Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě
Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován dle anglické verze newyorské edicedeníku The Epoch Times z 18. června 2020.
Obsah
1. Komunismus: ďábel, který je odhodlán zničit lidstvo
2. Ďáblovy způsoby a prostředky
3. Komunismus jako ďáblova ideologie
4. Metafyzické pochopení ďábla
5. Mnoho tváří ďábla
6. Socialismus jako úvodní stadium komunismu
7. Idealizace komunismu
8. Ničení kultury a morálky
9. Návrat k Bohu a tradici
***
Úvod
Zhroucení komunistických režimů v Sovětském svazu a ve východní Evropě znamenalo konec padesátileté studené války mezi kapitalistickým táborem na Západě a komunistickým táborem na Východě. Mnozí lidé byli proto optimističtí a věřili, že komunismus se stal historií.
Smutnou pravdou však je, že proměněná komunistická ideologie naopak přetrvala a pevně zakořenila po celém světě. V Číně, Severní Koreji, na Kubě a ve Vietnamu jsou otevřeně komunistické režimy. V zemích východní Evropy mají komunistická ideologie a zvyky stále významný vliv a v zemích afrického a jihoamerického kontinentu se socialismus praktikuje pod praporem demokracie a republikanismu. A pak jsou národy Evropy a Severní Ameriky, jež se staly hostiteli komunistických vlivů, aniž by si toho lidé byli vůbec vědomi.
Komunismus plodí válku, hladomor, vraždění a tyranii. Tyto jevy jsou děsivé samy o sobě, avšak škoda způsobená komunismem dosahuje ještě daleko větších rozměrů. Mnozí lidé si postupně uvědomili, že na rozdíl od jakéhokoliv jiného systému v historii komunismus vyhlašuje válku lidstvu samotnému – včetně lidských hodnot a lidské důstojnosti.
Poté, co komunismus zřídil totalitní diktatury v Sovětském svazu a Číně, stačilo mu pouze jedno století, aby zavinil více než 100 milionů nepřirozených úmrtí, zotročil miliardy lidí a přivedl svět na pokraj jaderné války a zničení. Úmyslné ničení rodiny, podněcování společenských nepokojů a útoky na morálku lidstva, kterých se komunismus dopouští, mají zhoubný vliv na samotné základy civilizace.
Jaká je povaha komunismu? Co je jeho cílem? Proč je pro něj lidstvo nepřítelem? A jak mu můžeme uniknout?
1. Komunismus: ďábel, který je odhodlán zničit lidstvo
Komunistický manifest začíná slovy: „Evropou obchází přízrak – přízrak komunismu.“ Použití termínu „přízrak“ nebylo pouhým rozmarem Karla Marxe. Jak tvrdíme v této knize, komunismus nemá být chápán jako ideologické hnutí, politická doktrína ani jako nezdařený pokus o nalezení nového způsobu spravování lidských záležitostí. Místo toho by měl být chápán jako ďábel – zlý přízrak ukovaný z nenávisti, zkaženosti a dalších živelných sil ve vesmíru.
Po studené válce jed komunismu nejenže nadále poškozoval postkomunistické země, ale také se rozšířil dále do světa. Od té doby ideologická infiltrace komunismu umožnila přízraku ovlivňovat lidskou společnost v globálním měřítku. Mnoho lidí si tak nyní dokonce myslí, že temná přání komunismu jsou jejich vlastní. Tito lidé ztratili svoji schopnost posoudit, co je správné a nesprávné, a schopnost rozlišit dobro od zla. Ďáblovo spiknutí bylo téměř dokonáno.
A tak zatímco přízrak gratuloval sám sobě, potěšen svým zlověstným vítězstvím, většina lidí si myslela, že byl zničen. Není nic nebezpečnějšího než lidstvo na pokraji zkázy, které v nevědomosti oslavuje ďáblův triumf.
2. Ďáblovy způsoby a prostředky
Člověk byl stvořen nebesy a soucit nebes člověka dlouho ochraňoval. To ďábel ví, a tak se pustil do narušování tohoto spojení, aby zkazil člověka tak, že už se o něj nebesa nebudou více starat. Ďábel chce podkopat kulturu, kterou nebesa lidstvu poskytla, a pokazit lidskou morálku, aby tak pokřivil člověka a způsobil, že nebude hoden spásy.
