Článek byl 23. června 2025 doplněn o odpověď Ministerstva spravedlnosti.
Podle Ústavy je jednání před soudem obvykle „veřejné“ a rozsudek se vyhlašuje „vždy veřejně“. Soudci a celá soudní moc je placena z peněz daňových poplatníků, proto mají ze zákona občané, kteří činnost soudů financují, plné právo na jejich kontrolu. V praxi se však diskutuje o tom, proč je veřejnosti zakazováno provádět kontrolu činnosti soudů prostřednictvím videozáznamu a jaké jsou zákonné mantinely pro jeho zakazování.
Občané mají právo výkony soudců kontrolovat. Až na výjimky stanovené zákonem mohou osobně chodit pozorovat soudní jednání nebo si nahrávat jeho průběh. Pořízené záznamy mohou také zveřejňovat, pouze musejí při zveřejnění dávat pozor, aby nezveřejnili nějaké zákonem chráněné informace – například identitu nebo adresy účastníků soudního procesu a podobně.
Změny od roku 2002
V roce 2002 byl uzákoněn dodatek o pořizování obrazových a zvukových záznamů a přenosů. Objevil se v Zákonu o soudech a soudcích v § 6 odstavec třetí, který říká, že „uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce“.
Od této doby musí občan nebo novinář požádat soudce o povolení soudního jednání natáčet (nebo fotografovat), ale pozor, toto omezení se vztahuje pouze na průběh samotného jednání. Samostatné „kategorii“ – právu na fotografování a natáčení před a po soudním jednání, se věnujeme na konci článku.
Uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce.
— Zákon o soudech a soudcích, § 6 odstavec 3
Podle spolku Šalamoun, který se zabývá nezávislostí justice a případům stíhaných či odsouzených, však soudci poté začali v praxi téměř bezezbytku tento paragraf využívat k zamítání jakéhokoliv natáčení průběhu soudu nebo přímého přenosu soudního jednání, ať už formou rádia nebo televize.
Jediné, co zůstává zákonem umožněno bez povolení soudce, je zvukové nahrávání průběhu soudního jednání. Zvukovou nahrávku z jednání pořizuje „automaticky“ i soud.
§ 6 k tomu říká, že „s vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy“. Stačí tedy soudci oznámit, že provádíte zvukové nahrávání, a tím jste splnili zákonnou povinnost a můžete nahrávat.
S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy; kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat.
— Zákon o soudech a soudcích, § 6 odstavec 3
Dodatek ve výše uvedené větě dává soudci možnost i zvukový záznam zakázat, „kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání“.
Zákon také umožňuje soudci ve výjimečných případech nařídit soudní jednání jako neveřejné.
Ústavní soud však ke vzniklé situaci říká, že soudce nemůže zakazovat nahrávání automaticky, bez jasného odůvodnění.
Ústavní soud upřesňuje
Nález Ústavního soudu z roku 2008 říká, že „zatímco limitu fyzické přítomnosti veřejnosti se přirozeně dosáhne vyčerpáním prostorových možností jednací síně“, zakazovat obrazový a zvukový přenos či záznam nesmí soudce svévolně.
„Vylučování některé formy veřejnosti soudního jednání přitom musí vždy být propojeno s legitimním cílem, jinak se jedná o svévoli, která se zcela míjí s cílem principu veřejnosti soudního řízení, jímž je především ‚kontrola‘ soudní činnosti ze strany veřejnosti skrze reálné poučení o tom, jak soudnictví funguje, a tím budování důvěry veřejnosti v nezávislost a kvalifikovanost výkonu soudní moci,“ uvádí Ústavní soud.
Soudce by neměl přítomnost veřejnosti (skrze obrazový či zvukový přenos nebo záznam) „jednoduše či automaticky odmítat či vylučovat bez toho, že by k tomu byl relevantní důvod“, dodává ústavní soud.
Zkušenosti z praxe
„Nález (Ústavního soudu) z roku 2008 k obecným soudům ještě nedorazil, či ho nikdo nečetl, protože nepamatuji, že by se soud obtěžoval odůvodnit odmítnutí pořizování obrazového záznamu, nebo přenosu,“ píše Václav Peričevič, předseda spolku Šalamoun, v článku ze srpna 2023, s tím, že se soudci zpravidla omezují pouze na jednoslovné vyjádření „nepovoluji“.
Při častém setkávání se soudy potvrzují situaci s běžným nepovolováním natáčení také různé nevládní organizace a pozorovatelé soudních procesů.
Zkušenosti redaktorů Epoch Times jsou různé. Např. v případu AC24 vs T-mobile soudce zakázal pořizovat zvukový záznam, s tím, že si veřejnost má říci stranám, které se soudí, aby jí záznam dodaly, protože soud jednání nahrává. Jinak mají přítomná veřejnost vystačit s rychlým psaním.
Během reportáží ze soudních síní jsme zaznamenali situaci, kdy bylo u široce sledovaných případů jako Tempel nebo Kramný umožněno natáčet před procesem a po skončení procesu a během čtení soudního rozhodnutí.
