Kapitola 5. Obléhání mé rodiny

Deník
Speciální skupina ranních ptáčat

23. listopadu 2005

Od zveřejnění mého dopisu HU Jintaovi a WEN Jiabaovi už uplynulo třicet pět dnů. V tomto dopise jsem popsal své obavy z pronásledování věřících skupin místními vládními úřady. A teď uplynulo třicet tři dnů od doby, kdy mne a mou rodinu začala vláda nezákonným a hanebným způsobem ve dne v noci sledovat.

Dnes jsem odcházel z domu v šest hodin ráno, protože jsem doprovázel svou dceru do školy. Stačilo jen, že jsem se objevil, a už začali agenti jednat. Oni museli strávit celou noc venku v té zimě. Netrvalo to ani šedesát sekund a ze všech stran se ke mně vrhali agenti, kterých muselo být asi sedm. Pozorovali mě, jak si připravuji své kolo a najednou jim došlo, co mám v úmyslu. Rozběhli se k autům a motorkám a čekali na mne. Sotva jsme s dcerou vyjeli z naší čtvrti, rychle nás celé to mužstvo dohnalo. Motorky se za námi držely v odstupu asi čtyř metrů.

Moje dcera řekla: „Tati, něco asi není v pořádku s jejich mozky! Proč za námi jedou, když mě doprovázíš jen do školy?“
Odpověděl jsem: „To není v jejich mozku. Oni žádný nemají.“
„Ale jak by mohl někdo bez mozku žít?“
„Žít bez mozku ušetří v Číně lidem hodně trápení.“
Moje dcera odpověděla, že je zmatená.
„Můj otec je dobrý člověk. Ti lidé tady, kteří tě sledují, jsou jako nestydaté šlapky,“ řekla dcera. 
Oba jsme se začali smát. Potom mi vyprávěla, že zpívají ve škole o těchto ženách vtipnou písničku a že se ji naučí nazpaměť a bude ji těm agentům zpívat.
Řekl jsem jí: „Začínám na ty agenty žárlit. Mně jsi ještě nikdy nezpívala.“
Odpověděla vážným tónem: „To je potupná písnička.“
Celou cestu jsme si tak povídali a za chvilku jsme dorazili ke škole. Musel jsem jí pomoci až do třídy, protože si nedávno vymkla kotník. Jeden agent nás doprovázel až tam.

Cestou domů jsem jel kolem parku Yuandadu a najednou jsem dostal chuť trochu si v parku zaběhat, tak jak jsem to dělával každé ráno. Agenti to ale považovali za útěk a začali pěkně panikařit. Odhodili své motorky a utíkali za mnou. Potom jim asi nějak muselo docvaknout, že nechci uprchnout. Sice se už uklidnili, ale pořád mě sledovali a byli jen pár metrů za mnou. Co mě ale opravdu pobavilo, byla událost z předešlého dne. Jeden z agentů neustále hlásil každý můj pohyb svým nadřízeným: „Ach ano! Teď je právě na křižovatce.“ …“Ach, on to stáčí na východ.“ …“Obrací se na jih.“ …“Ano, strká levou ruku do kapsy u kalhot.“ …“ Teď je u semaforu.“

Připomnělo mi to takovou absurdní příhodu ze včerejšího odpoledne.

Šel jsem vyzvednout dceru ze školy a netušil jsem, že vyvolám paniku mezi agenty i jejich nadřízenými. Jsem zvyklý na rychlý pohyb ve všem, co dělám, protože běžím pořád proti času. Výjimku tedy netvoří ani mé vyzvedávání dcery ve škole.

Včera jsem proto utíkal dolů po schodech, rychle naskočil na kolo a pádil pryč. Agenti se z toho skoro nevzpamatovali. Běhali jak zběsilí a křičeli. „Rychle! Pospěšte si.“ „Nastartujte auta, rychle, vaše auta!“ „Nastupte na motorky!“ „Rychle!“ „Jděte za ním někdo pěšky! Rychle!“

Za dvě minuty zastavilo jedno z aut bez poznávací značky s kvičícími pneumatikami těsně před mým kolem. Pak dorazila ostatní auta, která jela za mnou. Už dojely i motorky a nakonec přijeli dva agenti na kole. Na jednom kole seděl typ, který byl asi jejich velitelem, protože bez ustání sděloval svému neviditelnému šéfovi každý můj pohyb. To celé fiasko na mne docela udělalo dojem. Vždyť oni se chovali tak, jako kdyby přežití režimu záviselo na tom, jak mě dokáží sledovat vteřinu po vteřině a jako kdyby osud celého národa závisel na rychlosti reakce těchto agentů. Někteří z nich mě pak skoro vtlačili do mé kanceláře, když jsem tam šel po obědě ještě pracovat.

20. listopadu jsem objevil i jistou lidskou stránku v této policejní mašinérii. Agenty doprovázely totiž každou noc hezké slečny. A to možná vysvětluje, proč byli všichni tak loajální.

Zatímco tu píši, vykonávají agenti pořád ještě svou špinavou a nezákonnou práci, která je přímo nasměrována proti mé rodině.

Tak jako nárazem větru přivátá, objeví se policie

16. prosince 2005, návrat domů po šestnáctidenním zkoumání pronásledování Falun Gongu.

Dnes ráno ve tři čtvrtě na sedm jsem si šel dolů zacvičit, což značně rozzlobilo skupinu tajných, rozmístěných venku, protože mě museli hlídat. Takže asi dvacet aut se státními poznávacími značkami z různých provincií zaujalo své pozice. Tato auta nás hlídala na každém kroku. Jakmile zpozorovali můj příchod a že se chystám jít běhat, zareagovali pilní agenti v civilu tak, jako kdyby náhle stáli proti celé nepřátelské armádě.

Vyrazili za mnou a ten tam byl jejich předem připravený plán. Jejich rozčilení polevilo až po zjištění, že dělám jen ranní rozcvičku, a dokonce snížili i počet agentů, takže už mě sledovali jen čtyři. Po cvičení jsem se vracel domů a jeden z agentů mi začal vnucovat svůj názor. Radil mi, abych se slušně choval a varoval mě, abych se jim nedíval do očí. Pokud prý neuposlechnu jeho radu, přihodí se mi něco zlého.

„A pak nenaříkej, že jsi nebyl varován,“ povídal. 
Zeptal jsem se ho: „Je to nařízení vašeho šéfa?“ Tvrdil, že ne. 
Ptal jsem se dál: „Nevzepřel jste se nařízením svého šéfa?“

„Už toho mám dost!“ zařval. „Máme všichni špatnou náladu, poté co jsme museli strávit noc v té kruté zimě.“

Stroze jsem mu řekl: „Vy máte skutečně politováníhodný život.“ Přirozeně, že se mračil jako bubák.

Po příchodu domů jsem zjistil, že si má žena všimla příjezdu těchto nezvaných hostů, a sdělila mi, že těm agentům poslala dolů trochu horké vody. Naše hospodyně to ale nemohla pochopit a jen poznamenala, že přece vůbec není nutné starat se o tyto „zmetky“. Vysvětlil jsem jí, že máme s těmi mladíky soucit a že se nestaráme o to, kdo to je a co dělají. Ovšem dodal jsem, že i nám se jejich chování hnusí!

Teď je přesně ta samá situace, jako když jsem opouštěl Peking. Kolem našeho vchodu se shromáždili agenti a doslova zírají na každého, ať přichází či odchází. Jakmile vycházím z domu, už jsou mi v patách nejméně čtyři. Zřejmě se posledně, (29. listopadu), poučili. Tenkrát se doslova všichni třásli rozčilením. Teď na mne byli skoro nalepeni a věnovali mi obrovskou pozornost. Dnes odpoledne jsem opět vyzvedával dceru ve škole a to nás sledovala čtyři auta. Šel jsem do budovy školy a agenti utíkali za mnou. Možná je tohle ta jejich „znamenitá profesionalita“!

Odejděte ze strany, milí agenti

21. prosince 2005

Dnes byl v Pekingu mrazivý den. A přece tam stáli všichni ti milí agenti, kteří „kvůli mně“ ztratili svou osobní svobodu a věrně oddáni plnění svých povinností, postávali přede dveřmi mé kanceláře. Kousavý vítr měl hodně málo soucitu s živými!

Skučení zimního větru nahánělo v tomto roce mnoha lidem hrůzu, ale na jiné to holt nezabíralo. Jedno je jisté: tito agenti nezmění své plány jen kvůli mrazivému počasí. Ovšem ti, co by ty plány změnit mohli, si pěkně hoví u teplého domácího krbu a jsou daleko odtud.

Agenti hlídající „cílové osoby“ v blízkosti domů a kanceláří nejsou ale jediní, kdo nemá žádnou volbu, jde-li o to, snášet zimu. Existuje ještě jiná skupina, která se nachází v podobné situaci, ovšem ze zcela jiného důvodu. Tvoří ji všichni ti žadatelé s peticemi, co přišli za tím účelem do Pekingu, a jsou jich desetitisíce! Lidé patřící do této skupiny už dávno nemohou vést normální život a užít si trochu tepla. V této letošní kruté zimě mi však určitý druh tepla svou návštěvou do Pekingu přivezli.

Dnes jsem byl opravdu překvapen, když jich do mě kanceláře přišly asi dva tucty. Ti lidé mě chtěli svou návštěvou ujistit, že při mně stojí, i když teď úřady tolik mou rodinu sužují. Mile jsme si popovídali a jejich přáním bylo, aby ti agenti tam venku slyšeli můj improvizovaný projev. Zvýšil jsem tedy hlas, aby to mohli slyšet i ti agenti tam venku a řekl jsem svým hostům následující:

„Nejprve bych vám všem chtěl poděkovat, že jste v těchto krutých mrazivých dnech přinesli mně a mé rodině tolik tepla a lásky. Je mi těžko, že vám momentálně nemohu pomoci, neboť jste byli zanedbáváni příliš dlouho. Jsem rozhodnutý oplatit vám to, co jste dali vy mně, a proto se celou bytostí zasadím o to, abych vám pomohl získat teplo i péči, jakou si zasloužíte!