V srdci každého člověka přebývá dobro i zlo, Bůh i ďábel. Život může poklesnout do morálního úpadku, nebo se povznést kultivací morálky. Ti, kdo věří v existenci nebes, vědí, že pokud budou usilovat o morální chování a myšlení, mohou být jejich spravedlivé myšlenky nebesy posíleny a nebesa potom dovolí, aby se staly zázraky. Nebesa také člověku pomohou, aby jeho morální úroveň stoupala a on se mohl stát ušlechtilejší bytostí, a nakonec mu umožní se do nebe vrátit.
Osoba nízkých mravů je naproti tomu naplněna sobectvím: touhou, chamtivostí, ignorancí a zpupností. Zatímco nebesa takové myšlenky a činy nikdy neuznají, ďábel je bude zesilovat. Tím, že v člověku posílí sobeckost a aroganci, bude jej manipulovat k páchání zla, čímž si bude člověk vytvářet karmu a prohlubovat svůj morální úpadek, až ho nakonec bude očekávat jedině peklo.
Pokud dojde k celkovému poklesu morálních měřítek lidské společnosti, ďábel bude tyto trendy urychlovat s cílem vytvořit lidem ještě více provinění a více karmy, aby v konečném důsledku dovedl lidstvo k úplnému zničení. Nepokoje, které začaly v 18. století v Evropě, a s nimi související pokles morálky daly ďáblu příležitost. Krůček po krůčku se pustil do rozvracení měřítek pro rozlišení dobra a zla. Podporoval ateismus, materialismus, darwinismus a filozofii boje.
Jako svého vyslance mezi lidmi si ďábel vybral Karla Marxe. Marxův Komunistický manifest z roku 1848 se zasazuje o násilné zničení soukromých podniků, sociálních tříd, národů, náboženství a rodiny. Pařížská komuna z roku 1871 byla prvním ďáblovým pokusem o uchopení moci.
Marxovi stoupenci tvrdí, že ústřední otázkou marxistické politické vědy je politická moc. To je pravda jen částečně. Jakmile si plně uvědomíme, jaké jsou konečné cíle komunismu, zjistíme, že politická moc je pro komunistický projekt důležitá, ale zároveň na ní až tak nezáleží. Politická moc umožňuje využívat rychlé prostředky k rozsáhlému zkažení lidstva. S pákami moci mohou komunisté prosazovat svoji ideologii násilím, a tak mohou vymýtit tradiční kulturu v průběhu pouhých desetiletí či let. Přesto na moci rovněž nezáleží, protože i bez státního aparátu má ďábel další prostředky k využívání slabostí a nedostatků člověka: podvádí, přivlastňuje si, vnucuje, mate a tím převrací tradiční hodnoty, podrývá pořádek a vytváří nepokoje. Rozděluje a panuje s cílem získat globální kontrolu.
3. Komunismus jako ďáblova ideologie
Nebesa pro lidskou společnost ustavila bohatou kulturu založenou na univerzálních hodnotách. Tak pro lidi připravila cestu, aby se jednou mohli do nebe vrátit. Komunismus a tradiční kultura, která má božský původ, jsou neslučitelné.
Jádrem kultury šířené zlým přízrakem je ateismus a materialismus: spojením vlivu prvků německé filozofie, francouzské sociální revoluce a britské politické ekonomie vzniklo světské náboženství, které mělo být dosazeno na pozici, již předtím v tradičních kulturách obývali bohové a pravověrné víry.
Komunismus obrací svět ke své vlastní církvi a přivádí všechny aspekty společenského života pod svoji kontrolu a vliv. Ďábel vstoupil do lidské mysli a přiměl člověka, aby se vzbouřil proti nebesům a odvrhl tradice. Takto démon směruje člověka k jeho vlastní záhubě.
Ďábel si vybral Karla Marxe a další jako své vykonavatele, aby se postavili proti principům, které nebesa stanovila pro lidskou společnost, a zničili je. Podporuje třídní boj a zrušení zavedených společenských struktur. Na Východě zahájil násilnou revoluci a ustavil totalitní stát, který sjednotil politiku a světské náboženství. Na Západě zavádí progresivní, nenásilný komunismus prostřednictvím vysoké úrovně zdanění a přerozdělování bohatství. V celosvětovém měřítku se snaží rozšířit komunistickou ideologii do všech politických systémů s cílem podkopat národní státy a vytvořit globální vládnoucí orgán. Toto je „ráj na zemi“ slibovaný v komunismu, předpokládaná kolektivní společnost bez tříd, národů nebo vlád, založená na principu „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“.
