Nový výzkum ukazuje, že chemoterapie může ve zdravých buňkách zanechat změny, které ovlivní zdraví člověka ještě dlouhé roky po léčbě.
U tříletého pacienta s rakovinou vykazovaly po chemoterapii krevní buňky genetické opotřebení odpovídající osmdesátiletému člověku. Jedná se o nový důkaz, že život zachraňující léky mohou trvale poškodit zdravé buňky a následky přetrvávají po celý život.
Podle studie může chemoterapie narušit DNA zdravých krevních buněk, urychlit jejich stárnutí a zvýšit riziko vzniku sekundárních nádorů i desítky let po ukončení léčby.
„Poškození DNA trvá po celý život,“ uvedl onkolog a hematolog Dr. Daniel Landau z The Mesothelioma Center při Asbestos.com, který se na studii nepodílel. „Pravděpodobně největší obavou je zvýšené riziko vzniku dalších nádorů v důsledku dřívější expozice chemoterapii.“
Krevní buňky dítěte zestárly během měsíců o desítky let
Studie publikovaná v časopise Nature Genetics zkoumala, jak chemoterapie ovlivňuje zdravé krevní buňky na genetické úrovni.
Vědci porovnali krevní vzorky 23 osob ve věku od 3 do 80 let, které podstoupily chemoterapii, se vzorky devíti lidí, kteří nikdy neměli rakovinu. Pacienti po chemoterapii absolvovali v průměru 21 různých léčebných cyklů, včetně platinových a alkylačních látek – léků, které ničí rakovinné buňky poškozením jejich DNA.
V jednom případě tým zjistil, že tříletý chlapec po chemoterapii vykazoval desetinásobně více mutací v krvi než jeho zdraví vrstevníci. Jeho krevní buňky byly geneticky starší než buňky osmdesátiletého člověka, který chemoterapii nikdy nepodstoupil.
„Tradiční chemoterapie může být účinná při snižování nádorové masy, ale zároveň nese značné riziko vedlejšího poškození zdravých tkání a zvyšuje pravděpodobnost mutačních změn i rezistence u rakovinných buněk,“ uvedl John Oertle, lékařský ředitel Envita Medical Centers, který se na studii nepodílel.
Genetické stopy léčby
Studie prokázala, že protinádorové léky zanechávají ve zdravých krevních buňkách výrazné genetické stopy, které přetrvávají dlouho po ukončení léčby a zásadně mění jejich funkci i proces stárnutí.
Pomocí pokročilého sekvenování DNA a matematického modelování vědci izolovali kmenové i zralé krevní buňky a analyzovali celé jejich genomy. Identifikovali čtyři konkrétní vzory poškození DNA, tzv. mutační signatury – genetické markery, které odhalují původ buněčného poškození.
U osob po chemoterapii našli jedenáct mutačních signatur, z nichž čtyři nebyly dosud nikdy popsány. Tyto signatury fungují jako trvalé genetické „jizvy“ po onkologické léčbě. Tato zjištění mohou pomoci vysvětlit, proč mají lidé, kteří přežili rakovinu, v pozdějším věku vyšší riziko srdečních onemocnění, cukrovky, mrtvice či demence.
„Poškozené kmenové buňky se nikdy plně nezotaví a mohou vést k dalším problémům až po mnoha letech,“ uvedl Landau.
Účinky chemoterapeutik se liší
Ne všechny léky používané při chemoterapii způsobují stejnou míru poškození DNA. Například cyklofosfamid, užívaný k léčbě mnohočetného myelomu a rakoviny prsu, způsobil méně mutací, než jiné léky ze stejné skupiny.
Naopak nejvíce mutagenní látky ve studii vykazovaly „měřitelně vyšší“ dlouhodobou toxicitu. Bifunkční alkylační látky – chemické sloučeniny se dvěma reaktivními skupinami, které poškozují DNA, aby zničily rychle se dělící rakovinné buňky – jako melphalan a chlorambucil (primárně užívané k léčbě rakoviny kostní dřeně) jsou spojovány s vyšším rizikem sekundárních nádorů než cyklofosfamid.
Prokarbazin, silně spojený s rizikem sekundární rakoviny a neplodnosti, se z těchto důvodů již nepoužívá při léčbě dětského Hodgkinova lymfomu. Podle autorů mohou tyto rozdíly odrážet „jemné rozdíly“ v tom, jak jednotlivé léky poškozují DNA, a jak dobře si buňky s tímto poškozením dokáží poradit.
Varování a výzva k cílenější léčbě
Zjištění studie podporují snahy vyvíjet přesněji cílené způsoby léčby rakoviny.
„To nejlepší, co můžeme v tuto chvíli udělat, je podávat chemoterapii ve správných dávkách a pokud je to možné, volit alternativy,“ uvedl Landau. „Často používáme jiné prostředky, například imunoterapii a cílenou léčbu, namísto chemoterapie.“
Oertle označil studii za další „budíček“ a dodal, že ačkoliv tradiční chemoterapie zachránila mnoho životů, medicína by se měla vyvíjet směrem k bezpečnějším, více cíleným metodám, které podpoří přirozenou obranyschopnost těla, sníží dlouhodobé vedlejší účinky a zachovají celkové zdraví.
Podle Landaua však zatím neexistují ověřené způsoby, jak chránit krevní buňky před genetickými účinky chemoterapie.
Dr. Krushangi Patel, onkoložka z City of Hope Orange County, která se na studii nepodílela, uvedla: „Zda existují mechanismy, které by dokázaly chránit specifické buňky vystavené chemoterapeutikům, je oblast, která vyžaduje další výzkum.“
Výsledky neukazují genetické změny u všech pacientů, což naznačuje vliv faktorů, jako je délka léčby, počet použitých léků nebo doba od jejího ukončení.
Autoři studie zkoumají, zda dlouhá a/nebo intenzivní léčba mění strukturu populace buněk, nebo zda tyto změny spíše souvisejí s desetiletími, která uplynula po léčbě. Dodávají, že tuto otázku musí vědci ještě objasnit.
Tým upozornil také na omezení studie, například malý počet účastníků a možnost, že testování krve mimo lidské tělo zkreslilo výsledky.
K menší velikosti vzorku Oertle řekl, že vědci musí provést více výzkumu. Podle něj však mechanistické poznatky a shoda s předchozími zjištěními dávají této studii spolehlivost a význam.
–ete–
