Pád člověka odhaluje tři psychologické patologie, které podkopávají zdraví naší společnosti.
Jedním z důvodů, proč jsem tak vášnivým studentem světových mytologií, je to, že odhalují mnoho o naší současné psychologii. Proč? Protože lidská přirozenost se od počátku lidstva nezměnila. Jinými slovy – neposunuli jsme se vpřed.
Jak řekl Aseem Malhotra, uznávaný kardiolog a autor mnoha publikací, v rozhovoru pro pořad American Thought Leaders: „Ačkoli jsme za posledních 2 500 let pokročili technologicky, … psychologicky jsme se neposunuli, a dokonce bych řekl, že v posledních letech … psychologicky ustupujeme zpět.“
Naše technologické pokroky a exponenciální úspěchy jsou nepopiratelné. Ale k čemu nám jsou, pokud se jako lidé psychologicky nezlepšujeme – nebo dokonce upadáme?
Koneckonců, mluvit o této regresi přesahuje rámec psychologie a dotýká se také morální roviny: v moderním světě pozorujeme nárůst zla.
Dnes se takovým pojmům, jako je „zlo“, vyhýbáme, protože znějí absolutisticky a hodnotově. Místo toho říkáme třeba: „To je nepřijatelné.“ Lidský úpadek v průběhu času však tvoří ústřední motiv mnoha světových mýtů – sestup od zlatého věku lidstva ke stříbrnému, bronzovému a nakonec železnému, v němž zlo vládne.
Tento koncept či jeho varianty jsou běžné v řecké, římské, hinduistické, severské (cyklus Ragnaröku), zoroastriánské, buddhistické (cykly úpadku) i aztécké mytologii.
Mýty o úpadku lidstva
Kosmolog Tony Rothman a fyzik George Sudarshan ve své knize Pochybnost a jistota (Doubt and Certainty) popisují hinduistickou verzi tohoto mýtu:
„Každý cyklus se skládá ze čtyř věků, z nichž každý je horší než ten předchozí. Čtvrtý věk, který se v indickém počítání uvádí jako první, je ‚zlatý věk‘, blažené období prosperity a spravedlnosti, kdy je dodržována dharma, tedy zákon a povinnost. Ve třetím věku se dodržuje už jen tři čtvrtiny dharmy; lidé poznávají utrpení a smrt. Druhý věk následuje s pouhou polovinou dharmy na zemi, zlo a utrpení rostou, lidský život se zkracuje. My samozřejmě žijeme v posledním, zlém věku (Kali Yuga), kdy se bohatství stává jediným měřítkem ctnosti, sex nahrazuje lásku a počítače nahrazují mysl. Po skončení čtyř věků, které trvají dohromady 12 000 božských let neboli 4 320 000 lidských let, nastává rozpad, všeobecné očištění.“
Tento vzorec morálního úpadku je běžný. Jeho esencí – a snad i nejstarším mýtem vůbec – je pád Adama a Evy ze Zahrady Edenu (Genesis 3). Všechno bylo kdysi dokonalé – zlaté – a nyní už není.
Tyto mýty ovšem vyjadřují hluboké pravdy. Někteří myslitelé, jako Austin Farrer, významný anglikánský teolog 20. století, rozlišují mezi doslovným a mytologickým výkladem. Napsal: „Adam se ve starém příběhu setkává s Bohem, který se prochází po zahradě. … Ale to je poezie, a bylo by velmi pošetilé brát ji doslovně.“
Sám jsem ochoten přijmout, že události z příběhu o Adamovi a Evě se skutečně staly. Ale ať už jsou doslovně pravdivé či nikoli, není to podstatné – příběh je pravdivý v tom nejhlubším smyslu. Odpovídá na otázku o pravé povaze lidské existence. Můžeme věřit jednomu či obojímu; trvat na doslovnosti je nepodstatné – fakta i fikce nám zde předávají důležité poselství.
Psychologické patologie
Než se pustíme do samotného příběhu, je třeba vyjasnit, co mám na mysli pojmy jako psychologické problémy, poruchy či – podle současného slovníku – patologie. Je jich mnoho. V médiích se s nimi setkáváme neustále, když jsou určité zločiny či hrůzné činy připisovány některé z nich. Uveďme několik klíčových projevů negativního myšlení: potlačování reakcí, útlak, svalování viny, ztotožnění, sublimace, stažení se, projekce, racionalizace, otupělost, popírání a další.
Všechny tyto strategie jsou obranné mechanismy, které mají chránit naše ego před něčím, co vnímá jako ohrožení své jistoty nebo existence. Ne všechny patologie jsou však stejně závažné; některé jsou horší než jiné.
Biblický příběh o Zahradě Edenu odhaluje tři psychologické patologie, ke kterým má člověk sklon – a které v nás přetrvávají, protože naše přirozenost se nezměnila.
Podívejme se na ně v opačném pořadí. První z nich je svalování viny.
Svalování viny
Adam a Eva se provinili tím, že neposlechli Boží výslovný příkaz. Adam svalí vinu na Evu a Eva na hada. Není to jejich vina!