Komunismus používá svůj program vytváření „ráje“ na zemi, aby podpořil ateistické pojetí „společenského pokroku“. Využívá materialismus k oslabení duchovních snah lidstva, včetně víry v božskou existenci a náboženství, aby komunistické ideologii umožnil vstoupit do každé sféry, včetně politiky, ekonomiky, školství, filozofie, historie, literatury, umění, společenských věd, přírodních věd, a dokonce i do náboženství. Komunismus podobně jako rakovina metastazuje a během svého šíření postupně odstraňuje jiná přesvědčení, včetně duchovní víry. Na druhé straně ničí národní svrchovanost, identitu a morální a kulturní tradice lidstva, čímž člověka vede ke zničení. V Komunistickém manifestu Marx prohlásil: „Komunistická revoluce je nejradikálnějším rozchodem s tradičními vlastnickými vztahy; není divu, že v průběhu jejího rozvoje se nejradikálněji účtuje s tradičními idejemi.“ Sám Marx tak přesně shrnul praxi komunismu probíhající v posledních dvou stoletích.
Bůh je zdrojem morálního řádu a jeho morálka je věčná a neměnná. Morální standardy nikdy nebudou určovány člověkem a ani nemohou být lidskými silami změněny. Komunismus se pokouší odsoudit morálku společnosti k zániku a stvořit komunistického „nového člověka“, který ustaví novou morálku. Zatímco popírá skutečnou morálku, snaží se pomocí negativních metod postupně odstraňovat z lidských tradic pozitivní prvky. Jeho cílem je rozšířit negativní prvky po celém světě.
Tradiční zákony byly vytvořeny na základě morálních hodnot a jsou určeny k udržování morálky. Komunismus se snaží oddělit morálku od zákona a poté ničí morálku tím, že vytváří škodlivé zákony a zlovolně vykládá zákony tradiční.
Bůh v tradiční kultuře vyzývá člověka, aby byl laskavý; komunismus podněcuje třídní boj a obhajuje násilí a zabíjení.
Bůh ustavil rodinu jako základní jednotku společnosti; komunismus věří, že rodina je projevem soukromého vlastnictví a kapitalistického systému, a hrozí, že ji odstraní.
Bůh dává člověku svobodu získat bohatství a právo zlepšit svůj životní úděl; komunismus se snaží převzít úplnou kontrolu nad životem ekonomiky tím, že zruší soukromé vlastnictví, vyvlastní majetek lidí, zvýší daně a monopolizuje úvěry a kapitál.
Bůh ustavil formy, které by měly morálka, vláda, právo, společnost a kultura převzít; komunismus usiluje o „násilné svržení celého dosavadního společenského řádu“.
Bůh předal člověku jedinečnou formu tradičního umění, které mělo sloužit jako prostředek k předávání jeho obrazu; tradiční umění připomíná lidstvu krásu nebes, posiluje víru, povznáší morálku a posiluje ctnost. Komunismus na druhé straně vede člověka k uctívání pokřivených moderních výtvorů – umělecké tvorby, která potlačuje naši božskou povahu. Dává průchod démonickému tíhnutí k chaosu a nepořádku a manipuluje umělecký svět rozšiřováním nízkých, ošklivých, pokřivených, zlých a dekadentních myšlenek.
Bůh si přeje, aby byl člověk skromný a cítil úctu a údiv nad božským stvořením. Komunismus povzbuzuje démonickou stránku a aroganci v nitru člověka a dodává mu odvahu ke vzpouře proti Bohu. Zesiluje zlou stránku, která je součástí lidské povahy, a pod myšlenkou „svobody“ povzbuzuje člověka k jednání, které nerespektuje žádné morální hranice a je činěno bez pocitu povinnosti nebo břemene. Využívá slogan „rovnosti“, aby vyvolával závist a marnivost, neboť člověk je pokoušen slávou a hmotnými zájmy.
Po druhé světové válce komunisté rozšířili své vojenské a ekonomické impérium a komunistický blok a svobodný svět se po celá desetiletí vzájemně potýkaly. Komunistická doktrína se v zemích pod komunistickou nadvládou stala sekulárním náboženstvím a nezpochybnitelnou pravdou, zapsanou v učebnicích. Ale i jinde komunismus zakořenil a měl obrovský vliv v jiných podobách.
4. Metafyzické pochopení ďábla
Ideu ďábla, na niž v tomto textu odkazujeme, zde představujeme jako nadpřirozenou moc. Abychom porozuměli chaosu, který ďábel ve světě rozsévá, musíme napřed plně pochopit pravou podstatu komunismu.
