům. Jejich devítileté dítě vyhnali na příkaz úřadu 610 ze školy jenom proto, že rodiče praktikují Falun Gong. Z praktikujících Falun Gongu, s nimiž jsem byl v kontaktu, bylo osm nebo devět umučeno.

Policie se také pokusila zatknout mou mladší sestru, ale ta vyskočila z okna a zlámala si žebra, která se jí vrazila do vnitřních orgánů. Zlomila si nohy a ruce a ztratila vědomí. Chodci se zastavovali a ptali se, co se stalo. Jeden z policistů z úřadu 610, který byl na místě, řekl: „Hádala se s manželem kvůli rozvodu.“ 


Policisté z úřadu 610 ji považovali za důležitou praktikující Falun Gongu a chtěli ji bezpodmínečně vyslechnout, proto ji odvezli do nemocnice. Lékaři však byli toho názoru, že není nutné zachraňovat život nějaké praktikující Falun Gongu a proto řekli: ,Vyhoďte ji někam ven.‘ Kupodivu ji nechali ležet někde na předměstí. Později jí nějací dobří lidé zachránili život. Od té doby zase stojí na seznamu hledaných osob.“

WANG Yuhuan je praktikující Falun Gongu, která byla zatčena v Changchunu a celkem devětkrát uvězněna v různých věznicích a pracovních táborech. Vyprávěla nám následující: 

„[ • • .] Spoutali mě provazem a vstrčili do kufru policejního auta. Vezli mě do speciálního zařízení na jedné hoře v Jingyue. Na tomto místě byl například umučen pan  LIU Haibo a mnoho mých spolupraktikujících. Pana LIU Haiba zabili tak, že ho svlékli do naha a donutili kleknout na zem. Pak vzali ten nejdelší elektrický obušek, co měli, vstrčili mu ho do řitního otvoru a pustili do něho několik elektrošoků. Za chvíli byl mrtvý.   

Nejméně dvacet tři praktikujících bylo umučeno. Mnohé z nich jsem znala. Jejich mrtvoly hodila policie jednoduše do jámy.

XIANG Min byla hezká mladá žena, a když se vrátila z mučení, vyprávěla mi, že ji osahávali a přitom mučili elektrošoky.  

„Než jsme dojeli do ďáblova hnízda na té hoře, trvalo to přes dvě hodiny. Slyšela jsem, jak zastavili. Vytáhli mě z auta a táhli mě do budovy a přitom se mnou mlátili o stromy. Jeden z policistů s klidem pronesl: ,Počkáme si a budeme se dívat, jak dneska vypustíš duši. Odtud se ještě nikdo nedostal ven živý.‘ V místnosti byla postel pro policisty, aby si mohli odpočinout, když je to mučení unaví. Uviděla jsem tygří lavici a také mnoho policistů, kteří konali přípravy a chystali nástroje na mé mučení. Venku skučel silný vítr. 

Několik policistů mě vtlačilo na tygří lavici. Každých pět minut následovalo nové kolo mučení. Spoutali mi ruce za zády a přetahovali je dopředu. Slyšela jsem jen, jak mi praskají kosti. Ta příšerná bolest mi téměř přivodila bezvědomí a málem jsem omdlela. Tlačili mi hlavu dolů na mé nohy a celé mé tělo se začalo třást. Jelikož jsem byla přivázaná k té tygří lavici, slyšela jsem praskat svou šíji a kovovými židlemi mi stlačovali prsa a žaludek. Byla jsem blízko k udušení. Nohy mi svázali provazy a začali za ně tahat. Mé kotníky příšerně bolely. Mé šaty i vlasy prosakoval pot, slzy a krev. Později jsem upadla do bezvědomí, protože jsem už nemohla déle snášet ty bolesti. Nato mě polévali studenou i horkou vodou, abych se probrala z bezvědomí. Vařící voda celé mé tělo popálila. Ty neuvěřitelné bolesti jsem už nemohla déle snést a přála jsem si, aby mě zastřelili.  

Každý z těch sedmi policistů potom kouřil tři cigarety současně a kouř vyfukoval do kbelíku, který mi pak nasadili na hlavu. Nemohla jsem dýchat a ztratila jsem vědomí. Polili mne tedy studenou vodou. K vědomí mě probrala nesnesitelná bolest, když típali hořící cigarety o mé oční bulvy. Potom mě mlátili do obličeje, do hlavy a vyrazili mi několik zubů. Můj obličej opuchl a zabarvil se do černo-fialova. Do uší mi vstrčili silné bambusové tyčky, aby mi provrtali ušní bubínky. Potom jsem po dva týdny vůbec neslyšela. 

Během sedmnácti dnů v tomto ďáblově doupěti mě třikrát mučili. To mučení bylo pokaždé brutálnější. Jednou se už policisté nechtěli dívat na mé hrozně zmučené a zřízené tělo, a proto mě přikryli silným kusem oděvu. Ale krev začala prosakovat. Hodili na mě ještě víc hadrů, ale krev prosakovala pořád. […]

Později mne a paní GUO Shuaishuai odvezli do vězeňské nemocnice, kde odstartovali další vlnu mučení. Přivázali nás k posteli, kde mi dali injekci s nějakou neznámou drogou. Od té doby nemám v  nohách žádný cit. Mám je ledové a necitlivé.  

Svlékli mne i paní GUO donaha a poté nás s roztaženýma nohama a pažemi přivázali k posteli. Policisté i vězni civěli hladovýma očima na naše nahá těla. Jeden vězeň osahával paní GUOvé vagínu a sáhl jí dovnitř. Ona už to všechno nemohla snést a spolkla lžíci. Bolestí sebou začala na posteli házet. Vězeňský lékař jí rozřízl žaludek, aby tu lžíci vyndal. Přitom udělal zbytečně dlouhý řez od prsou až ke spodní části pánve. Potom ho hrubě sešil a poslal ji domů umřít. […]¨

A mne zase poslali zpátky do vyšetřovací vazby číslo 3, jelikož mě dosud nepřinutili, abych se Falun Gongu zřekla. Ve vyšetřovací vazbě ale měli podezření, že umírám, a tak mě nechtěli přijmout. Obávali se, že budou muset převzít za mou smrt zodpovědnost. Zlostí bez sebe mě policisté pověsili na šest hodin nade dveře a mlátili mě. Potom mě opět dopravili do vězeňské nemocnice k dalšímu mučení. Na protest jsem zahájila hladovku.  Padesátý den mého půstu vzal jeden z vězeňských lékařů nůž a nařízl mi žílu, aby do ní vrazil jehlu pro intravenózní injekci. Krev stříkala na postel i na podlahu. To nadměrné krvácení však nijak nerušilo ani policisty, ani vězeňské lékaře, protože byli navyklí vidět tolik krve. Každý den mi do těla napumpovali deset lahví neidentifikované husté tekutiny a pak mě nechali přivázanou ležet, takže jsem se musela vyprázdnit do postele. Desítky dní jsem tam ležela ve vlastní krvi a v kaluži vlastních výkalů.“


Chang Xuexia je navýsost přátelská a klidná mladá dáma. Stydlivě sklopila hlavu, když povídala o svých zážitcích v pracovním táboře: 

„Podala jsem petici za Falun Gong, a ihned mě zavřeli do ústavu pro odvykání drog v Dalianu, kde mě věznili třicet devět dnů.  Zavřeli mě do malé kovové klece a přinesli si sbírku mučicích nástrojů, aby mě donutili zříci se Falun Gongu. Několik vězňů mě pověsilo za zápěstí tak, že se mé nohy sotva dotýkaly podlahy. Příkazy tam dávala jedna žena, která se jmenovala WAN. Řekla jim:  ,Koukejte ji pořádně utáhnout‘.

Houf vězňů mě mlátil a kopal ze všech stran, až jsem ztratila vědomí. Pak mě spustili dolů a dupali po mém obličeji a po pažích, aby viděli, jestli se ještě pohnu. Poté, co jsem přišla k sobě, jsem nemohla pohnout levou paží, protože jsem měla vymknutý loket. Vězňové, kteří mě odmítli mučit, byli posláni jinam a jejich tresty byly zpřísněny.   

Později mě znovu pověsili. Tentokrát vstrčili fotografii mého učitele Falun Gongu do mého spodního prádla a psali na můj obličej urážky na Falun Gong a jeho zakladatele. Mlátili mě dřevěným prknem. Pohmožděniny jsou vidět ještě dnes, i když to bylo před rokem. 

To mě však nemohlo přesvědčit o tom, abych se Falun Dafa ( Falun Dafa je jiný název pro Falun Gong) vzdala. Svlékli mě do naha a několik vězňů mi osahávalo prsa, tahali mě za stydké ochlupení a kartáčem mě mlátili do vagíny. Potom mi pod dolní část těla dali nádobu, aby viděli, jestli krvácím. Když se žádná krev neobjevila, použili větší kartáč, s kterým mě bili do vagíny. Nemohla jsem už tu příšernou bolest snést a přijala jsem jeden z jejich požadavků  –  řekla jsem, že v pracovním táboře už nebudu cvičit cvičení Falun Gongu. 

