Kvůli omezením základních svobod během vyhlášeného stavu nouze dnes pracuje mnoho lidí z domova a jeden z problémů, kterého jsme svědky, je, že v manželstvích se objevuje hodně napětí, nejenom v manželstvích, ale obecně ve vztazích.
V některých mainstreamových zprávách nám teď předkládají názor, že rozvod je pro děti ve skutečnosti přínosem a další názory podobného ražení. Pro ty z vás, co čtete média už desetiletí, jde o velmi podivný posun.
Kimberley Holmesová, která je předsedkyní organizace Marriage Helper (Pomoc v manželství), radí jak si uchránit manželství v době karantény.
Rozhovor s Kimberley Holmesovou
Přepis celého rozhovoru
Kimberley Holmesová: Takže nejdřív, tahle nová rétorika, co se tlačí ven a vlastně pobízí lidi, aby se rozváděli a tvrdí, že rozvod dětem ve skutečnosti pomáhá. Jako někdo, kdo se tomuto tématu věnuje, co sis pomyslela, když jsi tyto zprávy viděla?
Moje první myšlenka, když jsem poprvé jeden z těchto článků viděla před několika měsíci, četla jsem to a teď ten pocit v žaludku… abych řekla pravdu, udělalo se mi špatně, protože jsem věděla, všechna ta data, co jsem četla při výzkumu na diplomku a z toho, co dělám na své PhD práci, prostě jsem věděla, jaké jsou statistiky, že rozvod není pro děti řešením, není to nejlepší řešení.
My zkoumáme data a víme, že nejlepší věc, co se může dětem stát, je, když jsou rodiče schopni překonat problémy, překonat konflikty a zůstat spolu.
Nejhorší věc, co se může dítěti stát, je, když se rodiče rozvedou a pořád spolu mají problémy, takže spolu pořád bojují, pořád spolu nevycházejí, a to se stává ve většině případů, když se lidi rozvádějí.
Když jsem tedy poprvé viděla tyto články v různých mainstreamových médiích a četla je a to, jak popisovaly, že tohle je řešením pro rodiče, na které je toho moc, že díky kýženému rozvodu teď můžete mít dva týdny jen pro sebe, můžete se nechat opečovávat, co se vám zlíbí, masáže, pospat si, můžete se 100procentně soustředit na svou práci a pak budete mít dva týdny na to, abyste byli naprosto přítomný rodič a můžete si s dětmi dělat různé věci a všechen čas trávit s nimi, užívat si život.
Ale když se podíváme, jak to zasáhne děti v dlouhodobém horizontu, víme, že děti potřebují oba rodiče spolu, víme, že děti potřebují vidět, že rodiče společně překonávají překážky, víme, že tohle je to, co děti potřebují, aby měly do budoucna zdravé vztahy, a dokonce aby byly v budoucnosti úspěšné.
Čili změna v tomto názoru a jak se propaguje, jak je rozvod teď prezentován jako první možnost, to je pro mě neuvěřitelné.
Joshua Philipp: Je pár věcí, co bych s tebou rád probral…Jsem zvědavý na jednu věc… Jako někdo, kdo hovoří s páry a s lidmi, kdo zažil rozvod a kdo ho studuje, teď tu máme rétoriku, že lidé jsou potom šťastnější. Je to opravdu tak? Jak to zasáhne lidi, které jsi potkala, protože slýcháme o tomto tématu rozdílné příběhy.
Kimberley Holmesová: U hodně lidí, s nimiž pracujeme, bych řekla, že ano, je tam krátkodobé štěstí, které lidé pociťují, protože vždy, když někdo odejde ze situace, kde je vyšší stres, kde se dobře nekomunikuje, ať už možná nejsou šťastní a nebyli šťastní posledních pár měsíců nebo let, pak hned, jak někdo odejde z té situace, bude tam období „Ach, konečně teď můžu dýchat a jsem znovu šťastný, teď je to dobré,“ jenže to jen do doby, než udeří realita.
