Rozhovor s mužem, který po 13 letech prokázal svoji nevinu. Žil na útěku před justicí, přežíval bez identity a bez dokladů. Jak obtížné je prokázat svoji nevinu a bojovat proti něčemu, co vystupuje jako neomylná autorita?
O případu Michala Žerebáka jsme již podrobněji informovali zde. Od roku 2010 strávil třináct let na útěku před rozhodnutím soudu, které ho poslalo do vězení na dobu čtyř let. Zajímaly nás podrobnosti jeho útěku, co prožíval na útěku po celé Evropě a jak shromažďoval důkazy pro dokázání svojí neviny, což se mu nakonec podařilo. Sešli jsme se s ním k rozhovoru pro skončení soudního jednání o jeho odškodnění v kavárně kina Mat v Praze. Po letech strávených v cizině má někdy obtíže komunikovat v češtině.
Proč jste utekl?
Když jste ve vězení, tak je konec, to se už nemůžete bránit. Bylo by jednoduché jít a nastoupit ten trest, ale když jsem věděl, že jsem to neudělal… Celých třináct let po mě soudce pátral. Také v době, kdy prezident (Klaus) vyhlásil amnestii, mě přípisem z amnestie vyloučil.
Kdyby se mi nepodařilo prokázat nevinu a chytli mě ještě před tím, tak by mi dali ještě větší trest a už by mi stejně nikdo nevěřil, pak by jste v novinách možná četl: „Konečně jsme ho dopadli“ nebo „muž dlouhé roky na útěku, konečně dopaden“… a tím by byl konec. A kdybych nastoupil trest a vyšel z vězení, tak už bych nikdy nic dále nepodnikl. Čím déle sedíte nebo čím delší je ten trest, tím padají pravděpodobnosti kompletně, že vůbec někdy dosáhnete zvratu, a že by společnost přiznala chybu.
Jaké to bylo na útěku?
Někdy jsem se ráno probudil a myslel jsem si, že se mi to jenom zdálo, že jsem na útěku. Ale pak vás dohoní realita. Žil jsem v šedé zóně. Nikde jsem se nemohl oficiálně zaměstnat. Uklízel jsem zahrady, odpadky, dělal různé podřadné práce, šetřil peníze na právní zastoupení.
Ze zahraničí jsem dal plnou moc svojí sestře, aby požádala soudkyni o předání videozáznamu z kamery, která zachytila osobu, která provedla tu bankovní loupež. Soudkyně jí tvrdila, že jsou v soudním spisu jenom fotografie z toho kamerového záznamu.
Ale v roce 2020 objevila v soudním spisu koncipientka jednoho z advokátů, kterého jsem si na ten případ najal, kamerový záznam. Takže mi soudkyně lhala a v soudním spise byl celou dobu ten videozáznam, který nakonec pomohl dokázat mojí nevinu.
Deset let jsem studoval metodu pachové identifikace a soustředil se na to, abych vyvrátil, že moje pachové stopy údajně nalezli na místě činu, kde jsem nikdy nebyl. Kdybych měl ten videozáznam v době, když jsem emigroval, mohlo být všechno jinak.
Musel jsem nechat udělat celkem pět antropologických posudků toho videozáznamu. Tři v Německu, jeden v Polsku a jeden na Slovensku, než to české soudy uznaly jako důkaz. Všechny posudky ukázaly, že na záběru nejsem já, ale úplně jiný člověk. Ten, co přepadl tu banku. Zajistil jsem také jeden posudek na identifikaci zbraně v Rakousku.
Jak jste do toho vlastně spadl, jak jste se na začátku zapletl s policií?
Neměl jsem peníze. Žil jsem jenom s maminkou a neměl jsem ani na normální věci, které měli ostatní. Když jsem byl na střední škole, neměl jsem na učebnice nebo na maturitní ples. Chtěl jsem být jako ostatní, tyhle základní věci si koupit.
