Komentář
Po léta jsme se přeli o to, zda jsou sociální média dobrá nebo špatná, zda nás propojují, nebo rozdělují, zda posilují různé hlasy, nebo rozleptávají společnost. Avšak tvoří se nový konsenzus – nikoli v think-tancích či na panelech v Silicon Valley, ale ve třídách, soudních síních a domácnostech.
Sociální média už nejsou sociální.
Toto zjištění nyní vede k reálným důsledkům. Austrálie nedávno oznámila omezení používání sociálních sítí pro nezletilé s odkazem na rostoucí množství důkazů o škodlivém vlivu na duševní zdraví dětí. Ve Spojených státech podaly New York City a desítky států žaloby na velké společnosti provozující sociální média. Obviňují je, že vědomě navrhovaly platformy tak, aby v dětech vytvářely návyk a poškozovaly jejich psychický vývoj. Učitelé, rodiče, pediatři a dokonce i bývalí technologičtí zasvěcenci docházejí ke stejnému stejnému závěru: něco v tomto prostředí se zásadně změnilo.
Nejde o paniku kolem obrazovek ani o morální odpor vůči technologii. Je to zúčtování s tím, jaký druh sociálního světa se z těchto platforem stal.
Když se sociální média poprvé objevila, rozšiřovala každodenní lidské vztahy. Příspěvky se zobrazovaly převážně chronologicky. Většinou jste viděli obsah od lidí, které jste znali. Interakce nesla kontext. Čas plynul přibližně lidským tempem. Proklamovaným cílem – byť nedokonale naplněným – bylo spojení.
Tato struktura je pryč.
Dnes se hlavní platformy řídí prediktivními systémy navrženými tak, aby maximalizovaly zapojení, nikoli vztahy. Obsah se vybírá nikoli proto, že pochází od někoho, koho znáte, ale protože algoritmus předpovídá, že ve vás vyvolá reakci. To, co zaplňuje feed, připomíná méně konverzaci a více podnět: rozhořčení, potvrzení, strach, touhu – cokoli, co udrží pozornost, aby neodbíhala jinam.
To, čemu stále říkáme „sociální“ média, nyní funguje spíše jako personalizovaný vysílací proud. Uživatelé se účastní méně sdílených komunit a více soukromých feedů optimalizovaných pro zapojení. Zážitek je individualizovaný, nepřetržitý a odpojený od běžných rytmů lidské interakce.
Ale když prostor přestane fungovat jako skutečně sociální, přestane lidi učit, jak se k sobě navzájem vztahovat.
Sociální dovednosti nejsou vrozené. Rozvíjejí se prostřednictvím opakovaných každodenních interakcí, jako je čtení výrazu v obličeji, zvládání nesouhlasu, snášení nudy a napravování nedorozumění. Tyto dovednosti vznikají pozvolna skrze prožité zkušenosti, nikoli pouhým poučením.
Empatie je jednou z těchto dovedností. Zvlášť závisí na zpětné vazbě v reálném čase – na tom, že vidíte, jak druhý člověk přijímá vaše slova, přizpůsobíte své chování a zkusíte to znovu. Když se sociální interakce zredukuje na pouhé reakce, metriky a výkon, zpětnovazební smyčky nezbytné pro sociální vývoj už neprobíhají tak jako u mnoha generací před námi.
Pedagogové se s důsledky setkávají stále častěji. Učitelé popisují třídy, kde studenti zápasí se základními sociálními signály, jako je oční kontakt, regulace emocí a trpělivost vůči druhým. V důsledku toho se od škol nyní žádá, aby vyučovaly emocionální dovednosti, které se dříve přirozeně rozvíjely prostřednictvím pravidelného lidského kontaktu.
Tento posun je nejviditelnější u generace Alpha, první generace, která vyrůstala plně ponořená do algoritmických digitálních prostředí již od raného dětství.