Sdílím vaše chmury a starosti. Ale oponuji oné nebezpečné rétorice, kterou použili někteří lidé, když tvrdí, že pojem legální vychází z pojmu legální zbraně a pojem zbraně prý může dokončit změnu v čínské společnosti. Věřte mi, prosím jednu věc: tak jako vy, i já toužebně očekávám změnu čínské společnosti. Ale tato námi vytoužená změna nebude jen v sociálním systému, ale bude ojedinělá i ve způsobu provedení, což bude nenásilný odpor. V čínské historii se neustále opakovaly násilné revolty, které sice přinesly utlačovaným dočasnou radost a úlevu, ale v celé historii Číny nebyla nikdy krutovláda nahrazena lidem a pro lid. Nikdy! Změna není úplná, pokud uspokojí pouze potřeby utlačovaných. Jenom změna, která bude spoluurčovat kurs našeho národa, může zaručit bezpečnost i skutečnost, že už nikdy nebude existovat nějaká kategorie lidí, která by byla pronásledovaná. Pokud jde o způsob provedení změny bez násilí, myslím si, že Falun Gongu se podařilo najít prostředky pro takovou změnu, kdy nepoteče ani kapka krve. Abychom se té změně přiblížili, musíme lidi přesvědčovat o tom, aby tu zhoubnou stranu opustili. Aby vystoupili ze strany, která spáchala všechno možné existující zlo, jaké si člověk těžko dovede vůbec představit. Můj návrh je, aby lidé opustili stranu a přiblížili se k Bohu. Tímto způsobem dosáhneme nejen krásným způsobem změny, ale i následně budeme mít nádherný a stálý systém!

Naším neštěstím je to, že žijeme v Číně v této pohnuté době. Ještě nikdo na Zemi nemusel trpět takovýmto způsobem nebo svědčit o utrpeních, která nás potkala.

Naopak je i naším štěstím, že dnes v Číně žijeme. Zažijeme totiž dobu, kdy největší národ na Zemi s tímto utrpením jednou provždy skoncuje!

Jak rychle se Čína změní, je v rukách lidu – a to se týká i vás všech, kteří tu sedíte.“

Tak skončilo naše setkání směsicí slz a potlesku.

Neskrývané sledování

24. prosince 2005

Dnes mě sledovali se zjevně větším zaujetím než kdykoliv předtím. Při ranním běhu v parku jsem měl kolem sebe pořád několik agentů. Zůstali v mé těsné blízkosti i při cestě domů. Po snídani odvedla má žena dceru na hodinu klavíru a přirozeně nemohli chybět agenti. Stáli venku během celé vyučovací hodiny hře na klavír, i když to vypadalo podivně! Na cestě domů je zase sledovali. Odpoledne měla dcera ve škole hodinu angličtiny. Vydala se na cestu do školy a dva agenti za ní. Oni sledovali mou malou drobnou dcerku! Rozzuřila mne skutečnost, že to dítě je čtyřiadvacet hodin denně vystaveno jednání, které nahání strach. Najednou jsem si uvědomil, že mě ovládl pocit beznaděje. Při pohledu na tu bezcitnou taktiku vlády a psychický nátlak používaný na mé dceři je mi opravdu těžko.

Po odchodu mé dcery žena navrhla, abychom si vyšli na oběd do restaurace. Tentokrát se agenti ukázali v plné válečné zbroji a z ničeho nic se vyrojili se šesti auty. V každém autě seděli nejméně dva a jeden měl vždycky vysílačku. Dělal jsem, že je nevidím, a nechal je předvádět tuto absurdní show. Vystoupil jsem z auta a nebylo těžké poznat, že ty agenty někdo řídí z úkrytu.

Brzy jsme dorazili do restaurace KFC. Sotva jsme začali jíst, už se k nám blížil takový brýlatý obr s nevýrazným obličejem. Zůstal stát ve vzdálenosti asi sto osmdesát centimetrů od mé ženy. Podle prázdného výrazu jeho obličeje a chování ostatních agentů stojících za ním, jsem si byl zcela jistý, že takovouto situaci už prováděli mnohokrát. Rozhodli jsme se tedy pokračovat v jídle. Zatímco jsme jedli, ti muži tam zůstali stát – klidně – a čekali na to, až poobědváme. Na cestě domů, jsme byli opět „eskortováni“ několika auty – tento výraz mi připadá výstižný.

Za chvilku jsme šli pracovat do kanceláře. Tentokrát v doprovodu mužstva, které nás sleduje obvykle. Moje žena řekla žertem, že oni vědí, kam jdeme jen díky tomu, jak jsem oblečen. To odpoledne jsme se setkali se šedesáti žadateli s peticemi ze Šanghaje a tito takzvaní „tajní agenti“ „konali“ dále „svou povinnost“ tím, že čekali za dveřmi.

Bezohlední i o novoročním svátku

1. ledna 2006

Dnes, první den roku 2006, se agenti v civilu i jejich nadřízení předvedli zrovna tak bezzásadově a bezohledně jako vždy.

Ráno jsem nešel nikam. V poledne, asi ve tři čtvrtě na jednu, jsem odjel na nedělní bohoslužby do jedné Domácí církve. Se mnou v autě byli ještě novináři ze zámoří, kteří sledovali můj příběh. Byl s nimi i fotograf, který dělal jen svou běžnou práci a vůbec neměl v úmyslu fotografovat auta vládních agentů.

Agenti však náhle zjistili, že je můj společník vyfotografoval. Nemohlo to ani jinak dopadnout, než že jsme vypukli v smích. Ta vládní auta a jejich řidiči nám dneska přišli tak směšní. Najednou se vynořili jako myši vylézající ze svých děr. Vypadalo to skutečně tak, že nejsou absolutně schopni se s touto nevšední situací vyrovnat. Například jsme si jen tak vyjeli a byli jsme trochu veselí. Několikrát během cesty jsme hodně zpomalili, jako kdybychom chtěli náhle zastavit. Auta, která jela těsně za námi, se rychle otočila a mizela v naději, že nebudou přistižena při našem sledování, jako kdyby nebylo absolutně jasné, co tu dělají. Celá ta jejich skupina se pohybovala synchronně. Oni byli opravdu jako myši, plaché myši, vstupující na nový trávník. Celá ta jízda nás ohromně pobavila.

Pochybná metoda agentů se opět ukázala v pravém světle při odpolední cestě domů. Cestou jsem ještě vystoupil a šel s přítelem do malého holičství. Agenti rychle rozestavili svá auta kolem celého obchodu. Věděli, že reportér s fotoaparátem už s námi nebyl, takže měli dostatek sebedůvěry a začali zase se svými bezohlednými metodami. Otevřeli dveře u auta a dělali od toho holičství jednu momentku za druhou. Ten holič byl udivený. Nemohl tomu uvěřit. Řekl nám, že kdyby to neviděl na vlastní oči, nedovedl by si opravdu představit, že se vláda může takhle snížit a dělat tak špinavou práci. Jenom duševně chorý člověk by dokázal něco podobného, řekl holič. Smál jsem se a řekl jsem mu, kdyby s námi strávil jen jediný den, že bychom mu oči otevřeli. Společně jsme se tomu od srdce zasmáli.

Nový rekord v novém roce: Počet aut vzrostl na dvanáct

2. ledna 2006

V minulosti přicházeli do mého domu slavní lidé zřídka, ale s milostí boží se věci v posledních dvou letech změnily. V poslední době jsem byl hostitelem několika prominentů. Jedním z nich je i obhájce lidských práv GUO Feixiong.

20. října 2005 vláda rozhodla použít téměř zločinecké prostředky, jen aby mou rodinu hlídala dvacet čtyři hodin denně. Pokud jsem v Pekingu, každý den oznamuji, co agenti zase udělali. Je to takový můj zvyk, od kterého málokdy odbočuji.

Včera, druhý den roku 2006, mě doma navštívil GUO Feixiong. Právě ho pustili z vězení v provincii Guangdong, kde si odbyl více než stodenní protizákonný pobyt. Strávili jsme spolu mnoho hodin a diskutovali o tom, jak bychom měli pokračovat v našem boji za právo, jestliže se univerzita v Guangzhou rozhodne zastavit naše aktivity násilím. Toho dne jsem tedy na psaní o aktivitách agentů neměl čas. Uvědomil jsem si to vlastně až tehdy, když začaly téměř ze všech koutů světa přicházet dotazy typu, proč včera nebyly žádné hlášky o agentech. Tímto bych se tedy chtěl omluvit svým přátelům v zámoří, že museli na mé zprávy čekat. Také bych se chtěl omluvit agentům, protože jim každý den dávám jednu kopii mé zprávy. Následující je má zpráva ze včerejšího dne. Včerejšek byl druhým dnem nového roku. Jednou jsem napsal, že způsob myšlení lidí, co dohlížejí na agenty kolem mne a kontrolují je, není normální. Například se agenti nemohou ani rekreovat a uvolnit se o prázdninách, tak jak to lidé normálně dělají. Ba naopak, jsou extrémně vystresovaní a nervózní. Mám pro to důkazy.

Včera jsem byl na cestách celý den a sledovalo mě dvanáct aut. Kromě toho je u mého domu nepřetržitě také několik aut. Ráno jsem sice vyjel, ale po několika minutách jsem se rozhodl zastavit. Vystoupil jsem a přiblížil se té mase aut jedoucích za mnou. Byli doslova v šoku, když jsem si začal zapisovat poznávací značky jejich aut. Agenti, co seděli za volantem, se snažili schovat své obličeje, přesně jako nějací pasáci při policejní razii. Byl jsem překvapen tím, co jsem spatřil. Bylo to celkem dvanáct aut se šestatřiceti agenty. Z toho bylo třicet tři mužů a tři ženy! Poznávací značky jejich aut byly: Tianjin AX6865, Peking EJ8520, Peking H39710, Tianjin AU3651, Peking A11161, Peking C12696, Peking E92673, Peking EPO030 a Peking FE6234. Pak tam bylo jedno Audi a dva Mustangy bez poznávacích značek. Trvalo mi to skoro deset minut. Ale kdybych měl rozdat jejich platy v malých dávkách chudým, to by trvalo tak asi půl dne.

Dnes odpoledne jsem jel na recepci nezávislého spolku spisovatelů a zase mě sledovala dlouhá řada aut. Dojeli jsme do cíle, což byla jedna restaurace, a byly už tam desítky členů a jejich hosté. Také měli všichni doprovod speciálních agentů. Nikdo z nás se těch agentů nebál a najednou padlo rozhodnutí o jejich společném fotu. A agenti se najednou rozutekli jako krysy, provázené salvami našeho smíchu. Z této nečekané podívané měli svou zábavu i ostatní hosté. V jídelně jsme strávili pět hodin. Jedli jsme, pili a mluvili, než jsme se rozešli a jeli domů. Vyšli jsme ven a agenti byli pořád na svém místě. Vědomi si své povinnosti vykonávali pozorování z parkoviště.