Je mi nepříjemné o tom mluvit… měl jsem větší strach než ty lidi, ale udělal jsem několik loupeží a ukradl částky 200 korun, 500 korun, nejvyšší byla si 2 500. Hned jsem utekl… já vím že to zní blbě… jedna žena mi chtěla dát ještě víc peněz, ale já jsem jí řekl, že to stačí… jenom jsem si chtěl zaplatit příspěvek na maturitní ples, potřeboval jsem si koupit ty učebnice a ty podklady. Chtěl jsem zapadnout do kolektivu.
Pak za mnou přišli policisté, že vědí, že jsem něco udělal. Nevím co všechno věděli, ale přiznal jsem jim všechno, co jsem udělal. Strávil jsem noc v cele předběžného zdržení. Tím taky skončila definitivně moje trestná činnost. Strávíte noc na cele a uvědomíte si, co jste udělal. Druhý vás propustí s tím, že obvolali všechny… školu, matku a řekli jim, co jsem udělal.
Soudce odložil projednání případu na neurčito, protože to u mě brali jako mimořádný exces do mého dosavadního řádného života, a nechal mě dostudovat střední školu. Jak jsem slíbil soudci, dostudoval jsem střední školu a přihlásil se na vysokou.
Napadá mě nepříjemná otázka. Proč jste nešel jako student někam pracovat nebo si přivydělat? Nebyl při škole na to čas nebylo kde?
Žil jsem na severu Čech… v Mostě a do Teplic jsem dojížděl na obchodní akademii. Na severu nebyla vůbec žádná práce a panovala nezaměstnanost, i pracující lidi chodili na brigády… byly obsazené.
Na venkově v odlehlé lokalitě práce nebyla… jak bych rád měl tenkrát brigádu při studiu… aby se mi dařilo lépe a nemusel jsem žadonit každou korunu od mé matky, která žila z malého invalidního důchodu a byla odkázaná na moji pomoc.
Sbíral jsem šneky, bezinky, šípky, to nikdo nechtěl dělat, tam to bylo volné, ale bylo to jenom sezonní…takže v zimě bylo „vymalováno“.
Dnes jsou jiné časy… všichni mají doma internet. Já jsem musel chodit tři kilometry do knihovny na internet a tři kilometry zpátky… a později k lidem, kteří ho měli… bylo mi to vyčítáno, co tam zase „oxiduju“.
Ty loupeže byly nejhorší řešení… za to se ještě dnes velmi stydím. V některých tech případech, když jsem viděl, že z toho nic nebude, tak jsem toho nechal a začal utíkat pryč.
Jak to vlastně probíhalo, když vás policie obvinila z loupeže banky, kterou jste neudělal?
Jak jsem říkal, potom co policie odhalila ty moje loupeže, já se jim přiznal, pustili mě a všechny obtelefonovali s tím, co jsem udělal, a hned ten den večer proběhlo v Praze v 17:50 v Koněvově ulici přepadení banky, při němž bylo ukradeno 250 tisíc korun. Ten den jsem šel do školy a ze školy za matkou do rehabilitačního centra. V Praze jsem to vůbec neznal, byl jsem tam jen se školou na výletě. Vůbec jsem tam ten den nejel.
V dubnu 2008, dva měsíce po tom loupežném přepadení, za mnou přišla do školy policie, před spolužáky mi na chodbě nasadili pouta a odebrali mi pachové stopy. Pak mě zase pustili.
Za další 4 měsíce, začátkem srpna 2008, za mnou přišli znovu a řekli mi, že pes identifikoval můj pach, a umístili mě do vyšetřovací vazby na jedenáct měsíců. Po vazbě jsem se přihlásil na vysokou školu a našel jsem si práci, protože mě pořád nebyli schopní odsoudit.
V roce 2010 mě odsoudili za ty přečiny, ke kterým jsem se přiznal, ale přidali k tomu tu banku. Řekl jsem mamce, že do vězení nepůjdu, raději uteču, vydělám nějaké peníze a budu se bránit, protože tomuhle systému nevěřím, a že jsem se ke všemu přiznal, tak proč na mě chtějí hodit ještě další a ještě větší věci. Nemohla tomu uvěřit, že opravdu půjdu.