Tyto děti nejsou poškozené. Jsou pouze přizpůsobené. Svá nejformativnější vývojová léta strávily uvnitř systémů, které se nikdy nezastavují, nikdy neodpočívají, nikdy nezapomínají a reagují okamžitě na naše chování. Výzkumníci v oblasti umělé inteligence tato digitální prostředí někdy popisují jako „mimozemská“ – nikoli proto, že by byla nepřátelská nebo pocházela z jiné planety, ale proto, že nefungují podle lidských rytmů nebo přírodních cyklů. Nespí. Nestárnou. Nevyžadují trpělivost ani vyjednávání.
V raném vývoji mozku se děti přizpůsobují světu kolem sebe. Jejich mysl se tvaruje podle toho, co nejčastěji zakoušejí. Když je pozornost neustále strhávána různými směry a stimulace nikdy neustává, mozek se naučí zůstávat reaktivní spíše než stabilní. Udržet dlouhodobé soustředění je obtížnější. Ticho působí nepříjemně. Trpělivost a čekání se stávají neznámými.
Toto není kulturní preference, kterou by si generace Alpha zvolila. Jejich vývoj je biologickou odpovědí na nové hybridní prostředí – lidské plus nelidské –, které je obklopovalo.
Děti, které tyto systémy formovaly, jsou nyní ve třídách i v domácnostech, a tyto vzorce nelze přehlížet. Žaloby, změny politik a kulturní ústupky ukazují na stejné zjištění: některé části dospívání byly dětem předány příliš brzy a důsledky s věkem nemizí.
Zároveň se mění i způsob, jakým lidé používají sociální média. Mladší uživatelé publikují méně. Mnozí pouze scrollují bez zapojení nebo odcházejí úplně. Nárůst nového trendu „posting zero“ – rozhodnutí pouze konzumovat a vůbec nesdílet osobní obsah – odráží rostoucí pocit, že tyto platformy již nenabízejí mnoho na oplátku.
Společnosti provozující sociální média si tohoto posunu všímají, ale místo toho, aby své platformy znovu vybudovaly kolem skutečné lidské interakce, postupují opačným směrem. Feedy jsou stále více zaplňovány obsahem generovaným umělou inteligencí. Doporučovací systémy tlačí ještě silněji na udržení pozornosti. Nová zařízení, jako chytré brýle a imerzivní displeje, mají za cíl zaplést proudy řízené algoritmy přímo do každodenního života. A jak lidská účast klesá, simulace vstupuje do prostoru na její místo.
Budoucnost, která se buduje, je ještě méně sociální, více automatizovaná, více pohlcující a méně závislá na skutečné lidské přítomnosti. V takovém světě spojení nevyžaduje druhého člověka. Interakce se předpoví předem a společnost se vyrábí. Podle současné trajektorie bude kultura dodávána, nikoli prožívána.
Proto skutečná otázka už nezní, jak sociální média opravit. Zní, zda jsme ochotni přestat je nazývat tím, čím už nejsou. Jakmile přestaneme předstírat, že tyto platformy jsou sociální, může se přesunout odpovědnost. Rodiče, pedagogové, zákonodárci i jednotlivci musí rozhodnout, kolik lidského vývoje jsou ochotni přenechat v rukou nelidských systémů navržených k maximalizaci zapojení, nikoli vztahů.
Musíme si znovu uvědomit, že neexistuje neutrální prostředí. To, co nás obklopuje, nás formuje.
Další fáze této debaty nebude o aplikacích nebo funkcích. Bude o hranicích a o uznání skutečnosti, že lidský vývoj nemůže probíhat bez lidského prostoru, lidské přítomnosti a lidského času. Technologie bude dál postupovat kupředu, ale otázkou je, zda necháme technologie definovat, co znamená „sociální“, nebo zda to určují lidé.
Sociální média už možná nejsou sociální. Lidskost však stále je – pokud ochráníme podmínky, které umožňují její růst.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
