Ondřej Horecký

28. 10. 2024


S dokumentaristou a cestovatelem Viliamem Poltikovičem, jehož nový film Tajemství smrti půjde 31. října do kin, jsme si povídali o smrti, umírání a věcech nadpozemských. Poltikovič se tématikou smrti zaobírá dlouhodobě, v roce 2015 jeho seriál Brána smrti odvysílala Česká televize.

Váš nejnovější film – Tajemství smrti – půjde již brzy do kin, příznačně v období Dušiček. Naplánoval jste to tak schválně?

Ano, premiéru jsme zvažovali už před rokem touto dobou, ale protože se to nepodařilo připravit, posunuli jsme to o rok.

Uvažují podle vás Češi o smrti mnohem víc během Dušiček?

To nevím, žádný výzkum jsem nedělal, ale asi ano. Vzpomeneme si na blízké, co odešli před námi, vidíme, že se chodí na hřbitovy, dávají se tam svíčky, je to příležitost k zamyšlení. Ale Dušičky jsou spíš výjimkou, jsme ve společnosti, která smrt moc neakceptuje, moc si o smrti běžně nepovídáme, spíš je tu odstup až strach.

Viliam Poltikovič. (poskytl V. Poltikovič)

Na co se mohou diváci ve vašem filmu těšit? Co v něm uvidí?

Když lidi překonají počáteční odpor, že se jedná o smrt, tak si myslím, že ve filmu najdou nové věci ohledně výzkumu i zkušeností lidí, které mohou do odchodu vnést větší naději a optimismus. Myslím si, že každý, kdo trochu přemýšlí o životě, o smrti, zklamaný nebude. A i mi to říkají lidé po besedách, protože teď jezdím s filmem po republice, že je to zklidnilo a naplnilo větší naději.

V rozhovorech i ve filmu hovoříte o tzv. sdílené smrti. Co to je?

Všichni asi už znají zaužívaný lidový pojem klinická smrt, zkušenosti lidí, kteří byli na pokraji smrti, ale vrátili se. Odborně se jim říká zážitky blízké smrti. U sdílené smrti, člověk, který skutečně zemře, umožní některým lidem, ať už blízkým, rodině nebo lékařům a sestřičkám, sdílet část svého procesu odchodu. To je velice zajímavý fenomén, protože když to zažije u jednoho zemřelého více lidí, což se také stává, vrátí se z té zkušenosti, a když si ji mezi sebou řeknou, zjistí, že ji prožili stejně.

Takže tady už nemůžeme mluvit o tom, že to je nějaká halucinace, sen nebo představa. Když to hodně zestručním, oni vnímají, že se oddělí něco, jakoby nějaké světlo nebo duše ze zemřelého, a teď odchází kamsi nahoru a vezme je s sebou. To znamená, že oni také vědomím opustí svá těla a vstupují do nějaké dimenze, kterou popisují jako až nadpozemsky krásnou. A tam vnímají, že daného zemřelého čekají jeho blízcí, kteří odešli před ním, a promítne se jeho život do sebemenších podrobností. Ale ten život se mu promítne z pozice lidí, se kterými daný člověk žil. To znamená, že on na sobě vnímá vše, co v těch lidech vyvolal svým konáním, svými činy, slovy, emocemi, a zpětně to teď zažije na sobě. Tím vidíme svůj život v úplnosti – teď vnímáme život svýma očima a to pak ho uvidíme z pohledu druhých lidí.

Trailer:

A ti sledující, kteří sdílenou smrt prožívají s ním, tyto pocity zažívají také?

Ostatní to jen vidí, sledují jeho život, ale pocity vnímá jen daný dotyčný. Pak zkušenost sdílené smrti většinou končí. Ti, co ji prožívají, se vrátí do svých těl a zjistí, že daný člověk už ve svém těle není, že opravdu zemřel.

Kolik lidí už takový zážitek prožilo?