Ani ne měsíc po mém odchodu vlítla zásahovka do našeho bytu a obrátili všechno vzhůru nohama. V té době už jsem byl v Černé Hoře, pak jsem odjel do Chorvatska, pak do Švýcarska, Beneluxu, Francie a do Německa.
Jak jste to zvládal psychicky? Jak se dá přežívat bez identity a bez dokladů?
Každé ráno se probudíte s vědomím, že jste oficiálně „na útěku“. Všude se musíte prokazovat falešným jménem a nebo se vůbec nemůžete prokázat. Lhát o tom, odkud pocházíte, kam míříte. Nemůžete se ani s klidem podívat do očí člověku, se kterým se právě bavíte, protože stále hrozí, že se provalí, kým doopravdy jste a že jste hledanou osobou.
Takový život je jeden velký stres, nekončící obavy, že jakékoli drobné zaváhání či nedorozumění vás prozradí. Tedy musel jsem neustále lhát lidem o mé totožnosti a odkud pocházím, asi těžko někomu řeknete nebo přiznáte v mé pozici, že jste na útěku.
Obyčejná návštěva lékaře či úřadu se stávala neřešitelnou komplikací, nemohl jsem jednat pod svým jménem, a tak jsem se musel učit nové jazyky a přežívat v šedé zóně, kde nikoho nezajímala má minulost.
Ačkoli to zní banálně, nemohl jsem si koupit ani obyčejnou jízdenku na vlak pod svým jménem, ani si pořídit nebo pronajmout oficiální bydlení. Všechny tyto běžné úkony, které většina lidí považuje za samozřejmost, pro mě byly nedostupné. Bez dokladů, bez legálního statusu, stále v hledáčku policie.
Největší ztráta ale byla, že jsem se nemohl rozloučit s matkou. Nemohl jsem jít ani na její pohřeb. Bez nadsázky, tohle je rána, kterou člověk nikdy nezahojí. To je něco, co opravdu nepřeju nikomu. V ten den sledovala kriminální policie moji sestru i hřbitov, což jsem se dozvěděl až zpětně. Nemohl jsem se rozloučit, projevit úctu a lásku člověku, který mě vychoval.
Moje matka do posledních chvíle věřila, že jsem žádnou banku, kde zmizelo čtvrt milionu korun, nepřepadl. Kdybych býval udělal takovou věc a disponoval tehdy na tehdejší studentské poměry takovou částkou, tak jsem tehdy jako student nežadonil od mojí matky pár korun na zmrzlinu. To vůbec nedávalo logiku.
A co je ještě nejhorší, že se už nikdy nedozví, že mě z tohohle bankovního nesmyslu a těchhle podvodných pachových stop, kvůli kterým jsem z této země utekl, že mě zprostili viny, protože se toho nedožila. Vím, že by si to velmi přála, se to dozvědět. Nikdo si neumí představit, co se v naší rodině kvůli tomu vykonstruovanému obvinění z přepadení bankovního ústavu odehrávalo.
Děti mé sestry se ptaly, kde je strejda, proč s nimi není, proč nepřijde na narozeniny? Neviděl jsem je vyrůstat, vyrůstaly s tím, že „jsem někde daleko“. Letmé fotografie, vzpomínky z vyprávění, žádný kontakt z očí do očí.
Téměř všechny kdysi pevné vazby a přátelství v České republice se během let kvůli mému útěku kompletně rozpadly. Už se nemám kam vrátit. Téměř všechny moje dřívější vazby a kontakty jsou po tolika letech pryč. Domov? Kamarádi? Rodinné zázemí? Je to pryč.
Utekl jsem při představě, že by na mě přišli ještě s dalšími věcmi, a prošlo jim to stejně jako s tou bankou. Hodili by na mě stejně ještě něco jiného, jenom aby měli hotové pracovní výsledky. Kam by to takhle zašlo a kdy bych se vůbec dostal z vězení ven. Tohle byl můj motor v hlavě. Kdyby mi nepřilepili tu banku, tak jsem oprávněný trest přijal a je jedno, v jaké výši by býval byl.
Děkujeme za rozhovor.
