Pokud jste někdy zažili euforii po běhání, regenerační sílu odpolední procházky během pandemie nebo hodinu zumby, při které se vám rozbuší srdce, víte, že pohyb a cvičení vám dělají dobře. Čím ale je tohle způsobeno?
Vědecká novinářka Caroline Williamsová v knize Move!: The New Science of Body Over Mind (Hýbej se! Nový výzkum o vítězství těla nad duchem) nabízí odpověď, která je hlubší a provokativnější než pouhé endorfiny a poukazuje na to, jak je naše tělo a mysl propojeno způsobem, který si možná ani neuvědomujeme.
Na základě práce neurologa Antonia Damasia vysvětluje Williamsová, že naše tělo neustále zpracovává signály z okolního světa a přizpůsobuje se, aby nás udrželo zdravé. Zároveň vysílá do mozku signály o stavu našeho těla. Jak autorka píše:
„Nevědomé zprávy přicházející z těla poskytují nejen základ pro naše já, ale také jakýsi spodní proud našeho vědomí, který určuje náladu všeho ostatního, co se děje. Tyto ,pocity v pozadí’, jak je nazývá [Damasio], působí trochu jako soundtrack k filmu: Mají moc v nás vyvolat pocit štěstí, smutku, naděje nebo napětí, a to z důvodů, které nedokážeme přesně pojmenovat.“
Jinými slovy, i když si to možná neuvědomujeme, naše nálady a pocity mají hodně společného s tím, jak funguje naše tělo – a tady přichází na řadu pohyb.
Pokud naše tělo sděluje mozku, že jsme sedaví nebo slabí, může to v nás vyvolat skryté pocity deprese nebo úzkosti, nedostatek sebevědomí nebo pochybnosti. Na druhou stranu pohyb a posilování mohou v našem těle vyvolat pozitivní změny, které nám po přenosu do mozku dodají mírný pocit štěstí, sebedůvěry a pozitivity.
Kniha Williamsové poskytuje přehled mnoha způsobů, jakými může pohyb těla ovlivnit náš mozek k lepšímu a nabízí tipy, jak do našeho rušného života zařadit pohyb, který zlepšuje náladu a obohacuje mysl.
Jak pohyb pomáhá naší mysli
Nejprve však špatné zprávy: Sezení je sice „nové kouření“, ale neduhy sedavého způsobu života se netýkají jen našeho fyzického zdraví. Zdá se, že když se nehýbeme, trpí i naše duševní zdraví. Lidé se sedavým způsobem života jsou například více ohroženi úzkostmi a depresemi a mají nižší sebevědomí.
Náš velký mozek se vyvinul částečně proto, aby nám pomáhal při pohybu, vysvětluje Williamsová. Pro naše předky pohyb znamenal schopnost utíkat před nebezpečím a utíkat za potravou a odměnou. Jeden evoluční antropolog tvrdí, že schopnost myslet do budoucna se u nás vyvinula proto, že jsme potřebovali plánovat svůj pohyb ještě v době, kdy jsme se houpali na větvích stromů.
Takže když náš mozek nemá žádný pohyb, na který by mohl dohlížet, trpíme. Mozek ve skutečnosti snižuje svou kapacitu, když jsme více neaktivní, a odebírá buňky z oblastí, jako je hipokampus, kde se zpracovávají informace z mozkové kůry a z limbického systému.
„Pohyb je základem našeho myšlení a cítění,“ píše Williamsová. „Pokud se nebudeme hýbat, naše kognitivní a emoční schopnosti se vážně zhorší.“
Emocionální přínos pohybu je přitom dobře zdokumentován. Například silový trénink může zvýšit naše sebevědomí a sebeúctu, snížit depresi a úzkost a dát nám pocit, že jsme schopnější čelit emočním výzvám. Jinými slovy, síla v našich svalech – signalizovaná podvědomě našemu mozku – se může promítnout do pocitu síly a důvěry ve společnost.
„Fyzické dovednosti, které nám umožňují dostat se z obtížných situací, mají velký vliv na to, jak se cítíme psychicky schopní a emocionálně odolní, když se probíjíme životem,“ píše Williamsová.