Ale co jsem zažila v tom táboře, to nebylo to nejhorší ze všeho. Například praktikující paní WANG Lijun byla mučena na samotce. Ležela v cele na zemi a ostatní vězňové jí přes vagínu tahali provaz s uzly, jako kdyby řezali pilou. Celá spodní část těla jí opuchla. Službu vykonávající dozorce nařídil vězňům, aby jí vstrčili do vagíny špičatý konec kartáče. Tím došlo k silnému krvácení. Její břicho i vagína otekly tak, že se poté nemohla ani vymočit, nemohla sedět ani si navléknout spodní kalhotky. Nemohla už ale ani normálně chodit. Také jsem viděla, jak vězňové prováděli to samé mučení na mladé svobodné dívce. Ten dozorce dával dokonce jedovatý hmyz na těla některých uvězněných praktikujících žen.“


Jeden pětatřicetiletý muž z Dalianu vyprávěl následující:

„V roce 1998 jsem začal praktikovat Falun Gong. Jelikož Falun Gong učí lidi žít podle principů Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti, stal se ze mne lepší člověk jak po stránce fyzické, tak i psychické. Dnes vím, jak ostatním snadno odpustit a jak se mohu zlepšit po morální stránce. Z toho důvodu jsem prostě nemohl ignorovat skutečnost, že byla porušena naše základní lidská práva, když vláda v červenci 1999 začala s pronásledováním Falun Gongu. V březnu 2000 jsem odjel do Pekingu, abych tam podal petici za Falun Gong. Sotva jsem nastoupil do vlaku, byl jsem zadržen jedním policistou a vyzván k tomu, abych říkal špatné věci o učiteli Falun Gongu, panu LI Hongzhim. Odmítl jsem, a proto mě zatkli. Později jsem se dozvěděl, že každý, kdo jel v té době do Pekingu, ať už to bylo autobusem nebo vlakem, musel říct něco negativního o panu LI nebo o Falun Dafa. Kdo to neučinil, nesměl odcestovat. […]

4. června 2001 mě ještě se třemi praktikujícími převezli do čtvrtého poschodí pracovního tábora v Dalianu a tam se pokoušeli donutit nás k tomu, abychom hanobili našeho Učitele a Falun Dafa.

Ti, co se podrobili, byli odvedeni dolů, kde museli sepsat tři prohlášení. Jedno prohlášení hanobilo Falun Gong a pana LI, druhé obsahovalo sebekritiku a třetí znamenalo závazek, že dotyčný už nebude dál praktikovat Falun Gong. Ti, co se nepodrobili, byli potrestáni elektrošoky. Svlékli nás do naha a připoutali želízky k sobě. Mě připoutali s praktikujícím, který se jmenoval LIU. Naše obličeje byly obrácené k sobě. Nás dva mučili šesti elektrickými obušky, které nám pokládali na hlavu, záda, stehna, genitálie, hrudník a zátylek. Skřípali jsme zuby a ohýbali naše těla, abychom těm elektrošokům nějak unikli. Ovšem tím, že jsme se tolik hýbali, zarývala se nám pouta stále hlouběji do masa, částečně až na kost. 

Mučení s elektrošoky trvalo přibližně hodinu, potom nás od sebe oddělili. LIUovi spoutali ruce želízky za zády a nechali ho plazit se po trávě. Potom na jeho záda postavili dvě židle a poručili dvěma zločincům, aby si na ty židle sedli. Potom přišlo šest vězňů s plně nabitými elektrickými obušky a všechny je současně nasadili na jeho záda, hýždě, zátylek, lýtka, chodidla a genitálie. Dokonce protahovali jeho penis do délky a pak mu dali extra elektrošok. Mne přivázali k židli a také použili současně šest elektrických obušků. Mé tělo se prohýbalo a já jsem si jen přál, aby to skončilo a abych už konečně zemřel. Lidé říkali, že můj zoufalý křik bylo slyšet v celé budově. Vyprávěli mi, že mnozí praktikující Falun Gongu ve druhém a třetím poschodí plakali, když slyšeli mé výkřiky.  

Asi po hodině jsem si musel s panem LIU vyměnit místo. A zase mě celou hodinu mučili šesti elektrošoky najednou. Pořád jsem si říkal, že už to nevydržím, ale byl jsem připraven raději zemřít, než abych zradil svou víru nebo mého Učitele a Falun Dafa. Proto jsem začal mlátit hlavou o zem v naději, že ztratím vědomí. Pokaždé, když se mě dotkly elektrické obušky, mi bylo, jako kdyby mi srdcem projelo tisíc šípů najednou. 

Několikrát jsem si myslel, že umírám. Po každém vybití obušků přinesli další, a sice s ještě vyšším napětím. Najednou jsem dostal hrozný strach a vzdal jsem se.  

LIU mi později vyprávěl, že ani on už to déle nevydržel a vzdal se… Odvedli nás dolů, abychom napsali tři prohlášení proti Falun Gongu. Když jsme se vrátili do cely, museli jsme ta „tři prohlášení“ psát každý den – a tak jsme byli nuceni každý den pořád dokola hanobit Falun Gong a jeho zakladatele. Také jsme museli každý den vykřikovat hanobící hesla. Pomalu mě to uvnitř zabíjelo. Tahle bolest byla mnohem horší, než bolest při fyzickém mučení. Kdybychom to ale neudělali, zase by nás odtáhli do čtvrtého poschodí a tam by nás tak dlouho mučili elektrošoky, až bychom to zase vzdali.[…]

Po nějakém čase jsem si uvědomil, že už bych neměl dál s vězeňskými dozorci spolupracovat. Nenosil jsem už vězeňské šaty, přestal jsem pochodovat i zpívat a na protest jsem zahájil hladovku. Všichni mí spoluvězni se rozhodli hladovky také zúčastnit a protestovali se mnou. Později nás rozdělili a mne poslali do třetí brigády, kde jsem s hladovkou pokračoval. Vrchní státní zástupce se mě později zeptal, proč jsem tu hladovku zahájil, a já řekl, že jsem neměl jiné východisko, protože žádný soud se neodvážil převzít můj případ. Všechny soudy i soudci podléhali JIIANG Zeminovi, takže se nás nikdo neodvážil zastupovat, a to jediné, co jsem tedy mohl učinit, bylo nabídnout svůj vlastní život a takto protestovat proti takovému zacházení i proti JIANG Zeminovu pronásledování.  

Mám jednoho syna a až se mě můj syn jednou v budoucnu zeptá: ,Co jsi tenkrát udělal, když ti nevinní lidé byli tak ukrutně pronásledováni?‘, nechci, aby má odpověď zněla, že jsem ustoupil násilí.“


Po vyslechnutí zážitků těchto lidí, kteří o vlásek unikli smrti, jsem skoro ani nedýchal. Na jedné straně jsou tu mí spoluobčané, kteří navzdory tak šílenému pronásledování líčí své příšerné zážitky s klidem, a na druhé straně jsou tu policisté a já se jich tímto ptám: vy policisté nosíte uniformu, která je symbolem našeho státu, kolik takovýchto hrůzných činů jste spáchali a držíte to v tajnosti? 

Pane HU, pane WENe a všichni spoluobčané: je na čase, aby se každý z nás nad sebou zamyslel. V historii tohoto světa dosud žádná tak obrovská skupina lidí nebyla v době míru pronásledována takovou měrou, a to jen kvůli své víře. Tato katastrofa stála život tisíce ušlechtilých a nevinných lidí, statisícům lidí uloupila jejich svobodu. Toto neuvěřitelně nelidské pronásledování uvrhlo více než sto milionů příznivců Falun Gongu a jejich rodiny do bídy a utrpení. Jak absurdní, zrádcovské a nemorální to je! Je to útok proti čínskému lidu, proti samotné civilizaci i proti vlastní morální struktuře světa!

Co se stalo s mou advokátní praxí a mou rodinou zcela zjevně ukázalo, že ti, kteří dnes v Číně vstanou a řeknou pravdu, za to tvrdě zaplatí. Stát dával lidem vždy najevo, že jejich přání a touha po svobodě, pochopit nebo říkat pravdu, je spojeno s velkým nebezpečím, protože on se vůbec nerozpakuje sáhnout k prostředkům násilí. Tak jak se režim rozvíjel, zároveň s ním se rozvíjely i mechanizmy k zatajování pravdy. Důsledkem toho je, že samotní členové režimu už nejsou schopni poznat celou pravdu, neboť ztratili základní morální předpoklady, které jsou pro poznání pravdy nezbytné. Systém tyto předpoklady aktivně zlikvidoval.

Lidé, kteří trpěli v pracovních táborech, jako paní WANG Yuhuan a ostatní, se stali svědky následujícího: při kontrole tábora vyššími úředníky byli ti, kteří by eventuelně mohli říct pravdu, tak jako paní Wang, převezeni na místo, kde je kontroloři nemohli najít. Jakmile se za vedoucími úřadů zavřela vrata a odjeli, zločiny na nevinných lidech pokračovaly ve stejné míře. Mezi kontrolory a kontrolovanými existuje konspirace, kdy obě strany znají pravdu, i když nebyla vyslovená. Tímto by chtěli u pronásledovaných vytvořit dojem, že režim nemůže zodpovídat za zločiny páchané v pracovních táborech jednotlivými osobami. Vedoucí osoby se tak chtějí vyhnout zodpovědnosti a tomu, až tento režim skončí, aby se samy neocitly v roli viníků a nebyly tak historií odsouzeny. 

Vlastní šetření občanů jsou tedy naléhavě nutná, neboť tento režim není schopen postavit se pravdě, a přirozeně to ani není v jeho zájmu. My všichni máme právo dozvědět se, jak vůbec toto pronásledování před šesti lety začalo, kolik nevinných občanů bylo v této době nezákonně uvězněno a také co přesně se za těmi vysokými zdmi vězení a pracovních táborů odehrává? Ty nejnižší morální požadavky na stát jsou, aby podal občanům vysvětlení k těmto otázkám. Zde je třeba obzvlášť zdůraznit, že to neustálé zatajování a ututlávání pravdy režimem už nemá žádný velký smysl. Mezi námi už je opravdu hodně lidí, kteří na tyto otázky znají odpovědi, a neúnavně pracují na tom, aby ukázali světu pravdu. Propast mezi státem a lidem se tak stává čím dál větší a hlubší!

Naše pátrání zcela jasně prokázala, že ti, co chtěli „převychovat“ lidi lpící na své víře, ztratili veškerou míru lidskosti. Zjevným příkladem toho je hrozná událost, která se přihodila nedávno v provincii Hebei, kdy jeden policista znásilnil před svými kolegy dvě praktikující Falun Gongu.

Dá se říct, že se čínská policie proměnila v absolutní zločineckou bandu. Pojmy, jako je spravedlnost a spravedlivý systém nemají v jejich představách vůbec žádné místo. Oni jednají podle scestných představ, že jsou povinni z těchto lidí nadělat oběti.  

A také ztratili jakýkoliv pocit studu a hanby, vrozený lidské bytosti. 