Jsou to určitě desetitisíce, vidím to i na besedách po filmu, je to velká masa lidí, odborníků, lékařů, zdravotnického personálu, pracovníků paliativní péče, není to nic nového. Bohužel v médiích se o tom moc nemluví. U nás o tomto fenoménu vyšla kniha Doteky věčnosti od Raymonda Moodyho, kde jej rozepisuje detailně. Kdo se o to zajímá, stojí za to si ji přečíst.

Vy osobně jste hovořil s kolika takovými lidmi?

To já nepočítám. Od roku 2000, kdy na tom tématu pracuji, jde to do stovek.

Co vás na smrti fascinuje?

No jednak se smrt týká každého, i když děláme, že tu smrt není, vidím, že jsou všichni ze smrti vyplašení, jak se jí bojí. Ze strachu ze smrti se odvíjejí všechny další strachy, všechny fóbie … A ve starých kulturách a i v těch současných, jak to je ve filmu, v Amazonii nebo v Mexiku, tam je pro ně smrt prostě změna stavu, nic, čeho by se měl člověk bát. A profesor z mexické univerzity UNAM tam říká, že staré Mexičany naučily trochu strachu ze smrti až křesťané. Takže máme ke smrti deformovaný přístup a skrze strach ze smrti nejenom, že nežijeme svobodně, ale jsme i manipulovatelní a vydíratelní. Kdo se bojí, dobře se ovládá.

Je zážitek blízké smrti stejný pro každého, nebo se to liší jedinec od jedince?

Samozřejmě se to liší. Jsou tam nějaké společné rysy, ale liší se to, protože tak jako jsme každý jedinečný, tak budeme mít i jedinečnou smrt.

Čtěte také:

Lidé, kteří si prožili zážitek blízké smrti, jakým způsobem je to ovlivní?

Ti, co se dotknou toho, že vnímají bytosti, vnímají milující světlo a proběhne jim znovu jejich život, tak všeobecně ztrácejí strach ze smrti a do popředí zájmu vstupují ne materiální hodnoty, ale vztahy mezi lidmi. Člověk si uvědomí, jak je důležité mít harmonické vztahy a napomáhat k tomu. Přirozeně vnímají, jak je důležitá ekologie, jak je důležité žít bez násilí a tak dále.

Chtějí lidé o umírání a smrti vůbec slyšet? Říkal jste, že cestujete po republice. Jaké máte zkušenosti?

Teď se většinou setkávám s lidmi, kteří už nějaké zkušenosti mají a sami je i na besedách říkají, takže zájem je a kina jsou plná. Ale většinová společnost o tom nechce mluvit. Nevím, do jaké míry bude film Tajemství smrti impulsem, aby se o to lidé začali trošku víc zajímat, to ukáže čas. Chtěl jsem třeba promítat film v domově důchodců, ale oni nechtějí, bojí se toho, ale kdy jindy si o tom promluvit, než těsně před tím odchodem, že? Příkladem by nám mohli být třeba Japonci, jejich kultura je velice vyspělá v mnoho směrech a zároveň ctí tradice a pro ně je smrt v lidském těle vyvrcholení života, ne nějaký podivný konec za plentou.

Váš film je tedy vlastně jakýmsi střípkem do mozaiky poznání, je to tak?

Je to příspěvek k osvětě, nabízí inspiraci, silné zkušenosti, vědecké poznání a je na každém, kdo si co z toho vezme.

Kolik procent české populace je podle vašich odhadů spirituálně založeno a je ochotno se o jevech jako zážitky blízké smrti bavit?

To je spíš podnět pro sociologický výzkum, nevím. Ale vidím a vnímám, že ten počet významně narůstá v celém sociálním spektru, stále více lidí hledá a nalézá smysl v tzv. nenáboženské spiritualitě, která z našich životů byla vytlačena, což je i často příčinou mnohých problémů dneška.

Čtěte také:

Čím to podle vás je, že západní kultura se dnes tak smrti obává? Bylo to dříve jinak?

