Vědci zjišťují, že předvídat rizika duševních onemocnění pouze podle mozkové aktivity je mnohem složitější, než se zdá.
Grace Ogren si neuvědomila, že trpí depresí – dokud nezačala přemýšlet o sebevraždě.
„Postupně se to vrstvilo a ani jsem si nevšimla, jak hluboko jsem klesla,“ řekla deníku Epoch Times.
Tento proces „vrstvení“ myšlenek není výjimečný. Jde o přirozený duševní stav známý jako sebezaměřenost – sklon soustředit pozornost na vlastní myšlenky, pocity a plány. Pokud se ale člověk příliš zabývá negativními myšlenkami, zkušenostmi či emocemi, může to jeho duševnímu zdraví výrazně škodit.
Nová studie naznačuje, že vědci se možná přiblížili možnosti varovné signály odhalit včas. Tým z Columbijské univerzity identifikoval specifický vzorec mozkové aktivity, který nazval „pre-self pattern“ – objevuje se těsně předtím, než mozek přejde do aktivního stavu sebezaměřenosti.
Autoři studie předpokládají, že rozpoznání tohoto vzorce by mohlo pomoci předvídat sklony k negativnímu myšlení a umožnit odborníkům lépe pomáhat milionům lidí trpících depresí či úzkostnými poruchami.
Protože se sebezaměřené myšlení vytváří působením neurologických, genetických i environmentálních faktorů, je předvídání duševních potíží na základě mozkové aktivity samo o sobě mimořádně složité. Účinnější cestou může být vědomá práce s vlastními myšlenkami a aktivní snaha přetvářet pohled na svět pozitivnějším způsobem.
Ne všechny vnitřní myšlenky jsou stejné
Než se pustíme do rozboru mozkových vzorců, je důležité rozlišit mezi různými typy vnitřních duševních procesů.
Sebereflexe – neboli záměrné zkoumání vlastního charakteru, činů a motivů – je uvědomělý proces, který nám pomáhá růst po emocionální i duchovní stránce.
Sebezaměřenost je naproti tomu spíše automatickým sklonem věnovat pozornost vlastním myšlenkám, pocitům a plánům. Sama o sobě nemusí být špatná, ale stává se problémem ve chvíli, kdy přechází v přemítání.
Nezdravá sebezaměřenost (neboli ruminace) znamená, že se člověk neustále zabývá negativními myšlenkami, minulými chybami a domnělými neúspěchy. Právě zde začínají vznikat rizika pro duševní zdraví.
Rozdíl mezi těmito stavy je zásadní – zdravá sebereflexe nás posiluje, zatímco nezdravá sebezaměřenost nás může uvěznit v kruhu deprese a úzkosti.
Mapování mozku: nový směr výzkumu
Vědkyně Meghan L. Meyerová a Danika Geislerová z katedry psychologie na Columbijské univerzitě se ve své studii pokusily identifikovat specifické mozkové vzorce spojené se sebezaměřeným myšlením – a přitom objevily takzvaný „pre-self pattern“, tedy vzorec, který se objevuje těsně předtím, než mozek přejde do aktivního stavu sebezaměřenosti.
Pomocí technologie funkční magnetické rezonance (fMRI) – která dokáže sledovat aktivitu různých oblastí mozku – zkoumaly, co se v mozku děje během klidových stavů, kdy se 32 účastníků studie nesoustředilo na žádný konkrétní úkol.
Zjistily přitom, že se krátce před přechodem mozku do stavu plné sebezaměřenosti objevuje výrazný vzorec aktivity – právě „pre-self pattern“. Když vědci tato data porovnali s veřejně dostupnými informacemi z Human Connectome Project (projektu mapujícího propojení mozkových oblastí), ukázalo se, že lidé, kteří mají sklon potlačovat své emoce a problémy, rovněž přecházejí do tohoto vzorce i z něj vystupují, když jejich mozek „odpočívá“.
Protože internalizace – tedy sklon obracet negativní pocity dovnitř – souvisí s cykly negativního myšlení, badatelé předpokládají, že pre-self pattern by mohl sloužit jako nástroj k předpovědi, zda se u člověka sebezaměřené myšlení vyvine v depresi nebo úzkost.
Tento objev je však teprve v počáteční fázi výzkumu. Zatímco vědci pokračují v mapování mozkových vzorců, odborníci na duševní zdraví už nyní používají ověřené metody, jak rozpoznat škodlivé myšlenkové vzorce a účinně je léčit – například kognitivně-behaviorální terapii, která dlouhodobě pomáhá lidem vymanit se z cyklů negativního myšlení.
Sebezaměřenost: pozitivní i negativní
Podle odborníků závisí výsledek na tom, jakým způsobem se na sebe zaměřujeme.
„Sebezaměřené myšlení může být užitečným nástrojem pro emoční růst,“ uvedla v e-mailu pro Epoch Times psycholožka Jan Millerová z poradny Thriveworks. Tento tzv. adaptivní typ sebezaměřenosti znamená, že člověk hodnotí své chování, prostředí a zkušenosti, aby se postupně učil reagovat lépe.