Dále z našeho pátrání vyplynulo, že systém administrativní vazby (Laojiao-systém) je jen dalším nástrojem sprostého zločinu. V posledním půlstoletí má tento zákeřný systém na svědomí mnoho tragických událostí a stále je používán a přežívá, i když je to rána do obličeje z pohledu konstitučních principů. Demonstruje zcela jasně, že snaha vlády vládnout zemi s pomocí zákonů je podvod. A celý Laojiao-systém je tou největší překážkou pro Čínu, aby se mohla stát právním státem. 

Naše sledování doložilo fakt, že způsob jakým Laojiao-systém zneužívá lidi a bere jim jejich svobodu, přesahuje veškerou naši představivost. 

Dvě ženy, paní WANG Yuhuan a paní SUN Shuxiang, byly devětkrát za šest let protizákonně vzaty do vazby, a to i přesto, že paní WANG je již dáma v letech. Průběh administrativní vazby je přímo směšný, neboť je mnohem jednodušší než nějaká hra v mateřské škole.  

Je tedy na čase, aby vláda něco udělala. Chtěl bych podtrhnout, že dokud se tyto těžké zločiny budou dít, nemůže přijít den, kdy se čínská společnost stane stabilní a harmonickou. Lidé už ztrácí trpělivost s těmi, kdo zneužívají svou moc a nemají žádné svědomí. Důsledkem je, že začala vlna pokojných protestů. Lidé už nechtějí snášet to, co bez reptání snášeli po desítky let. Je vůbec možné nebrat tento stav vážně?

V době, kdy jsem byl ve spojení s lidmi praktikujícími Falun Gong, jsem u nich objevil nesmírně cenné vlastnosti pro náš národ. Jenom ta skutečnost, že byli schopni s klidným hlasem a důstojným postojem vyprávět o svých strašlivých zkušenostech, mnou hluboce otřásla a pohnula. Byl jsem dojat k slzám. Konečně vidím v této zemi lidi s nezlomeným duchem, kteří mají vůli ochraňovat to, co pro ně má vysokou duchovní hodnotu a co milují. Těchto šest let pronásledování zformovalo jednu skupinu lidí, jejichž dobrý charakter hledá sobě rovného. Jejich duch, který ukazují ve stálosti své víry, jejich zlehčení těch hrůzných činů, které museli snést i jejich optimismus pro budoucnost národa, spolu s jejich spravedlivým konáním, to vše si zaslouží můj největší respekt. 

Dalším charakteristickým fenoménem pozorovaným při našich zkoumáních, je následující skutečnost: každý věřící ve Falun Gong, který se vrátil z policejní vazby, a je lhostejné, jak dlouho ta vazba trvala, každý byl ve své víře ještě více utvrzen. Typický je příklad paní HAN z města Fuxin. Byla už po několikáté zatčena a protrpěla si několik let ve vězení. Poté, co byla propuštěna, navštívil ji místní policejní šéf a pokusil se ji přimět k tomu, aby už nepraktikovala Falun Gong. Ona mu jen s pevným hlasem odpověděla: „I kdybyste mě stokrát zatkli, budu pořád praktikovat. Kultivovat sám sebe není nic špatného a už vůbec to není žádný zločin. Poté, co jsem se vrátila po mém nezákonném zatčení domů, nepřestala jsem vyprávět své rodině a lidem kolem mne pravdu o Falun Gongu. Výsledkem toho je, že více než třicet z nich nyní patří k praktikujícím.“

Během té doby, kterou jsem strávil se skupinou Falun Gongu, jsem objevil ještě jinou potěšitelnou skutečnost. Lidská společnost jako celek zažívá největší propad charakteru, svědomí, morálky, lidskosti i zodpovědnosti, ale u těchto lidí je to přesně naopak. Jejich duch a morálka se od základu změnily v nový a pozitivní druh. Je to působivá nová skupina lidí, jako kdyby s jejich zcela novým transcendentním cítěním náhle vyrostli z dávného čínského národa, a stále stoupají do výše. Člověk může přímo cítit, jak síla víry mění jejich duše. Vskutku mě to naplnilo nadějí, že náš národ může být zachráněn ze svého současného zvrhlého stavu. 

Tito praktikující se pramálo starají o svou pověst nebo o hmotné věci. S klidem v srdci a vytrvale pomáhají ostatním praktikujícím, jejichž život je v nebezpečí. Jejich trpělivá výdrž, s jakou pomáhají dětem nebo starším rodinným příslušníkům uvězněných nebo zemřelých praktikujících, se pohybuje nad jakýmkoliv stupněm představivosti. 

Zde je příklad velikosti jejich ducha: třiatřicetiletý ZHU Xiaoguang mi vyprávěl, že vzájemná komunikace vězňů byla na počátku jeho uvěznění hodně zákeřná. Vězeň mohl získat převahu nad ostatními jen tehdy, když byl brutálnější než všichni ostatní. Později několik praktikujících Falun Gongu jako zázrakem probudilo svědomí ostatních vězňů a nakonec pomohli celé stovce vězňů naučit se Falun Gong. „Získal jsem vnitřní klid tím, že jsem se změnil,“ řekl.

Bývalý vězeňský dozorce ZHANG Linyou má ještě pozoruhodnější zkušenost. Vyprávěl mi o tom, jak ho přívrženci Falun Gongu přiměli k tomu, aby se stal jediným dozorcem v obrovském vězení v Gongzhulingu, který nemučil vězně a ani se nenechal podplatit. První rok, kdy se od těchto praktik držel dál, byl pro něho velmi těžký. S těžkým srdcem pozoroval, jak jeho kolegové berou úplatky, zatímco on sám byl téměř bez peněz. Později mu poděkovalo šedesát vězňů, kteří byli pod jeho dohledem, a řekli mu, že by celá čínská policie měla praktikovat Falun Gong. Kdyby se tak stalo, říkali vězni, byla by čínská policie nejcivilizovanější na světě. Zhang byl později ze svého postu odvolán a odsouzen k nuceným pracím, protože praktikoval Falun Gong. 

Víra a morálka jsou rozhodující zárukou pro pozitivní vitalitu národa. Národ, který nemá žádnou víru, člověk, který nemá žádnou víru, bude hledat něco, v co může věřit, peníze, moc… V konečném efektu ale nevěří ničemu. 

Našemu národu v minulých desetiletích nejvíce chybělo jediné, a to je podstata víry, která přispívá k posilování a udržování morálních hodnot lidu. Tento nedostatek je hlavní příčinou neustálého chaosu, ve kterém se Čína již po desetiletí nachází. Má-li se naší zemi z dlouhodobého hlediska opět dobře dařit, musí být zaručena svoboda vyznání. Jen tehdy, změní-li se lidská srdce, může se tento svět proměnit ve svět plný naděje. Všechno to násilí, kterého se vláda v posledních šesti letech dopustila, mělo přesně opačný efekt. Bránilo našemu národu v jeho pokroku k lepší budoucnosti. 

Neprosím vládu, aby očistila dobré jméno Falun Gongu. Neboť v srdcích všech lidí, kteří mají svědomí, vědí všichni, že tato skupina nepředstavuje nic problematického. Kromě toho systém, který trýznil národ přes půl století, nemá ani morální právo k tomu, aby mohl očišťovat dobré jméno komukoliv. Byla by to v podstatě urážka těchto nevinně pronásledovaných!

Velmi naléhavě varuji všechny ty, kteří se zdráhají změnit, kteří nadále provozují násilí a kteří stále páchají zločiny na lidech mluvících pravdu. Přestaňte zraňovat lid našeho národa! To je Vaše jediné východisko!

Nakonec bych chtěl mým spoluobčanům, HU Jintaovi a WEN Jiabaovi, se vším respektem říci následující: Vy musíte sebrat odvahu a morální sílu a konečně přiznat, že každá část politické mašinérie, nasazená v průběhu druhé poloviny minulého století k týrání našeho lidu, je poskvrněna krví a slzami nevinných lidí. 

Vy musíte sebrat odvahu a morální sílu a přiznat, že náš lid má právo na demokracii, na svobodu, na právní stát a lidská práva a že toto přání ještě nikdy nebylo tak žhavé, jako dnes. Vy musíte sebrat odvahu a morální sílu a přiznat, že každý pokus znemožnit lidu jeho usilování o tato práva musí být marný. Odpusťte mi mou otevřenost, ale nemůžete popřít, že v paměti našeho lidu navždy zůstane to krveprolití, které zažil. 

Vážení pánové – jedna dobrá rada! Až si všichni vezmeme k srdci bezpečnost našich týraných občanů, teprve pak si můžeme být s pravdou jistí. A to samé platí pro následující: jenom když se budete starat o budoucnost našeho lidu, budete mít Vy sami dobrou budoucnost.  

Nechť Vám Nový rok, pánové HU Jintao a WEN Jiabao, přinese mír a dobré zdraví!

Bůh žehnej čínskému lidu!

Váš spoluobčan 
GAO Zhisheng 
Changchun, provincie Jilin

Otevřený dopis Senátu a Domu reprezentantů Spojených států

12. září 2007

Vážené dámy a vážení pánové v Senátu a v Domě reprezentantů Spojených států!

Uctivé pozdravy od GAO Zhishenga! Děkuji Vám za Vaši starost a podporu, kterou jsem směl v posledním roce požívat. 

V minulých dvou měsících jsem dvakrát studoval „The Debates in the Federal Convention of 1787“ od Jamese Madisona. Jenomže ani dnes ještě není možné dočkat se svobodné a demokratické Číny s dobře fungující ústavou. A zatím je to přesně to, co si přeji a oč usiluji. 

V Číně existuje jedno přísloví: „Lepší je kousek, je-li člověk hladový, než sváteční oběd, když je člověk sytý.“ Velká část mezinárodního společenství se halí do ticha, nebo dokonce dává najevo svou podřízenost před tyranským komunistickým režimem, před vládou povýšenců, kteří se nezastaví před ničím. A to činí Vaši vytrvalou podporu obzvlášť cennou. Je to i znamení lidskosti, vzbuzující naději. Je dost lidí, včetně Vás, kteří se zdráhají kolaborovat se současným diktátorským režimem, a právě tato podpora představuje pro současný režim obrovskou překážku. Jeho arogantní systém nemůže totiž tuto překážku zdolat. A tak je Vaše podpora světelnou bójí pro utiskované, žijící v úplné temnotě. Je to opravdová naděje a psychická posila pro utiskované čínské obyvatelstvo, bojující za lidská práva. Ona nás posiluje v pokračování našeho pokojného protestu. 