A tak u páru, s nímž anebo se spoustou párů, s nimiž pracujeme a které potkáváme, je tu jeden konkrétní pár, budu jim říkat Joe a Penny. Když jsem se s nimi poprvé setkala a přišli do Marriage Helper, Joe chtěl manželství zachránit, ale jeho žena Penny chtěla ven, už se zamilovala do jiného muže a měli v té době čtyři děti. A tak se s ním rozvedla, rozvedla se s ním a odešla s tím druhým mužem a ten první rok to byla nádhera. Říkala, že to je všechno, co si kdy přála, všechny ty řeči, než začaly city slábnout, což se prostě stává, city ochabují.
A když ty city začaly opadat, Penny si uvědomila, že se vzdala své rodiny, vzdala se svých dětí a svého manžela a teď nejenom že už není šťastná, ale stal se z ní člověk, kterého už ani sama nepoznávala. A tak se vrátila ke svému manželovi, poprosila ho, aby jí odpustil a on to udělal, znovu se vzali. Vlastně otěhotněla s tím druhým mužem a její manžel jí to stejně odpustil, stejně ji vzal zpátky. Ten druhý muž se nakonec ani nechtěl nijak angažovat, nechtěl být rodičem.
Tento pár se tedy po rozvodu znovu vzal, podařilo se nám to udělat a oni teď mají nádhernou rodinku s pěti dětmi a ona bude ta první, kdo vám řekne, že se honila za něčím, o čem si myslela, že to chce a že si myslela, že tohle je ten okamžik, kdy budu konečně šťastná, ale u mě to nefungovalo, že to bude takové, jak jsem si vysnívala.
Co mě nakonec šťastnou udělalo, bylo zůstat oddaná své rodině, svým dětem a budování silné rodiny, která zanechá odkaz budoucím generacím. Jak si teď myslíš, že její děti pohlížejí na manželství, když vidí, jak se dali znovu dohromady? Táta odpustil mámě, udělali vše pro to, aby to fungovalo a vrátili se do starých kolejí. Až tyhle děti vyrostou a ožení se a vdají a budou čelit těžkostem, budou mít v paměti jiný příběh o tom, co by měly dělat a jak se to může všechno otočit místo toho, aby se prostě rozvedli a zůstali rozvedení. Takovéto příběhy já miluju.
Joshua Philipp: Hm, to je zajímavé, protože jsi zmiňovala, že city slábnou a někdy se lidé nechávají vést city, nedokáží se z tohoto uvažování vymanit a pak se dostanou do situací, které nečekali, protože jednali na základě svých citů.
Ale samozřejmě teď tu máme ještě další věc a to, že teď je hodně lidí s novými podobami stresu, ať už je to politika, lockdowny…myslím, že nějakých 45 procent párů v Americe uvádí, že mají daleko víc stresu v manželství kvůli viru. Zajímalo by mě, jak to vidíš ty, jak virus ovlivňuje věci při těchto lockdownech?
Kimberley Holmesová: Virus je příznak nějakého většího problému, takže ano, přidalo to další vrstvu stresu do našich životů, stejně tak finanční problémy, které se kvůli tomu vynořily, stejně tak politické otázky, nepokoje…teď tu máme spoustu debat, že i spousta párů zjišťuje, že spolu často nesouhlasí v některých politických otázkách, které tu nikdy předtím nebyly. Čili vzniká otázka, jak tohle překonat nebo jak zůstat v manželství s někým, kdo má na věci tak odlišný názor nebo jak tohle může fungovat, když jsme oba dva tak vystresovaní. Ovšem všechny tyhle věci Joshi jsou jen příznaky nějakých větších hlubších problémů, které v manželství už předtím byly.
Z výzkumu víme, že páry se zpravidla rozvádí kvůli jednomu ze tří důvodů: buď se necítí milováni nebo respektováni a když jsme ve vztahu, kde máme pocit, že nás ten druhý nemá rád a nechtějí proto s námi být, tohle se ještě zintenzivňuje, když jsme zavření doma 24 hodin denně. Protože když mám pocit, že mě druhý nemá rád a já tomu nedokážu uniknout, že mám svůj normální režim, kdy chodím do práce, do fitka, tyhle ty věci, na které jsem zvyklá, teď se mi to neustále připomíná nebo možná mám pocit, že nejsem milovaná.