Doma mi manželka vyprávěla, že ráno šla k fotografovi a měla v patách pořád čtyři policisty v civilu. Dnes už si na tu skutečnost být sledována docela zvykla.

Začíná se formovat hnutí odporu

5. ledna 2006

Od listopadu 2005 je kancelář v Shengzhi každý den doslova obléhána návštěvníky, kteří by se dali zařadit do tří kategorií: osoby z celé země reprezentující žadatele s peticemi, dále intelektuálové z celé země, ale hlavně z Pekingu a pak naši přátelé z médií z celého světa.

Agenti v civilu, kteří jsou ze zákulisí svými šéfy neustále kontrolováni, leniví určitě nebyli. Zhruba od 20. října minulého roku jich už byly téměř dvě desítky, co pracovaly jako mí „tělesní strážci“, jak je nazývám. Zdržuji-li se doma, běhají kolem mého domu. Sotva se vydám na cestu do kanceláře, už mě s jistou nervozitou následují. A pokud pobývám ve své kanceláři, poflakují se u jejího vchodu. Každý den, ano, každý den jsou tady se svými kamennými obličeji a s fotoaparátem v ruce, vždy připraveni vyfotografovat toho, kdo mě chce navštívit. Dalo by se předpokládat, že to mé návštěvníky odradí, ale právě naopak, počet návštěvníků vzrostl! Agenti jsou z toho trochu zmatení a tak se ptají: „Jak je možné, že se nás už nikdo nebojí?“

Dnes ráno jsem měl ve své kanceláři schůzku se zástupci žadatelů s peticemi z Pekingu, s učenci i se zástupci lidských práv, což bylo dohromady asi dvanáct lidí a samozřejmě, že jsem byl obklopen běžným počtem agentů.

V kanceláři jsme diskutovali o záležitostech kolem lidských práv v tomto roce. Souhlasili jsme s iniciativou, která měla proběhnout v celé zemi a byla v souladu s existujícími směrnicemi ke zlepšení lidských práv. Dodáme tak odvahu všem žadatelům s peticemi i aktivistům za lidská práva v celé zemi, aby se zúčastnili lokálních voleb, v nichž jsou voleni zástupci lidu. Sjednotíme své síly v Pekingu a exemplárně ho potrestáme za celou zemi. Rozpoutala se bouřlivá debata, při níž šlo o postup při volbách, o potencionální kandidáty, o strategii při organizování pomocných skupin a jiné detaily. Vůbec jsme si přitom nevšímali policistů, kteří se neustále snažili na sebe upozornit.

Můj kolega GUO Feixiong mi vyprávěl, že ho odpoledne doprovázela dvě nebo tři auta bez poznávacích značek. Měl bych mu asi poděkovat, že mě zbavil jedné části mé smečky.

„On je Falun Gong!“

7. ledna 2006

Sledovalo mě dvanáct aut naložených asi třiceti agenty a někteří z nich byli hrozně arogantní. Toho nejhoršího jsem vyfotografoval a doufám, že lidé v Číně si budou jeho obličej pamatovat.

Dnes mě navštívil jeden můj přítel a velmi se ho dotklo arogantní a podlé chování agentů před našimi dveřmi. Zcela v klidu vytáhl svou videokameru a začal ty agenty filmovat. A opravdu se mu podařilo zachytit tři jejich obličeje, takže je zvěčnil. Poté jsme společně přemýšleli o tom, jaký dopad by mohlo mít zveřejnění těch snímků. Rozhodli jsme se nepublikovat dvě fotografie, jelikož ti protagonisti byli přece jen příliš mladí, takže si zřejmě ani moc neuvědomovali, co to vlastně dělají. Zveřejnili jsme fotografii agenta, který nás pořád zastrašoval a dokonce hrozil i fyzickým napadením.

Ty má dobroto! Jak jsou tihle klauni zábavní! Věděli jsme, že tito naši „protivníci“ jsou vyšinutí a nechovají se jako normální lidé, takže jsme se rozhodli udělat z našeho filmového materiálu čtyři kopie a uschovali jsme je u různých lidí.

Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsem byl na cestě domů a doprovázeli mě dva přátelé. Šli jsme přes přeplněné a hodně rušné tržiště. Zjistili jsme, že nás sleduje šest agentů. To tržiště bylo široké necelých sto metrů a mělo jen jeden východ. Agenti byli těsně za námi, takže to vypadalo, jako kdyby do nás chtěli přímo vrazit. Řekli jsme – dost a vyndali videokamery. Začali jsme tím, že jsme natočili to jejich obtěžování. Jeden z nich na mne překvapeně zíral. Pak se otočil na ostatní, ukázal na mne prstem a zařval: „On je Falun Gong. On je Falun Gong!“ Mezitím se seběhly desítky zvědavců. Podle našeho filmovacího vybavení bylo celkem snadné uhodnout, proč se agenti tak rozčilují. Ten nejzběsilejší z nich řval právě kvůli tomu. Nejdřív do nás začal strkat, ale podařilo se mi ho zastavit. Celý vzteklý na mě řval: „Ještě jednou mě nafilmuj a já tě nechám zatknout a na dva týdny zavřít! Jestli mi nevěříš, tak si na to počkej! Parchanti jako ty jsou ty nejhnusnější …na zemi!“ Řval tak kolem sebe proto, že jsem těm lidem vyprávěl o jejich přečinech a především o tom, co provádějí mé rodině a dokonce i mé dceři. Aniž by ten agent nějak respektoval to množství lidí kolem nás, běhal sem a tam a řval a klel jako pominutý.

Nebyla to žádná náhoda, že se agenti to odpoledne chovali jak pomatení. Nakonec v našem sousedství už to nebyli žádní neznámí. U mého domu už se zdržovali celých sedmdesát tři dnů. Celá ta jejich taktika na tržišti, a především výkřik „On je Falun Gong“, to vše mělo místním obyvatelům dokázat, že pro jejich počínání existují pádné důvody. Jakmile nás tedy zařadili mezi členy Falun Gongu, bylo přirozeně možné nás také zatknout. Ale našli si i jiné prostředky, jak nás provokovat. Nejdříve na nás nasměrovali jejich kamery a doufali, že mě přistihnou při tom, jak proti nim zdvihám pěst. Ale jejich plán se nezdařil. Dva agenti mi stáli přímo před obličejem a strkali a tlačili mě, ale podařilo se mi je eliminovat bez použití násilí. Zůstali jsme naprosto klidní a vysvětlovali těm lidem situaci. Mohou si vymyslet jakoukoliv léčku, ale na nás si nepřijdou. Rozzuřený agent, který nás nazval příznivci Falun Gongu a vyhrožoval uvězněním, ostatně už mezitím zmizel.

Už potřetí v průběhu sedmdesáti tří dnů zbytečného, zločineckého a státem nařízeného sledování jsem se ocitl ve velkém nebezpečí. V obou předchozích případech se agenti pokusili vytlačit mé auto ze silnice. Tentokrát se k nám náhodou dostala přes jednoho přítele zpráva, že si strana „podá“ GUO Feixionga, jakmile opustí město.

Osobám v zákulisí, které udržují v chodu mašinérii diktatury v Číně, bych chtěl říct následující: vy víte, že my právníci tvoříme jedno společné tělo. Dneska si můžete „podat“ GUO Feixionga a zítra mne, ale „podáte si“ také sami sebe? Odvážíte-li se hrát si s ohněm, nikdy nepřestaneme ukazovat vaši vinu, dokud budete naživu. Možná si umíte představit, co se stane, ale nedovedete si představit, jak rychle se to stane. Vy jste nás varovali, abychom nezacházeli moc daleko, ale teď varujeme my vás, abyste nepřekračovali meze!

Doufám, že ti z vás, kteří to čtou a jsou duchapřítomní, sdělí to svým nadřízeným. Ukažte to svým nadřízeným!

GUO Feixiong opouští Peking a agenti jsou jak zběsilí

11. ledna 2006

Dnes, 11. ledna, opustil GUO Feixiong v doprovodu celé armády agentů Peking. Tak jsme opět měli možnost být nejbližšími svědky nevšední moci režimu a současně i jeho bezmoci.

Dnes ráno mě navštívil spisovatel na volné noze v naději, že získá nějaké fotografie policejních aut a agentů, kteří mě a mou rodinu sledují. Já souhlasil.

Řekl jsem mu: „U šesti miliard lidí žijících na této planetě, není nikde jinde na světě tolik špionů a agentů jako v Číně. Dnes jste měl milý příteli to štěstí, že jste potkal člověka, který je sledován největším počtem špionů a agentů na této planetě.“ Můj přítel byl vzrušen a náramně udiven, když venku uviděl tolik aut bez poznávací značky. Tentokrát kolem mého domu jezdila i policejní auta s nápisem „Bezpečnost“, se sirénami a majáčky. To byla premiéra. Docela legrační bylo, jak se agenti schovávali před fotografováním. Byli jako houf myší vyplašených z kočky.

Můj přítel odjel a já šel k jednomu z aut bez poznávací značky a zaklepal na okénko. V autě seděli čtyři agenti a instinktivně si zakryli obličej dlaněmi a neodvážili se promluvit.

Klepal jsem na to okénko dál. Jeden z nich ho opatrně otevřel. Řekl jsem mu, aby se uvolnil, a pak jsem se zeptal, jestli bych si nemohl půjčit to jejich auto, abych odvezl svého přítele GUO Feixionga na nádraží, protože mé auto mělo nehodu a oni stejně pojedou za námi.

Odpověděli, že takovou věc nemohou rozhodnout oni sami. Jeden z nich byl trochu klidnější a zeptal se: „Mohli bychom s vámi mluvit?“

Odpověděl jsem: „Ale jistě! Pročpak ne? Nikdy se nebráním žádnému rozhovoru.“

„Vy s panem GUO Feixiongem odjíždíte pryč?“ zeptal se.

Odpověděl jsem: „Koupili jsme jen jednu jízdenku, GUO odjíždí sám.“

„My jsme si mysleli, že jste koupili čtyři jízdenky a chcete odjet do Hubeie, abyste tam pátrali po věcech Falun Gongu. Byli jsme v poslední době tak zaměstnaní. Doufali jsme, že budeme mít pár dnů klid.“

„No, také bych uvítal, kdybyste si dali někdy pauzu,“ řekl jsem.

