Analytický komentář
Když se vracíme zpět k retrospektivě případů zneužívání metody pachové identifikace policisty v Nizozemsku, umožňuje nám to porovnávat postupy tamní justice s justicí Českou, která se v minulých letech dostala do téměř identické situace, ale zvolila odlišný přístup k nápravě.
Nizozemští policisté se pode soudu dopouštěli špatného postupu s policejními psy a konstruování důkazů. „Šlo o systém, o podvodnou kulturu. O honbu za výsledky u policie a o nekontrolovaný kolaps dohledu,“ komentoval před lety situaci emeritní profesor trestního práva Theo de Roos, který byl členem soudního senátu, jenž postupy policistů odhalil.
K podobné situaci došlo v nedávných letech i v České republice po zveřejnění výzkumu katedry České zemědělské univerzity v roce 2015.
Nejprve se podívejme na kauzu, kterou v prosinci 2019 popsal nizozemský deník Volkskrant, policisté z východního Nizozemska neprováděli pachové zkoušky „naslepo“, čímž porušovali protokol a podle expertů konstruovali výsledky pachové identifikace.
Krátce po zjištění, že tato praxe probíhala několik let, vedení státního zastupitelství zpětně od roku 1997 prohlásilo všech 2 685 pachových zkoušek provedených psím týmem z východního Nizozemska za neplatné.
Státní zastupitelství dokonce podle Volkskrantu obeslalo ty, v jejichž případech pachová stopa figurovala, a dalo jim na vědomí, že mají právo požádat o obnovu procesu. To vedlo podle deníku Volkskrant k přibližně stovce žádostí o obnovu řízení.
Státní zastupitelství prohlásilo všech 2 685 pachových zkoušek provedených psím týmem z východního Nizozemska za neplatné, obeslalo ty, v jejichž případech pachová stopa figurovala a dalo jim na vědomí, že mají právo požádat o obnovu procesu.
Francouzská neurobioložka a odbornice na chov zvířat Barbara Ferry k případu uvedla, že pokud se pachová zkouška neprovádí naslepo, „můžete si být téměř jisti, že pes označí ten pachový vzorek, o němž psovod ví, že patří podezřelému, kterého má policie v hledáčku. Přání pána je nade vše.“
Psi, zdůrazňuje Ferry, dokážou emoce svého psovoda dokonale „číst“. „Pes se neustále dívá na svého pána s otázkou: je tohle to, co chceš? Ví, že když udělá to, co pán chce, bude odměněn. Stačí nepatrný náznak, minimální výraz obličeje, nebo dokonce jen pocit. Proto se takový test musí provádět naslepo – psovod nesmí za žádných okolností vědět, který pach patří podezřelému.“
V říjnu 2007 stanulo před soudem v Zutphenu sedm policistů obviněných z podvodu. Soudci v rozsudku podle deníku Volkskrant uvedli: „Na základě výpovědí se jeví oprávněným závěr, že psovodi nikdy netřídili naslepo.“ A dále: „V rozporu s pravdou sepsali a podepsali úřední záznamy složené pod přísahou.“
Soud rovněž konstatoval, že policisté připravující testy přispívali k podvodu tím, že nevymazali rozvržení vzorků nakreslené na tabuli, nebo dokonce psovodům „našeptávali“, která trubička obsahuje pach podezřelého.
Tři roky po odsouzení psovodů pověřilo nizozemské státní zastupitelství dva statistiky z Technické univerzity v Delftu, aby analyzovali více než 8 300 pachových zkoušek provedených v Nizozemsku mezi lety 1997 a 2006. Zaměřili se na možný podvod policistů, kteří určovali rozvržení pachových vzorků – tedy pořadí, v jakém byly vzorky psům předkládány. To mělo být podle předpisů zcela náhodné, určené hodem kostkou.
Statistická analýza ukázala, že nejméně osm z deseti policistů se – stejně jako psovodi z východního Nizozemska – pokyny neřídilo. Jak to probíhalo, vyplynulo z rozsudku z roku 2007: pomocníci často nesmazali rozvržení na tabuli v třídicí místnosti, někdy psovodům pošeptali, která trubička obsahuje pach podezřelého, nebo jim dokonce dovolili podílet se na samotném rozmísťování vzorků.
„Z dnes už staré vyšetřovací zprávy nyní vyplývá, že s pachovými zkouškami se po desetiletí manipulovalo, aby bylo dosaženo odsouzení podezřelého. Státní zastupitelství si toho tehdy buď nevšimlo, nebo si toho všimnout nechtělo. Přitom se opakovaně stávalo, že pachový pes označil podezřelého za pachatele, ačkoliv se později prokazatelně ukázalo, že daný čin spáchat nemohl,“ píše nizozemský deník Volkskrant, pravidelně vycházející od roku 1921 s celostátním nákladem řádově kolem 200–260 000 výtisků, což ho řadí mezi tři největší deníky v Nizozemsku.
Česká kauza
V porovnání s postupem nizozemské justice, kontrastuje postup justice české, která se dostala do podobné situace. V lednu 2024 vystoupila v rozhovoru na DVTV etoložka Ing. Milena Santariová, Ph.D., expertka výzkumu katedry České zemědělské univerzity v Praze. Výzkum, který si objednalo Policejní prezidium, podle ní ukázal „tristní“ výsledky metody pachové identifikace, které se podle Santariové blížily „náhodě“.
Špatné postupy při pachové identifikaci, kdy psovod věděl, ve které sklenici je pach, který má být identifikován, vedly podle výzkumu k mylným nebo zavádějícím výsledkům, které byly používány v trestním soudnictví proti obžalovaným.
