Tradiční role manželky a matky se mezi ženami znovu těší rostoucí oblibě.
Některé titulky jsou tak protikulturní, že si jich člověk při čtení nemůže nevšimnout. To se mi stalo nedávno, když jsem četla následující titulek z deníku The Guardian: „Rozhodla jsem se nemít děti. Nemyslela jsem si, že si tím volím také izolaci.“
Následoval překvapivě upřímný článek o málo diskutovaných dopadech, které může bezdětná budoucnost přinést. Ačkoli je takový život často vykreslován jako bezstarostný a zábavný, autorka Cassidy Randallová přiznává své překvapení, když zjistila, že takový život s sebou ve skutečnosti přináší mnoho vyloučení, protože stále více přátel má děti a je vtaženo do kultury rodičovství.
Tento příběh zdá se opět signalizuje, že ideologické větry se mění. To lze vidět na vzestupu hnutí tradičních manželek na Instagramu nebo dokonce na výbušných pro-rodinných komentářích fotbalisty Kansas City Chiefs Harrisona Butkera na začátku roku 2024. Zatímco kdysi bylo populární, aby si ženy volily kariéru na vysoké pozici, nyní je stále populárnější být bosá a těhotná – a to vše v roztomilých šatech při sběru vajec v elegantním kurníku za domem.
Vedlejším produktem tohoto trendu je však rostoucí popularita hanobení žen, které se touto tradiční cestou nevydávají, ať už z vlastní vůle, nebo z jiných důvodů. Těmto ženám se přisuzují přezdívky jako „feminazis“ nebo „Taylor Swift cat-cuddlers“ a lidé jim s radostí říkají, ať si užívají svůj osamělý život.
Zlatá příležitost
Je zřejmé, že se může zdát lákavé se do tohoto hanobení zapojit, protože nyní se role obrátily a feminismus, který se zdál tak dlouho na vzestupu, je na ústupu. Ale uvědomili jste si někdy, že když tyto ženy odsuzujeme a kritizujeme, přicházíme také o zlatou příležitost skutečně změnit jejich názor a obrátit jejich srdce k dětem?
Jedna část článku Randallové nám dává nápovědu, jak toho dosáhnout. Zmiňuje, že se snažila kontaktovat přátele s dětmi a pozvat je, aby s ní trávili čas zábavnými aktivitami, ale oni už byli zaneprázdněni zábavnými aktivitami se svými přáteli, kteří jsou také rodiči, a jejich dětmi.
„Žádné pozvání se nekonalo,“ říká Randallová a přiznává, že její přátelé si možná mysleli, že by ji akce plná dětí zatěžovala.
Randallová v podstatě naznačuje, že by byla nadšená, kdyby dostala pozvání na takové akce plné dětí, i když jsou chaotičtější, neuspořádanější nebo méně strukturované než ty, na které je zvyklá.
A právě v tom, podle mého názoru, ztrácíme jedinečnou příležitost přimět více žen, aby přijaly děti s láskou. Co kdyby rodiny vzaly bezdětnou přítelkyni – nebo mladší známou – a začaly ji častěji zapojovat do svého každodenního života? Nemusí to být nic velkého ani honosného. Může to být něco tak jednoduchého, jako pozvání na basketbalový zápas dítěte, večerní návštěva hřiště nebo spontánní pozvání na večeři.
Jistě, to znamená, že tyto ženy uvidí spoustu špatných a ošklivých stránek výchovy dětí, včetně bojů o to, aby snědly hrášek na talíři, nebo únavných záchvatů vzteku. Vy jako rodič budete pravděpodobně v rozpacích, zatímco ona, jako bezdětná žena, si najednou uvědomí, jak těžká je výchova dětí!
Ale když tyto ženy zapojíte do každodenních nároků rodinného života – dokonce je uděláte čestnými tetami – stane se něco jiného: Zažijí lásku, radost a údiv, které pramení z úzkého pouta s dítětem. A jak každý rodič ví, ta láska vás jako člověka změní.
Radosti z výchovy dětí
Za prvé, díky ní jsme méně sobečtí. Část románu Elizabeth Gaskellové „Cranford“ to ilustruje v jedné kapitole, kde dvě postavy sedí a čtou staré dopisy, které pokrývají období námluv, manželství a mateřství mladé ženy. Zatímco dopisy z doby námluv byly plné žádostí a přání o módní oděvy, dopisy z období mateřství ukazují, jak se celá perspektiva mladé ženy změnila, protože zřejmě rozstříhala a přetvořila ty samé módní oděvy na oblečení pro své malé dítě. „Z dopisů, které si mladá matka a babička zjevně vyměňovaly s určitou frekvencí, bylo hezké vidět, jak z jejího srdce láska k dítěti vytlačila dívčí marnivost,“ píše Gaskellová.
Za druhé, děti nám pomáhají uvažovat o budoucnosti. Když nejsme obklopeni dětmi, máme tendenci se soustředit pouze na sebe a na potěšení, které nám přináší přítomnost. Ale když se děti stanou nedílnou součástí vašeho života, najednou začnete přemýšlet o tom, jak je ovlivňují vaše dnešní rozhodnutí – osobní i politická. A často jsme mnohem ochotnější učinit dnes pro sebe ta těžká rozhodnutí a oběti, aby děti mohly mít zítra lepší život – což ilustruje John Adams, když poznamenal, že musel studovat válku a politiku, aby jeho synové mohli mít svobodu studovat matematiku a filozofii a jeho vnoučata umění.
A konečně, děti směřují naše myšlenky k Bohu. Jak jsem již zmínila dříve, bylo to dítě, které přimělo zesnulého autora Whittakera Chamberse, aby začal uvažovat o realitě Vyšší síly, což uvádí ve své autobiografii „Witness“. Tyto myšlenky ho nakonec vyvedly z komunismu a přivedly k životu, v němž se zasazoval o pravdu a spravedlnost, i když ho to stálo velkou osobní oběť. Pokud přítomnost dítěte mohla vyvolat takovou obrovskou změnu myšlení u zatvrzelého komunistického špióna, proč by děti nemohly změnit srdce a mysl dnešních žen, které jsou uvězněny ve feministické ideologii?
Kyvadlo popularity se vždy pohybuje sem a tam z generace na generaci. V současné době se zdá, že kyvadlo je na straně tradičních rodin a dětí. Nepromarněme takovou příležitost tím, že ji použijeme jako zbraň proti těm, kteří zastávají opačný názor. Místo toho ji využijme k tomu, abychom je s otevřenou náručí přivítali do našich rodin a ukázali jim, o co přicházejí.