Manžel a já nebo u manžela a manželky on může říkat, že už nejsme tak propojení jako dřív nebo že se necítíme respektovaní, tohle je obrovský problém. Panuje nesprávné tvrzení, které lidé myslím říkali v posledních 10, 20 letech, že muži potřebují respekt a ženy potřebují lásku, ale pravdou je, že oba dva z nás potřebujeme obě tyto věci. Já se chci cítit respektovaná a milovaná a můj manžel se chce cítit respektovaný a milovaný. V našem vztahu musíme mít vzájemnou úctu a tato vzájemná úcta se jeví jako naslouchání jeden druhému, zvažovat pocity druhého, myslet na city toho druhého, než něco udělám nebo řeknu určité věci. Dělat věci a jednat tak, aby to partnerovi ukázalo, že ho vidíte jako rovnocenného, a ne řekněme říkat věci jako hm, nemůžu uvěřit, že si tohle myslíš nebo jak jsi proboha mohl volit takového člověka.
Všechny tyhle věci mohou být věci, co zrovna teď říká spousta sezdaných lidí tomu druhému, ale tohle jen vysílá zprávu: „Já tě nepovažuju za sobě rovnocenného, nevážím si tě a vidím tě, jako někoho méněcennějšího než sebe. A když tohle chování infiltruje do našeho vztahu na každodenní bázi, pak to přinese problémy. Ale jde to vrátit, když partnerům ukážeme, že je máme rádi, že je milujeme a vážíme se jich a spousta věcí se dá vyřešit jednoduše tím, že se soustředíme na tyto tři věci.
Joshua Philipp: Tohle je ve skutečnosti velice zajímavé, protože můžeme pohlížet na virus jako na příčinu těchto problémů, můžeme vidět všechny ty nové tenze, které lidé mají, ať už je to být bez práce a bát se, jak zaplatím nájem a finanční problémy tím způsobené, můžeme se na to dívat jako důvod těchto problémů, ale ty vlastně tvrdíš něco jiného, že ne, že to pouze vynáší na povrch problémy, které tam už byly a možná, že čelit těmto problémům, když jsi v takovém prostředí, to je nyní to těžké.
Jakým překážkám podle tebe lidé obvykle musí čelit, u nichž říkáš, že lidé mají sklon od nich běžně utíkat, ale teď jsou nuceni být spolu nonstop v některých případech kvůli lockdownům a tomuhle musí čelit? Předpokládám, že vidíš různé dopady, co se tohoto týče. Tohle je, hádám, jeden způsob, jak se s tím lidé obvykle vypořádávají. Jak se tento mechanismus pro zvládání (napětí) změnil v tomto prostředí?
Kimberley Holmesová: No, když jedinci prožívají stres, existuje pár reakcí na něj. Buď chceme, jak říkáš, od toho utéct, nebo se s tím chceme poprat, vypracovat si plán, abychom to mohli tak nějak kontrolovat. Anebo to může některé lidi vysílit a oni ani neví, co si počít. A tohle my vídáme v manželstvích, kde se to může odehrávat velmi podobně, kdy když pohlížíme na svého partnera jako na hrozbu pro svůj život, když vidíme, že oni jsou ti, kdo nám brání být šťastní nebo nám brání jít si za svými cíli nebo dosáhnout cílů, které máme anebo cokoliv takového, pak se buď začneme od partnera odvracet anebo se obracet proti němu místo, abychom dělali to, co máme, tj. obrátit se ke svému partnerovi, to bychom podle mě měli udělat. Co praví výzkum, ten nám to ukazuje rovněž a můžeme to vidět i když se podíváme zpět do minulého roku, když neignorujeme problémy nebo se je nesnažíme zamést pod koberec, ale postavíme se jim a opravdu se snažíme a spolupracujeme, abychom věci překonali, tady nastává ta pravá krása, tady se posiluje vztah.
Když se jen snažíme zamést věci pod koberec, povede to k nevraživosti, když budete věci ignorovat. Nakupí se to a jednoho dne to bude tak silné, že vybuchnete, to dlouho neudržíte, takže když je někdo ve vztahu nešťastný a ono se to jen kompletně, exponenciálně zhoršuje kvůli událostem z minulého roku, pak bych poradila lidem, aby to v sobě nedusili, což se spousta lidí pokouší dělat.