Jistě že to bylo jinak. Lidé umírali doma, já jsem zažil, když dědeček zemřel, tak tři dny ležel v pokoji a loučila se s ním celá vesnice, smrt byla více zpřítomněná a více akceptovaná. Ale jak jsem zmínil, bída ohledně přijetí smrti, ale i ohledně toho, že třeba mladí lidé se cítí vykořenění, je nárůst depresí, sebevražd, je v tom, že z našich životů byla vytlačená spiritualita, vědomí přesahu.

Nevnímáme, že jsme součástí celku, vnímáme se spíš jako jednotlivé bezmocné bytosti a chybí nám právě vědomí přesahu, vědomí sounáležitosti, jednoty, to, co nám vnáší smysl do života a sílu obstát v životě. Myslím, že to se „racionální“ materialistické společnosti důkladně podařilo a pořád to pokračuje. No a jak jsem řekl, kdo se bojí, se dobře ovládá. Moc nevidím, že by tu byla tendence rozvíjet v nás svobodné, vědomé bytosti, které se rozhodují samy za sebe a dělají, co cítí, co je správné z pozice altruizmu a lásky. Ne, že si dělám, co chci bez ohledu na ostatní, ale vnímám se jako součást celku. A jde o to, aby ten celek prosperoval a společně se rozvíjel ve spolupráci. Vždyť to vidíme kolem sebe, jak se spolupracuje v přírodě, třeba stromy atd.

A co když narazíme na jedince, kteří nechtějí cítit společný směr a naopak prosazují své sobecké zájmy?

Takových jedinců je celá řada, ale vše má řešení. Nechci dávat nějaký návod, ale je dobré v těchto lidech rozvíjet vědomí, aby si uvědomili, co dělají. Kdyby si uvědomili, jaký dosah bude mít to, co dělají, jak se chovají, třeba by šli do sebe a jde i o formu, jak jim to říct. Ale to se většinou neděje. Není to tu jako třeba v Himálaji, kde lidé považují ty druhé za důležitější než sebe sama, protože bez druhých by tu nebyli. To vědomí tady není. Tady spíš každý hájí především svoje zájmy. Takže v tom je možná a účinná změna.

Měli bychom o smrti a podstatě života učit i děti a mládež anebo je to spíše téma pro dospělé?

Určitě. Je to velice důležité a děti o to i mají zájem. Ví o tom, mluví o tom. A v řadě přírodních společností to tak je. Byl jsem na jaře na Sumbě, to je indonéský ostrov, a tam je hřbitov uprostřed vesnice, aby děti a mladí měli na očích pomíjivost života v těle, že všechno jednou skončí.

Kdyby se společnost vedla k veřejné debatě o posmrtných věcech a duchovních otázkách, kam by to vedlo? Změnilo by to zásadně fungování naší společnosti?

Určitě ano. A rozhodně bychom si život za sebe i s ostatními víc užili.

Skeptikové tvrdí, že zážitky blízké smrti jsou jen jakési šálení, hra našeho umírajícího mozku, něco jako sny. Co vy na to?

Konzultoval jsem to s odborníky a prokázané to není. Je to jejich teorie, jen teorie.

Dá se z procesu smrti vyčíst, co je smyslem našeho života? Nebo tu máme každý jiný úkol?

To je zásadní, obsáhlá otázka, ale z pohledu sdílené smrti, se konkrétně pro nás, pro bytosti, které žijí v lidských tělech – protože se zdá, že žijeme v bezpočtu vesmírů, bezpočtu dimenzí, k teorii multiverza, kde mohou žít bytosti v jiných formách, se dnes přiklání i mainstreamová věda – tak se zdá, že je důležité, jak obstojíme v lidském těle. Jestli se necháme strhnout tou hrou natolik, že si hledíme hlavně svých zájmů, bez ohledu na druhé, to znamená, že prosazujeme své egoistické pohnutky, anebo jestli se vnímáme jako součást celku, s kterým spolupracujeme. A vnímáme, že jdeme všichni společně na cestě, kde všichni chtějí být šťastní, všichni chtějí dojít naplnění a jsme tu, abychom si vzájemně pomáhali, vycházeli si vstříc, vnímali se a vnímali jednotu a propojenost všeho bytí. Tak to je určitě důležité a s tím jsme i v procesu smrti konfrontováni, jak se nám to podařilo.