Jiný agent se mě pak náhle zeptal: „Chodíte pořád na jídlo s tolika různými lidmi. Kde na to berete peníze? Kdo za to jídlo platí?“

Odpověděl jsem mu: „Je mi líto, ale zjistit to je vaše práce. Já za vás nebudu dělat vaši práci.“ Tak skončil náš rozhovor.

GUO pak opustil naše město v doprovodu skupiny policistů v civilu. Smál se té záležitosti, odhodlaný a důvěryhodný.

Nejbezohlednější skupina v Číně

13. ledna 2006

Tak už nás strana nechala hlídat sedmdesát osm dní. Za tu dobu jsme s rodinou došli k závěru, že čínští agenti v civilu jsou ti největší a nejbezohlednější zločinci na světě. Dovedu si představit, že mi tento názor nebude moc lidí vyvracet, i když je hodně tvrdý. I dnes tato odpuzující skupina ukázala za bílého dne, jak je opravdu opovrženíhodná.

Dnes, 13. ledna, jsme šli se ženou a několika přáteli právníky na oběd. Jakmile jsme vyšli z mé kanceláře, agenti nás obklíčili. Sjeli jsme dolů výtahem a tam už na nás v hale čekali. Vyšli jsme z budovy, oni za námi. Na ulici nás jeden agent filmoval přímo z auta bez poznávací značky. Tohle ničemné chování už trvá přes sedmdesát dnů!

Náhodou jsem měl u sebe svou videokameru a začal jsem filmovat toho muže s kamerou v autě. Ten hned vyskočil z auta a začal řvát: „Ty parchante! Copak nevíš, že je to porušování lidských práv, když někoho natáčíš na videokameru? Nakopu ti, že nevstaneš, jestli hned nepřestaneš!“

Byl to docela zvláštní pohled na toho urostlého svalovce, který ztrácel sebekontrolu. Nadával s takovými emocemi, že ty své nadávky doslova vyřvával do okolí.

Moje žena, mí přátelé i já jsme zůstali úplně klidní. Jenom jsem mu řekl: „Prosím, uklidněte se! Jsem křesťan a nebudu na vaše nadávky reagovat. Ostatně oba máme už přes čtyřicet a nesluší se takhle hlasitě klít na veřejnosti.“ On však nepřestal řvát ani klít.

Dvakrát do mne strčil a do právníka JIANG Tianyonga, který stál vedle mne, také. JIANG se ho pokoušel uklidnit a naléhavě žádal, aby s tím strkáním přestal. Ale nic nepomáhalo. Naopak, ukázal prstem na JIANGa a začal řvát ještě víc. Posléze se začali shromažďovat diváci, a bylo jich čím dál víc. To se ten tajný policista přestal kontrolovat úplně. Asi dvacet minut už jsme se pokoušeli uklidnit ho a přivést k rozumu, když najednou ukázal na mne a zařval: „Ty jsi porušil lidská práva, ty parchante jeden! Já teď zavolám policii a nechám tě zatknout.“

Nikoho ani nepřekvapilo, že se policie objevila tak rychle. Pak následoval bleskový odvoz JIANGa a mne na policejní stanici.

Tam nás eskortovali do kanceláře, ve které byl mimo jiné i náš známý agent útočník. A zase jakoby ztratil rozum, vyskočil a vzduchem létaly pěsti směrované na nás. Jiný policista se za nás přimlouval a zastavil ho. Poté začal zaznamenávat mou výpověď. Řekl jsem: „Tato osoba a tucet dalších agentů hlídali hanebným způsobem a špinavými prostředky mou rodinu sedmdesát osm dní. Máte odvahu postarat se o to, aby od nás odešli?“ 
„To nemohu,“ odpověděl ten policista. 
Ptal jsem se dál: „Když nemůžete ukončit toto protiprávní jednání, jaké kompetence máte k tomu, abyste mě sem dopravili?“

Policie nás tam zadržovala jednu hodinu. Agent útočník mi tam výhružným hlasem řekl: „Jen počkej, uvidíš, jak tě dostanu, až odtud vypadneš!“

JIANG potom řekl jinému přítomnému policistovi: „Vy jste slyšel jeho vyhrůžky. Měl byste nám dát na cestu domů policejní eskortu!“

JIANGovi jsem řekl: „Ale ne! Jsem zvědavý na to, co udělá, až budeme venku.“

Pak jsme vyšli ven, ale on zmizel.

Kdo může zachránit agenty a jejich šéfy?

14. ledna 2006

To čím dál iracionálnější chování agentů přímo vnucuje předpoklad, že jejich šéfové pořád ještě nedosáhli svého cíle, přestože obléhají mou rodinu skoro osmdesát dní. Teď to vypadá, že jim dochází trpělivost a ztrácejí své sebevědomí. A nejhorší na tom je to, že terčem těch jejich odporných triků jsem já.

Dnes ráno jsem poskytl interview německému týdeníku „Der Spiegel“, a proto jsem poprosil jednoho přítele, aby odvezl mým autem manželku a dceru na nákup. Jelikož jeli mým autem, sledovali je agenti tak jako vždycky. Sledovalo je sedm aut bez poznávacích značek.

Přítel zaparkoval auto a šel s mou ženou a dcerou nakupovat. Mé prázdné auto pak hlídalo osazenstvo ze sedmi aut, které tvořili nudící se a čekající agenti.

Dnes ráno jsem zažil docela něco zábavného. Dříve než jsem opustil čtvrť, ve které bydlím, už můj doprovod tvořilo asi dvacet mužů. Šel jsem na nedaleké tržiště a stánkaři, kteří tuto scénu zažívali každý den, na mne přátelsky mávali. Z jedné opravny vyšla ven asi desítka mladíků a sledovala situaci. Většina z nich už mě znala. Jeden z nich se zeptal: „Tolik agentů vás sleduje každý den. To nemáte strach?“ Ukázal jsem jim videokameru, kterou jsem držel v ruce a odpověděl jsem: „Tady je moje kouzelná zbraň. Jakmile ji na ně namířím, tak je zaženu.“

S těmi slovy jsem se otočil a zdvihl ruku tak, že kamera byla namířena na celou tu agentskou pakáž. Přirozeně že se všichni rozutekli. Ale zato lidé zbystřili pozornost. Agenti se tak ocitli v konfliktní situaci. Na jednu stranu mě nechtěli opustit, na druhou stranu pociťovali nezvladatelné nutkání utéct pryč, jakmile namířím kameru do jejich směru. Celou scénu už sledovaly desítky smějících se a tleskajících diváků. Namířil jsem na ně kameru už počtvrté, a ke svému obrovskému úžasu jsem uviděl tucet policistů, jak si zakrývali tvář šátkem. Jenom tenká štěrbina pro oči byla nezakryta. Tohle byl určitě docela bezvadný prostředek, na který přišli po té včerejší srážce. Počet přihlížejících se mezitím zvýšil asi na dvě stovky. Smáli se, povykovali, pískali, tleskali a pošklebovali se. Bylo to poprvé po třech měsících, kdy přinesli agenti lidem něco pozitivního, důvod k smíchu! Jeden z přihlížejících zavolal: „Moji milí agenti, nechtěli byste přijít zase zítra?“ Ti lidé se opravdu dobře bavili.

Brzy po obědě se zastavili i novináři z tokijské zpravodajské agentury Kyodo News. Šel jsem je dolů pozdravit, a najednou jsem měl před očima úplně jinou scénu. Všichni agenti byli pryč. Pocítil jsem i určitý druh smutku. Byli u nás sedmdesát devět dnů a najednou byli pryč – jen tak!

Pomalu jsem se s tím smířil, a najednou se objevila dosti početná skupina mladých policistek. Jak si tak vykračovaly, působily hodně vyzývavě. Celé ty dny jsem měl kolem sebe pořád jen samé agenty, takže se u mne vyvinul nevysvětlitelný smysl pro vnímání okolí. Stačí mi jediný pohled na to, abych zjistil, kteří policisté v civilu mě sledují, ať je to kde chce či kolik jich je. Dokonce i když přibude někdo nový, nezůstane neodhalen. Takže po zhlédnutí situace jsem na ty mladé dámy hned nasměroval svou videokameru.

Ovšem vůbec jsem netušil, jak dramatickou reakci to vyvolá. Chování těch dívek zastínilo dokonce i obavy mužských agentů.

Okamžitě se snažily co nejrychleji schovat svůj obličej, takže si ho zakrývaly rukama, a přitom otáčely hlavu ke zdi. Vypadalo to, jako kdyby řečí těla chtěly sdělit: všechno, jenom ne naše obličeje! Příchod tajných policistek propůjčil našemu životu určitou novou příchuť, co se sledování v těchto dnech týká. Ale jinak zůstalo všechno při starém.

Tak hluboko naše vláda klesla. Vypadá to, jako kdyby mohla přežít už jen s pomocí nestydatých mafiánských triků. Takové zbabělé akce, které se tu nedávno odehrály, nemůžete v civilizovaném světě vidět. Za těch posledních sedmdesát devět dnů jsem pocítil, jak mění neustále svou taktiku a jak ji přizpůsobují okolnostem. Každá nová skupina však s sebou přinášela nestoudnější a ještě směšnější chování. Jedinou konstantou u toho všeho zůstával punc nezákonnosti mého sledování.

Chtěl bych říct následující všem těm, kteří tohle všechno v zákulisí plánují a navrhují: 
„Byť byste byli při sledování mé rodiny a mne sebešikovnější, přesto jste skrz naskrz prolezlí zlem a zahráváte si s ohněm. Nacházíte se ve slepé uličce. Usmíření s čínským lidem by bylo možné jen tehdy, přestanete-li být nepřátelsky naladěni vůči lidem, morálním hodnotám, lidskosti, civilizovanosti a důstojnosti člověka. Jestliže při tom neobstojíte, bude váš konec navýsost nepříjemný. Nevěříte? Však uvidíme!“

Láska, co proudí jako řeka Jangtse

26. ledna 2006

13. ledna to bylo přesně sedmdesát osm dnů, co mě nezákonně sleduje mafiánská policie, pracující pro vládu. Toho dne se někteří policisté v civilu vychloubali, že pokud budou chtít, můžou mě během několika minut zatknout. A skutečně! Krátce na to mě policie odvezla pryč. To trápení trvalo jednu hodinu.