Také bych lidem neradila, aby to používali jako výmluvu pro to, že si budou dělat, co se jim zlíbí. Musíme najít ten zlatý střed, kdy jsme schopni obrátit se k partnerovi a svěřit se mu, že jsem vystresovaná, že cítím úzkost, potřebuju tě tu a tohle od tebe potřebuju. Dostaneme se přes to společně, k tomu musí teď dojít.
Joshua Philipp: Předpokládám samozřejmě, že lidé za tebou obvykle chodí ne tehdy, když jsou šťastní a všechno je skvělé. Pravděpodobně za tebou hodně chodí, když je to naopak…Zajímá mě, jaké máš případy, kdy lidé jsou v situaci, že si myslí, že už se to nedá napravit, možná komunikace je narušená a je tam málo lásky, málo úcty a málo důvěry. Jak se lidé dokáží poprat s takovými situacemi a jak běžné je pro ně věci napravit, když už je to v té fázi.
Kimberley Holmesová: Řada párů, které k nám chodí, jsou právě v tom bodě, kdy je to obvykle jen jeden z partnerů, kdo je ochotný na manželství pracovat a i tato osoba je dost bez naděje, protože jí buď poradce nebo kněz nebo přátelé nebo rodina jednoduše řekli, musíš udělat to, co ti zase vrátí radost, musíš se rozvést a jít dál a tak takový člověk k nám zpravidla přichází se zlomeným srdcem, úplně bez naděje a my ho povzbudíme, aby začal pracovat sám na sobě, protože aby mohlo být manželství zachráněno, ano jsou k tomu nakonec potřeba dva lidé, ale na začátku musí být opravdu jen jeden člověk, aby začal dělat nějaké věci jinak.
Jak víš, ve skutečnosti, aby se člověk zamiloval, je k tomu třeba jistý proces a když se tím procesem budeš řídit, pak se opravdu můžeš zamilovat a když od toho procesu upustíš nebo ho porušíš, anebo se jím přestaneš řídit, pak můžeš přestat milovat, i když nechceš. A u hodně párů, s nimiž pracujeme, zjišťujeme, že přestali dělat věci, které vedou k tomu, aby láska kvetla a začali dělat věci, které je vlastně od sebe odtrhávají. Učíme proto lidi, že první věc, co mohou udělat, první část této cesty k lásce, kterou je třeba udělat, je přitažlivost.
Jenže přitažlivost není jen o tom, jak je někdo svalnatý, jak je někdo hubený, to je povrchní. Skutečná přitažlivost má co dělat se 4 oblastmi a my je dělíme takto: fyzická přitažlivost, intelektuální přitažlivost, emoční přitažlivost a duchovní přitažlivost. Říkáme tomu (čtvrtky) koláče přitažlivosti, líp se to pamatuje.
Takže tohle my lidem radíme, jednu z prvních věci, kterou začít, když cítí, že jejich manželství nemá naději, všechno tohle my jim připomínáme: Nemůžete rozhodovat o tom, co váš partner dělá nebo nedělá, jediná věc, o níž rozhodovat můžete, jsou vaše činy, vaše reakce a to, co si zvolíte udělat.
Takže začnete tím, že budete co nejlepší ve všech těchto oblastech, fyzicky, intelektuálně, emočně a duchovně a já vám prozradím malé tajemství. Nejdůležitější z těchto 4 oblastí přitažlivosti, co se týká dlouhotrvajícího manželství, je emoční přitažlivost, protože emoční přitažlivost se ptá na otázku: Vyvolávám ve svém partnerovi pocity, které se jim líbí? (To je zajímavé – říká Joshua Philipp)
A hodně lidí, když to slyší, řeknou: Proboha, teď už vím pár věcí, které bych měl změnit, už jen tím, že se zeptají tuto jednu otázku. Začnou to vidět jinak, začnou sami sebe vidět v odlišném světle a to, jak ovlivňují vztah, a tak začnou dělat věci, které navozují emoce, víc emocí u jejich partnerů, které se jejich partnerům budou snad líbit. Je to úžasné, když se lidé začnou zaměřovat už jen na tohle, na práci na svých koláčích a pracují hlavně na té emoční přitažlivosti, může to být také ohromná změna pro spokojenost v manželství.