Svalování viny přesouvá odpovědnost na druhého – jinými slovy říká, že za svůj čin nenesu odpovědnost. Někdo jiný za to může. Dá se říci, že právě vina je nejrozšířenější, nejzákeřnější a nejničivější z psychologických neřestí, které lidstvo sužují. Je ústředním bodem všeho negativního v nás. Není divu, že působí takovou spoušť. A je velmi těžké ji překonat.
Když uděláme chybu, poctivější by bylo říci: „Mea culpa“ – má vina. Ale to je, žel, poměrně vzácné. Studium mýtu nám pomáhá pochopit, jak hluboko je tato neřest – obviňování druhých – zakořeněna. V širším pohledu vidíme, že národy obviňují jiné národy a křivdy přetrvávají celá staletí.
Svou vlastní zemi v tom možná nezastavíme – snad jen u volebních uren –, ale jak můžeme my sami přestat vinit ostatní?
Pokud se ponoříme do událostí v Zahradě Edenu, mohou nás zcela zaujmout a stát se jakýmsi osobním rozvojovým programem na způsob „udělej si sám“. Uvidíme, že tento problém se týká i nás samotných.
Další, zásadní aspekt toho, proč je svalování viny tak zhoubné, spočívá v tom, že – řečeno jazykem osobnostního rozvoje posledních padesáti let – jde o málo pochopený fakt. Pokaždé, když obviňujeme druhé, zabíjíme sami sebe. V okamžiku, kdy svalíme vinu na druhé, dochází k jakési vnitřní smrti, protože popíráme část skutečnosti, která vznikla spolu s námi, skrze nás a naším přičiněním – a tvrdíme, že s ní nemáme nic společného.
V podstatě tím popíráme sami sebe jako spolutvůrce reality a s tím i přijetí věcí takových, jaké jsou. Proto je obviňování jistým druhem rouhání. Popíráme tím své „božské“ schopnosti spolutvorby. Stručně řečeno, vyčleňujeme se a izolujeme od vědomí – či Taa nebo Boha – které řídí vesmír, jehož jsme součástí.
Teologickým jazykem řečeno, směřujeme do pekla. Z pohledu světského můžeme říci, že peklo není místo po smrti, ale stav mysli, do něhož vstupujeme tady a teď. Jak to vyjadřují tradiční buddhisté: „Nebudeš potrestán za svůj hněv [či obviňování]. Budeš potrestán svým hněvem [či obviňováním].“ Jinými slovy, každá neřest se stává sama svým vlastním trestem.
Projekce
Druhou výraznou psychologickou patologií je projekce. Projekce je negativní nastavení mysli, kdy nejen obviňujeme druhé, ale také v nich vidíme a cítíme neřest, která ve skutečnosti charakterizuje nás. Každý z nás jistě potkal přítele, který neustále tvrdí, že ostatní jsou žárliví nebo soutěživí. Časem si však uvědomíme, že právě žárlivost, soutěživost či jiná chyba jsou jejich vlastními rysy – oni je jen nevidí. C. S. Lewis k tomu poznamenal: „Omyl i hřích mají společnou vlastnost – čím hlouběji jsou zakořeněny, tím méně si je jejich oběť uvědomuje.“
Adam a Eva si zjevně nejsou vědomi závažnosti svého hříchu, ani když jsou vyháněni z Edenu. Promítají svou vinu na hada. Myslí si, že v nich samotných zlo není, ale je v hadovi.
Projekce a obviňování působí společně a vzájemně se posilují. Pokud je had vinen, pak musí být také viníkem – a tudíž my ne! To, co poprvé vidíme v Zahradě Edenu, dnes nacházíme na pracovišti, kde se tomu říká „excusitis“ – chorobné hledání výmluv.
Popírání
Třetí patologií, která úzce souvisí se svalováním viny, je popírání. Bůh se Adama ptá třemi otázkami: „Kde jsi?“ – Adam odpovídá nepřímo; pak: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý?“ – na tuto otázku Adam vůbec nereaguje. A nakonec: „Jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“– Adam odpovídá prostě tím, že obviní svou ženu. Stručně řečeno, Adam – a Eva stejně tak – se snaží popřít skutečnost toho, co se stalo, přičemž zároveň promítají zlo do druhého a vinu svalí na hada.
V jádru těchto činů probíhá popírání – zuřivé odmítání pravdy, skutečnosti, života. V řeckých mýtech je nejhorším zločinem hybris, což je také forma popírání pravdy: pravdy o tom, kým jsme, a jaký je náš vztah k bohům. Jde o chybu spočívající v překročení našich hranic jako smrtelných bytostí.
Tyto mýty – zejména příběh o Zahradě Edenu – přímo odporují moderním představám o pokroku a dokonalosti člověka. Měli bychom jim věnovat mnohem více pozornosti; pokud bychom to udělali, lépe bychom chápali, co se děje ve světě i v našich vlastních srdcích.
Jak to vyjádřil profesor a filozof Terry Eagleton: „Je zapotřebí … znovuzrození mýtu, které ukončí sekulárního ducha pokroku a optimismu, jenž dnes klame masy.“ Amen k tomu.
Máte tip na téma z oblasti umění a kultury, které byste chtěli, abychom zpracovali? Napište nám své nápady či podněty na e-mail namety@epochtimes.cz.
–ete–