Vy a ostatní lidé mající svědomí umožňují čínskému obyvatelstvu zbavit se pokojnou cestou tyranie a dosáhnout svobodné, demokratické a civilizované Číny s právním státem. 

Nejsem žádný politik. Slibuji, že rétorika, zkreslování a záminky se v tomto dopise nevyskytnou. Podle zkušenosti dávají lidé přednost často předstíraným ctnostem, přestože svět umí být velmi kritický. Toto pravidlo je v mé zemi současnou vládní garniturou uskutečňováno až do extrému. Dobro je úspěšně hanobeno a naopak zlo glorifikováno. Při pokusu mě umlčet páchal čínský komunistický režim v posledních dvou letech jakýkoliv odporný čin, jaký si jen člověk dovede nebo také nedovede vůbec představit. Jako kdyby tím chtěl ukázat svou rozhodnost, a také za každou cenu zničit svědomí a lidské city, museli čtyři tajní policisté nepřetržitě sledovat mého tříletého syna. Moje dvanáctiletá dcera dostala ještě větší „privilegium“ speciálního sledování. Ve dne v noci bylo v její blízkosti šest až deset policistů a policistek. Měsíc co měsíc ji dokonce sledovali, i když byla ve třídě. Také všichni členové mé rodiny byli sledováni a hlídáni či vězněni tajnou policií. Během této doby se opakovaly brutální útoky na mou ženu i mé děti. Režim se při našem pronásledování nezastavil prakticky před ničím, a to jen proto, že se považujeme za lidské bytosti, které mají svědomí a zodpovědnost. V mé zemi je způsob chování, který pokořuje jiné lidi, prosazován jako politický úkol. 

Dnes, kdy se blíží doba konání Olympijských her v Pe­kingu, směřujte prosím svou pozornost na neutuchající katastrofu porušování lidských práv v Číně. Zároveň je mým přáním, abyste svůj apel předali do celého světa. Prosím Vás, zabývejte se vážně pravými hodnotami morálky, spravedlnosti a lidskosti, ale současně i tím, do jaké míry jsou tyto hodnoty v Číně podkopávány. 

Čím dál více Číňanů se vyslovuje proti olympijským hrám v Číně a nazývají je „krvavými olympijskými hrami“ a „olympijskými hrami v poutech“. Jejich protest zní: ,My nechceme žádné olympijské hry, ale lidská práva.“ Nedávno sdělil prezident Mezinárodního olympijského výboru pan Jacques Rogge čínským médiím, že s ním tyto „zoufalé a rozhořčené hlasy“ nijak nepohnuly. Mezitím však prosil pan Rogge o to, aby se olympijské hry nepolitizovaly. 

Olympijského ducha si velmi vážím, ale přesto nemám v úmyslu pana  Roggeho kárat za to, že zanedbává svou povinnost ochraňovat etické hodnoty olympijských her. Musím však panu Roggemu připomenout, že pro čínský komunistický režim představují olympijské hry od počátku do konce nejdůležitější politickou úlohu. Všechno, co slouží olympijským hrám, musí být zaručeno na politické úrovni.

LIU Qi, klíčová osoba Číny pro Olympijské hry v Pekingu, sám otevřeně přiznal, že „nejvyšší politickou úlohou“ je zajistit pokrytí jakýchkoliv potřeb ohledně olympijských her. To je jednoduchá skutečnost a především v Číně uznávaná. 

Co však vrchní vedení komunistické strany jaksi pozapomnělo sdělit, je fakt, že tu „nejvyšší politickou úlohu“ nestoudným způsobem zneužívají zkorumpovaní úředníci. Pod heslem zabezpečit úspěch olympijských her se objevily všechny možné druhy zla, včetně nuceného vyklizení domů, nezákonného zatýkání, pronásledování žadatelů s peticemi a utiskování věřících lidí. 

Pro čínské obyvatelstvo je nad slunce jasnější, že se komunistický režim snaží s úspěšným pořádáním olympijských her dosáhnout dvou cílů. Za prvé se pokouší dokázat čínskému lidu, že svět pořád ještě uznává Stranu za zákonnou vládu – a to navzdory tyranii a všem těm ohavným zločinům proti lidskosti. Za několik desetiletí má strana na svědomí nejméně 80 milionů čínských životů. Za druhé chce světu dokázat, že má pořád ještě nad Čínou moc a požívá plnou podporu obyvatelstva. 

Čínské obyvatelstvo se začíná probouzet a zdvihat a dožaduje se ukončení tyranie. Volání po lidských právech je také čím dál silnější a hlasitější. A tak čínský komunistický režim zplodil zcela převrácený způsob myšlení doplněný fixní ideou, že stabilita a olympijské hry musí být zajištěny za každou cenu. 

Nedávno se v Pekingu odehrála jedna příhoda, která zobrazuje strach režimu ze svého lidu. Jeden starší muž si stál neústupně do posledního dechu na svém, že musí podat písemnou stížnost proti nucenému zbourání svého domu, jenomže kvůli tomu zemřel. Na jeho pohřeb vyslala pekingská policie stovky policistů a 59 plně obsazených policejních vozidel (převážně autobusů), aby obklíčily obydlí toho starého muže a tak zabránily lidem zúčastnit se pohřbu tohoto nepoddajného muže.  

Takovéto hanebné zločiny na lidech se svědomím se dějí již celá desetiletí a to bez jakékoliv změny. YANG Chtuilin je rolník z Heilongjiangu a byl zatčen za „nabádání ke svrhnutí politické moci“. Jeho jediným přečinem bylo, že zvolal:  ,My nechceme žádné olympijské hry, ale lidská práva!“ V posledních letech se počet takovýchto ilegálních zatčení nevinných lidí dramaticky zvýšil.  

Milí přátelé, jako Číňan v srdci chovám hlubokou lásku ke své vlasti i k našemu trpícímu lidu. Také toužím po tom, abych mohl zažít onen den, kdy se budou v Číně konat olympijské hry. Podívám-li se ale dnes na sociální situaci i na to, jakým způsobem jsou tady olympijské hry zneužívány, působí mi mé vědomí a cit pro spravedlnost bolest u srdce. Jak asi víte, dnes jsou v Číně komunistickým režimem a jeho bandou považováni za „nepřítele státu“, za „provinilce na lidu“ či „ničitele sociální harmonie“ všichni ti, kteří spojují olympijské hry s lidskými právy. 

My v současnosti olympijské hry nepodporujeme a ani se tak netváříme. Olympijské hry byly jednoznačně zneužity jako politický nástroj. Ani nemůžeme podporovat takové olympijské hry, u nichž nehraje žádnou roli lidské svědomí, spravedlnost nebo morálka. Ve světě, ve kterém stojí profit etablovaných politických sil nad vším, kde je morálka i etika zesměšňována, je asi marné pokoušet se o naléhání na čínské zodpovědné lidi za olympijské hry, aby plnili svou povinnost, což se týká samozřejmě i Mezinárodního olympijského výboru. 

Budu se ale pořád ještě vyjadřovat tímto způsobem, přestože to téměř vedlo k likvidaci mé celé rodiny. Rozhodl jsem se ukázat mezinárodnímu společenství, co se v Číně děje. „Odvážným scénám“, které probíhají souběžně s přípravami olympijských her, stojí v opozici věci, které zcela odporují olympijskému duchu. V tomto momentě jsou lidé zaměstnáni tím, že sami sobě gratulují k úspěchu, který sklidí v nadcházejících olympijských hrách. Já si za tímto svým rozhodnutím stojím, i přes to hrozící nebezpečí, neboť se k tomu cítím zavázán jako člověk i jako Číňan. 

Komunistická strana Číny je seskupení zločinců, kteří páchají zlo pod ochranou státní moci. Je tedy absolutně nutné rozpoznat její kriminální povahu, a tak se dostat k závěru, abychom mohli učinit rozhodnutí, odpovídající objektivní realitě a rozumu. Moc dobře vím, že díky své ziskuchtivosti toto potvrdí jen málo lidí a většina se bude tvářit tak, že tomu nevěří. 

Pro každou zákonnou vládu by mělo být samozřejmou povinností i základním morálním měřítkem následování a ochraňování ústavy. O tom panuje všeobecný souhlas. Ovšem v Číně je to přesně naopak. Strana hází ústavu veřejně přes palubu a režim ji neustále porušuje. Ústavou zaručovaná práva představují pro obyvatelstvo neustále past. Jediné ustanovení v ústavě, které režim opravdu přesně respektuje, je to, že podle ústavy náleží v Číně komunistické straně vedoucí úloha na věčné časy.

I.Nepřetržité pronásledování církví

Morální učení pravé víry je pro zlé síly největší katastrofou. Čínskou ústavou je sice garantována svoboda vyznání, jenomže komunistický režim neustále potírá právo lidí zvolit si svou víru. A toto právo je každému člověku dáno přírodou. Neexistuje-li však ústavní soud, který by ústavu prosazoval, bude tato jen prázdným kusem papíru.  

Navíc je ústavní právo na všech úrovních silně omezeno nesčetnými administrativními předpisy a nařízeními.

Brutální pronásledování Falun Gongu překročilo od roku 1999 veškeré zlo, které bylo kdy na lidech napácháno. Dle potvrzených zpráv byly během posledních osmi let zavražděny 3.000 praktikujících Falun Gongu a nesčetní byli zraněni. Pověstný úřad 610 nechal v táborech s vymýváním mozků nezákonně uvěznit miliony praktikujících a statisíce jich skončily v pracovních táborech. Úřad 610 je orgán, který byl zřízen v každém koutku Číny jenom za účelem pronásledování Falun Gongu. Přijímací řízení jsou dokonce ještě jednodušší, než jsou pro administrativní vazbu, a také jsou mnohem svévolnější. A tak je mnoho milionů našich občanů různými způsoby pronásledováno. Nesčetné množství dětí bylo vyhozeno ze škol jenom proto, že jejich rodiče praktikují Falun Gong. Ještě více jich snad zůstalo po zatčení rodičů bez dozoru nebo dokonce bez domova a tak jsou tyto děti odkázány samy na sebe.