V případu Coriolus soudkyně umožnila fotografovat před zahájením a po zahájení soudního procesu. Fotografování i pořizování audio záznamu bylo umožněno během jednání např. ve sporech Jan Tománek vs Forum24 či Aliance pro rodinu vs Olga Richterová.
Ruší dnešní technika průběh soudu?
Podle spolku Šalamoun byla v roce 2002, kdy zákonodárci sepisovali odstavce v § 6, jiná doba.
„Zákonodárce a legislativci vůbec neměli tušení, k jak masivnímu rozvoji, zejména mobilních technologií, dojde,“ uvádí spolek.
„Jinak řečeno, dnes průměrný telefon střední třídy dokáže na stativu naprosto nerušeně pořizovat obrazový záznam, či obrazový přenos, bez toho, že by sebemenším způsobem narušil důstojný průběh řízení před soudem,“ píše spolek, podle něhož je argument, že by takové natáčení mělo nějakým způsobem narušovat nebo snižovat důstojnost soudního jednání, „zcela irelevantní“.
Může se natáčet před soudním jednáním a po něm?
Jak jsme uvedli výše v textu, pokud jde o audiovizuální záznamy v průběhu soudního jednání, lze je dle § 6 Zákona o soudech a soudcích pořizovat jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce.
Podle právní zásady „jednání, které není zákonem výslovně zakázáno, je dovoleno“ podléhá natáčení a fotografování před soudním procesem a po jeho skončení běžným pravidlům pro natáčení a focení ve veřejných prostorách.
Natáčení a fotografování může být tedy vnímáno jako projevy „svobody projevu“ a „práva na informace“ garantované Ústavou.
Pořizování záznamu v soudní místnosti, kde jednání neprobíhá (ještě nezačalo nebo již bylo skončeno), tedy bude upravovat například občanský zákoník (v rámci ochrany osobnosti, pořizování něčí fotografie…), nařízení GDPR (o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů).
Nezávislý publicista Jan Šinágl, který se jako pozorovatel účastnil stovek soudních jednání, deníku Epoch Times sdělil, že v praxi běžně fotografuje „veřejné činitele před i po skončení soudního jednání“, což má ze strany soudců určitou odezvu. „Někdy soudce oznamuje podání trestního oznámení za pořízení jeho fotografie, jindy uděluje max. pokutu 50 tisíc Kč za rušení soudního jednání, které skončilo,“ napsal Šinágl během e-mailové komunikace.
Podle Šinágla se však jedná pouze o formu nátlaku nebo zastrašování. „Trestní oznámení a pokuta nedorazily, ani po mnoha měsících,“ píše Šinágl, který své fotografování soudců při výkonu jejich zaměstnání před soudním jednáním a po něm vnímá jako právo na odpor proti zamezování kontroly výkonu moci soudní, což jak říká, legitimizuje článek 23 Základních lidských práv a svobod.
Odpověď ministerstva spravedlnosti
Požádali jsme Ministerstvo spravedlnosti o komentář k této problematice. Vyjádřilo se až po vydání článku a dodatečnou odpověď zveřejňujeme níže.
„Absolutní právo řízení soudního jednání náleží soudci (předsedovi senátu) (např. § 203 trestního řádu, § 117 občanského soudního řádu) a Ministerstvu spravedlnosti nepřísluší toto právo výkladem omezovat či modifikovat, neboť se jedná o výsostné právo výkonu moci soudní.
Obecně však lze uvést, že z právních předpisů explicitně nevyplývá začátek soudního jednání jako moment, za který jej rozhodující soudce prohlásí či přítomná veřejnost považuje.
Podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy před zahájením jednání vyvolá zapisovatel přede dveřmi jednací síně hlasitě a srozumitelně věc, která bude projednávána.
Zároveň předběžně zjistí, zda se dostavily osoby, které byly k jednání obeslány a vyzve je ke vstupu do jednací síně. Vyvolání věci tímto způsobem může být nahrazeno vhodným technickým zařízením.
Není přípustné, aby se kromě soudních osob někdo další zdržoval v jednací síni před vyvoláním věci.
Podle § 205 trestního řádu hlavní líčení zahájí předseda senátu sdělením věci, která bude projednávána; potom předseda zjistí, zda se dostavily osoby, které byly k hlavnímu líčení předvolány nebo o něm vyrozuměny, a zjistí jejich totožnost.
Lze tedy doporučit v případě záměru pořizovat zvukový či obrazový záznam nebo přenos v každém okamžiku přítomnosti v jednací síni bez ohledu na stádium procesu komunikovat se soudcem dle ustanovení § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích;
tedy v případě zvukového záznamu soudce uvědomit, v případě ostatního zpracování informací požádat o souhlas.
Obdobně tak lze uvedené vztáhnout i na okamžiky po skončení jednání,“ napsala v e-mailové komunikaci Marcela Nevšímalová z tiskového oddělení Ministerstva spravedlnosti.