Na toho 13. budu vždycky vzpomínat jako na neobvyklý den, ale ne kvůli ztrátě svobody na jednu hodinu. Ten důvod vězí v podstatě v tomto: poté, co jsem na hodinu ztratil svobodu, dostalo se mi podpory od značného množství lidí z Číny i z celého světa. Ta zpráva, že mne policie zatkla, vyvolala vlny, podobné tomu, když hodíte kámen do klidné vody. Už několik minut po mém zatčení byla ta zpráva na internetu.

Před mým domem se shromáždili právníci v čele s Dr. TENG Biaoem tak rychle, jak jen to bylo možné. V tomto jednohodinovém časovém rozpětí reagovaly stovky organizací z celého světa. Byl jsem otřesen při pohledu na tu podporu, jaké se mi po propuštění dostalo. O půlnoci jsem už měl za sebou víc jak stovku telefonátů od Číňanů z celého světa. Musel jsem své dva telefony na hodinu a půl vypnout, protože jsem byl značně vyčerpaný a nebyl jsem schopný vůbec mluvit. Po mém propuštění se snažily o rozhovor po telefonu agentury Reuters, Agence France Press, Voice of America, New York Times, Washington Post a BBC. Telefonovali mi také nesčetní Číňané a nabízeli svou pomoc. Asi jedna třetina z nich byli Číňané ze zámoří a zbylých šedesát procent tvořili Číňané z Číny.

Během té jedné hodiny vazby se přibližně šest set křesťanů v provinciích Henan a Hubei dohodlo po komunikaci s pomocí SMS na slibu, který zněl: „Jsme připraveni na to, že budeme chránit GAO Zhishenga svým vlastním životem.“ A tisíce křesťanů se mezitím v Pekingu rozhodly, že se budou příští den postit a modlit se za mne. Později dali zprávu o modlitbách i o půstu do světových médií. Rozhodli se takto postupovat po celou dobu mé vazby. Ale v následujících dnech mi volali i dělníci, rolníci, intelektuálové, vojáci a obchodníci.

[…]

Jeden obchodník mi volal z Langfangu v provincii He¬bei a řekl: „Pane GAO, kdybyste nebyl zatčen, nikdy bychom nemohli k sobě najít cestu. Já bych se totiž staral jen o tu svou firmu. Ale byl jste zatčen, takže to vypadá trochu jinak. Váš případ se dotýká nás všech a také se týká mé osobní svobody jako obchodníka. Nesmíme jenom tak zůstat sedět. V mé firmě čtou každý den všichni mí zaměstnanci vaše články. Zpočátku jsem jim to doporučoval jako jejich zaměstnavatel. Nikdy jsem však své zaměstnance do ničeho nenutil. Každý má přece svou vlastní posuzovací schopnost. Ale musím říct, že všichni mí zaměstnanci už vystoupili ze všech organizací komunistické strany. Teď děláme dál svou práci, ale jen za předpokladu, že vy budete v bezpečí.“

Volali mi lidé z Anhui, Yunnanu, Shanxi, Sichuanu a jiných provincií. Většinou mi říkali: „Pane GAO, nepatříme k těm lidem, co jen mluví a nejednají. Abychom vyjádřili své přesvědčení, poslali jsme dopisy na ministerstvo pro státní bezpečnost, na ministerstvo pro veřejné záležitosti a na ministerstvo spravedlnosti. Napsali jsme, že pokud zůstane pan GAO ve vazbě, budeme ho bránit vlastním životem. Nedovolíme, aby vám činili bezpráví!“

Reakce na tuto akci režimu byla tentokrát jiná než ty předtím. Například mě teď začali kontaktovat mnozí profesoři i studenti. Někteří profesoři mi nabízeli své rady, jak by mě mohli chránit. Profesoři z Univerzity Tsinghua, z Lidové univerzity Číny, univerzity v Pekingu, z univerzity v Henanu a mnoha dalších univerzit diskutovali o tom, jak zaručit mou bezpečnost v příštím čase. Skupina profesorů z Univerzity Tsin¬ghua zavolala mé ženě a nabídla jí návrhy na mou bezpečnost.

Mou advokátní kancelář v Pekingu a můj dům navštívilo mnoho lidí a nabídli mi svou pomoc.

Tito pomocníci se například rozhodli obstarat dobrovolníky, kteří mě budou ochraňovat v době smutku za mou nedávno zesnulou matku. Další dobrovolník mi pomáhal se psaním a také jsem měl k dispozici profesionálního kameramana.

Dnes ráno navštívili mou kancelář profesoři z univerzity v Pekingu, z Lidové univerzity Číny a z univerzity pro geologii. Mnozí z těchto postarších, dospělých mužů měli slzy v očích. Profesor WAN z univerzity v Pekingu byl uvězněn v pracovním táboře dvacet jedna roků. Nejkrásnější léta svého života strávil v táboře nucených prací. Bylo mu osmadvacet let, když ho bez jakýchkoliv právních podkladů zatkli a propuštěn byl v devětačtyřiceti. Každý z mých návštěvníků zažil pod touto vládou útrapy, takže mou kancelář ovládla trudnomyslná nálada. To zažité psychické týrání se jim vrylo do jejich obličejů. A přesto, navzdory svým vlastním útrapám, přišli a byli tady. Staří muži obávající se o mou bezpečnost.

[…]

V posledních letech jsem u každého svého případu udělal vše, co bylo v mých silách. V reakci na to se jevila ta láska a podpora, jaké se mi v těchto kritických dnech dostalo, tak obrovská, jako mohutná řeka Jangtse. Mé srdce bylo přeplněno dojetím. Také jsem věděl, že žádný z nich to nedělal s úmyslem získat si mou vděčnost. Cítím se vinen, protože jsem pro ně neučinil dost. Dokonce, i kdybych těmto lidem dal všechno, co mám, nemohlo by to stačit.


Prosím, prosím, pošlete rychle posily! GAO a JIAO Guobiao spolu odešli 
17. ledna 2006

Včera večer byl u nás na večeři můj přítel, profesor JIAO Guobiao. Při večeři jsme si povídali a poté jsem ho doprovodil dolů. Doprovodil jsem ho ještě kousek cesty, pak jsme si popřáli dobrou noc a já šel zpátky domů. Vtom jsem uviděl dva agenty na rohu domu. Slyšel jsem, jak jeden zoufale křičí do mobilu: „Prosím, prosím, pošlete nám rychle posily! GAO a JIAO Guobiao spolu odešli.“ Místo, kde jsem se s JIAOem rozloučil, bylo vzdálené od mého domu asi tak šest minut chůze. A v této kratičké době, co jsem se vracel domů, se před mým domem stačil vytvořit ohromný kordon aut bez poznávacích značek. Docela to dělalo dojem, protože to vypadalo jako scéna z akčního filmu, kde bezpočet policejních aut honí teroristy.

Možná se mýlím, ale dle mého soudu není JIAO někým, na koho by strana udělala nějak velký dojem. Mluvil jsem s ním, a ani jednou neřekl něco v podobném smyslu, jako že: „strana je velkolepá, proslulá a bezchybná“ nebo „strana pořád vítězí“. Pokud někdy něco takového řekl, nebylo to v mé přítomnosti. Také si myslím, že strana takové lidi, jako je JIAO, nijak ohromit nemůže.

V těchto zhruba osmdesáti dnech, kdy nechala vláda obléhat mou rodinu přímo mafiánským způsobem, se mi dařilo mé hosty vítat i se s nimi loučit v podstatě běžným způsobem. Výjimku tvořila pouze JIAOva návštěva, která způsobila paniku těch super-mozků v zákulisí. A důvod pro to není žádným tajemstvím.

Mezi 29. listopadem a 12. prosincem 2005 „jsme se vytratili“ s JIAOem do severovýchodního města Changchun a tam jsme prováděli šetření ve věci barbarského pronásledování Falun Gongu stranickými byrokraty. Poté jsem v otevřeném dopise s dvaceti tisíci slovy odhalil některé strašlivé zločiny stranických přisluhovačů. Do detailu jsem popsal, jak krutým a nestoudným způsobem byli zabíjeni mí spoluobčané, že se nic takového v historii ještě nikdy nestalo. Ten dopis vyvolal nekončící echo a doslova celý národ ohromil. Temné síly diktují, že Komunistická strana Číny považuje jakýkoliv hanebný čin za každodenní záležitost, ať provedou její stoupenci cokoliv. Místo nápravy pak začne pronásledovat toho, kdo ty zločiny odhalil. A ti jsou pak nejrychlejší cestou eliminováni. Lidé jako JIAO a já přivádějí „třídní nenávist“ komunistů do varu, a to obzvlášť, když se spojíme dohromady. Oni naši poslední cestu na severovýchod dosud ještě nepomstili a nestrávili, a my dva, nekooperativní kluci, se už zase „někam vytrácíme“ a veřejně propíráme špinavé vládní prádlo, což by mohlo vnést na ten zářivý obraz, na věčné časy „velkolepé a bezchybné“ komunistické strany, negativní stín.

Komunistická strana Číny měla kdysi přemnoho energie, takže jí měla dostatek na to, aby mohla zločiny nejen páchat, ale zároveň je i ututlat. Její síly však slábnou a ubývají. Na páchání strašlivých zločinů jich má pořád ještě dost, ale už se jí moc nedaří je přesvědčivě zamaskovat. Její konec se blíží. Ta dvoutýdenní cesta, kterou jsem na severovýchod podnikl s JIAOem, o jejím zuboženém stavu dost vypovídá.

Lidé těžko chápou krvežíznivost komunistické strany. Zdravý lidský rozum by řekl, že pokud se člověk obává zveřejnění svých zločinů, tak se nějak z toho poučí a už takové odporné a nelidské věci nikdy víc dělat nebude. Takové myšlení však svědčí o lidské slepotě, která neumí rozpoznat podstatu a povahu komunistické strany. Lidé ji mylně posuzují měřítky normálních lidí. Ale tak jako člověk potřebuje ke svému životu potravu, čínský komunistický režim potřebuje krvavé zločiny, aby přežil.

Je všeobecně známo, že od zveřejnění mých tří otevřených dopisů režim nadále krutě pronásleduje nevinné lidi kvůli jejich víře. Svědčí to o tom, jak nebezpečný tento režim je. Je v opozici k civilizaci, morálce i lidskosti. Vždyť on se přímo vysmívá všem těm, kteří se v posledních šesti letech dozvěděli pravdu o hrůzných vraždách spáchaných na nevinných věřících lidech. Nutno říci, že by si nikdo neměl dělat falešné naděje, neboť tento režim se v páchání zla prostě zastavit nedá.