(Od loňského srpna se moje dcera setkala s mnoha dětmi, které stály ztracené a opuštěné před branou jejich školy. A přestože byly tyto děti samy bez domova, riskovaly svůj život, aby mé dceři vyjádřily podporu. Při každém takovém vyprávění naší dcery o těchto dětech, jsme měli se ženou pocit, jakoby nám někdo vrážel nůž do srdce.)

Osm let trvající utlačování Falun Gongu je do teď tou nejdelší a nejhorší lidskou katastrofou v Číně i ve světě. Proto na to kladu důraz hned na začátku mého dopisu. Důkazem tohoto pronásledování je vyšetřovací zpráva, vypracovaná po mém vlastním pátrání, a kterou bych chtěl tímto doporučit, neboť dokumentuje právně přípustné důkazy, které jsem nashromáždil jako právník. 

Jeden případ v této zprávě pojednává o 28letém studentu medicíny LIU Boyangovi a jeho matce. Oba byli praktikující Falun Gongu. Matka i syn byli během deseti dnů ve stejné budově umučeni. V nekonečných nocích před jejich smrtí mohl každý z nich slyšet bolestné výkřiky toho druhého při mučení. Policisté je mučili bez přestávky tak dlouho, dokud jejich křik neztichl a nezemřel s nimi. To, co jim čínská policie provedla, zůstane navždy hanbou v historii lidstva. Při psaní mého třetího dopisu čínské vládě úřad 610 pořád ještě neuvolnil mrtvá těla matky i syna, přestože jejich smrt způsobil. Některé z obětí, které mohly o pronásledování vypovídat, jsou dosud naživu.  

Proto si dnes dovolím položit Vám i celému lidstvu „nezdvořile“ následující otázky: 
1.Zločiny proti lidskosti páchané Komunistickou stranou Číny, genocida a osm let trvající pronásledování Falun Gongu, jsou to jen problémy týkající se pouze obětí? Nebo to představuje ohrožení pro celé lidstvo? 
2.Jsou ty zločiny proti lidskosti a genocida jen ohrožením obětí, nebo je to ohrožení celé civilizace, etických a morálních hodnot i lidské důstojnosti celé lidské společnosti?
3. Je lidstvo vůbec ještě schopno vypořádat se s takovými zločiny proti lidskosti, které řídí stát?  

A vyplývají z toho další tři otázky:

1.)Má dnešní společnost odvahu a svědomí vystoupit proti genocidě a otevřeně páchaným zločinům proti lidskosti?
2.) Pokud ano, existují vůbec subjektivní a objektivní technické předpoklady pro jejich ukončení?
3.)Posuzujíc podle národně trestněprávní definice o zločinech proti lidskosti a genocidě, spáchali JIANG Zemin, LUO Gan, ZHOU Yongkang, LIU Jing a četní další funkcionáři komunistické strany činy naplňující skutkovou podstatu obou zločinů. Co se důkazů týče, je jich vlastně více než dost. Takže v podstatě zůstává jenom otázka, zda bude mít mezinárodní společenství dostatek odvahy i pocitu zodpovědnosti, aby tyto existující důkazy veřejně použilo. Ty důkazy obsahují:

A.Od každého jednotlivého potvrzeného případu umučení z celkového počtu 3.000 (počet neustále roste díky naší nečinnosti) máme
a)celé jméno, datum narození, číslo pasu a adresu; 
b)podrobnou zprávu, jak k umučení došlo;
c)dokumenty potvrzující jejich úmrtí,
d)jejich mrtvoly, popel, hroby
e)výpovědi svědků, jejich žijících rodinných příslušníků a přátel;
f)důkazy pro jejich zatčení ve většině případů;
g)u těch, jejichž orgány byly odstraněny, operační nitě na jejich tělech a nahrané telefonní hovory se zúčastněnými nemocnicemi;
h)mnoho fotografií mrtvých těl;
i)kromě toho lidé zodpovědní za jejich smrt stále ještě žijí a mohou být vypátráni. 
B.O velkém množství praktikujících Falun Gongu už nikdo od jejich zatčení neslyšel. Jejich rodinní příslušníci mohou vypovídat.
C.Více než 100.000 přeživších může vypovídat o mučení, kterému byli vystaveni. Jedná se například o elektrošoky, mučení na speciálních a k tomu vyrobených nástrojích, bodání ostrými špicemi bambusových tyčí.
D.Desetitisíce praktikujících Falun Gongu, kteří přežili pracovní tábory. 
E.Ti, kteří jsou pořád ještě vězněni v pracovních táborech.
F.Miliony, které byly uvězněny v centrech pro vymývání mozku.
G.Všechny ty, kteří jsou pořád ještě vězněni v zařízeních pro vymývání mozku.
H. Obrovský počet, dosud neznámý počet dětí, které byly vyhnány ze škol a přišly o svůj domov. 
I.Miliony lidí, kteří ztratili svou práci a zdroj příjmů, jimž byla odebrána svoboda, a nesměli opustit Čínu. 
J.Pachatele uvnitř systému Komunistické strany Číny, kteří ještě mají svědomí.  

Všichni si tedy musíme položit otázku, zda usilujeme o potrestání těchto zločinců. Jedná-li se o národní trestní právo, je Čína výjimkou v páchání zločinů proti lidskosti? Jestliže zahájíme soudní řízení, dojde k velkým problémům kvůli moci komunistické strany, ale je to proveditelné, a z pohledu mezinárodního práva je přímo nutné, usilovat u takovýchto zločinů o soudní řízení. 

O záležitostech Falun Gongu jsem toho napsal mnoho, protože pronásledování Falun Gongu je tím nejhorším selháním lidskosti v dnešní době. Neznamená to však, že v Číně nejsou porušována práva ostatních církevních skupin. To neustálé utiskování křesťanských Domácích církví komunistickou stranou je téměř srovnatelné s hrůzným pronásledováním Falun Gongu. Ve velkých městech, jako je Peking nebo Šanghaj, jsou lidé striktně proti tomuto pronásledování a tlačí na diktaturu, aby snížila jeho rozsah. Avšak pronásledování členů Domácích církví v obcích a vesnicích se příliš neliší od katastrofy, kterou zažívají praktikující Falun Gongu. V mém rodném městě, malém okresním městečku, je počet zatčených, uvězněných a oloupených členů Domácích církví vyšší, než pronásledovaných praktikujících Falun Gongu, a toto protizákonné pronásledování trvá již dlouhý čas. Při svém pátrání po pronásledování členů Domácích církví v autonomním území Ujgurů, v Xin­jiangu, jsem zjistil, že komunistická strana vyškolila skupinu policistů, specializovaných na obtěžování, pronásledování a utlačování členů Domácích církví. Teprve nedávno byl v Xinjiangu nezákonně zatčen pan  ZHOU Tong i s ostatními členy. A pronásledování křesťanů Komunistickou stranou Číny je v Číně také veřejným tajemstvím. 

V posledních letech je i pronásledování tibetských buddhistů čím dál brutálnější a hrůznější.

II.Omezování svobody a práv lidu

Svoboda patří k tomu nejdůležitějšímu v duchovním životě člověka. Vedle svých tělesných potřeb má člověk zrovna tak důležité duchovní potřeby. Ty jsou pro nás božím požehnáním a božím darem. Čínskému lidu je však toto požehnání nemilosrdně odpíráno. A tak je svoboda v Číně nejen vzácným luxusem, ale je diktátory samotnými považována přímo za nebezpečnou. Veškeré potlačování přání i touhy po svobodě je tak namířeno nejen proti lidské povaze, ale je to současně i provinění vůči nebeským principům. 

Nejzákladnějším znakem civilizované společnosti je svoboda slova a tisku. Tato svoboda představuje v moderním světě hlavní faktor svobody i elementární součást svobody lidské společnosti. V zemi, kde neexistuje ústavní soud, je to v podstatě jediná možnost, jak svým způsobem zajistit práva a bezpečnost lidu. Takže pokud není tato svoboda k dispozici, je nasnadě představit si, jak nestoudným způsobem zasahují diktátoři do života lidí, a jak bezmocné ty utlačované skupiny jsou.

Komunistická strana Číny vždycky považovala kontrolu nad médii za politicky klíčovou otázku. V této věci jim nejde o morálku, nýbrž o technické problémy. Lidé se už ale začínají probouzet. Dožadují se svých práv a svobody. Na tuto situaci reaguje komunistická strana doslova paranoidně a používá každou myslitelnou metodu ke kontrole médií. Tak dochází doslova k šokujícím případům utlačování lidí, kteří využili svého ústavou garantovaného práva na svobodu slova a svobodu projevu. 

V uplynulých dvou letech byli bez jakéhokoliv právního podkladu uvězněni pánové ZHENG Yichun, YANG Tianshui, GUO Feixiong, YAN Zhengxue a (WANG) Lihong společně s velkým počtem ostatních známých autorů článků pro internet. Teprve nedávno byl protiprávně zatčen pan LU Gengsong a jeho rodina šikanována. Veškeré apely o jeho propouštění, přicházející z domova i ze zahraničí, utichly bez vyslyšení. 

Ministerstvo pro veřejnou bezpečnost Komunistické strany Číny vydalo nedávno nařízení, že všichni LDC poskytovatelé serveru musí před 17. celonárodním kongresem komunistické strany zavřít veškerá jimi provozovaná fóra a blogy, což je další zlá kampaň na potlačování médií bez jakéhokoliv právního podkladu. 

Právo na zakládání spolků je v diktaturách jedné strany nebo jedné osoby považováno za útok. Bez tohoto práva nemají lidé v podstatě žádnou možnost, jak se proti vládnoucí diktatuře bránit. Jak by mohly masy lidí bez svobody zakládat spolky, aby se pak jako utrženy ze řetězu vrhly na režim, který disponuje zbraněmi i majetkem? Lidé v demokratické zemi si vůbec nemohou představit ten pocit bezmocnosti a frustrace čínského lidu. V Číně utiskuje malá skupina zločinců celý národ. Útočí na lidi a pronásleduje jednu skupinu za druhou. Již ta nejmenší myšlenka na založení jiné politické strany je považována za teroristickou záležitost prvního stupně a je bez milosti potlačena.