Čili my povzbuzujeme lidi, aby pracovali na svých koláčích, aby byli co nejlepší pro sami sebe, to předně. Děláte to proto, že je to ta nejlepší věc pro vás a jako sekundární přínos, pokud funguje něco, co k vám vašeho partnera opět přitahuje, co ho táhne zpátky, pak tohle k tomu dopomůže. Vídáme to zas a znovu.
Joshua Philipp: Hm, to je velmi zajímavé. Druhá věc je, že lidé mají krátkodobé uvažování, vím, že spousta lidí si myslí, dokonce i média teď říkají, že rozvod je vlastně pro rodiny dobrý a podobně. Tím myslím, také jsem vyrůstal jako dítě a rodiče byli rozvedení a já si pamatuju, jak to bylo těžké. Řekl bych, že každé dítě, které má rodinu, rodiče, co se rozvedli, ví, jaké to je, že pro většinu lidí to je velmi traumatická zkušenost. Velký problém, který s tím máme, jsou ve skutečnosti vedlejší účinky, co je často vyrůstání bez otce, kdy spousta otců už není přítomná. Nejdříve tedy, jak rozšířený je život bez otce způsobený rozvodem a jaké jsou některé z dopadů, které vídáš?
Kimberley Holmesová: Když se podíváme na výzkum, jak jsou otcové v kontaktu s dětmi i po rozvodu, je to šokující. Jedna vědecká studie uvádí, že po roku od rozvodu nemá 50 procent otců kontakt se svými dětmi a za 10 let nemá kontakt se svými otci 64 procent dětí. To je hodně a některé z příčin mohou být i to, že když se otec znovu ožení, vzniká tam opravdu dost těžká situace, kdy si on teď buduje novou rodinu a matce dítěte z prvního manželství se to nelíbí, a tak pořád mají konflikty, které nedokáží vyřešit, a tak to dopadá tak, že to nejsnazší, i když ne nejpřínosnější řešení, je, že se obě rodiny tak nějak dají svou vlastní cestou.
Ale abych Joshuo odpověděla na tvou otázku, jaký dopad to na lidi má, když ztratí vztah se svým otcem, můžeme se podívat na výzkum, dobrá? A vidíme čísla a data a statistiky, ale ráda bych ti pověděla příběh o své vlastní rodině.
Moji rodiče se vzali koncem 60. let, pak se rozvedli a v té době měli 2 děti – dvě moje starší sestry. Skončili rozvodem začátkem 80. let kvůli tomu, že můj táta si myslel, že bude šťastnější s někým jiným než s mou matkou. A tak se rozvedli na 3 roky a během těch 3 let táta pořád vídal každý druhý víkend moje dvě starší sestry. Ale tři roky jsou z hlediska plynutí času tak malé procento času. Můj táta by ti sám pověděl, že za ty tři roky se z něj stal člověk, kterého on sám už neměl rád, kterého nepoznával, kterého ne…honil se za tím pocitem, těmi dobrými pocity, ale v dlouhodobém uvědomění věcí si uvědomil, že to, za čím se honil, nebylo skutečné. To, za čím se honil, byla lež. Nebylo to tak, jak to tvrdila společnost a média a všechny ty věci. Nenaplňovalo ho to, a nakonec se vrátil zpátky za matkou a požádal ji znovu o ruku. A každý v jejím životě jí říkal, nedělej to, nemůžeš mu věřit, teď jsi šťastnější, proč bys to měla dělat? Jenže máma se zeptala sama sebe jednu věc: Je můj manžel… jmenuje se Joe. Je Joe dobrý člověk, který dělá špatnou věc a udělal špatnou věc anebo je to špatný člověk, který udělal špatnou věc? Řekla, že ví, že je to dobrý člověk, který udělal nějaké špatné věci, ale že věří tomu, že je to správné zkusit to znovu a pracovat na tom.
Když se znovu vzali, nemilovali se, ale byli tak odhodlaní pokusit se, aby to fungovalo, a hlavně aby to fungovalo pro ty dvě dcery, které v té době měli, že se opravdu znovu vzali a přišli na to, jak se znovu do sebe zamilovat. A díky jejich příběhu si řekli, jak pomoct druhým lidem, aby nemuseli procházet tím vším, co my, protože je tam zlomené srdce, je tam bolest a když se znovu vzali, měli mě jako oslavu svého druhého manželství. Čili já vděčím za svůj život faktu, že dva lidé, kteří se rozvedli, kteří měli všechno proti sobě, se rozhodli, že udělají správnou věc a dají se jako rodina dohromady. Ale další zajímavá část toho je, že mám dvě sestry, které zažily rozvod a pak jsem tu já, která rozvod svých rodičů nikdy nezažila.