Provinční vláda ze Shandongu poslala nedávno do pracovního tábora protizákonně odsouzeného právníka LIU Rupinga, protože se zasadil za Falun Gong. Vládní úředníci se chovali jako gangsteři, když zaútočili mafiánským způsobem na obhájce lidských práv YANG Zaixina, který se nabídl k obhajobě právníka LIUa. Tyto případy nám zase jednou připomněly tvrdou realitu: „Hvězdy jsou pořád ty samé hvězdy, měsíc je pořád ten samý měsíc,“ a temnota přežívající v komunistické straně je čím dál temnější. Lidé mající o straně pořád ještě nějaké iluze, jsou snílci toužící po něčem, co nastane v den, až se vlci promění v lidi či dokonce v lidumily a potom se láskyplně ujmou opuštěných jehňat. Jenomže realita je jiná a podmínky to bohužel nedovolí!

[…]

Zinscenovaná autonehoda

I8. ledna 2006

Včera večer mě navštívil jeden přítel žijící v Kanadě. Byli jsme spolu v čajovně a rozešli jsme se asi v deset hodin večer, což je doba, kdy už v Pekingu nejezdí tolik aut. Jel jsem domů svým autem a auto, které jelo přede mnou, mělo zakrytou poznávací značku kusem novin. Když jsem si toho všiml, hned mě napadlo, že to auto patří ke skupině, co mě sleduje. Ale toho večera to bylo nějak podivné. Auto jedoucí za mnou bylo vojenské vozidlo. Prostřední čísla jeho přední poznávací značky byla také zakryta kouskem novin a zadní poznávací značka rovněž, jak jsem měl zjistit později. Bylo zřejmé, že mě chtěli upozornit na to, že budu sledovaný vojenským vozidlem. To bylo poprvé, co mě takové vozidlo sledovalo. A ještě něco na tom bylo zvláštní! Předevčírem mě sledovalo obrovské množství aut, zatímco toho večera to byla jen ta dvě auta.

V tuto hodinu byl na silnici slabý provoz, takže jsme jeli dost rychle. Najednou auto přede mnou prudce zabrzdilo, a to přímo uprostřed silnice! Šlápl jsem vší silou na brzdu a moje auto se zastavilo asi 3 cm od toho předního auta. Nenadálé zabrzdění v takové rychlosti je extrémně nebezpečné a skoro každé auto jedoucí za vámi to neubrzdí.

Vystoupil jsem z auta a rozhlédl se. Jelikož zadní poznávací značka auta byla přelepená, utíkal jsem dopředu, abych se podíval na přední značku. K mému překvapení se auto jedoucí za mnou prudce rozjelo a mířilo přímo na mne. S rychlostí, která mě samotného překvapila, jsem uskočil ke straně. Ztratil jsem rovnováhu a pravou rukou jsem uhodil do kapoty auta. Využil jsem tohoto okamžiku, odmrštil jsem se ze silnice a skončil v nějaké zahradě. Být jen o trochu pomalejší, tak mě to vojenské auto převálcovalo. Potom začalo ujíždět a při tom spadl ten kus novin, který zakrýval jeho poznávací značku. Poznávací značka byla tedy náhle viditelná a bylo to číslo Peking EB 8233.

Obě auta ujela a teprve pak mě přepadl strach. Byl to takový zvláštní strach, který se dostavil proti mé vůli. Vycházel od střev směrem nahoru a způsobil ohromný tlukot mého srdce. Zůstal jsem v té zahradě ještě asi pět minut a sedl jsem si na zem. Pak jsem šel zpátky ke svému autu. V něm jsem seděl ještě dalších asi šest nebo sedm minut. Najednou se zase z ničehož nic obě auta objevila.

Z auta jsem vyskočil a vrhl se na to auto, které se pokoušelo do mě najet. Pohyboval jsem se ale tak rychle, že ten řidič byl překvapen a strhl jsem ten novinový papír, co zakrýval přední poznávací značku auta, dřív než mohli zareagovat. Najednou řidič auto otočil a odjel. Auta ujela asi čtyři sta metrů a zase zůstala stát. Pomalu se otočila a znovu se přibližovala ke mně. Rychle jsem nasedl do auta a raději ujížděl domů.

Přijel jsem domů a vyprávěl to své ženě. Řekla mi, že jí to číslo auta Peking EB 8233 něco připomíná. Podívali jsme se a zjistili, že to samé auto mě sledovalo 30. prosince v roce 2005.

Vzpomínky na kulturní revoluci

28. ledna 2006

Lidé často říkávají, že komunistická strana by se opět mohla stát dobrou stranou, a to díky hospodářskému rozvoji a nárůstu uvědomění občanů o svých lidských právech, jen kdyby se jí na to dal čas. Ale taková představa je na hony vzdálená od reality. Po nedávných opatřeních vůči mé osobě i mé rodině zase jednou strana dokázala, oč jí skutečně jde. Její zákeřnost a lstivost při pronásledování jedné jediné osoby, tak jako nestoudné a barbarské metody pronásledování mé rodiny, to všechno praktiky kulturní revoluce dokonce převyšuje!

Včera večer mi volal jeden muž, s nímž jsem před více než dvaceti lety pracoval v drátovně v Kashgaru, v provincii Xinjiang. Prozradil mi, že za ním chodí dva soudci městského soudu v Kashgaru. Chtěli se od něho dozvědět něco důvěrnějšího z doby, kdy jsem pracoval v továrně, což bylo před dvaceti lety! Tento bývalý spolupracovník pánům vyšetřovatelům řekl: „O panu GAO Zhishengovi můžeme v naší továrně říct jen dvě věty: za prvé je to dobrý člověk a za druhé na samouka je silně nadprůměrný. Slyšeli jsme, že se stal známým advokátem v Pekingu.“

Jsou věci, které se dějí vždycky párově. Dnes ráno mi volal další kolega, s kterým jsem před dvaceti lety pracoval. Ten mě informoval o tom, že za ním kdosi přišel a chtěl vědět, jaký jsem před dvaceti lety byl. Můj bývalý kolega mi sdělil následující: „Ten člověk prováděl svá šetření potají. Po odhalení jeho skrytého slídění jsme si řekli, že museli narazit na nějakou důležitou věc. Tak vám voláme, protože nám dělá starosti, co s vámi bude.“

Jestliže se strana zabývá tím, že provádí pátrací akce ve vzdálenosti tisíců kilometrů a do minulosti vzdálené dvacet let, jen aby na mne našla něco „problematického“, jak se potom můžeme dívat s respektem na tyto vyparáděné komunistické mocipány? Dokonce i kdybych před těmi dvaceti lety nějaký strašlivý zločin nebo něco podobného spáchal, byl by ten čin podle zákona po dvaceti letech promlčený. Přesto nasadila strana celou armádu lidí, aby je hnala tisíce kilometrů daleko a to všechno jen proto, aby na mne vyhrabala nějakou dvacet let starou „špínu“. K čemu má takové rozhodnutí sloužit? A navíc, ta holá skutečnost, že se na tom podílí i soud, aniž by předcházela občanskoprávní žaloba nebo trestně právní stíhání, jen dokazuje, do jaké míry je u nás porušována ústava a zákony o soudnictví. Jaký skandál!

Před časem došla i některá ministerstva ústřední vlády tak daleko, že provádějí intenzivní pátrání ve městě Urumqi v Xinjiangu, jen aby na mne vyhrabala nějaké „věci“ z posledních deseti let. Tímto sledováním získaná fakta je však uvedla do rozpaků. Například objevili, že třináct vládních úřadů, včetně Výboru pro politiku a právo, Národního lidového kongresu, Úřadu pro veřejnou bezpečnost, prokuratury a soudu v Xinjiangu, mne vyznamenalo jako „jednoho z deseti nejčestnějších obhájců práva v Xinjiangu.“ (Nemohu už si přesně vzpomenout na podrobnosti, ale vím, že na tom diplomu bylo třináct velkých pečetí, které jsem po příchodu domů hodil do odpadků.) Také se o mně dozvěděli, že koncem roku 1998 mě justiční úřad města Urumqi vyznamenal „Medailí za zásluhy třetího stupně“. Při ceremonii udělení vyznamenání byli přítomni delegáti Výboru pro politiku a právo a zástupci justičního úřadu provincie Xinjiang. Stranické noviny Xinjiang Daily a další noviny pěly o mých zásluhách jen samou chválu. Jak mi bylo sděleno, když vyšetřovatelé tohle všechno zjistili, měli pěkně protáhlé obličeje. Nebylo to totiž to pravé, co si od toho šťourání slibovali.

Odezva, jaké se mi ze všech stran dostalo, mi objasnila následující: za prvé pronásledování, kterému jsem vystaven, je naprosto systematické, a za druhé ten super-mozek v pozadí, není žádný obyčejný člověk. Jeden kádr z provincie Zhejiang byl promptně předvolán úřadem bezpečnosti jen proto, že mi dvakrát volal domů. Dostal za to přísnou důtku. Jeden učitel z provincie Henan byl předvolán na místní policejní stanici, kde byl šest hodin vyslýchán jenom proto, že mi telefonoval a nabídl mi svou pomoc. Další kádr byl předvolán k výslechu, protože vůči mé osobě projevil vstřícnost. A pak je tu ještě přítel z Xinjiangu, který mi několikrát telefonoval, protože si dělal o mne starosti. Na jeho dům před několika dny zaútočila v noci policie a jeho rodině bylo vyhrožováno každý den.

To vše by mělo postačit k tomu, abychom nezapomněli. Za prvé: strana mobilizuje své síly v celém státě, jen aby mne pronásledovala. Za druhé: ten super-mozek za tím vším není pouhým obyčejným členem výboru z nějakého vládního úřadu. Je to minimálně někdo s vysokým postavením člena stálého výboru politbyra.

Účelem jejich totálně nadměrného sledování je bezesporu potlačení současného nárůstu občanských aktivit bojujících za svá práva. Komunisté se nebojí tolik mé osoby, ale děsí je moje podpora hnutí za zákonná práva pro čínský lid. A dále nemá strana ani ten nejmenší zájem na tom, aby se snížila k tomu vést s čínským lidem rozumný dialog, čímž by vyřešila různé problémy. Spíše zvolí ten špatný směr s rozhodnutím nadále vraždit a utlačovat, a to „se všemi prostředky, ať to stojí, co to stojí“.