III.Potlačení hnutí za občanská práva

Až na hranici šílenství potlačovala komunistická strana v Číně v minulých letech hnutí, které chtělo bránit právo. Typickým příkladem je případ CHEN Guangchenga. CHEN Guangcheng se díky vlastním rešerším dozvěděl o brutalitě a nelidskosti při prosazování zákona „politika jednoho dítěte v rodině“ ve městě Linyi, v provincii Shandong, a zveřejnil praktiky násilných potratů a sterilizací. Již tento jediný CHENův hlas vyvolal v celém komunistickém režimu paniku. Jejich reakce však nebyla taková, že by ustali v provozování těchto zločinů, ale spočívala v tom, že začali brutálně pronásledovat nejen odvážného hrdinu CHENa, ale i jeho zcela nevinnou ženu, malého syna a sedmdesátiletou matku. 

Politika jednoho dítěte v rodině je tou největší genocidou v historii lidstva. Miliony nenarozených dětí nedostanou každoročně šanci, aby se mohly narodit. (Zveřejněné oficiální počty dokazují, že rodinná politika zabránila v posledních dvaceti letech 400 milionům porodů). Běžní občané, kteří se této politice nepodrobili a neuposlechli, byli barbarsky potrestáni. Alarmující důkazy o těžkých zločinech Komunistické strany Číny, které shromáždil a zveřejnil slepý CHEN Guangcheng, jsou pouhým zlomkem dlouhého seznamu nesčetných zločinů komunistické strany. 

CHEN pomohl vesničanům při jejich pokusu obvinit lokální úřady z nezákonných potratů a sterilizací, spáchaných na tisících místních žen. Za to byl těžce zbit, uvězněn bez jakéhokoliv důvodu, falešně obviněn a jeho rodina byla vystavena neustálým šikanám a pronásledování. 

Komunistická strana Číny je kritizována za nelidskost a stavy doslovného šílenství. Nestará se o následky svých činů a páchá jeden zločin za druhým. Nesmírný rozsah jejích zločinů proti lidskosti, proti lidu a proti zemi, je v zásadě veřejnosti znám. Je to i proto, že tyto hrůzné zločiny jsou přímo alarmující a šokující. Ale ona nadále klame svůj lid a snaží se své lži a zločiny zakrýt. Tato její snaha o utajení lži a zločinů za každou cenu je na všech vládních úrovních označována politickým žargonem jako „politická ostražitost“. 

Chtěl bych zde, dámy a pánové, připomenout otevřený dopis manželky prominentního obhájce lidských práv GUO Feixionga, adresovaný HU Jintaovi, v němž jsou podrobné informace o GUOvých strašných zážitcích během jeho jednoleté vazby. GUO je právník a absolutně korektní osoba. Jeho neochvějné odhodlání a vytrvalost při práci pro lidská práva vyvolalo u vládců komunistického režimu paniku. GUO byl třikrát ve vazbě, kde držel svou první hladovku po čtyřicet dnů a druhou hladovku po padesát devět dnů. Jeho dopis odhalil, jak strašlivě komunistický diktátorský systém  GUOa mučil proti všem pravidlům lidskosti a civilizace.  

Podle slov  GUOva obhájce MO Shaopinga mu GUO při jeho první návštěvě ve vězení, 29. září 2006, sdělil, že byl třináct dní po čtyřiadvacet hodin vyslýchán.  Na protest proti mučení, kterému byl vystaven od 14. září, což byl počátek jeho uvěznění za „protiprávní obchodní aktivity“, zahájil GUO patnáctidenní hladovku. 

Po celou dobu vazby byl vystaven tělesnému týrání a byl čtyřicet dva dní připoután želízky na nohách i na rukách k posteli. Nejhorší zacházení však GUO zažil po přeložení do integračního tábora ve městě Shenyang, provincie Liaoning. Vyslýchající úředníci ho ztloukli, svázali ruce pouty za zády a posadili ho na tygří lavici nebo na stoličku. Při mučení mu vykloubili rameno. Policie pod vedením TAO Zhonggeho a YANG Naixina postupovala ještě brutálněji a dávala mu elektrošoky na genitálie. 7. srpna sdělil GUO svému právníkovi, že ta síla neustálých elektrických ran do jeho genitálií vedla k trvalému poškození zdraví a k nevyléčitelným zraněním. 

Tohle všechno je pro mne noční můrou, které nelze uniknout. Za poslední dva až tři roky se ta strašlivá a krutá realita kolem nás stala jediným středem zájmu mého života. Jak může něco tak absurdního vůbec existovat a kam to proboha může lidstvo zavést? Dokud jsme to utrpení a bolest osobně nezažili, nemůžeme uvěřit, že takovéto neskutečné věci se mohou kolem nás dít. 

Prezidente HU Jintao, pozoroval jsem, jak Váš obličej vypadá klidně a přátelsky vedle palcových titulků velkých novin. Vaše vystupování jako státníka v tuzemských i zahraničních zprávách je dobré a také býváte často spojován s radostnými událostmi a přátelským vystupováním. Avšak právě v tomto okamžiku Vám musím vyprávět jeden příběh, kdy se člověku při poslechu dělá špatně a má pocit, že se to musí odehrávat v jiném světě. 

Co se stane s mým životem? Proč se tohle všechno děje? Existuje harmonická společnost, o které lidé sní a po které touží? Jak daleko je vzdálená od mého současného života? Jak daleko jsme my všichni vzdáleni od opravdových lidských práv? Poté co GUOa zranili elektrošoky na genitáliích, po těch všech poníženích z něho 12. února 2007 vynutili doznání. Avšak ani to jim nestačilo. V noci na 19. března ho policisté odvlekli na utajené místo, tam, kde ho vyslýchali poprvé. Mučili ho, jako kdyby byl odsouzený k smrti, s odhaleným obličejem a svázanýma rukama. Mlátili do něho a vstrčili mu elektrický obušek do kalhot a pouštěli do jeho genitálií bez přestání proud pod dobu asi pěti minut.

Nemohu vidět výraz Vašeho obličeje, když o těchto příbězích slyšíte, když se dozvídáte, jakým způsobem jedná HUův režim s lidmi, kteří mají svědomí. Lidé v Číně však nijak překvapeni nejsou, když slyší takové věci, protože náš režim se tímto ukrutným jednáním zviditelňuje již hodně dlouho. Od praktikujících Falun Gongu obou pohlaví jsem se dozvěděl, že většina z nich byla mučena, ponižována tělesnými tresty a dostávala elektrošoky na genitálie. 

Od počátku tohoto roku byli uneseni žadatelé s peticemi v Pekingu, v Šanghaji a v jiných městech při velké policejní akci. Toto otevřené násilí za bílého dne je také přímo šokující.

IV.Nucené vyvlastňování soukromého majetku

Jedna složka ústavy čínského komunistického režimu se také zabývá ochranou soukromého vlastnictví. Avšak vlastníci v Číně musí snášet příkoří již déle než půl století. Podle Jean-Jacques Rousseaua „potřebují lidé takovouto komunu (a) využívají síly skupiny, aby ochraňovala život a majetek jednoho jediného člena“. Spojené státy mají to štěstí, že si po válce o nezávislost daly ústavu. Pohromou Číny je, že nám po občanské válce vládl militantní a loupežný režim, který se nezalekne ničeho, a tak svým občanům krade jejich majetek a jeho zločiny se už staly téměř jeho druhou tváří. 

Jako příklad si vezměme pronajímání pozemků: 18. ledna 1956 vydal tajemník Ústředního výboru KS Číny vládní výnos, který stanovil správu a pronájem pozemků (vládou). V něm byli vlastníci soukromých domů vyzváni, aby své vlastnictví předali vládě. Vláda potom převzala kontrolu nad správou a pronajímáním těchto domů a vlastníkům platila symbolický nájem ve směšně malé výši. Tato kampaň se týkala 700.000 domů, v nichž vláda převzala zhruba 130 milionů čtverečních metrů.

Jenom v Pekingu museli vlastníci opustit 6.000 domů, což je 1 991 475 pokojů. Jak se později ukázalo, byla tato vlna drancování po první reformě půdy a potom po socialistické reformě půdy další těžkou loupeží soukromého majetku. Avšak tato loupežná výprava se od obou předchozích lišila ve dvou aspektech. Za prvé v této době byla vláda už zcela etablovaná a za druhé vystavila vlastníkům jenom certifikát o zkonfiskování jejich domů. Tak se zase jednou vláda ukázala z té své ničemné strany. Dodnes má tyto pozemky a domy ve svém vlastnictví a odmítá jejich navrácení právoplatným majitelům. Za politiky „správy a pronajímání pozemků“ také většina postižených majitelů pozemků velmi trpěla. 

Rodina NING Jingluna vlastnila v Pekingu osmnáct a půl domu, které přešly v roce 1958 na vládu. Úředník udělal při vypočítávání nájmu chybu a tehdy sedmnáctiletý syn původního majitele to okomentoval. Nato byl nařčen za „politicky problematického“ a potrestán čtyřmi lety a čtyřmi měsíci vězení v pracovním táboře. Jeho matka byla pět dnů ve vazbě. V období kulturní revoluce ubili jeho otce a staršího bratra. Dělali prý problémy při „správě a pronájmu“ jejich domů. On sám byl označen za kontrarevolucionáře a vyhnán z Pekingu i se svou matkou. Ty domy této rodině dodnes vráceny nebyly.  

MA Lianfu a jeho sestra byli rovněž obyvatelé Pekingu. Jejich rodiče zemřeli, když byli oba ještě velmi mladí. Po rodičích zdědili šestnáct a půl domu a nájem z nich jim zajišťoval živobytí. Po kampani „správa a pronájem vládou“ v roce 1958 dostávali od vlády nájem jeden a půl eura za rok. Takže se z nich stali bezdomovci a museli pracovat na farmě Tiantanghe. Do Pekingu se směli vrátit až v roce 1992, kde však byli bez práce a bez domova. Tito dva postarší lidé opravdu zažili všechna možná utrpení a bezpráví. Dokonce ještě dnes je vláda považuje za nebezpečné a během velkých komunistických oslav a důležitých státních svátků mají domácí vězení. 