Řečeno jednoduše, přízrak komunismu je tvořen nenávistí. Čerpá svou energii z nenávisti, která se zvedá v lidském srdci.
Duch komunismu je svázán se satanem; někdy jsou tyto dvě entity nerozlišitelné, a proto o nich nebudeme uvažovat jako o dvou samostatných bytostech.
Ďáblova uspořádání se projevují jak na Východě, tak na Západě, v každé profesi a ve všech oblastech života. Někdy je jeho síla rozdělena, někdy je koncentrována. Někdy použije jednu taktiku, a jindy zase jinou. Ve svém jednání nenásleduje nějaký jednoduchý vzor.
Ďábel je iniciátorem neomezené války proti lidstvu. Války, která proměnila náboženství, rodinu, politiku, ekonomiku, finance, vojenské záležitosti, vzdělání, akademii, umění, média, zábavu, lidovou kulturu, sociální záležitosti a mezinárodní vztahy v bojiště.
Temná energie ďábla se může šířit z jedné sféry, skupiny nebo hnutí do dalších. Například poté, co na Západě v 70. letech zesláblo hnutí proti vietnamské válce, začal ďábel manipulovat vzpurné adolescenty, aby nasměrovali svoji energii do podpory feminismu, environmentalismu a legalizace homosexuality. Ďábel pak tyto snahy využil k podkopání západní civilizace zevnitř.
Ďábel může přeměnit lidi, kteří nemají dobré úmysly, na své vykonavatele v lidském světě. Může využít pokrytectví k oklamání soucitných a nevinných lidí, kteří pak budou obhajovat jeho chování.
Ďáblovi vykonavatelé – z nichž většina si ani neuvědomuje, jakou roli sehrávají – jsou všude v celé společnosti, od společenských elit přes střední až po nižší třídu. Jeho aktivity se tak někdy projevují jako revoluce vedené zdola nahoru, někdy jako spiknutí směřující shora dolů, někdy jako reformy organizované ze středu.
Ďábel může měnit formu a existovat na několika místech najednou. K vykonávání své práce využívá nízkých bytostí a duchů existujících v jiných dimenzích. Tyto bytosti se živí negativními energiemi v člověku, jako je nenávist, strach, zoufalství, arogance, vzpurnost, závist, žádostivost, vztek, zuřivost, lenost a další. Nástroji, které ďábel používá, jsou pornografie a drogová závislost.
Ďábel je tajnůstkářský a je naplněn lstí. Využívá lidské chamtivosti, hříšnosti a temnoty, aby dosáhl svých cílů, a pokud se myšlenky člověka shodují s těmito vlastnostmi, ďábel může tohoto člověka ovládat. Často si lidé myslí, že jednají podle vlastních myšlenek, ale neuvědomují si, že jsou manipulováni.
5. Mnoho tváří ďábla
Tak jako ďábel nosí mnoho jmen i komunismus se projevuje mnoha způsoby. Démon zastává protichůdné pozice k oklamání lidí: totalitní režim, nebo demokracii; plánovanou ekonomiku, nebo tržní ekonomiku; kontrolu tisku, nebo absolutní svobodu slova; opozici vůči homosexualitě v některých zemích, nebo legalizace homosexuality v jiných zemích; bezohledné ničení životního prostředí, či naopak hlasité domáhání se jeho ochrany, a tak dále.
Může zastávat násilnou revoluci, nebo obhajovat pokojnou transformaci. Může se projevovat jako politický a ekonomický systém, nebo jako ideologický trend v umění a kultuře; může mít formu čirého idealismu, nebo chladnokrevných intrik. Komunistické totalitní režimy jsou jen jedním projevem tohoto démona. Marxismus-leninismus a maoismus jsou jen jedním projevem ďáblova klamu.
Od utopického socialismu v 18. století se ve světě objevilo mnoho rozličných ideologických proudů: vědecký socialismus, fabiánský socialismus, syndikalismus, křesťanský socialismus, demokratický socialismus, humanitarismus, eko-socialismus, sociální kapitalismus, marxismus-leninismus a maoismus. Tyto ideologie lze rozdělit do dvou typů: násilný komunismus a nenásilný komunismus. Infiltrace a postupná eroze stávajícího stavu ve společnosti jsou hlavními taktikami, které přijaly nenásilné formy komunismu.