A ty rozdíly, které máme ve svých životech, když se podíváme na to, jak rozvod zasáhl děti, hlavně mou prostřední sestru…nejstarší sestra je mentálně postižená, takže nerozumí věcem, které se přihodily stejně, ale moje prostřední sestra… samozřejmě, napravili si vztah s tátou, ona si napravila vztah s tátou. Jako rodina jsme si velice blízcí, moc se máme navzájem rádi, ale ona stejně dodnes trpí, a to bylo před 35 lety, dodnes trpí pocity opuštění, bojí se odmítnutí a pořád trpí a bojuje s bolestí, kterou zažila, když měla 7 až 10 let, když se rodiče rozvedli. A on tam byl každý druhý víkend, ale nemůžete vzít všechny ty věci, které dítě prožívá během období, kdy jsou rodiče rozvedení a říct, že je to neovlivní, až budou starší, protože je to ovlivní. Je tam obrovský rozdíl mezi mou sestrou a mnou.
Joshua Philipp: Zmínila jsi v některých těchto příbězích dvě běžná témata a je to zajímavé, protože to není něco, o čem bych slýchal lidi mluvit. V obou příbězích hovoříš o lidech, kteří se chtěli rozvést a chtěli to a mysleli si, že budou šťastnější. Pak se na sebe podívali za pár let a nelíbilo se jim, co se z nich stalo, měli pocit, že se proměnili na jiného člověka a nelíbí se jim, co vidí. Co je to za změnu, kterou lidé…předpokládám, že jsi se bavila s lidmi, kteří tohle měli, co je to za proměnu, kterou ti lidé u sebe viděli a co se jim na tom nelíbilo?
Kimberley Holmesová: Zpravidla, když se začneme dívat na psychologii toho, co se odehrává, trošku se do toho ponořím, jen trošku. Ale zpravidla se stává to, že když se člověk snaží ospravedlnit něco, co dělá, pak musí dojít k jedné ze dvou věcí, protože jsme poháněni našimi přesvědčeními a hodnotami, takže když dělám něco, proti čemu jsem, čemu věřím nebo co je dobré, pak musím změnit buď to, čemu věřím nebo musím změnit to, co dělám. Takže v tomto případě mého otce, který chtěl odejít a být s jinou ženou, změnilo se u něj přesvědčení, protože se nechystal změnit své jednání, nechtěl přestat s tím vztahem, a místo toho změnil svou víru, kdy si říkal: „budu šťastnější“, „tohle bude dobré“, „tady jsou všechny důvody proto, abych si ospravedlnil to, co dělám“.
Jenže když lidé změní své názory, což je samotné jádro toho, kdo jsme, naše přesvědčení jsou v nás hluboce zaryta a kdybych měla změnit své názory tak rychle, časem si to budu schopna ospravedlnit, na chvíli, ale přijde čas, kdy vstoupím do něčeho, čemu se v sociálních vědách říká kognitivní disonance, kdy v podstatě nejsem schopná oddělovat tyhle dvě věci donekonečna, a nakonec se dotknou a já budu muset buď změnit sebe sama anebo musím změnit to, co dělám. Čili mnohokrát je to tak, že si to lidé ospravedlňují, takže co říkáš ty, lidé ospravedlňují to, co dělají, říkají: „jsme šťastnější“ a ono to může na krátké období fungovat, ale nakonec to přijde do bodu, když si uvědomí, že se změnili tak moc, že už ani neví, kdo jsou a tehdy učiní rozhodnutí: „budu pokračovat v tom, co momentálně dělám anebo se můžu vrátit a napravit to, co jsem udělal a vrátit se k osobě, jíž jsem býval.“ A tady lidé obvykle narazí na bod strachu, kdy říkají a cítí, že to, co udělali, je tak nepřekonatelné, že se nikdy nedokáží vrátit, že jim lidé neodpustí, že ani neví, jak té situaci čelit nebo čelit těm lidem.