Rok co rok bojují statisíce obětí politiky „správa a pronájem pozemků“ o své dědictví a musí do toho vložit veškeré právní prostředky, a to ještě s obrovskými obtížemi. Ministerstvo stavebnictví vydalo 15. prosince 2006 dokument číslo (2006)208, v němž je zdůrazněno, že „zabavené pozemky díky politice ,správy a pronájmu pozemků‘ patří jednoznačně státu a stav tohoto majetku nesmí být měněn. Tento dokument obsahuje dále příkaz lokálním úřadům, aby na tyto pozemky obzvlášť dohlížely, protože se zde jedná o „politické“ záležitosti citlivého charakteru. Stálo v něm: „Bez souhlasu ministerstva stavebnictví nesmí nikdo dávat interview nebo cokoliv sdělovat o záležitostech, které se týkají těchto pozemků“. Takto bylo tedy tímto protiústavním dokumentem zcela popřeno vlastnické právo milionů lidí. 

Dnešní mocipáni v Číně nemají ani morálku ani svědomí. Ale ještě horší než tato skutečnost chybějící morálky a svědomí je to, že oni se dostali k moci právě díky tomuto deficitu. Bohatí nedají ani zlomek svého bohatství chudým, kteří s nimi žijí ve společnosti. Mají výlučný zájem jen o udržení svého vlastního postavení. Potají spolupracují jako politická klika, kterou nikdo nerespektuje a každý jí opovrhuje. Aby ospravedlnili dnešní diktaturu a za všech okolností si udrželi svá privilegia, používají výmluvy, že generace jejich rodičů ze sebe vydala nepopsatelné výkony. 

Jejich duševní blahobyt se skládá jenom ze spousty zbraní, agentů a vězení. Vzhledem k tomu, že nemají ani morálku, ani svědomí, neustoupí před ničím. Při jejich práci neexistuje žádná mez. Nestarají se o to, zda je lidé záporně hodnotí či dokonce nenávidí, protože oni mají ten výše zmíněný blahobyt. Díky hodně rozšířené nenávisti se u nich vyvíjí ještě další druh špatnosti a sice „lačnost po majetku“, který dokonce převyšuje jejich současnou ničemnost.

V uplynulých patnácti letech nechala tato politická klika násilím zbourat soukromé domy občanů ve zcela iracionálním rozsahu. Byly zbourány hlavně domy chudých lidí – což je jednání, srovnatelné pouze s tím, jako když v zimě strhnete chudákovi jeho šaty z těla. Avšak jejich zločinnost tímto nekončí. Již dlouhou dobu bojují s oběťmi neskutečnou tvrdostí a terorem, a to jen proto, že oběti na svou obranu využívají právní prostředky a podávají žaloby. 

Jako příklad si můžeme vzít Šanghaj: již více než deset let cestují odvážní občané do Pekingu, skupina za skupinou, aby tam zveřejnili zločiny páchané vysoce postavenými členy Komunistické strany Číny – HUANG Juem, CHEN Liangyuem, HAN Zhengem, LIU Yungengem, WU Zhimingem a mnoha dalšími. Mnoho těch odvážných občanů přišlo o život, další byli protiprávně sledováni, jejich obydlí zpustošena a skončili ve věznicích, v pracovních táborech nebo na psychiatrických klinikách. Zažili vyhrožování, měli odposlouchávaný telefon a byli vystaveni všemožným formám utiskování, mezi nimi i renomovaný obhájce lidských práv, ZHENG Enchong, napsal nedávno společně s dalšími dvěma sty patnácti odvážnými obyvateli Šanghaje otevřený dopis prezidentovi HU Jintaovi, v němž podali svědectví o zločinech spáchaných politickou klikou v Šanghaji. Tyto zločiny byly namířeny proti lidskosti a porušovaly vlastnické právo občanů. V otevřeném dopise stálo: „Tyto osoby vyhnaly 2,8 milionu šanghajských občanů z centra města na okraj, násilím zkonfiskovali zemědělskou půdu a nechali zbourat obydlí milionu rolníků na okraji města.“

Déle než deset let dochází v Šanghaji k nucenému vyvlastňování bytů a jejich následné demolici. Lidé jsou násilím vyhnáni ze svých domovů a také z města. Správa města Šanghaje zorganizovala jenom v posledních dvou letech čtyři tisíce kádrů, kteří mají velkoplošně „blokovat“ násilí občanů, což vlastně znamená, aby jim znemožnili podávání petic. Navíc vláda ještě zorganizovala „tým násilníků“, kteří mají s pomocí násilí „umravňovat“ civilisty, pokud se jim nelíbí nucené vyvlastnění jejich majetku. Tito civilisté byli pak tím nejbrutálnějším způsobem týráni, což končilo někdy i jejich smrtí. Tímto způsobem se vládnoucí třídě podařilo zablokovat všechny cesty na podání odvolání. 

Tak byli od roku 2006 ubiti občané DUAN Huimin, DU Gonglin, DAI Rong, CHEN Xiaoming a mnoho dalších. Někteří byli uvězněni na psychiatrických klinikách, kde byli vystaveni těžkému psychickému týrání. V té době došlo k vydrancování domů ZHOU Dahui, MA Yaliana a dalších 18 rodin. Mezi duševně zdravými, kteří byli zavřeni na psychiatrických klinikách, byl například LIU Xinjuan (šestkrát zavřen), LU Chunxiang (dvakrát zavřen) a HONG Lingling (stále ještě zavřený). V roce 2007 byli ubiti  DUAN Huimin, CHEN Xiaoming a ZHOU Dahua.

V. Katastrofa životního prostředí

Nechceme ignorovat hospodářské úspěchy, kterých Komunistická strana Číny určitým způsobem „dosáhla“, avšak tyto „výkony“ měly svou krutou daň. Pošlapání lidské spravedlnosti, zničení morálky a svědomí, ale i životního prostředí. V roce 2005 řekl ředitel úřadu životního prostředí: „Nebudou-li naše opatření pro ochranu životního prostředí bezprostředně následovat hospodářský rozvoj, bude s naším hospodářským zázrakem konec.“

Tento hospodářský zázrak se proměnil v pravou katastrofu, doslova ohrožující život. Například případ s modrozelenými řasami v jezeře Tai, ve městě  Wuxi provincie Jiangsu, jasně ukázal, že komunistické straně pramálo záleží na tom, zda bude ještě zítra dostatek pitné vody. Jediné, co ji zajímá dnes, je dobrý hrubý domácí produkt. Spotřeba energie na každou produkci v hodnotě 1 000 eur je v Číně šestkrát vyšší než v Japonsku a dvakrát vyšší než v Indii. Čtvrtina půdy v Číně se proměnila v poušť, s nárůstem 1900 čtverečních mílí za rok.  

Podle jedné zprávy zpravodajské agentury Xinhua má 90 procent měst znečištěnou spodní vodu. Voda protékající městy není ze 75 procent pitná a ryby v ní nejsou poživatelné. Veškerá opatření na ochranu životního prostředí jsou pouhým lakováním na růžovo, a to ve stejném stylu lakování na růžovo jako v ekonomice. A ještě horší je skutečnost, že malé říčky a potoky jsou v celé zemi neuvěřitelně znečištěné, neboť toto malé vodstvo tvoří základ životního prostředí země. Avšak do ochranného seznamu přijato nebylo.

VI.Problematika rolníků

Veškerý ten hospodářský rozvoj obyvatelstvu jako takovému nepřinesl nic. Většina venkovského území je pořád ještě chudá a nepředstavitelně zaostalá. Není sice už žádná zemědělská daň, ale tato daň tvořila pouhou část této chudoby, takže zrušení daně chudobu moc snížit nepomohlo.  

V platné čínské ústavě stojí, že zemědělské plochy patří všechny státu nebo kolektivu, přičemž kolektiv je zcela pod kontrolou státní moci. 

Logika toho je: Stát vlastní zemědělskou půdu, komunistická strana vládne státu a řídí ji byrokrati. Takže komunističtí byrokraté jsou největšími vlastníky půdy, protože jim patří veškerá zemědělská půda v zemi. Miliony rolníků v Číně tak celý život pracují na polích, která vlastní někdo jiný. To je nanejvýš nespravedlivé. 

V současné době je v Číně 120 milionů městských dělníků, kteří pocházejí z venkova. Je to ta největší skupina otroků v lidské historii. S těmito lidmi se nejedná s důstojností. Za těch nejpřísnějších podmínek musejí vykonávat nucené práce a jejich mzda činí pouhé jedno euro a dvacet centů za den práce a někdy dokonce i méně. Ale i takovéto nízké mzdy jim zaměstnavatel často vyplácí se zpožděním. Ve městech pracuje sice více než 100 milionů rolníků, ale odbory si založit nesmí. A tak se zkorumpované státní moci mohou bránit pouze jako jednotlivci, což dává malou naději na úspěch. A současná vrchnost tak má volné pole pro své vykořisťování. 

Po masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 se korupce ještě více rozmohla. Ekonomická reforma vedená zkorumpovanými úředníky probíhala, dalo by se říct všude stejně, což znamená, že zájmy nízkých vrstev obyvatelstva jsou zcela ignorovány. Sedmdesát procent čínské populace tvoří rolníci, městští dělníci, ostatní dělníci a skupiny, ti všichni jsou hodně slabí a především bezmocní. Při „reformě zdravotnictví“ režim právě těchto sedmdesát procent vyloučil. A vysoké náklady na léčení jim prakticky nedávají žádnou možnost vyhledat lékaře. Tato situace vede přirozeně na mnoha místech k tragédiím.  Starší lidé raději spáchají sebevraždu, čímž chtějí ukončit své trápení s nemocí. 

Závažného porušování lidských práv u nižších vrstev se po roce 1989 dopustila také takzvaná „industrializace vzdělávání“. Ona je sice uzákoněna bezplatná devítiletá školní docházka, ale v mnoha regionech byl a je nedostatek státních finančních prostředků. A studium na středním a vyšším stupni se pro lidi nižších vrstev stalo díky vysokým poplatkům obrovskou noční můrou. 