Jedním ze způsobů, kterými ďábel klame, je to, že rozehrál své plány v opačných táborech Východu a Západu současně. Zatímco rozsáhle okupoval Východ, navlékl si novou masku a vkradl se i na Západ. Britská Fabiánská společnost, německá Sociálně-demokratická strana, Druhá internacionála ve Francii, Socialistická strana ve Spojených státech a mnoho dalších socialistických stran a organizací rozesely semínka destrukce do západní Evropy a Severní Ameriky.
Během studené války si někteří lidé na Západě uvědomili, jaké mají štěstí, že nemusejí zažívat vraždění, koncentrační tábory, hladovění a čistky, a že žijí v luxusu a svobodě. Někteří socialisté z humanitárního hlediska veřejně odsoudili násilí páchané v Sovětském svazu a mnoho lidí ztratilo ostražitost.
Démon komunismu nosí na Západě mnoho rozličných a složitých masek a operuje pod mnoha prapory, takže je takřka nemožné se před ním ohlídat. Níže uvádíme školy a hnutí, které byly buďto odvozeny od komunismu, nebo byly komunismem zneužity pro jeho účely: liberalismus, progresivismus, frankfurtská škola, neomarxismus, kritická teorie, alternativní kultura 60. let, protiválečné hnutí, sexuální svoboda, legalizace homosexuality, feminismus, environmentalismus, sociální spravedlnost, politická korektnost, keynesiánská ekonomika, avantgardní umění a multikulturalismus.
6. Socialismus jako úvodní stadium komunismu
Na Západě se mnoho lidí dívá na socialismus a komunismus jako na dvě oddělené věci. Díky tomu může socialismus vzkvétat. Ve skutečnosti je socialismus podle teorie marxismu-leninismu prostě jen prvotní fází komunismu.
V roce 1875 ve své Kritice gothajského programu Marx předložil myšlenku, že existuje úvodní a pokročilá, „vyšší“ fáze komunismu. V reakci na změny v mezinárodní situaci v té době Friedrich Engels ve svých pozdních letech také navrhoval myšlenku „demokratického socialismu“, v němž se politická moc získávala prostřednictvím hlasování. Demokratický socialismus byl přijat vůdci a teoretiky sociálně demokratických stran Druhé internacionály a dnes se stal programem levicových stran v mnoha kapitalistických státech po celém světě. Lenin jasně definoval socialismus i komunismus: socialismus považoval za úvodní stadium komunismu a komunismus se měl budovat na socialistických základech. Státní vlastnictví a plánovaná ekonomika socialismu jsou součástí počátečních příprav na komunismus.
Socialismus byl vždy součástí marxismu a mezinárodního komunistického hnutí. V současnosti, přestože se zdá, že větve socialismu a levicové doktríny, které jsou populární na Západě, na povrchu nemají s komunismem nic společného, jsou to prostě jen nenásilné formy téže základní ideologie. Namísto násilné revoluce tyto strany získávají moc na základě voličských hlasů. Místo přímého státního vlastnictví, které funguje v komunistických režimech, se v západních zemích používá metoda vysokého zdanění, která slouží stejnému cíli. A místo plánované ekonomiky fungují na Západě systémy s vysokou mírou sociálního zabezpečení, které jsou jen alternativními formami s tímtéž cílem. Vytvoření sociálního státu je důležitou součástí realizace socialismu v západních zemích.
Abychom tedy porozuměli nebezpečí komunismu či socialismu, nemůžeme se zaměřovat jen na násilí a vraždění páchaná režimy, které tyto ideologie zastávají. Totalitní komunismus a zdánlivě nenásilné formy socialismu jdou ruku v ruce, protože komunismus se vyvíjí ze své úvodní fáze a stejně jako živý organismus roste pozvolna. Jestliže by se ze svobodné země stal totalitní režim přes noc, drastický rozdíl mezi propagandou a realitou by většinu lidí šokoval. Mnoho z nich by proti tomu bojovalo, nebo přinejmenším se pasivně stavělo na odpor. To by totalitní moc přišlo draho a režim by se pravděpodobně musel uchýlit k masovému vraždění, aby tento odpor odstranil. To je jeden z hlavních důvodů, proč se Sovětský svaz a Čínská lidová republika uchýlily k masovému zabíjení svých vlastních občanů v dobách míru.
Na rozdíl od totalitních režimů socialismus v demokratických zemích pomalu ujídá lidem z jejich svobod skrze legislativu – stejně jako v té metafoře o pomalu vařící se žábě. Proces ustavování socialistického systému trvá desítky let či celé generace, což lidi postupně vede do stavu apatie, netečnosti vůči socialismu, na nějž si zvyknou, a to jen podporuje tento klam. Podstata a cíl tohoto typu postupného socialismu se ve své podstatě nijak neliší od násilné formy.
