Položili jsme otázku lidem různých věkových kategorií z ČR i ze Slovenska: „Přiměla Vás epidemie k zamyšlení – nad životem, nad něčím?“ Komunikovali jsme prostřednictvím e-mailu.
Pokud nám chcete zaslat také svoji odpověď, pošlete ji na e-mail redakce@epochtimes.cz. Po jejím obdržení ji publikujeme níže.
Níže nabízíme jejich odpovědi:
(Slovensko) Fabrizio (36): „Človek je taký malý a krehký v porovnaní s obrovským vesmírom. Často sa cítime všemocní, ale stačí jeden vírus, aby nám pripomenul realitu, že nie sme ničím viac než len bytosťou, ktorá sa tu na chvíľu zastavila. Preto má pre mňa ešte väčšiu hodnotu duchovný život a usporiadanie si priorít. Treba si položiť otázku: čo je v živote naozaj dôležité?“
Jiří (56): „Dotyčná epidemie mně jako nezávislému pozorovateli přináší velké množství situací k dalšímu zamyšlení a studiu. Jde v zásadě o krizi, která zvýrazňuje lidské vlastnosti jednotlivých lidí, a to buď k lepšímu, a nebo k horšímu. Je obrovskou příležitostí pokusit se vyhodnotit svůj dosavadní život a své chování, ale stejně tak u ostatních lidí. Je nutno nacházet nová řešení, opouštět staré moduly myšlení, bilancovat a znovu přehodnocovat žebříček hodnot. Je mi dán určitý čas a prostor k přemýšlení a hodnocení, který se snažím využít pro sebe i pro své blízké, ale i pro ostatní lidi.“
Jarka (34): „Tato epidemie mi umožnila si uvědomit hodnotu lidského života nikdo z nás neví, kdy může skončit právě ten jeho. Také mě to přimělo uvědomit si, že ve chvíli, kdy nemáme svobodu nebo zdraví jsou peníze bezcenné. Můžeme si za peníze koupit zdraví svoje nebo svých blízkých? Také nám to také ukázalo charakter lidí kolem těch, kteří chtěli pomáhat, ale také těch na opačném konci. A taky mě to přimělo zbavit se věcí, které se staly v mém životě nepotřebnými.“
Martin (35): „Ano přiměla. Nad stavem společnosti. Nad otázkou, jak velmi jsou lidé, jejich situace i smýšlení odlišní.“
(Slovensko) Marcela (35): „Počas epidémie som si hlbšie uvedomila vzácnosť a pokoru. Uvedomila som si akí vzácni sú ľudia okolo mňa, aj tí ktorých nepoznám. Aký je život každého jednotlivca dôležitý a aké je to dôležité byť ohľaduplný a láskavý k druhým. Nikto z nás nevie, čo prinesie budúcnosť. Ale ako ľahko sa kráča životom, ak sme jeden na druhého dobrí.“
Josef (30): „Mě právě nepřiměla. Namáhal jsem si mozek, a nic.“
Zdenka (61): „Lockdown mne přiměl k nákupu knih, které chci darovat své rodině jako vánoční dárky. S tím, že nyní mám dost času si je stihnout i přečíst, než je daruji.“
Naďa (46): K zamyšlení mě různá omezení v souvislosti s epidemií koronaviru přiměla určitě. Pokud totiž člověk zpomalí životní tempo, vždycky ho to k nějakému rozjímání přivede. Problém je v tom, že to životní tempo si někdy děláme tak rychlé, abychom nad ničím moc přemýšlet nemuseli. Jenže pak si život běží jaksi po povrchu, což je jistě pohodlné, ale my si ho nestíháme prociťovat. Někteří z nás se i tak trochu bojí být sami se sebou, může to být totiž znepokojující. Nutí nás to pak více se nad věcmi zamýšlet, bilancovat, zpytovat svědomí nebo přiznávat sami sobě věci, které bychom raději neřešili. Výmluva mám toho moc nebo nestíhám funguje většinou dobře. Přesto si myslím, že najít si čas na to, aby si člověk srovnal myšlenky, stojí za to. Nejsme pak tolik ovlivnitelní mediální masáží, protože si můžeme v klidu udělat vlastní názor. Takže, abych to zestručnila: začala jsem více přemýšlet, přestěhovala jsem televizi do jiné místnosti, kde už není v centru dění, zjistila jsem, že žádnou paniku a bezvýchodnost kolem sebe nevidím, je hlavně v televizních