A to je to, co vídáme, že lidé s tím nějaký čas žijí, psychologicky se snaží s tím vypořádat, ale jednou přijde čas, kdy musí učinit nějaké rozhodnutí a co může v této situaci opravdu pomoct je, když se lidé dostanou do toho bodu, lidé jako můj táta a řeknou si: „Co jsem to udělal?“
To nejlepší, co se může stát, je, když kolem sebe mají lidi, kteří jsou ochotni jim prominout, jsou ochotni přijmout je zpátky do rodiny a jít dál bez toho, aby jim vyčítali, co udělali, jací bývali a pohnou se dál a měli vizi, jak by věci mohli být v budoucnu.
Joshua Philipp: Tohle je super zajímavé. Víš, jak tak vyprávíš, přemýšlím o tom, co svatý Augustin zmiňoval ve svých Vyznáních a o čem Aristoteles hovořil ve svých Etikách, jen o tom rozmýšlím… V podstatě, když máš své hodnoty, obvykle pohlížíš na to, co na světě máš nebo nemáš ráda, na základě svých hodnot. Pokud něco nemáš ráda, pak je to kvůli tomu, že to obvykle jde proti tvým hodnotám, ale když ty sama začneš jednat proti svým hodnotám, je jen přirozené, že přestaneš mít ráda sebe i to, co se z tebe stalo.
Víš, je to…já jsem řekl, že tohle řekli Augustín a Aristoteles, ale je to jako když si duše škodí sama sobě, když si duše ubližuje, když se vydá na tu cestu a tohle, tohle je hodně hluboké, jo, je to zajímavé.
Kimberley Holmesová: Ano, to je. A co je ještě zajímavější, lze-li použít tohoto slova, nebo možná lepší slovo je, co je ještě povzbudivější, je to, že tohle jsme viděli na práci, kterou děláme v Marriage Helper. Stalo se to u tisíců párů, kdy možná jeden z partnerů nebo oba dva udělali věci, které jsou proti jejich hodnotám, kdy si říkali: „Je možné mi kdy prominout? Můžu se kdy vrátit a být tím, kým jsem býval?“ A my jsme znovu a znovu byli svědky toho, že se manželství dala znovu dohromady. Přitom společnost by řekla: „Prostě udělej to, při čem se dobře cítíš.“ „Prostě, prostě se hoň za tou svou další vášní, dál si dělej to, co tě činí šťastnou v tomto okamžiku“. A to jsou věci, co rozbily společnost.
Když se zamýšlím jen nad sebou, nad tím, co mi dělá momentální potěšení, zaprvé nejsem…ani nevím, co mě v daném okamžiku totálně potěší, protože to se mění ze dne na den a zítra to bude jiné a když se honím za přelétavými pocity, neexistuje, abyste si vybudovali silné vztahy a kromě toho jde o hodně sobeckou a sebestřednou perspektivu, protože nebere v potaz to, jak moje chování a věci, po nichž toužím, ovlivňují ty, které mám kolem sebe a mám rád, takže je to rozhodně změna v…chci říct, že společnost se takto posunula a vidíme to v řadě různých věcí, ale faktem je, že tato proměna teď zasahuje do manželství a do toho, jak lidé na manželství pohlížejí.
Věřím, že tohle je něco, co musíme… musíme dostat ven pravdu o tom a opravdu přimět společnost, aby se posunula k uvědomění, že to není o tom soustředit se na všechny své potřeby a požadavky, ale uvědomit si, že jsem součástí většího celku, já tvořím společnost.
Joshua Philipp: Co se týče lidí, kteří napravují věci, které se pokazili, a jak to vypadá, pokazili tak, jak to jen jde, je zajímavé slyšet příběhy o lidech, co se vrátili. Z toho se zdá, že je tam obecný vzorec, kdy partner se vrací a prosí o odpuštění a ten druhý partner je v podstatě ochotný odpustit a pak společně pracují na tom, aby věci napravili. Jaký je podle tebe model, který by fungoval pro spolupráci na nápravě věcí?