Negativní – nebo neadaptivní – sebezaměřenost může být naopak škodlivá. „Zahrnuje neustálé přemítání o skutečných či domnělých chybách, sebekritiku, připisování viny sobě i tam, kde není na místě, a katastrofické myšlení ve stylu ‚všechno se pokazí‘,“ vysvětluje Millerová.
Namísto hledání řešení nás takový způsob myšlení vtahuje do cyklu negativity – stavu, který neuropsycholožka Amy Serinová, odbornice na stres a ředitelka neuropsychologie v centru Horizon Recovery, nazývá „doom loop“, tedy bludný kruh zkázy.
„Když se ponoříme do přemítání, obav a negativního vnitřního dialogu, posiluje to mozková propojení, která tento stav ještě zhoršují,“ uvedla pro Epoch Times.
Pro Grace Ogrenovou byl tento výchozí negativní stav mysli až příliš známý. Bylo jí třináct, když po si přestěhování rodiny začala uvědomovat, že svět vnímá jinak než ostatní. „Mí sourozenci prožívali to samé, ale já jsem to vnímala úplně jinak,“ vzpomíná. Depresivní myšlenky jí tehdy připadaly „normální“.
„Říkala jsem si: ‚Tohle se nezlepší.‘ A když ta myšlenka přišla, snažila jsem se najít důkazy, že mám pravdu,“ popisuje. „A to mě vedlo do ještě temnějších míst – a dál živilo ten cyklus.“
Co se děje v mozku zaměřeném na sebe
Spojení související se sebezaměřeným myšlením vznikají v několika oblastech mozku, zejména v předním cingulárním kortexu (ACC) a zadním cingulárním kortexu (PCC). Oblast ACC se podílí na činnostech, jako je rozhodování a zpracování emocí, zatímco PCC souvisí s našimi vzpomínkami a vnitřními myšlenkami.
„ACC nám pomáhá pamatovat si a sledovat zkušenosti a využívat je k předvídání výsledků našich činů,“ vysvětlil neurovědec James Hyman, docent psychologie na University of Nevada–Las Vegas, v rozhovoru pro Epoch Times. „Když výsledek neodpovídá předchozím zkušenostem, mozek by měl použít zpětnou vazbu k úpravě budoucí reakce.“
Tento proces, známý jako zpracování chyb v předpovědi (prediction error processing), se však u deprese „poněkud zvrhne“. Mozek tehdy reaguje mnohem silněji na nepříjemné podněty, uvedl Hyman. Namísto přizpůsobení se náročným okolnostem člověk s depresí začne věřit, že všechny jeho budoucí zkušenosti budou negativní.
V tomto okamžiku do hry vstupuje třetí oblast mozku – default mode network (DMN), tedy výchozí mozková síť, která může sehrávat významnou roli při vzniku deprese a úzkosti.
DMN tvoří soubor propojených oblastí mozku, které se automaticky aktivují během odpočinku nebo klidného bdění. Když se mozek nesoustředí na žádný konkrétní úkol, tato síť přebírá kontrolu a zaměřuje pozornost dovnitř – na denní snění, bloudění myšlenek, vzpomínky, představování budoucnosti či zvažování vlastních pocitů a vztahů.
Některé výzkumy ukazují, že aktivita DMN je u lidí s depresí odlišná – konkrétně, že spojení mezi oblastmi DMN jsou silnější než obvykle, což může vysvětlovat, proč tato síť podporuje přemítání.
„Ruminace v mozku plodí další ruminaci,“ říká Hyman. Když mozek přehnaně reaguje na negativní zkušenosti, jak se to děje u deprese, výchozí myšlenky se postupně stávají temnějšími. Čím více se člověk propadá do ruminace, tím pravděpodobněji se u něj rozvine nezdravá sebezaměřenost – a uvízne v bludném kruhu negativního myšlení (doom loop).
Tyto koordinované vzorce aktivity, známé jako funkční konektivita, se na snímcích magnetické rezonance projevují jako oblasti zvýšeného průtoku krve – ukazují tedy na současnou aktivitu několika částí mozku. Oblasti, které bývají aktivní současně, mají větší pravděpodobnost, že vytvoří trvalá spojení.
Přes pokroky moderní neurovědy je však stále obtížné určit, proč jsou někteří lidé náchylnější k rozvoji těchto nezdravých vzorců než jiní.
Mohou mozkové vzorce předpovědět duševní onemocnění?
Studie Columbijské univerzity nastolila zajímavou otázku: Lze pomocí vzorce „pre-self pattern“ rozpoznat lidi, u nichž hrozí deprese či úzkost dříve, než se objeví první příznaky?
„To je téměř nedosažitelný cíl,“ uvedl Hyman. Ačkoli některé výzkumy ukazují podobnosti v mozkových vzorcích mezi rodiči a dětmi – což může naznačovat genetické vlivy – dodal: „Zatím jsem neviděl kvalitní studii, která by tyto vlivy dokázala oddělit od vlivů prostředí.“
Psychoterapeutka Janel Colemanová, sociální pracovnice s licencí LMSW, dává při hodnocení duševního zdraví svých klientů přednost faktorům mimo mozek – například tomu, zda mají silnou sociální oporu v rodině, mezi přáteli či v komunitě.