Některé socialistické či sociální státy na Západě dnes používají myšlenku „obecného blaha“ s cílem přesvědčit své obyvatele, aby se zřekli svých osobních svobod. Občané v těchto zemích si zachovávají určité politické svobody pouze proto, že socialismus se tam ještě nestal silným politickým systémem. Socialismus však není statickým konceptem. Socialistické země si za svůj prvotní cíl stanovily rovnost výsledku, a tak ve jménu pokroku zcela jistě oberou lidi o jejich svobodu. Socialismus prochází nevyhnutelným přechodem ke komunismu a spolu s tím jsou lidé neustále ochuzováni o svá práva.
Socialismus využívá myšlenky garance „rovných práv“ skrze legislativu, ale ve skutečnosti podporuje úpadek morálních hodnot a zbavuje lidi svobody tíhnout k dobru. Za normálních podmínek mají různí lidé přirozeně různé náboženské přesvědčení, morální standardy, kulturní znalosti, úroveň vzdělání, inteligenci, statečnost, píli, smysl pro zodpovědnost, míru agresivity, schopnost inovace, podnikání a tak dále. Je samozřejmě nemožné přinutit lidi k rovnosti tím, že náhle pozvedneme ty, kteří jsou na nižších úrovních – a tak místo toho socialismus uměle omezuje ty, kteří jsou na úrovních vyšších. Zvláště pokud jde o morální hodnoty, socialismus na Západě používá výmluvy jako „antidiskriminace“, „hodnotová neutralita“ nebo „politická korektnost“, aby útočil na schopnost základního morálního rozlišování lidí. Je to stejné, jako kdyby se pokusil o odstranění morálky jako takové. Ruku v ruce s tím přichází legalizace a normalizace bezbožnosti a rouhavých slov v řeči, sexuální perverznosti, démonické umění, pornografie, hazardní hry a užívání drog. Výsledkem je jakási převrácená diskriminace těch, kteří věří v Boha a usilují o morální pozvednutí, s cílem jejich marginalizace a následné snahy o jejich úplné odstranění.
7. Idealizace komunismu
Ještě i dnes stále existuje mnoho lidí ze Západu, kteří mají o komunismu idealistické představy. Nikdy nežili v komunistické zemi a nezažívali v ní utrpení, a proto nemají představu, co komunismus v praxi skutečně znamená. Během studené války se mnoho intelektuálů, umělců, novinářů, politiků a mladých studentů ze svobodného světa vydalo do Ruska, Číny nebo na Kubu jako turisté a cestovatelé. To, co viděli, nebo spíše co jim bylo umožněno vidět, bylo zcela odlišné od skutečné reality každodenního života lidí v těchto zemích.
Komunistické země se zdokonalily v klamání cizinců: všechno, co zahraniční návštěvníci viděli, bylo pečlivě vytvořeno, aby to vyhovovalo jejich vkusu, včetně modelových vesnic, továren, škol, nemocnic, center péče o děti a věznic. Recepční a průvodci, s nimiž se setkali, byli členové komunistické strany nebo ti, kteří byli považováni za politicky spolehlivé. Prohlídky byly předem připravené a nazkoušené. Návštěvníky přivítali květinami, vínem, tancem, zpěvem a bankety. Smály se na ně malé děti i úředníci. Poté je vzali mezi „tvrdě pracující lid“, aby jim ukázali, že mohou svobodně mluvit jako rovnoprávní občané, a potom s nimi zavítali mezi usilovně studující studenty a na krásné svatby.
To, co jim však neukázali, byly zinscenované soudní procesy, hromadné rozsudky, skupinové lynče, bojové schůze, únosy, vymývání mozků, samotky, tábory nucených prací, masakry a krádeže půdy a majetku. Nezažili hladomory, nedostatek veřejných služeb a soukromí, odposlechy, policejní sledování, špehující sousedy a informátory na každém kroku ani brutální politické boje ve vedení strany a extravagantní přepych stranické elity. Neviděli utrpení obyčejných lidí.