Takže je to vlastně jakési odbourávání sobeckosti v nás?

Ano. Jednoznačně to vede k altruismu a k nesobeckosti.

Je náš čas tady na Zemi předem stanovený? Máme určeno, kolik let budeme žít nebo si můžeme život prodloužit?

Já myslím, že ano, protože žijeme, a k tomu se teď řada vědců ve světě přiklání, ve virtuálním světě, kde je možné měnit cokoliv, když víme, jak nakládat s tím programem. Amazonští indiáni říkají: „My se smrti nebojíme, protože víme, že nikdo neodejde dřív než má.“ Ale myslím si, že to není úplně pevně dané, že když vyvineme určité úsilí, že se věci dají měnit, jsou pohyblivé.

Navíc i kvantová fyzika došla k tomu, že čas neplyne tak, jak jsme naučení, od minulosti přes přítomnost do budoucnosti, ale že je tu jedno nekonečné, věčné teď, kde my si nějak řadíme okamžiky, jak jsme naučení. A prokázala, že z budoucnosti se dá změnit minulost. A nevztahuje se to jenom na mikrosvět. Takže ty filmy, kdy z budoucnosti k nám přiletí nějaké bytosti, aby zabránili nějakému budoucímu neštěstí, to není žádné sci-fi, to se opravdu děje, ale kdo to ví? Chybí tu informovanost o řadě zásadních věcí. A proto žijeme životy, které bohužel jsou často touto nevědomostí poznamenané.

Jak vnímáte vy nebo lidé, kteří prožili zážitek blízké smrti, sebevraždu a otázku eutanazie?

To je velice křehké téma a tenký led, ale někteří současní filozofové říkají, že člověk má právo ukončit svůj život, s čímž se dá do jisté míry souhlasit. Ale oni to podmiňují tím, že ten život by mohl být ukončen za předpokladu, že se naplnil, že to není únik ze života. Ale samozřejmě není lehké rozpoznat, kdy jde o naplnění a kdy o únik, protože kolikrát i utrpení, které prožívají lidé na konci života, není samoúčelné, ale jde o poslední výzvu něco změnit, něco v sobě transformovat. Protože když nám je dobře a nic nás netrápí, tak většinou nic se sebou neděláme a až když procházíme nějakými těžkými chvilkami, tak jsme ochotni se nad tím zamýšlet a třeba i něco transformovat, změnit.

Jeden americký učitel indiánského původu Emahó mi kdysi vyprávěl příběh, kdy v 21 letech prožíval těžkou krizi, byl vychovaný jako katolík, ale chtěl to skončit, byl těžce nemocný, neměl přátele, tak si strčil pistoli do pusy. A říkal: Jak jsem ucítil chuť toho kovu na jazyku, tak najednou jsem prožil sen, velice živý sen. V tom snu jsem se zastřelil, znova jsem se narodil, což pro mě bylo překvapení a v tom novém životě bylo všechno jakoby stejné, jenom to bylo všechno mnohem horší. A to mě strašně vyděsilo. A já jsem velice opatrně tu pistoli vytáhl z pusy, věděl jsem, že něco musím změnit, v tu chvíli jsem nevěděl co, ale pochopil jsem, že kdybych se zastřelil, není to řešení, že by to byl jen únik před něčím, co by se mi vrátilo s mnohem větší náloží. No a ta změna se mu podařila. Stal se z něj inspirující učitel, který jezdil po světě a pomáhal lidem najít sebe sama. Takže je to individuální. Obecně platí, že pokud se snažíme něčemu uniknout, neřešíme to, tak se nám ty věci stejně stále vracejí.

Vy už jste v důchodu, ale váš hlas zní velice mladě a pokojně. Cítíte se takový i uvnitř?

Ale jo, zatím i tělo mi slouží, hodně cestuji, zvládám i hory, lesy, pouště, tropy, takže zatím dobrý.

