Za změnami nálad, nezvládáním emocí, agresivitou, depresemi, nespavostí či sebepoškozováním dětí může být rané trauma. Negativní zážitky z prvních let života či dokonce z doby před narozením mají vliv na další život. Většina dětí, jimž se věnují sociální pracovnice a pracovníci SOS vesniček, raným traumatem trpí. Potvrdil to průzkum, jehož výsledky dnes zástupkyně této organizace představily na tiskové konferenci. Podle dětského psychiatra Petra Pöteho se u dětí pak často řeší následné diagnózy, ale ne trauma jako jejich příčina.
„Rané trauma je něco, co se dítěti stalo v nízkém věku a co není zpracováno. Negativní zkušenost. Má to pak větší a širší dopad. Dítě může mít narušenou vztahovou vazbu s lidmi, ztrácí důvěru ve svět… Snažíme se, aby si následky raného traumatu děti nenesly do dospělosti a nepřenášely je na své děti. Snažíme se přetnout začarovaný kruh,“ uvedla výkonná ředitelka SOS vesniček Jindra Šalátová. Podotkla, že ne všechny negativní zkušenosti z dětství ale způsobí trauma.
Do průzkumu se letos na jaře zapojilo 59 sociálních pracovníků a pracovnic SOS vesniček. Vyplnili údaje o 1 160 dětech, jimž se věnují. Dvě třetiny chlapců a děvčat měly zkušenost se ztrátou rodiče, ať už kvůli rozvodu, nebo nezájmu, úmrtí či odložení matkou v porodnici. U víc než poloviny dětí byl rodič buď závislý na alkoholu či jiných látkách, ve vězení, psychicky nemocný, nebo matka v těhotenství zažívala stres či pila. Víc než dvě pětiny dětí poznaly zanedbávání, domácí násilí, týrání, zneužívání či nevhodné životní podmínky.
Příznaky duševních potíží se projevovaly asi u poloviny sledovaných dětí. Patřily mezi ně změny nálad, ztráta kontroly nad emocemi, sklony k izolaci, úzkosti a strach, dlouhodobý smutek a apatie, nespavost. Část dětí se sebepoškozovala, měla poruchy příjmu potravy, silné pocity beznaděje, halucinace či bludy. Odbornou péči terapeutů či psychologů a psychiatrů měla pětina dětí. Další víc než desetina ji potřebovala, ale nedostávala.
„Spousta dětí má ADHD, poruchy chování, bipolární poruchu. To jsou všechno diagnózy, které přímo souvisejí s traumatem,“ uvedl Pöthe. Podle něj se řada klinických psychiatrů u neklidných, nešťastných či agresivních dětí zaměřuje na diagnózy, trauma neřeší. „Základní přístup nejen terapeutický, ale i v životě je vycházet z toho, jak se dítě vlastně cítí. Je to jakoby blbost, ale nikdo nemyslí na to, co dítě prožívá a co si o nás myslí… Místo toho, abychom zažívali to, co zažívá dítě s námi na začátku života, řeší se jeho chování. Snaží se ho pak ovlivnit celá škála zdravotníků, kteří se zabývají stížnostmi škol a dospělých. Dítě se snaží stresu bránit, a to útokem, útěkem, zamrznutím,“ popsal Pöthe.
Odborníci v SOS vesničkách učí rodiče či pěstouny různé situace i dětské trauma zvládat. Součástí je nácvik dovedností. Pomoci může knížka o Chlapci, který kolem sebe postavil zeď. Pro děti je pak komiks Myšáci, který rozebírá téma rozvodu, šikany či zneužívání.