Návštěvníci si neuvědomili, že to, co pro ně bylo sehráno jako ukázka standardního života v komunistické zemi, bylo falešné. Poté propagovali komunismus na Západě prostřednictvím knih, článků a projevů a mnozí z nich ani nevěděli, že byli obelháni. Několik málo lidí zahlédlo „ve stavbě trhliny“, ale většina z nich později spadla do jiné pasti: viděli sami sebe jako „spolucestující“ a přijali čínský postoj „neprat špinavé prádlo před cizinci“. Zabíjení, hladomor a represe v komunistických zemích odůvodňovali jako pouhou součást ceny, kterou je třeba zaplatit během přechodu společnosti ke komunismu. Byli přesvědčeni, že i když je cesta ke komunismu pokřivená, budoucnost bude světlá. Odmítli říkat pravdu, protože by tím očerňovali jméno „socialistického projektu“. Neměli odvahu říkat pravdu a zvolili si ostudné mlčení.
V komunistické utopii jsou všichni lidé svobodní a rovnoprávní, nedochází k útlaku ani vyvlastňování, je zde materiální hojnost, každý dává podle svých schopností a dostává podle svých potřeb. Je to učiněné nebe na zemi, kde má každý člověk možnost se svobodně rozvíjet. Lidská společnost tohoto druhu je však pouhým výplodem fantazie a obraz této fantazie použil ďábel jako návnadu k oklamání lidí.
Ve skutečnosti drží v rukou moc nepočetná elita. Reálný komunismus je totalitní aparát řízený malou skupinkou, která využívá mocenského monopolu k potlačování, zotročování a okrádání většiny. V některých socialistických zemích zatím ještě k tomuto kroku nedošlo, a tak se zdá, že je jejich režim mírný. Když budou příznivé podmínky, všechno se změní a naivní přívrženci socialistické utopie zjistí, že na lítost je už příliš pozdě.
8. Ničení kultury a morálky
Ďábel dosadil své vykonavatele do všech oblastí a národů a pomocí nich vedl nevědomé a důvěřivé lidi k tomu, aby urychlili svou cestu k vlastní záhubě.
Komunismus učí lidi, aby se postavili proti duchovní víře a odvrhli bohy. Zahajuje útoky na náboženství zvnějšku a zároveň manipuluje lidmi, aby poškozovali náboženství zevnitř. Náboženství byla zpolitizována, komercializována a přeměněna na zábavu. Mnozí morálně zkorumpovaní kněží falešně interpretují náboženské texty, zavádějí své následovníky a došli tak daleko, že se dopouštějí cizoložství s laickými členy své církve, a dokonce i pedofilie.
Tento chaos zanechal upřímné náboženské věřící ve zmatku a vzal jim naději. Před pouhým stoletím byla neochvějná duchovní víra znakem morálky a slušnosti. Nyní jsou náboženští věřící považováni za hloupé a pověrčivé. Nechávají si svoji víru sami pro sebe, a dokonce ani mezi svými přáteli o své víře nemluví z obavy, že se jim budou posmívat.
Dalším důležitým cílem komunismu je zničení rodiny pomocí myšlenek o „rovnosti pohlaví“ a „sdílení bohatství a manželky“. 20. století zaznamenalo velkou vlnu moderních feministických hnutí, která podporovala sexuální svobodu, smazání rozdílů mezi pohlavími, útočila na takzvaný „patriarchát“ a oslabovala roli otce v rodině.
Tato hnutí změnila definici manželství, podporovala legalizaci a legitimizaci homosexuality, podporovala „právo“ na rozvod a potrat a využívala politiku sociální podpory k tomu, aby efektivně podporovala a dotovala rodinu o jednom rodiči. To všechno vedlo ke zhroucení rodin, k rozšiřování chudoby a růstu zločinnosti. Jedná se o jednu z nejděsivějších změn společnosti za posledních několik desetiletí.
Pokud jde o oblast politiky, zatímco komunistické režimy pokračovaly se svými tvrdými diktaturami, stranická politika ve svobodných společnostech se dostala do krize. Komunismus ve snaze manipulovat velké politické strany využil mezery v právních a politických systémech demokratických národů. Pro volební vítězství se politici uchýlili ke špinavým trikům a pronášeli sliby, které nikdy nemohli splnit. V důsledku vlivu komunismu se politické strany po celém světě často pohybují někde na levé straně politického spektra, obhajují vyšší daně, vyšší výdaje na sociální péči, velký vládní aparát a intervencionismus – které se všechny snaží ukotvit v legislativě. Chování vlády hraje obrovskou roli ve formování společnosti a s levicově orientovanou vládou přichází také levicová ideologie, která se infiltruje do celé společnosti, indoktrinuje mládež a ta na oplátku volí další levicové kandidáty.