Tento druh rozhodnutí pak přináší naší zemi, našim občanům, ale paradoxně i straně samotné bezmeznou škodu. Hlad po moci a lačnost po zisku proměnily tyto osoby v démony. Tvrdošíjně považují civilizaci za svého nepřítele, a to je cesta, která vede do záhuby.

Pekingští omezení policisté

20. února 2006

V těchto dnech mám pocit, že jistý úřad bezpečnosti v Pekingu by se vůbec nezdráhal proříznout hrdlo celé mé rodině, jen kdyby měli to správné náčiní a prostředky. Tito straničtí úředníci podkopávají samotnou podstatu lidské bytosti.

[…]

Před několika dny musela majitelka kadeřnictví v doprovodu asi dvanácti policistů na policejní stanici jen proto, že tam pracuje můj synovec. Téměř dvacet hodin ji vyslýchali a obscénním způsobem se pokoušeli vyštrachat nějakou milostnou „aféru“ týkající se jí a mne. Další den unesla policie z úřadu pro veřejnou bezpečnost v Pekingu mého spolupracovníka, WEN Haiboa. WEN se nedopustil nikdy žádného přestupku. Po nezákonném zatčení strávil jeden den ve vězení a poté dostal od úřadu pro veřejnou bezpečnost v Pekingu a jeho zločinců domácí vězení. Řekli mu, že pokud nepřestane pracovat pro mne, stráví zbytek svého života v domácím vězení.

Den před WENovým zatčením se zločinci z úřadu veřejné bezpečnosti vloupali do mé kanceláře. To byla první rána. Pak unesli našeho dobrovolného pomocníka OUYANG Xiaoronga, který pro nás pracoval teprve čtyřiadvacet hodin. OUYANG je otec rodiny a nyní od jeho zatčení uplynulo už pět dnů. Pořád se ještě neví, kde se nachází. Se ženou se obáváme o jeho bezpečí. Bojíme se další „SUN Zhigang tragédie“ [1]. Jaké nezákonné a nelidské činy policie v Číně vlastně nestačila ještě spáchat?

[…]

15. února byl svévolně uvězněn další dobrovolník z mé kanceláře, pan MA Wendu. Drželi ho ve vazbě osmačtyřicet hodin. Po propuštění dostal také domácí vězení. V den jeho zatčení vyřadili policisté z provozu můj mobil, telefony v kanceláři a doma a také fax a internet.

Ani teď se nemůžu po většinu času mobilem připojit na internet. Denně se kolem mého domu i mé kanceláře potuluje asi stovka policistů, tajných a jiných zločinců. To všechno jen proto, aby odradili takové lidi jako je MA a OUYANG, kteří projevili ochotu mi pomoci s prací v kanceláři.

Celá ta hromada policistů jsou jen bezduché a hloupé nástroje v rukách nenávistné vlády. Poslechnou každý rozkaz namířený proti mně, aniž by si dělali hlavu, zda je to zákonné a morální.

Jednou za mnou přišel nějaký muž z Pekingu, který potřeboval právní pomoc ve věci nájmu bytu. A světe div se! Naše tajná policie ho sledovala až domů a další den vtrhlo komando do jeho domu s nadějí získání důkazu o tom, že není s rodinou zaregistrovaný.

Vládní úředníci již poklesli na úroveň, kdy nemají v sobě ani kousek cti. Oni stojí tak daleko mimo zákon, že už se vůbec nestarají ani o to, jak to vidí ostatní. Dnes mě chtěl navštívit pan ZHANG Wanhe, ale byl zadržen bandou tajných s kamennou tváří. Policisté tak kolem mého domu vytvořili zónu napětí a teroru. Všechno, co mohou ještě udělat, je podřezat mé rodině hrdlo. A nemám vůbec pochyb o tom, že by to s radostí udělali. A určité už si mnozí z nich lámou hlavu nad tím, jak by se to dalo udělat.

„Kdo ho finančně podporuje…“

22. února 2006

O ukončení obléhání mého domu a kanceláře si mohu nechat jen zdát. Hordy tajných policistů se zločineckými obličeji se pořád hemží kolem mne a nadále nasazují všechny možné nepatřičné prostředky k tomu, aby odradili každého, kdo se mnou chce mluvit. Od včerejšího dne jsou všechny mé telefony doma i v kanceláři hluché a fax i internet odpojen.

Dokonce i internet v mém mobilu je odpojen a tři čtvrtiny dne je můj mobilní telefon obsazen.

Dnes zašli policisté tak daleko, že každého mého návštěvníka vyfotografovali a prováděli u něj osobní prohlídku. Nakonec je ke všemu neštěstí ještě před mou kanceláří ti zločinci zatkli. Tito odvážní občané byli zastrašováni, vyslýcháni a napadeni. Agenti jim například říkali: „Přispěl jsi snad něčím na životní náklady GAO Zhishenga?“ „Nikdo ho nesmí podporovat penězi. A ten kdo ho bude podporovat, bude odsouzen. Nesmíš mu žádné peníze nabízet, i kdyby měl zemřít hlady.“

Lidé, kteří mě chtěli navštívit, mi později řekli do telefonu: „Pane GAO, to je tak odporné. Jak mohou vládní úředníci říkat takové hrozné věci? Oni na nás křičeli: „GAO Zhisheng zhebnul. Jeho rodina si zaslouží smrt hladem.“ Měli jsme o vás hroznou starost.“

Rozhovor s justičním úřadem v Pekingu

23. února 2006

23. února 2006, po mnoha dnech mlčení, jsem dostal předvolání od justičního úřadu v Pekingu. Měl jsem se dostavit k projednání těch záležitostí. Vykonavatelem této záležitosti byl opět CHAI Lei, což byl člověk, který se velmi těšil z neštěstí druhých.

Obsah našeho rozhovoru jsem zaznamenal zde: 
CHAI Lei: „Pane GAO, už jsme se neviděli celé měsíce. Dnes vypadáte lépe než posledně.“
GAO Zhisheng: „Děkuji mnohokrát! Od té doby, co už nejsem ve straně, žije můj duch v míru a můj život je celkově mnohem klidnější. Opravdu pociťuji ve svém srdci svobodu, jakou jsem nikdy předtím nezažil. Tato vnitřní duševní svoboda společně se svobodou cestování mi dovolila, abych udělal ve svém životě pokrok. V poslední době jsem toho opravdu hodně napsal.“
CHAI: „Přemýšlel jste v posledních měsících o tom přezkoumat své politické chování?“
GAO: „Ó ano. Proč? Já jsem své chování prozkoumal. Ale způsob zkoumání, tak jak ho chápu já, není totožný s tím, co myslíte vy. Tohle mé každodenní „zkoumání“ si pečlivě zapisuji a bude zveřejněno.“
CHAI: „Přečetli jsme si, co jste napsal. Pojďme do konferenčního sálu, aby se tohoto rozhovoru zúčastnili i ostatní.“
Do konferenčního sálu jsme šli včetně mě čtyři. 
CHAI: „Pane GAO, vaše povolení k provozování advokátní praxe nebylo ještě oficielně anulováno. Přísně vzato, jste pořád ještě právník. Jenom byste musel přestat být činný jako právník. Jelikož jste pořád ještě právník, spadá vaše chování pod soudní pravomoc justičního úřadu. My jsme pro vás autoritou, která vás k této diskusi předvolala.“
GAO: „Já jsem nikdy o vaší autoritě nepochyboval. Vím, že mě můžete předvolat a požádat o rozhovor.“
CHAI: „To se podívejme, pane GAO! Vy jste ještě navíc vtipálek. Řekněme si to tak: Momentálně jsou někteří právníci, kteří pracují v oblasti mimo zákon a ústavu.“
(Potom jsem CHAIe přerušil)
GAO: „Pane řediteli CHAIi, musíte se vyjadřovat přesněji. Kdo je ten chlápek, který porušil zákon a ústavu? Jsem to snad já? „
CHAI: „Řekl jsem jen někteří právníci. Nejmenoval jsem konkrétně vás.“
GAO: „Pane řediteli CHAIi, zdá se, že jste udělal chybu. Ať už je to kdo chce, s kým máte problém, měl byste jít za ním a promluvit si s ním. Ono to zní tak, jako že já nejsem tím chlápkem, který udělal chybu. A máte-li problém s jinými právníky, musíte jít opravdu za nimi a mluvit přímo s nimi. Vaše otázky mi nedávají vůbec smysl.“
CHAI: „Vy jste ale skutečný vtipálek. Osoba, s kterou právě mluvím, to jste vy. Vy byste měl být schopen vypátrat to.“
GAO: „Děkuji mnohokrát za kompliment! Vy jste však vládní úředník, takže jakékoliv jednání mezi námi je záležitostí veřejnou. Proč si pořád hrajete na kočku a na myš s vašimi otázkami? Pokuste se poukázat na to, kde jsem porušil zákon a ústavu? Dovolte mi položit tuto otázku: zatímco tady teď spolu diskutujeme, zastupujete Vy Komunistickou stranu Číny nebo justiční úřad Pekingu?“
CHAI: „Přirozeně, že zastupuji justiční úřad Pekingu.“
GAO: „Pane řediteli CHAIi, vypadá to tak, že jste už zase udělal vážnou chybu. Vy jako reprezentant justičního úřadu Pekingu máte jen rozhodovat o tom, je-li mé chování jako právníka v mezích stanovených směrnic justičního úřadu Pekingu. Pokud bych porušil ústavu nebo dokonce trestní zákon, pak by se mnou měl zaobírat příslušný vládní úřad, který tyto zákony vydal. Vy jste své pravomoci vládního úředníka ale hodně překročil. Pokud vládní úředník překročí své pravomoci v takové míře, pak je to právě on, kdo porušuje zákon a ústavu. „
CHAI: „To se podívejme! Abychom si rozuměli! Chápete vy vůbec, o co tady jde? Chápete ty důsledky vašich nejnovějších aktivit a vašich dnešních odpovědí?“
GAO: „Pane řediteli CHAIi, už jste zase udělal hloupou chybu! Vy mi vyhrožujete. Strana se už dlouhou dobu snaží vyhrožovat mně i mé rodině. Dennodenně nás čtyřiadvacet hodin obtěžuje téměř stovka speciálních agentů. Jejich chování je nestoudné a absurdní. Ale celé to jejich snažení je zbytečné. Nevystrašili ani mou dceru. Vážně si myslíte, že mi vaše dnešní slova mohou nahnat strach? Mám dojem, že jste se opravdu hodně přepočítal.“ 
CHAI: „Vy jste ve věci vašeho potrestání také neukázal žádnou ochotu s námi spolupracovat.“
GAO: „A je to tu zase. Vy už zase mluvíte nesmysly. Počkejme si na nový řád a sebekázeň úřadu. Dodnes se ani jedno ani druhé nekonalo.“
CHAI: „Nepodal jste už proti našemu rozhodnutí odvolání? Tak byste neměl postupovat. Dostanete na vaše odvolání dobrou odpověď!“
GAO: „Pane CHAIi, mysleme na to, že žijeme ve zvláštní době. Náš dnešní rozhovor je jen produktem současných okolností. Já neočekávám žádnou odpověď od justičního úřadu. Vaší jedinou starostí je jistota vašeho povolání. Ale můj život i mé činy, které konám, jsou jiné. Vy si zakládáte na jiných principech.“
CHAI: „V pořádku! Máte ještě co říct?“
GAO: „Každý den mám co říct. Ale dneska jste mi nařídil zúčastnit se tohoto rozhovoru. Neprosil jsem vás o to, abych s vámi mohl mluvit a proto už nemám dál co říct.“
CHAI: „Nuž dobrá, pak tento rozhovor ukončeme.“ Tím tento rozhovor skončil a rozešli jsme se.

