Mým snem a přáním bylo pracovat s přírodou, s květinami, bylinkami, tvořit krásné zahrady, vyrábět přírodní kosmetiku a léčivé produkty. Život mě ale vedl a vede jinými cestami a cestičkami, a tak výše citované zůstalo pouze u koníčka, na kterého v podstatě ani nemám čas.
Přesto bych ráda propojila své životní zkušenosti se svým snem a v rámci tohoto blogu bych se s vámi chtěla o některé mé postřehy a poznání podělit.
Se stavem, české justice a státní správy (v podstatě i společnosti) jsem konfrontována přes 25 let. Dost toho prožívám na vlastní kůži, ale minimálně posledních 10 let mám možnost jako dobrovolník občanské organizace částečně spoluprožívat osudy těch, kteří se také cítí být poškozeni na svých právech.
Mohu říci, že situace je čím dál tím horší. Mnozí z těch, kterým byla dána moc rozhodovat o našich životech, prosazují nyní své zájmy a názory doslova bez brzd a bez jakékoliv zodpovědnosti. Už se nesnaží svá rozhodnutí ani řádně odůvodnit, a když jsou jim předkládány konkrétní důkazy nespravedlnosti a nezákonnosti, jejich reakce je pouze že nerozumí, nebo svá rozhodnutí opentlená paragrafy nějak (rozhovor p. JUDr. Baxi, konference Dvojí výklad práva) odůvodní. Nechci pomyslet, kam až to může zajít, když se nepokusíme o nápravu. Ale není to jen o „těch nahoře“, je to o každém z nás.
Vnímám, že naše generace (cca dnešní padesátníci) a generace našich rodičů z velké části selhala v ochraně hodnot, které jsou pro člověka a lidstvo důležité, ne-li životně důležité. Ale možná to je nutná cesta poznání. Někteří z nás například uvěřili výřečným politikům a krásným slovům o demokracii, svobodě, jiní zase sedli na lep různým samozvaným duchovním „guruům“, kteří hlásají, že stačí být jen pozitivní a laskavý, a že něco dobrého k nám přijde samo, přitom nejeden z nich sám zneužíval naši laskavost a dobrou vůli, další využili příležitost a věnovali se „pouze“ budování hmotných statků a příliš je nezajímalo, kam se vyvíjí naše společnost…
Nepíši to nyní jako obvinění, ale jako vyjádření konstatování a určitého uvědomění si. Sama jsem vyrůstala v době míru, a přesto jsem v životě řešila, léčila a léčím různá psychická zranění a byla jsem konfrontována s nejedním falešným přesvědčením, či iluzí. A co teprve naši rodiče a předchozí generace, které prožily období válek, hladu, utrpení, zločinů proti lidskosti a život v nejedné totalitě? Nevyléčená traumata k nám opět přicházejí. Historie se díky nepochopení opět opakuje, jen má jiné kulisy. Co znamená být lidská bytost? Jaké máme, schopnosti, možnosti a co je pro nás přirozené?
Všichni jsme toužili a toužíme žít šťastný a spokojený život. Ale jak toho docílit?
Pevně věřím, že tváří v tvář realitě jsme se poučili (nebo se poučíme), poznali (nebo poznáme) naše omyly, prokoukli (prokoukneme) případnou cílenou manipulaci a že se ještě pokusíme zachránit, co se ještě zachránit dá. Snad ještě není příliš pozdě.
Z palčivých problémů, které jsou z velké části zapříčiněny hamižností, nefunkční koncepcí věcí veřejných, … bych jmenovala pouze znečištěná a vydrancovaná příroda, umírající lesy, otrávená voda, půda i vzduch, zadlužená společnost, uvolněná morálka – degradace hodnot a stále se zvyšující počet lidí, kteří vyhledávají pomoc psychologa či psychiatra – tedy nešťastní občané naší společnosti. No a aktuálně tu máme koronavirovou krizi a vše, co s ní přichází.
Jedno je jisté, v zájmu přežití je zapotřebí změny, a abychom mohli učinit ty správné změny, měli bychom najít příčiny negativního stavu a uvědomit si souvislosti, které nám zřejmě stále ještě unikají, nebo nám k jejich realizaci chybí potřebné síly. Pevně věřím, že ještě máme čas a možnost negativní vývoj zvrátit.
Zahrada života – zahrada snů
Když tak nad tím přemýšlím, společnost a život v ní, se dá krásně přirovnat k životu a k práci na zahrádce. Vždyť jsme součástí přírody a platí na nás stejné přírodní zákony, jako na vše na této planetě, ale i ve vesmíru. Jen člověk se postavil nad tyto zákony a rád by poručil větru, dešti. Ale nerespektovat přirozenost se nevyplácí a nyní sklízíme plody našeho myšlení i chování.
Jakou budeme mít zahradu, jsme si více méně ještě před pár měsíci mohli vybrat sami. Líbí se nám anglický trávník, japonská zahrada, klasická babiččina zahrádka nebo divoká přírodní? Nyní mám ale pocit, že je nad námi nehezká síla, která má tendenci nás formovat do nějakého útvaru, napadá mě název-vytěžený uhelný důl.
Je mi úzko. Nechci ztratit možnost volby. Nechci žít v jámě po uhlí. I když, … o mě už tolik nejde, už jsem si své vlastně prožila. Bohužel se (nám) nepodařilo zabránit tomu, co přichází a je tady. Ale co předáváme a předáme dalším generacím? Jaký život je čeká?
Budeme ještě moci i přese všechno, co na nás dnes doléhá, vytvářet krásné zahrady plné života, barev a vůní?
Jsem přesvědčena, že ano a rozhodně jdu do toho. Přidáte se také?