Univerzitní výzkum (pdf) z roku 2013 (prezentovaný v roce 2015), který potvrdil nespolehlivost použitého postupu pachové identifikace, byl podle Santoriové a Spolku Šalamoun zamlčován a chybné postupy se používaly až do roku 2018.
O několik let později, v srpnu 2021, na výzkum navázalo kritické prohlášení skupiny vědců (pdf), který prohlásili všechny takto provedené idnetifikace za neplatné.
„Když jsme začínali s výzkumem, nevěděla jsem, že to bude mít takový dosah a přesah. Ověřovali jsme možnosti pachové identifikace a její spolehlivost,“ řekla 4. května 2025 v Poslanecké sněmovně Santariová.
V roce 2018 došlo ke změně pokynů pro provádění metody pachové identifikace policejními psy. Do té doby věděl psovod, ve které sklenici je pach, který má být identifikován. Postup identifikace, který byl kritizován, se tedy měl od roku 2018 změnit.
Špatné postupy při pachové identifikaci, kdy psovod věděl, ve které sklenici je pach, který má být identifikován, vedly podle výzkumu k zavádějícím výsledkům, které byly používány v trestním soudnictví proti obžalovaným.
Kritici pachové stopy coby „tvrdého důkazu“ v trestním řízení poukazují na to, že ve vězení kvůli ní může „sedět“ řada nevinných lidí, odsouzených před rokem 2018, a odpykávají si mnohaleté tresty odnětí svobody.
Tato kauza přitáhla pozornost režisérky Zuzany Piussi, která ji zachytila v dokumentárním snímku Pachová stopa, jenž získává řadu ocenění a způsobuje zepokojení v systému české justice.
Navzdory kritice odborné veřejnosti dosud nebyl umožněn přezkum ani v jednom z případů, kde figurovala psem identifikovaná pachová stopa jako „důkaz“ použitý proti obžalovanému. Pokud je nám známo, české státní zastupitelství v této věci žádné kroky nepodniklo.
Jak ukazují statistiky v České republice, případy se zpravidla již znovu neotevírají. Za 10 let se odsouzení v ČR domohli jediné obnovy soudního procesu. Jediná povolená obnova případu se týkala odsouzeného Šnajdra, který si odpykával trest 10 let odnětí svobody. Sám dokázal z vězení najít skutečné pachatele a po roce za mřížemi byl propuštěn.
V případu Šnajdra se ukázalo, že Šnajdr na místě činu nikdy neb,yl a přesto policejní pes určil jeho pach na předmětech z místa činu. Šnajdrův právní zástupce advokát Robert Cholenský uvedl, že se „všechny orgány vyhnuly odpovědi na otázku: „A co ty pachové stopy v jeho případě, jak se tam vzaly, když tam nikdy nebyl?“.
Dalším případem, kdy „detekce“ pachu policejním psem vedla k obvinění Michala Žerebáka z bankovní loupeže. Žerebákovi se až po 13 letech podařilo prokázat, že se na místě činu vůbec nenacházel, a kamerové záznamy ukazují, že loupež provedl úplně jiný člověk.
Statistiky ukazují, že jenom v letech 2014 až 2018 bylo kritizovaným postupem českými psovody identifikováno téměř 7 tisíc „shod“ mezi pachem odebraným na místě činu a pachem odebraným od podezřelých. Po roce 2018 došlo ke změně předepsaných postupů v metodě pachové identifikace, ale nedošlo k přehodnocení případů.
„Excelentní psovodi“
Nizozemský deník Volkskrant píše o jednom z „nejúspěšnějších“ psovodů Nizozemska jménem Kobus S.
„Už dávno před rokem 1997 jsme věděli, že psovod Kobus S. zaručuje pozitivní výsledek,“ řekl deníku Volkskrant bývalý vrchní strážmistr Jan Paalman, který byl v letech 1974 až 2005 koordinátorem okresní kriminální služby Severozápadní Twente. „Kobus dokázal ze slabého případu udělat silný.“
„Každý na kriminálce věděl, že u Kobuse máte největší šanci na pozitivní výsledek. Občas jsme se ho ptali, proč má skoro vždy pozitivní nález. Odpovídal: ‚Prostě mám strašně dobrého psa‘. A tím to končilo. Nikdo se neptal dál, protože jste chtěli jediné: vyřešit případ. A k tomu jste potřebovali pachatele,“ řekl Paalman. Podle něj se tým provádějící pachové testy v oblasti Twente dopouštěl manipulací s důkazy a lží v úředních protokolech fakticky křivé přísahy.
Podle analýzy nizozemského Ministerstva z roku 1997 pes Kobuse S. spojil důkazní předmět s podezřelým v 86 procentech testů, zatímco jinde v Nizozemsku vedlo k pozitivní shodě průměrně pouze 51 procent pachových zkoušek.
V českém snímku Pachová stopa od režišérky Zuzany Piussi vystupuje jméno podobně „vysoce úspěšného“ psovoda jménem Křápek. Jeho vysoká úspěšnost byla podle svědků, kteří promlouvají na kameru, také velice velká a na dotaz „jak je možné, že jiní psi pach neidentifikovali, a vaši ano?“ psovod Křápek odpověděl: „Protože moje feny jsou nejlepší.“
Snímek byl 14. května 2025 promítán v poslanecké sněmovně pod záštitou bývalé ministryně spravedlnosti Heleny Válkové (ANO) .