Stejně tak překonávání vzdáleností při chůzi nebo běhu by nám mohlo dát pocit, že se v životě posouváme kupředu – a ve skutečnosti se díky chůzi cítíme vzdálenější od své minulosti.
Další silnou formou pohybu je tanec. Tanec na hudbu uvolňuje dopamin a taneční terapie může dospívajícím dívkám s depresí pomoci zlepšit jejich emoční zdraví, snížit hladinu stresových hormonů a zvýšit hladinu serotoninu, který zlepšuje jejich dobrý pocit. Díky tanci si také lépe uvědomujeme své vlastní emoce. Existuje spojení mezi myslí a tělem? Hledání nových a kreativních způsobů, jak rozhýbat své tělo při rytmické hudbě nebo valčíku, nám může pomoci rozbít strnulé emoční vzorce a umožnit nám najít nové způsoby uvažování, cítění a snášení stresových situací.
Zdá se, že cvičení dokonce pomáhá překonat posttraumatickou stresovou poruchu (PTSP). Výzkum naznačuje, že váhový trénink (s vahou vlastního těla nebo předmětů, které způsobují stahování svalů) i jóga mohou zmírnit příznaky PTSP a že přidání fyzické složky k terapii ji činí účinnější pro veterány a další osoby s komplexní PTSP.
Obecně platí, že čím více fyzické aktivity provozujete, tím větší máte tendenci mít pocit kontroly nad svým životem. (Některé výzkumy dokonce naznačují, že pohyb může pomoci řešit konflikty s ostatními lidmi).
„Pravdou je, že mozek, tělo a mysl jsou součástí stejného krásného systému. A celý tento systém funguje lépe, když je v pohybu,“ uvádí Williamsová.
Jak zavést do svého života více pohybu
Protože je naše tělo stvořeno k pohybu, nepotřebujeme naštěstí mnoho návodů, jak být aktivnější. Williamsová však ve své knize nabízí několik nápadů na různorodé formy pohybu, které mají různé druhy přínosů pro duševní zdraví a kognitivní funkce.
Kromě silového tréninku, chůze a běhu můžeme vyzkoušet synchronizované pohyby, jako je tai-či, a skupinová cvičení, která využívají pocity propojení s ostatními. Pocit propojení může vyvolat i pohyb při hudbě, který nám umožní ztratit se v rytmu a na chvilku přestat myslet.
Můžeme také vyzkoušet to, čemu někteří říkají „funkční pohyby“, neboli cvičení, jako je skákání a šplhání, která napodobují způsob, jakým bychom se pohybovali, kdybychom přežívali v divočině. Překážkové závody nebo plavání v přírodě mohou být zábavnou příležitostí ke zdolávání fyzických výzev.
Pro více pohybu není nutné chodit každý den do posilovny, dokonce tam nemusíte chodit vůbec. Jde spíše o to, abychom pohyb zařadili do svého každodenního života, říká Williamsová. Pokud je vaše práce sedavá, doporučuje každou půlhodinu vstát a hýbat se. Můžete trochu pracovat na zahradě, jít na procházku nebo si jen dát „pohybovou svačinku“ – pár minut lézt jako krab nebo balancovat na jedné noze. Zní to hloupě, ale co může být hloupějšího než sedět se zadkem na židli osm hodin v kuse?
Vzhledem ke všem těmto výhodám Williamsová tvrdí, že bychom jako společnost mohli udělat více pro to, abychom uznali význam pohybu. To by mohlo znamenat upřednostnění přestávek a hodin tělesné výchovy, které stále více amerických škol osekává nebo ruší.
Starší lidé potřebují povzbuzení a cvičební hodiny určené pro ně, ne kulturu, která podlehla myšlence nevyhnutelnosti vetchého zdraví ve stáří. Williamsová by také ráda viděla více lékařů, kteří by do terapie zahrnovali pohyb a tělesné metody.
Možná by pak z více z nás vyrostlo v jedince, kteří se nehýbou jen proto, aby spalovali kalorie nebo měli nachozeno daný počet kroků, ale prostě proto, že je nám příjemné dělat to, k čemu je naše tělo určeno.
Z anglického originálu naší newyorské redakce přeložil J. C.