Ústavní soud minulý týden uznal stížnost na porušení zákona o svobodném přístupu k informacím, kterého se dopustily správní soudy, když odmítly poskytnout protokol o výslechu obviněného. Požádali jsme autora zákona o svobodnému přístupu k informacím o komentář k nálezu Ústavního soudu.
Autorem zákona o svobodném přístupu k informacím je Oldřich Kužílek, který vloni obdržel zvláštní poděkování během udílení cen Za svobodu projevu za jeho úsilí k svobodnému přístupu k informacím. Zákon 106/1999 Sb. se stal v podstatě jedinou „pákou“ občanů na kontrolu činnosti vlády, parlamentu a výkonu soudní moci. Podle Ústavního soudu však jeho aplikace v praxi selhává.
Spolek Šalamoun, který stížnost k Ústavnímu soudu podal, označil soudní nález za „zásadní precedens v interpretaci zákona o svobodném přístupu k informacím“.
Soudy opakovaně odmítaly dokumenty poskytnout i přes intervence Ministerstva spravedlnosti. Ústavní soud jednání nižších instancí označil jako „porušení práva“.
Nález zdůrazňuje, že důvěryhodnost soudů osudově závisí na transparentnosti jejich rozhodování… „V době, kdy kdejaký politik zpochybňuje soudy, řeční o účelovkách a zpolitizování, je to zvlášť významné.
— Oldřich Kužílek, informační ombudsman
„Nález zároveň potvrzuje dlouhodobý názor Ústavního soudu, že i ze soudních procesů je třeba poskytovat veřejnosti informace, zároveň se vypořádává s nesprávnou praxí správních soudů, kdy tomuto názoru často v jednotlivých rozsudcích vzdorují,“ napsal Kužílek deníku Epoch Times v emailové komunikaci.
Podle něho soudní výrok znamená, že „Ústavní soud důrazněji praštil pěstí do stolu se zvoláním ‚a teď už opravdu!‘“. O tom, zda se nález soudu stane „přelomovým“, tedy „zda běžné soudy konečně uposlechnou nejvyšší autoritu“, se podle Kužílka „teprve uvidí“.
Důvěryhodnost soudů podle Kužílka „osudově závisí na transparentnosti jejich rozhodování“, a na to podle něho Ústavní soud také poukazuje.
Autor stošestky upozorňuje také na to, že Ústavní soud označil důvěru veřejnosti v soudní rozhodování za „podmínku výkonu demokratické veřejné moci, a proto je třeba důvěru v akty veřejné moci chránit“.
„V době, kdy kdejaký politik zpochybňuje soudy, řeční o účelovkách a zpolitizování, je to zvlášť významné,“ uvádí Kužílek.
Co by soud neměl utajovat
Ústavní soud se podle Kužílka ve svém výroku také věnuje vymezení toho, co soudy mohou a co by neměly utajovat.
Soud může chránit takzvanou „rozhodovací činnost soudu“, která směřuje k vydání rozsudku nebo rozhodnutí. To zahrnuje zejména neveřejné porady soudu.
„Informace, které soud v určité kauze shromažďuje, které ale nesměřují přímo k vydání rozsudku či jiného rozhodnutí,“ by podle Kužílka a Ústavního soudu neměly být utajovány.
„To mohou být například výpovědi, výslechy, znalecké posudky. Ty by se v zásadě měly veřejnosti poskytovat, a úkolem soudu má být vyhodnotit je, zda přece jen existuje závažný zájem na jejich ochraně,“ míní Kužílek.
Zmiňovaný závažný zájem však „podle Ústavního soudu musí převážit nad generálním zájmem na důvěryhodném, transparentním rozhodování celé soudní soustavy“, dodává Kužílek.
Během loňského udílení cen Za svobodu projevu Kužílek poznamenal, že mu novináři dodnes děkují za zákon o svobodném přístupu k informacím, protože má „gigantický dopad“ na možnost získávání informací.