Jaké máte další plány?

Teď dokončuji film na téma himálajská orákula. To jsou lidé, do jejichž těl vstupují bytosti z neprojeveného světa a radí nám. Je to opět takové téma, které u nás bylo dokonale zesměšněné a zbagatelizované, tak se tomu lidé spíš smějí, nicméně, když se vrátíme do Antiky, tak slavná věštírna v Delfách, která fungovala snad 1,5 tisíce let, tak tam skrze Pýthie promlouval bůh Apollón a radil Řekům ve všech projevech života, co dělat, co nedělat. Řekové byli velmi pragmatičtí a kdyby ty předpovědi nefungovaly, tak by tam nechodili a Delfy by nevzkvétaly. Chci trochu rozkrýt tento fenomén, jak vnímáme hmotný svět, neviditelný svět, jak vstupuje neprojevené do našeho života, jak se vše prolíná. A zase by to mělo vyznít altruisticky a vnímat se jako součást celku.

No a pak dlouhodobě mám roztočený projekt o šamanismu, který chci pojmout jako formu nenáboženské spirituality. Točíme šamanismus po světě v liniích, které nebyly přerušeny, kde je stále živý, stále tradiční a také nám rozkrývá poznání sebe sama i těch neprojevených světů. Projektů je celá řada, uvidím, jak to půjde.

Cítíte to jako své poslání?

Dá se říct, že ano. Ptal jsem se jednoho orákula, zda vzhledem k mému věku bych mohl pracovně polevit, ale orákulum mi řeklo, že ne, že musím pokračovat minimálně se stejným nasazením jako dosud.

Děkuji za rozhovor.

Související články

Přečtěte si také

Začátek účasti KLDR ve válce? Podle Ukrajinského ministra obrany došlo k první menší potyčce
Začátek účasti KLDR ve válce? Podle Ukrajinského ministra obrany došlo k první menší potyčce

Ukrajinská vojska se poprvé střetla v boji se severokorejskými vojáky, nasazenými na straně Ruska, řekl ukrajinský ministr obrany Rustem Umerov jihokorejské televizi KBS.

Se Zdeňkem Weberem o duševních následcích doby covidové, spiritualitě Čechů a rozklížené společnosti
Se Zdeňkem Weberem o duševních následcích doby covidové, spiritualitě Čechů a rozklížené společnosti

Terapeut Zdeněk Weber vysvětlil, co je kruhová komunikace a jak probíhá. Probrali jsme důsledky doby covidové na duševní zdraví, nakolik si člověk může pomoci s následky traumat sám a na čem může stavět...

Za drobné přestupky jen domluva nebo nižší pokuta. Začal protest policistů
Za drobné přestupky jen domluva nebo nižší pokuta. Začal protest policistů

Za drobné přestupky vám tento týden od některých policistů nehrozí pokuty či sražené body. Pokud to zákon dovolí budou používat formu domluvy či pokárání. Tímto způsobem chtějí poukázat na nízké platy, nedostatečné počty v jejich řadách a vysokou byrokracii, která je odvádí od důležitější práce. Kolik policistů se do protestu zapojí není přesně známo.

Auto na alternativní pohon preferuje o půlku míň Čechů, než je světový průměr
Auto na alternativní pohon preferuje o půlku míň Čechů, než je světový průměr

Češi nadále výrazně méně fandí alternativním pohonům v porovnání s celosvětovým průměrem. Zatímco popularita alternativních pohonů, které Češi deklarovali jako preferované pro svůj budoucí vůz, se v posledních letech drží na hodnotách mezi 25 až 30 procenty.

Asijské země diskutovaly technologie ovlivňování počasí. Mraky osévají již mnohé z nich
Asijské země diskutovaly technologie ovlivňování počasí. Mraky osévají již mnohé z nich

Asijští experti na počasí se sešli na semináři v Thajsku, aby diskutovali technologie pro ovlivňování počasí. Semináře se zúčastnila také Čína či Spojené arabské emiráty, které mají v tomto směru bohaté zkušenosti.