Čím dál zkorumpovanější státní moc monopolizovala vzdělávací systém a ze vzdělání vyrobila stroj na peníze pro akademické byrokraty. 

Rodiče z nižších vrstev tak vydávají poslední cent i poslední kapku své energie, aby mohli zaplatit vyučování svých dětí. Potom dochází k tomu, že poté, co se děti dostaly na vysokou školu, spáchali jejich rodiče sebevraždu. Státní statistiky však hovoří o tom, že skupina byrokratů vydá ročně 40 miliard eur na státní fond pro bankety, dalších 40 miliard eur jde na služební cesty a auta stojí dalších 40 miliard. To znamená, že obecní majetek smějí využívat pouze úředníci.

VII.     Nespravedlivý právní systém

Navýsost nespravedlivé a protizákonné chování justičních úřadů a úředníků je obrazem státní moci, jejímž jediným zájmem je okrádání lidu. Tak jsou třeba vydávány předpisy, které mají zabránit občanům, aby hájili svá lidská práva. 

Díky těmto předpisům jsou považovány za nepřípustné například všechny žaloby na nucené přesídlení, žaloby rolníků na zkonfiskování půdy, žaloby na vyvlastnění bytů, žaloby od penzionovaného vojenského personálu, žaloby na nezaměstnanost a žaloby od praktikujících Falun Gongu. A justice je tak zadupávána do země. 

Typické příklady se udály v provincii Hebei a v autonomním území vnitřního Mongolska při nezákonně provedené popravě  NIE Shubina. K ututlání tohoto zločinu odmítl soudní úřad chytit pravého pachatele. Lidskost a morálka právnického personálu je dnes nižší než u vrahů.

VIII.Každodenní katastrofy

Lidé prožívají katastrofy prakticky denně. V novinách Nanfang Zhoumo (Southern Weekends) stálo 30. srpna 2007 například toto:

29. července bylo v provincii Henan zasypáno šedesát devět horníků v uhelném dole Sammenxia. 

14. srpna se zřítil nedostavěný most ve Fenghuangu v provincii Hunan a zabil šedesát čtyři lidí.  

17. srpna došlo k zatopení uhelného dolu Huayuan v  Xintai, provincie Shandong. Bylo zasypáno sto dvaasedmdesát horníků a dodnes  – o třicet dnů později – nebyli zachráněni. Šance na jejich přežití již nejsou žádné.

19. srpna 2007 došlo v dole na těžbu hliníku okresu Zouping k explozi, při které zahynulo šestnáct dělníků. 

30. srpna 2007 se zřítil malý uhelný důl ve čtvrti Fangshan v Pekingu a obecní správa zastavila záchranné práce po necelých osmačtyřiceti hodinách. 

Opravdu šokující bylo nařízení úředníků obecní správy, podle kterého se na záchranné akci mají podílet pouze místní občané, a ještě se svými vlastními prostředky. Z důlní jámy se dostali ven pouze dva zasypaní dělníci. Přežili jen díky tomu, že si navzájem pili moč a s neotřesitelnou odvahou lpěli na životě, takže ještě žili po sto třiceti dvou hodinách. To nelidské nařízení místních úřadů vyvolávalo u lidí sarkastické poznámky typu: díkybohu nevěděli ti dva dělníci nic o „vědecky správném“ rozhodnutí vlády – nedovolit nikomu jejich záchranu, jinak by si museli vyčítat, že si zachránili život nelegálně a proti rozhodnutí vlády. 

Vážené dámy a pánové, pomocí těch nejpodlejších prostředků mi komunistická vláda déle než rok brání v tom, abych se mohl vyjádřit ústně či písemně. Nyní sice držím v ruce tužku, ale přemohly mě emoce. Píši Vám proto, že jsem přesvědčen o existenci výše zmíněných zločinů, které negativně ovlivňují cit celého lidstva pro spravedlnost a svobodu, tedy i Váš.  

Věřím, že máte všichni shodný názor a víte, že ten, kdo tuto pravdu zná a nic neučiní, se vzdal lidského vnímání a zodpovědnosti. Myslím, že Vy i my víme moc dobře, že západní politika obětuje hodnoty lidství a morálku za politické a ekonomické výhody, které získá jako protihodnotu od vládnoucí garnitury v Číně.

Myslím, že Vy všichni tak jako já, toužíte po následujícím: pozdvihnout lidské principy, zbavit se tyranie, zastavit zlo a ukončit všeobecný zmatek lidstva. Myslím, že Vy i já jsme poznali následující: diktatura se nikdy nemění a od generace ke generaci dědí čínské obyvatelstvo jako soukromý majetek živého inventáře.  Vůdci si potřásají rukama a přitom dědí lidi jako živý inventář. Smutné je, že nezískají takovéto dědictví díky svým schopnostem nebo morálce, ale právě díky nedostatku morálky. Pokud se tato děsivá realita rychle nezmění, bude lidský rozum nadále znetvořován a zraňován. 

Snad i Vy uvěříte, tak jako já, tomu, že pořádání olympijských her tímto zlým totalitním systémem se stane temnou kapitolou v historii olympijských her a představuje hanbu pro celé lidstvo. 

Vážené dámy a vážení pánové, psát tento dopis je opravdu přetěžkým břemenem. A ať už se tyto zločiny staly jednou či mnohokrát, musela by takováto skutečnost vyděsit každého, tak jako vyděsila mne. Jenomže pravda je taková, že se v dnešní Číně staly tyto nelidské tragédie téměř součástí života a můžete na ně narazit kdekoliv po celé zemi. Lidé si již zvykli a dá se říct, že jsou vůči tomu neteční.

Násilnickými útoky na naše vědomí a umrtvením našeho svědomí lžemi si komunistická strana upevňuje a udržuje svou moc. Denně je morálka našich občanů podrývána, až se někteří z nich z čisté bezmocnosti stanou na této straně závislými a přejdou k pasivní podpoře. 

Díky komunistické straně poklesl u mnoha lidí morální minimální standard do takové míry, že dokonce její hrůzné činy obhajují a ospravedlňují. A režim si je jistý s udržením své moci. Jenomže tato strategie morální zkaženosti se pomalu šíří do celého světa a při pořádání olympijských her komunistickou Čínou bude tato strategie slavit úspěch.

Vážené dámy a pánové, k ochranným mechanizmům společnosti patří morálka, zákony, média, kontrola a vyrovnání, dozor a jiné. A právě díky těmto mechanizmům se má společnost vyvarovat nadměrných chybných kroků, neboť každý touží žít v míru, a ne ve strachu. Vidíme-li tedy, že se v celé zemi páchají zločiny proti lidskosti a v právním systému státu tak ničí základní vnímání lidu, ničí média i životní prostředí, potom nemáme jinou možnost, než sami sobě přiznat, že náš sociální ochranný mechanismus je úplně zničený. 

Komunistická strana je původcem násilí, které ničí tento ochranný mechanismus a brání mu i v jeho obnovení. Máte-li z hlediska právního systému o mne starost jako o právníka, musím Vám připomenout, že nikdo netouží tolik jako já po spravedlnosti pro oběti v právním systému. Avšak každý nový den existence Komunistické strany Číny znamená prodloužení tohoto stavu, kdy není možné uvést v život spravedlivou justici.

Vážené dámy a pánové, Dr. Martin Luther King řekl: „Bezpráví někde je ohrožením práva všude.“
(Letter from a Birmingham Jail. Martin Luther King, 16. dubna 1963)

Logika komunistické strany však směřuje přesně opačným směrem. Pro ni platí:  „Právo někde znamená ohrožení bezpráví všude“. Zlo útočí na právo jako na nepřítele vždycky, i když proti němu není nepřátelsky namířeno, neboť již samotná existence práva zločincům blokuje cestu. 

Vážené dámy a pánové, v Číně dnes vedle sebe existuje smutek a naděje. Smutnou stránkou je, že úředníci drancují majetek obyvatelstva a dosáhli v této činnosti dokonce i určité harmonie. Korupce se táhne celým systémem od shora dolů, takže vyšší úrovně chrání zločiny nižších úrovní. Čínská společnost se tak nachází v tomto perverzním balancování jako ucelený biologický systém, který toleruje své chyby, má seberegulaci a také sám sebe organizuje. 

Tento perverzní vyvažovací biologický řetězec se stal základní podporou komunistické strany. Zde se tedy nachází vysvětlení, proč ještě nebyl svržen režim, který napáchal mnoho zločinů. Je tedy zcela vedlejší, jak krásná předsevzetí mají pánové HU Jintao a WEN Jiabao, neboť jako jedinci nemají absolutně žádnou možnost v tomto státě něco změnit. 

Jediná naděje spočívá v církevních skupinách – ať je to Falun Gong nebo křesťanství, protože jenom ony mohou díky své víře opět nastolit morálku. Členové těchto skupin mohou změnit osud Číny svým pokojným protestem proti tyranii komunistické strany a tím, že následují svou víru, stanou se základem rozvíjející se a stabilní budoucí Číny. Žádný politik, který chce s Čínou vstoupit do interakce, by neměl tuto sílu ignorovat.

Vážené dámy a pánové, změnit Čínu se zdá být hodně obtížné. Komunistická strana má na svědomí 80 milionů zavražděných Číňanů, což je neodpustitelné a ještě daleko přesahuje vinu nacistů. Avšak právě proto, že si komunistická strana vůbec není této nenapravitelné viny vědoma, vraždí dál. Tak například 4. července 1989 zavraždila studenty jenom proto, že se dožadovali demokracie. 

Změnit Čínu je však na druhou stranu velmi snadné! Stačí jen v každém probudit pocit morálky. Z tohoto hlediska se dá udělat opravdu hodně. Změníte-li slova v činy a také podpoříte svobodná média, odhalující zločiny komunistické strany, a podpoříte-li všechny ty, kteří se snaží prorazit internetovou blokádu, aby se do pevninské Číny dostala pravda, jestliže podpoříte organizace, které se pokojně před komunistickou stranou stáhly zpět, aby opět získaly své sebevědomí, potom se Čína velmi brzy změní. 

Přeji Vám mír a stálé zdraví! 
V úctě 

GAO Zhisheng

Peking, 12. září 2007

Kapitoly: Úvod, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8