zprávách, a pokud chci něco změnit, musím pro to něco udělat, protože samo se to neudělá. Zvolila jsem nejlevnější způsob zvedání imunity – začala jsem pravidelně cvičit, vstávám kvůli tomu o půl hodiny dříve a už se nevymlouvám, že chodím na šestou a tak to ráno nestíhám. Chodím pravidelně na vzduch, abych roztáhla plíce a měla lepší náladu a více naslouchám lidem, kteří pro mě něco znamenají. Nespoléhám na vakcínu, je to jen další výnosný byznys farmaceutických firem a nehorázné zahrávání si se zdravím lidí, protože vyrobit lék proti něčemu, co se neustále mění je hloupost a všichni, které znám byli zdraví do té doby, než se začali očkovat proti chřipce. A také stále věřím v lidskou pospolitost a touhu měnit věci k lepšímu, proto tuto situaci vnímám i jako výzvu, dát si své životy do pořádku, protože celý svět je jen zrcadlem kvality našich životů.“
Viktor (35): „Od počátku pandemie si uvědomuji, jak je jisté, že jsme jako společnost hodně upadli. A proto muselo přijít něco, co nás jakoby vrátí zpět. Ale nemuselo to tak být. Mohli jsme se napravit sami. Kupříkladu si všímám lidí kolem sebe, že si snad i uvědomují, jak vzácné je spolu mluvit. S rouškou to jde špatně a jakmile je možnost roušku sundat, tak nejednou ožijí a více komunikují. Když byla ještě první karanténa, tak všichni sousedé umývali okna a různě uklízeli a čistili své domovy. No, jak se říká, že vše zlé je k něčemu dobré skutečně platí a u pandemie to platí snad i dvojnásob.“
Jiří (cca 30 let): „Můj život zatím neovlivnila, takže není moc co dodat.“
(Slovensko) Pavol (59): „Ľudia su viac doma, a tak majú viac času postarať sa o seba svoju domácnosť a poniektorí trávia čas napríklad pri akváriu. Maly výsek z prírody v domácnosti. Keďže podnikám s akvariovymi rybami, pozorujem, že nadšenci akvaristiky sa radi vracajú ku svojej záľube, akoby sa chceli vrátiť k prírode a k tomu čo je dobré.“
Bohumil (56): „Ano. Jak jsme i přes všechna ta opatření vlády, přes nejnovější techniku všude, stále před přírodou tááááákhle maličcí, zranitelní a vlastně nepříliš schopní se v principu účinně bránit. Stačí vir, hodně či málo deště a podobně. Slušelo by se nám více pokory a zamyšlení se nad spotřebou, nad sebou samými, nad přírodou, Bohem, vesmírem, jak je komu co blízké. Možná bychom přišli i na nějaká jiná řešení, která nevidíme v neustálém běhu. Optimalizovat, místo maximalizovat a tak dále.“
Milan (40): „Je zajímavé, jak nás karanténa doslova přinutila trávit čas se svými rodinami. Byla to velká zkouška toho, jak spolu dokážeme vyjít, když každý den trávíme tolik času dohromady v tak malém prostoru jednoho bytu. Je pravda, že nás to také přimělo vyrážet do přírody a o víkendu vyjíždět na výlety z města do lesů nebo na zříceniny. Tak jsme vytáhli deskové hry a víc jsme si povídali. Měl jsem skoro dojem, že nás ten virus přinutil vrátit se k rodinnému životu. Teď když v restauracích vypnuli wi-fi sítě, mám skoro dojem, že nám to říká, abychom netrávili tolik času na internetu a začali si víc povídat naživo 😊.“
(Slovensko) Janka (33): „Za karanténu som velmi povďačná. Vďaka nej nastali velke pozitívne zmeny v mojom živote. Bola to príležitosť vytrhnúť sa z víru bežného uponahľaného života a človek bol donútený pozerať sa hlboko do seba a svojho vnútra a prehodnocovať veci. Takto nastal osobný rozvoj a postup k lepšiemu. Zbaviť sa všetkého nepotrebného v sebe a urobiť si poriadok. Nechať si to dobré. Taktiež tvorba pravidelných pozitívnych návykov, ako například pravidelná meditácia nielen doma, ale aj vonku pri jazere. Karanténa bola pre mňa darom.“