„Pokud lidé tráví většinu času sami, zvyšuje se riziko, že se propadnou do negativních myšlenkových vzorců,“ uvedla pro Epoch Times. „Chybí jim totiž někdo, kdo by je povzbudil, připomněl jejich úspěchy a pozvedl je.“
Podle Amy Serinové je sice obtížné předpovídat duševní poruchy, ale lze analyzovat existující vzorce přemítání a tím odhadnout, kam až mohou negativní myšlenky vést, pokud se situace neřeší – a jak hluboký dopad mohou mít na život člověka, pokud se nezastaví včas.
Jak se vymanit z negativní sebezaměřenosti
Bez ohledu na to, zda bude možné předvídat depresi pomocí mozkových skenů, odborníci se shodují, že rozpoznání a přerušení negativních myšlenkových vzorců je pro duševní zdraví klíčové.
O tom se přesvědčila i Katy Parkerová, kterou nečekaně srazilo auto kolegy. Během okamžiku se její aktivní život plný cestování změnil v pobyt v nemocnici a úplnou závislost na manželovi. Rozvinula se u ní těžká úzkost a byla jí diagnostikována posttraumatická stresová porucha.
Neschopnost pracovat nebo se o sebe postarat ji přivedla do stavu bezmoci a deprese.
„Říkala jsem si: ‚Když se vzdám práce, co mi zbyde? Už nejsem k ničemu,‘“ svěřila se Epoch Times. Jako křesťanka věřila, že ji Bůh povolal ke službě prostřednictvím práce, a proto měla pocit: „Když odejdu, zklamu Jeho i ostatní.“
Její vnitřní zápas dospěl až k sebevražedným myšlenkám. „Nechtěla jsem zemřít,“ říká, „nechtěla jsem ale ani ten život, který jsem tehdy měla.“
Trvalo dlouho, než požádala o pomoc. Jakmile však našla vhodnou podporu, naučila se metodu kognitivně-behaviorální terapie zvanou technika sestupného šípu (downward arrow technique), která jí pomohla odhalit skrytá jádrová přesvědčení stojící za jejími škodlivými myšlenkovými vzorci.
Klíčový okamžik přišel, když během rekonvalescence nezvládla cvičení v posilovně a cítila se „hloupě“ a „neschopně“. Terapeut jí pomohl vystopovat tento vzorec až do dětství.
„Došli jsme k jádrovému přesvědčení, že jsem hloupá – kdysi mi to někdo řekl jako dítěti,“ vzpomíná Parkerová. Naučila se přehodnotit svůj pohled a vidět, že ve své fázi zotavení dělala maximum. Postupně techniku spojila se svou vírou a začala hledat v Bibli důkazy, které její negativní přesvědčení vyvracely. Dnes pracuje jako koučka pro duševní pohodu, autorka zaměřená na trauma a průvodkyně při ztrátě.
Podobnou zkušenost má i Grace Ogrenová, která dnes působí jako spisovatelka a výzkumnice v Recovery.com. Pomohla jí metoda zvaná checking the facts – tedy ověřování pravdivosti myšlenek. „Začala jsem úplně malými kroky – hledala jsem jediný důvod, proč daná myšlenka nemusí být pravdivá, nebo proč není nutné jí věřit,“ popsala.
Praktické kroky
Tyto techniky může použít kdokoli, kdo chce překonat nezdravé myšlenkové vzorce.
Janel Colemanová doporučuje vést si deník myšlenek, který pomůže odhalit, kam naše mysl tíhne v momentech vnitřního soustředění. Poté můžeme přejít k uvědomělé sebereflexi – položit si otázky jako „Co to o mně vypovídá?“ nebo „Nakolik je to pro mě pravdivé?“, které pomohou objevit a přehodnotit vlastní jádrová přesvědčení.
James Hyman dodává, že si můžeme všímat, jak o sobě mluvíme. Oblast ACC podle něj sleduje náš jazyk – a pokud o sobě mluvíme negativně, mozek reaguje, jako by nám tato slova říkal někdo jiný. „Ale když to obrátíme, mělo by to mít stejně pozitivní účinek,“ říká – chvála a povzbuzení tedy působí v mozku podobně jako vnější uznání.
Právě proto je podpůrná síť tak důležitá pro vymanění se z negativních vzorců. Jak upozorňuje Colemanová, lidé kolem nás – přátelé, rodina či komunita – mohou připomínat naše hodnoty, povzbuzovat nás a pomoci nám zabránit pádu do depresivních či úzkostných stavů.
Ogrenová tuto oporu našla u své terapeutky, rodičů i ve své církvi. „Cítím, že byli jakoby mými pohonnými silami – ti, kdo mě znovu rozhýbali,“ říká. „Někdo věřil, že se mohu uzdravit – vlastně všichni z nich – a to pro mě bylo zásadní.“
–ete–