S odvahou a trpělivostí zmírnit nenávist a násilí

27. února 2006

Jak zvláštní připadá někomu skutečnost, že je považován ostatními za úhlavního nepřítele, a přitom on sám nevidí nepřítele v nikom? Srdce těch, kteří mě už sto dní obléhají a utlačují, jsou přeplněna nevysvětlitelnou nenávistí, proto vidí v každém nepřítele a je to způsob jejich myšlení.

Číňané milují určitá čísla. Například pět, deset, padesát a sto. A tak data s těmito čísly si lidé často vybírají pro různé oslavy či svatby.

Čínský komunistický režim už mou rodinu obléhá sto dní a přitom vystavuje na obdiv protiprávní a nízké prostředky. Přestože vládá neprovádí tohle sto dní trvající obléhání v žádném případě pro mé blaho, došlo mi po upozornění mých přátel z médií na toto „jubileum“, že musím něco napsat.

Průměrný občan by nezaznamenal nějaký rozdíl mezi mou rodinou a typickou čínskou domácností. Jediný rozdíl je přirozeně v tom, že agenti učinili v uplynulých sto dnech a nocích vše, co bylo v jejich moci i nad jejich představami, jakým způsobem by z nás mohli udělat „jinak smýšlející jedince“. Ovšem tato policejní práce z „povinnosti“ přinesla mé rodině nepředstavitelné utrpení.

V těchto sto dnech reagovala policie způsobem, jako kdyby měla před sebou ne jednoho člověka, ale celou nepřátelskou armádu a musela na ni zaútočit. Lidé v mém okolí, kteří neznají pravdu, si musí myslet, že jsem šéfem nějaké mafiánské skupiny a mám pod sebou stovky lidí a disponuji miliony eur. Po objektivním pohledu na mé chování jim však musí být jasné, že jsem neudělal nic jiného, než řekl nahlas pár slov pravdy. A ukázal jsem na špičku ledovce, ne více a ne méně. Zaškrábal jsem jen na povrchu toho hrůzného utlačování života, ducha a svobody čínského lidu.

Tito muži režimu, oděni do západních obleků, chodí sem a tam a celý den nemluví o ničem jiném, než o „budování harmonické společnosti“. Ale co ty rozzuřené, iracionální a nestoudné odpovědi na mé otevřené dopisy? Jen se podívejte, jednoduše nemožné!

Během uplynulých sto dní nešetřil režim námahu, a neustále se snažil o to, ukázat mi svou rozsáhlou a všudypřítomnou moc. Na takzvané „citlivé schůzky“ nasadili čtyřicet aut, která mě obléhala a pronásledovala. Personál, který na mě nasadili, se z počátečních čtyřiceti zvýšil na celou stovku. To počáteční sice protizákonné, ale rutinní obtěžování se rychle přeměnilo na to dnešní, které mé rodině upírá dokonce i ty nejzákladnější potřeby běžného života.

Jasně prokazatelné je to minimálně ve dvou věcech. Za prvé mi zabránili v pronajmutí části mého vlastního domu, což by mé rodině přineslo určitý příjem na živobytí. A za druhé se od 15. února pokoušela policejní stanice okresu Chaoyang o všechno možné, jen aby mé rodině uloupila veškeré prostředky nutné pro přežití. V těchto sto dnech nedostala má rodina od našich návštěv ani penny a přece úřady lživě tvrdily, že nás finančně podporují. A policie nadále zatýká všechny, kteří mě chtějí navštívit nebo které navštívím já. Tento druh obtěžování není jen nestoudný, ale je protizákonný.

Zatkli dokonce i mého právníka, Dr. XU Zhiyonga. Unesli ho a odvezli na policejní stanici, kde ho tři hodiny zadržovali. Ať zatknou kohokoliv, položí mu stejnou otázku: „Podporoval jste finančně GAO Zhishenga?“

Nadále ohrožují každého, koho unesou a nutí ho napsat „výpověď se zárukou“, ve které se zaváže, že nikdy mou rodinu nebude finančně podporovat. Jaká hanba, že vláda o které si člověk myslí, že je čestná, provádí naprosto otevřeně takové věci nezákonným a špinavým stylem.

V těchto sto dnech nám policie provedla nesčetné zlé věci a dokonce na mne použila násilí. Doufám, že se jednou uklidní a budou přemýšlet o tom, co jim z toho plyne.

Strana ví až moc dobře, že chování policie v těchto sto dnech bylo hrozné. To je také důvod, proč se chovají tiše a neotvírají proti mně žádnou propagandistickou kampaň, jak by se normálně dalo očekávat.

V těchto uplynulých sto dnech jsem se cítil nejen vystaven ohrožení ze strany policie, ale doléhala na mě i kritika lidí, kteří se považují za „rozumné“, ale prý nemohli mlčet. Co mě nejvíc překvapilo, byla skutečnost, že tito takzvaně „rozumní“ lidé vykazují ohromnou trpělivost a pochopení při konfrontaci s hrůznými praktikami diktátorů, použitých na právnících, kteří drželi hladovku, a na druhou stranu se tito „rozumní“ lidé chovali jak zběsilí, když jsme my kladli nenásilný odpor.

Nechci tady na tomto místě kritizovat, že mlčí o korupčních praktikách diktatury. Chtěl bych jen upozornit na to, že v naší svízelné situaci měli oni vzácnou možnost ukázat světu, jak „rozumní“ jsou.

Jenomže tito „rozumní“ lidé mají poněkud pokřivený způsob myšlení. Jedním z nich je i LIU Lu, který nechává pozdravovat z města Qingdao. LIU v návalu zlosti oznámil, že klidně sestaví hrozně dlouhý seznam lidí, kteří nesouhlasí s hladovkou. Má tohle nějaký smysl? Se sestavením toho dlouhého seznamu čínských intelektuálů, kteří se odvážili postavit se proti tyranii, byly totiž velké problémy. Ale najít intelektuály, kteří se neodváží tyranii postavit, to je až příliš snadné. Na to by jeden seznam ani nestačil. Ovšem takové hlasy, jako je ten LIUův, nejsou žádnou výjimkou. Jiným příkladem je paní LIU Di z Pekingu. Tvrdila, že se v Číně ještě nenaplnily podmínky pro aktivní nenásilí v boji za lidská práva. A to především proto, že Čína na rozdíl od Mahátmy Gándhího a Martina Luthera Kinga nemá takový druh civilního obyvatelstva ani odpovídající média. Takový názor měla také paní DING Zilin, která vůbec nezohlednila tu obrovskou cenu mezinárodní podpory hladovky. I paní LIU přehlédla vliv internetu a mezinárodních médií a přešla ten velký počet reakcí v celé zemi, který tak narostl během osmačtyřiceti hodin po vyhlášení hladovky. Mohlo by se tohle stát bez masových médií? Gándhímu a Kingovi pomohla nezávislá média k rychlejšímu dosažení jejich cílů. Ale znamená to snad, že kvůli chybějícím nezávislým médiím nemůže čínský lid dosáhnout svého cíle a nikdy nebude moci obhajovat svá práva tváří v tvář tyranii?

Vím až příliš dobře, že cesta, kterou před sebou mám, nepovede k moci a privilegiím a také, že není bez nebezpečí. Také moc dobře vím, že nevyvolává blažený pocit u našich mocných a nevede k žádným výhodám. Moje cesta je vydlážděna trny a nástrahami. Je červená krví a mokrá od slz těch, kteří po ní šli přede mnou. V této zemi, ve které dnes trpí desítky milionů lidí, to nikdy nebude mít lehké někdo, jako já.

Těch uplynulých sto dnů, to je jen začátek mého utrpení. Ale po celé ty dny jsem zůstal věrný své víře v Ježíše Krista, a proto jsem nebyl sám.

Jak už bylo jednou zmíněno: „Když je Bůh pro nás, kdo může být proti nám? Co by nás mohlo odtrhnout od lásky Kristovy? Trápení, tíseň, pronásledování, hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Nic, protože my jsme díky němu, který nás miluje, víc než ti dobyvatelé. Noc je za námi, probouzí se den. Zahoďme proto ta díla temnoty a oblečme se do brnění světla“.

Je to jen ku prospěchu této země, jež se nazývá Čína, že jdeme i přes utrpení svou cestou s vytrvalostí a se světlem. Naše cesta vede ke slávě a spravedlnosti a bude nakonec zprostředkována Bohem. Tomu, kdo plánuje, že v nadcházejících dnech ublíží mé rodině, bych chtěl říci pár slov z Bible: „Moje je pomsta, říká Pán.“

Kapitoly: Úvod, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8


[1] SUN Zhigang byl mladý absolvent vysoké školy a módní návrhář, kterého městská policie  v Guangzhou ubila během vazby. Byl zatčen jen proto, že nemohl předložit svůj průkaz, jelikož ho zapomněl doma. Potulní dělníci musí nosit průkaz stále s sebou.

[2] Gaova advokátní kancelář byla úřady uzavřena