Kimberley Holmesová: Hm, víš, myslím, že lidé to slýchají. Říkají, musíme být ochotní spolupracovat na nápravě a zní to, jako že to přijde do bodu, kdy jsou oba dva na společné lodi, kdy oba dva jsou absolutně ochotní a opravdu to tak vypadá. Ale většinou, alespoň u lidí, kteří k nám chodí, je tam pořád ještě trochu váhavost či dokonce hodně váhavosti. Říkají, chci na tom pracovat, ale nevím jak, a tak toho do hry vstupuje hodně.
Jednou z prvních věcí je, že povzbudíme lidi, aby vynesli na světlo problémy, kvůli kterým tohle všechno začalo. Tohle je jedna z věcí, o nichž jsme hovořili na začátku rozhovoru, to, co jsme se tak dlouho snažili zametat pod koberec, byly jen příznaky větších, hlavních problémů, které se děly. A tak my v Marriage Helper jsme toho názoru, že se ty věci nemají zatlačit dolů, nakonec je třeba je vyřešit, ale řešit je tak, aby jeden na druhého neútočil. Nesnažíte se změnit svého partnera ani jím manipulovat ani mu vyhrožovat, nýbrž řešit věci tak, kdy řeknete: „Uvidíme, co se stane a udělejme si plán, jak můžeme spolupracovat, aby bylo naše manželství silnější a tyto věci se už nestávaly.“
Podívejme se na…víme, že věci, které se mohou ve vztahu pokazit jako první, jsou komunikace, kdy páry mohou začít víc bojovat a konkrétně, když spolu bojují, pokud dělají jednu ze 4 věcí, dramaticky to zvýší pravděpodobnost, že se rozvedou, věci jako defenzivní chování, obviňování, opovrhovat jeden druhým, být kritický k tomu druhému nebo dokonce svého partnera ignorovat. To je typické chování, které lidé mají, když spolu bojují a když se tohle začne dít v manželství, je to zlé, musíme to zastavit.
Takže když se podíváme na to, že se dva dávají zase dohromady, říkáme, jak ve vztahu přestanete s těmito čtyřmi věcmi, jak rozumíte osobnosti jeden druhého a rozdílům v tom, jak každý jinak uvažuje, abyste mohli pochopit, jak k sobě přistupovat a komunikovat tak, kdy oba dva budete mít pocit, že jste vyslyšeni, jak řešíte hněv zdravým způsobem, jak si navzájem plníte sny…vlastně je to návrat na cestu lásky, o nichž jsem před chvíli hovořila. Říkala jsem, že to začíná přitažlivostí, ale jakmile jste ke svému partnerovi přitahováni a on je přitahován k vám, další 3 kroky na cestě lásky jsou přijmout toho druhého takového, jakým je a on či ona přijme vás takového, jakým jste.
Nemusíte souhlasit se vším, co váš partner udělá, nebo se vším, co si váš partner myslí nebo se vším, čemu váš partner věří. Přijetí je v jádru říct, že si tě vážím, že tě miluju a akceptuju takového, jaký jsi a nebudu se snažit tě měnit, abys měl pocit, že tě miluju. Přijmu tě takového, jaký jsi, i když nesouhlasím.
Další krok po tom je mít blízký vztah a tím myslíme říct: „Budu tu pro tebe, když mě potřebuješ – fyzicky, intelektuálně, emocionálně, duchovně. Budu tu pro tebe a hotovo.“ A pak jsou tu ambice, což je čtvrtá část cesty k lásce a část, k níž se většina párů nikdy ani nedostane. Je to říct, jaké sny spolu budeme mít. Protože život chce páry od sebe odtrhnout, práce, děti, stres, všechno nás chce oddělit a když páry nemají vizi a sny, které spolu mohou realizovat, něco, co by je k sobě táhlo, pak bude těžké pohnout se dopředu, protože budou mít pocit, že jen běží závod, u něhož ani neví, kde je cílová čára, neví, kam směřují. Ale když máte vizi, co byste spolu chtěli dělat, skutečně vás to může k sobě táhnout. A to je cesta, kterou se lidé mohou vydat, aby věci napravili a byli silnější než předtím.
Joshua Philipp: Skvělé. Kimberly Holmesová, bylo mi opravdovým potěšením mít tě v Crossroads. Znovu děkuji.
Kimberley Holmesová: Děkuji mnohokrát Joshi. Potěšení na mé straně.