Akademická oblast, která má hrát roli nositele moudrosti a kultury věků, byla také podkopána. V první polovině 20. století zosnoval komunistický přízrak systematické zničení vzdělávacího systému. Čína, známá svou hlubokou starodávnou kulturou, zažila hnutí za novou kulturu dokonce ještě před založením komunistické strany. To byla součást úsilí o oddělení čínského lidu od jeho vlastních tradic. Poté, co se komunisté chopili moci, znárodnili vzdělávací systém, naplnili učebnice ideologií strany a přeměnili generace mladých Číňanů na zuřivá „vlčí mláďata“, což je čínský termín odkazující na ty, kteří vyrostli za komunismu a byli indoktrinováni k tomu, aby nenáviděli a zabíjeli třídní nepřátele.
Na Západě přízrak pod praporem „vědy a pokroku“ odstartoval hnutí progresivního vzdělávání, aby získal kontrolu nad filozofií, psychologií, pedagogikou a nakonec celým vzdělávacím systémem, a tak indoktrinoval učitele a pracovníky ve vzdělávání. Středoškolské vzdělání začalo vylučovat ortodoxní myšlenky a tradiční morálku; akademické standardy byly sníženy tak, aby studenti byli méně sečtělí a gramotní, a v důsledku toho méně schopní tvořit si vlastní úsudek a používat zdravý rozum. Studentům byl vštěpován ateismus, teorie evoluce, materialismus a filozofie boje.
Po protestní kultuře 60. let se obhájci politické korektnosti stali myšlenkovou policií, která donutila učitele indoktrinovat studenty všelijak pokroucenými myšlenkami. Studenti nyní absolvují školu bez silného morálního kompasu, bez znalosti základů vlastní kultury, postrádají zdravý rozum a smysl pro zodpovědnost. Jsou ponecháni, aby slepě následovali dav, a tak se přidávají ke společenskému úpadku.
Ve společnosti mezitím dochází ke zneužívání drog, zvyšování míry kriminality, mediální sféra je plná sexu a násilí, umělecký svět považuje ohyzdné věci za krásné a mezi lidmi působí všelijaké zlé sekty a okultní skupiny. Mladí lidé slepě uctívají filmové a televizní hvězdy, ztrácejí čas při on-line hrách a na sociálních sítích, a v důsledku toho jsou sklíčení a demoralizovaní. Nesmyslné násilí terorismu proti nevinným lidem porušuje všechna morální měřítka stanovená tradicí a vede lidi k zoufalým obavám o budoucnost a bezpečnost světa.
9. Návrat k Bohu a tradici
Lidskou civilizaci předala člověku nebesa. Čínská civilizace zažila prosperitu dynastií Chan a Tchang a západní civilizace dosáhla svého vrcholu v období renesance. Pokud lidské bytosti dokáží zachovat civilizaci, kterou jim nebesa dala, potom si lidé budou schopni udržet s nebesy spojení a budou moci porozumět Zákonu, kterému je bude Bůh učit, až se vrátí do lidské říše. Pokud lidé zničí svou kulturu a tradice a morálka společnosti se zhroutí, lidé nebudou chápat boží učení, protože jejich karma a hříchy budou příliš velké a jejich myšlení bude příliš vzdálené božím pokynům. To je pro lidstvo nebezpečné.
Žijeme v éře zoufalství, ale i naděje. Nevěřící si v životě užívají smyslná potěšení. Věřící čekají na návrat Boha, ve zmatku a vnitřně znepokojeni.
Komunismus je pohromou lidstva. Jeho cílem je zničit lidskou společnost a jeho uspořádání je pečlivé a přesné. Toto spiknutí bylo tak úspěšné, že bylo téměř dokonáno. Ďábel nyní řídí náš svět.
Dávná moudrost lidstva praví, že jediná spravedlivá myšlenka přemůže sto nepravostí. Když se v člověku projeví jeho buddhovská povaha, zatřese světem o deseti směrech. Ďábel se zdá být silný, ale před Bohem není ničím. Pokud si lidé dokáží zachovat upřímnost, laskavost, soucit, toleranci a trpělivost, nebesa je budou ochraňovat a ďábel nad nimi nebude mít žádnou moc.
Stvořitelův soucit je nekonečný a každý život má šanci uniknout katastrofě. Bude-li lidstvo schopno obnovit své tradice, pozvednout svou morálku a vyslyšet soucitnou výzvu Stvořitele a Nebeského zákona, který poskytuje spásu, člověk bude moci uniknout ďáblovu pokusu o jeho zničení, vydá se na cestu ke spáse a vykročí směrem k budoucnosti.
